BARCELONA - PAŘÍŽ 99

BARCELONA - TOURMALET
1. DEN - SO 14.8.	CALELLA - MATARÓ - BARCELONA - VIC - TARELLÓ
2. DEN - NE 15.8.	TARELLÓ - RIPOLL - sedlo TOSSES (1800) - BOURG-MADAME (1148)
3. DEN - PO 16.8.	BOURG-MADAME - COL de PUYMORENS - PAS de la CASA- PORT d´ENVALIRA - ANDORRA la VELLA - la SEU - MONTFERRERO
4. DEN - ÚT 17.8.	MONTFERRERO - PALLEROLS - sedlo PUERTO CANTO- SORT - LLAVORSI - ESTERRI - SORPE - PUERTO de la BONAIGUA - ARTIES
5. DEN - ST 18.8.	ARTIES - VIELHA - BOSSOST - COL du PORTILLION - LUCHON - COL de PEYRESOURDE - ARREAU - COL d´ASPIN - Ste MARIE de CAMPAN
6. DEN - ČT 19.8.	Ste MARIA de CAMPAN - COL de TOURMALET - LUZ - GERDE-GAVARNIE
K OCEÁNU
7. DEN - PÁ 20.8.	GAVARNIE - PORT de BOUCHARO - BUJARUELO - BIESCAS - SABIŇÁNIGO
8. DEN - SO 21.8.	SABIŇÁNIGO - JACA - ANSÓ - ZURIZA - ISABA - ALTO LAZZA - LARRAU
9. DEN - NE 22.8.	LARRAU - ST. PALAIS - BIDACHE - BAYONNE - BIARRITZ - TARNOS - ONDRES
10. DEN - PO 23.8.	ONDRES - HOSSEGOR - MIMIZAN - BISCAROSSE - camp u PYLA DUNY
11. DEN - ÚT 24.8.	camp u PYLA DUNY - ARCACHON - CAP FERRET - le PORGE - HOURTIN - MONTALIVET
12. DEN - ST 25.8.	MONTALIVET - SOULAC - ROYAN - MARRENE - BROUAGE - ROCHEFORT - BALLON - CHATELAILLON - LA ROCHELLE - AYTRÉ (camp Richelieu)
DO PAŘÍŽE A DOMŮ
13. DEN - ČT 26.8.	AYTRÉ - MAUZÉ - MARTIN - LEZAY - COUHÉ - GENCAY - CHAUVIGNY
14. DEN - PÁ 27.8.	CHAUVIGNY - TOURNON - FORÉT DE LOCHES - MONTRICHARD - CHAUMONT - ¨BLOIS
15. DEN - SO 28.8.	BLOIS - BEAUGENCY - PÉRAVY - PATAY - CHARTRES - GALLARDON - RAMBOUILLET
16. DEN - NE 29.8.	RAMBOUILLET - VERSAILLES - PARIS
17. DEN - PO 30.8.	VOLNÝ DEN V PAŘÍŽI
18. DEN - ÚT 31.8.	AUTEM PAŘÍŽ - ŠUMAVA, na kole PHILIPSREUTH - SOUMARSKÝ MOST
19. DEN - ST 1.9.	SOUMARSKÝ MOST - VOLARY - VODŇANY - TÁBOR

září 98

Šlapu poslední kilometry "Alp´s Tour 1998". V euforii po ujetých 2200 km pěti státy Evropy přes několik průsmyků vyšších 2400 m.n.m. Na dotazy kam pojedu příště odpovídám něco ve stylu, že jsem si splnil svůj sen a že na Šumavě je taky hezky.

srpen 99

Sedím večer v našem atelieru. Na prkně není výkres. Je tam cyklistický triko. Latexovou barvou vymalovávám: B A R C E L O N A  -  P A R I S...

Letos pojedu s Karlem Finkem. Slušnej, korektní a tolerantní chlápek. Kam?  No, druhý pořádný hory v Evropě jsou Pyreneje, tak tam. Domů je to moc daleko a proto bude cílem Paříž. Romantická cesta s romantickým cílem. Přes hory, podél oceánu a pod Eiffel tower.

11. 8. 99

Je těsně po zatmění slunce. Povídá jedna paní v Bille: "Tak jsme ten konec světa přežili." Tak to je dobrý, Češi vyčůrají i s koncem světa. Nezbývá, než balit.

Karel Fink: Jak to bylo se mnou

Všechno to začalo 4. května letošního roku. Je osm hodin večer a sedím tak trochu, nebo spíš tak dost , nervózní u jednoho z bizarních stolečků příjemné avantgardní hospůdky Sedmička na Žižkově náměstí v Táboře. Sedím tady s konkrétním cílem. Čekám na Jirku..

Všechno to vlastně začalo ještě o něco dřív. Někdy v listopadu předcházejícího roku jsem si vyslechl v divadelní kavárně Jirkovo vyprávění o nádherné, z mého pohledu průkopnické, cestě napříč západní Evropou. Cestu absolvoval úplně sám na plně naloženém kole. Vyjel z francouzské Riviéry, překonal řadu sedel savojských a švýcarských Alp, a směřoval dál přes Dolomity a Rakousko až do Tábora. Jeho vyprávění mě tak chytlo za srdce, nebo jiný místně příslušný orgán odpovědný za nadšení pro každou hovadinu, že jsem začal mít obrovskou chuť něco podobného osobně vyzkoušet. Tím pádem teď sedím v Sedmičce a čekám. Čekání si zkracuji tím, že pozoruji okolo sedící mladíky s dlouhými a vesměs hustými vlasy. Porovnání s mým plastickým sestřihem a vysokým čelem mi sebevědomí nepřidává.

Jirka přichází a přináší balík map. Dávám si první pivo a nervozita se začíná pomalu vytrácet. Jde na mě, chlapec, zhurta. Bez dlouhých úvodů mě začíná seznamovat s trasou. Hovoří o tom se mnou takovým způsobem, jako by o mojí účasti ani trochu nepochyboval. Vždyť to není nic moc náročného. Trasa vede z Barcelony cik cak přes hřebeny Pyrenejí, chvíli po španělské, chvíli po francouzské straně, přes andorské knížectví až na pobřeží Atlantiku. Potom se stáčí na sever a pokračuje po pobřeží do francouzského města La Rochelle, dobře známého z historie i z literatury. V La Rochelle se odklání do vnitrozemí Francie a končí v Paříži. Zhruba dva tisíce kilometrů v rovině horizontální a patnáct tisíc metrů do kopce, tuto skutečnost bych rád podtrhl, do kopce, v rovině vertikální. To všechno za  necelé tří týdny. Měl bych Jirkovi odsouhlasit, že na téhle cestě není nic příliš vyjímečného. Ale chyba lávky! Já o dálkoplazectví na kole nevím vůbec, ale vůbec nic.  K dnešnímu dni jsem na kole najezdil skutečně jenom pár desítek kilometrů.

I když se za to trochu stydím, začínám  s dotazy od cyklistické píky. Kolo – jaké? Jak vybavené? Jaká další výstroj a výzbroj? V čem spát, v čem jet, co jíst ? Jako pilný studentík si zapisuji, i když zatím trochu zmatečně a na přeskáčku všechny  poznatky a rady svého učitele. Prázdné papíry, které jsem si s sebou předvídavě přinesl, se začínají utěšeně plnit. Začínám se nesmírně těšit. Jde vlastně jenom o to, sednout na kolo, do nějakých brašen naházet pár krámů a potom už jenom šlapat. Na tom přece nemůže být nic světoborného. Faktem je, že se mi to zdá tak jednoduché taky trochu proto, že jsem vypil pár piv..

Odcházím ze Sedmičky mírně podnapilý, ale s pocitem, že se pouštím do něčeho co bude opravdu stát za to. Vrávorajíc po hrbolaté dlažbě Žižkova náměstí směrem k zastávce autobusu, nervózně tisknu pod paží doporučenou literaturu. Přitom si v duchu  opakuji, jaký je rozdíl mezi přesmykem a přehazovačkou a jak poznám v přírodě sever podle letokruhů.

Několik dní na to potkávám ve městě Ivanu Fišerovou. Říká mi, že by byla moc ráda, kdybych s Jirkou jel. Alespoň by o něj neměla takový strach. V tomto okamžiku nemohu než značně předběhnout v líčení průběhu cesty a uvést, že se mi prakticky na konci naší výpravy podařilo Jirku málem zabít. Nechtěně, podotýkám. Kdyby to ta nebohá žena tušila, jistě by mě na kolenou prosila, abych zůstal doma.

Jirka mě trochu překvapuje, když do povinné výbavy pro letošní rok zařazuje deštník. Je to něco navíc ve srovnání s loňskem. Není mi však moc jasné na co. Protože už takhle si připadám jako blbec, horlivě kývám, že deštník je to nejdůležitější co potřebujeme. V duchu si představuji, jak v prudkém lijáku s poryvy silného západního větru šlapu do strmých svahů Pyrenejí s otevřeným deštníkem v ruce. Protože se mi zdá, že to je přece jenom dost veliká kravina, odvažuji se zeptat, k čemu že jako a kdy  budeme deštník na kole potřebovat. Odpověď je velice jednoduchá. Je prý naprosto zbytečné při cestě z kempu do hospody promoknout a mít vlhké i to málo, co do této chvíle ještě suché zůstalo.

Příští setkání se uskuteční u Fišerů. Jirka mi některé problémy a fakta osvětlí praktickou ukázkou. Unikají mi totiž pojmy jako například moirový triko, nebo pončo. Chci také ve skutečnosti vidět Jirkovi brašny na kolo, abych měl správnou představu o jejich velikosti. Opět odcházím ze Sedmičky mírně podroušen, ale opět víc nadšen.

Konečně nastává  mnou tak dlouho očekávaný okamžik.  Prakticky se seznámím s věcí, jejíž název  pro mě voní dalekým Mexikem. Pončo. Jirka odchází do ložnice, kde má pončo ukryto. Za chvilku se vrací navlečen do jakéhosi igelitového prezervativu, ve kterém vypadá jako voják z první světové války míchaný s prvorepublikovým listonošem. Na hlavě má rybářský klobouk. Celkový dojem – chovanec ústavu pro choromyslné na bramborové brigádě. Mám obrovský záchvat vnitřního smíchu, ale navenek se snažím zachovat dekórum. Je to můj učitel!

Ivana nám mezitím připravila džbánek vynikajícího červeného vína a k tomu kousky slaného balkánského sýra. Usedáme ke stolu, Jirka už zase v civilu, a začínáme procházet naplánovanou trasu na mapách. Ještě pořád mi při pohledu na tmavohnědě znázorněné Pyreneje na mapách nedochází, do čeho vlastně jdu. Po teoretickém přejezdu Pyrenejí se dostáváme na západní pobřeží Francie k Atlantiku a přesouváme se na sever do La Rochelle. Ptám se Jirky, jaké na pobřeží Atlantiku převládají větry. Jirka je na tuto otázku zřejmě dobře připraven. Bez rozmyšlení odpovídá, že nám vítr bude po celé cestě podél pobřeží foukat z boku, mírně do zad. Ivana to něžně komentuje slovy: Fíšo, ty jsi vůl.

DO BARCELONY BUSEM

13.8. 99

Budíček ve 3.30 !! Neskutečný. Kola v krabicích. Odjíždíme autem do Prahy. V 6.30 přijíždí autobus. Řidič se tradičně diví kolům, ale nemá  nárok, máme tístky za tisíc. Uvnitř je to ovšem lahoda - sedíme sami na zadní čtyřce ve druhým patře klimatizovanýho autobusu s fungujícím WC a barem. Válíme se v plyši, občas pozorujeme video, čteme, popíjíme Gambrinus a cesta příjemně ubíhá.

V 17.00 jsme u Mulhouse. U první francouzský benzínky už sjíždíme croissanty a bagety.

Karel Fink: Jak to bylo s dopravou

Abychom vůbec mohli odjet, bylo nutné vyřešit dva základní problémy. Problém číslo jedna - jak se dostat s koly do Barcelony. Problém číslo dvě - jak se potom dostat s koly z Paříže. Jirka měl z předcházejícího roku dost špatné zkušenosti s autobusovou dopravou pokud se týče kola. A opravdu, nebylo to vůbec jednoduché. I když jsme  předem vytelefonovali s příslušnou dopravní kanceláří, že nás s koly na beton vezmou, opak se ukázal býti pravdou. Velice zaneprázdněně vypadající slečna za přepážkou, které jsem přednesl žádost o koupi dvou jízdenek na 13. srpna pro dvě osoby a dvě kola do Callely, malého městečka ležícího padesát kilometrů severně od Barcelony, prohlásila: “Dvě osoby odvézt můžeme, ale s koly raději nepočítejte. Autobus bývá plně obsazen, kola by nebylo kam dát. Zkuste se zeptat tak dva, tři dny před odjezdem, bude-li linka volnější, můžeme se domluvit.“ Nasadil jsem na slečnu veškeré páky svého vadnoucího šarmu. Marně. Už se se mnou dál prostě nebavila.

Nestačilo tedy, že jsem neustále v psychickém stresu ze zajišťování výbavy a balením, ještě jsem se musel trápit s dopravou. Začal jsem vážně uvažovat o tom, že jezdit okolo Lipna také není marné.  Dá se jezdit bez bagáže, dopravit se můžeme po vlastní ose. Konečně, když objedeme Lipno  třicetkrát, tak těch dva tisíce kilometrů urazíme také. S tímhle návrhem jsem ale u Jirky moc nepochodil. Byl jako bullterier zakousnutý do myšlenky přejezdu Pyrenejí, doprava nedoprava.

Konec dobrý, všechno dobré. Lístky na autobus dojel do Prahy koupit Jirka. Samozřejmě, že mu, s jeho nevad- noucím šarmem bez problému prodali i jízdenky pro kola. Opět ale musím malinko předběhnout, aby bylo vidět, že jsme byli udržováni v napětí až do samého konce. Když přijel náš autobus,  řidič nekompromisně prohlásil, že mu o našich kolech nikdo neřekl, a tudíž že je v žádném případě nenaloží. Zatímco já  podlehl panice a myslel jsem, že jedeme do p….. a ne do Španělska, Jirka zachovával stoický klid. Skutečně se ukázalo, že to byl jen jakýsi kolorit, který nám měl ukázat, kdo je v autobuse pánem. Řidič, když uviděl naše kola vzorně zabalená do kartonů, už neřekl ani slovo a kola naložil. Musím dodat, že by se tam takových kol vešlo, při troše dobré vůle, ještě deset. Poučení : přepravce a řidič mají vždycky pravdu! Dopravu zpět k českým hranicím jsme vymysleli tak, že pro nás v určený den přijede do Paříže jeden náš kamarád.

Příjíždí autobus. Jirka si strašně přeje, abychom neseděli nahoře, bude-li autobus dvoupatrový a také ne vzadu. Dvoupatrový autobus přijíždí s nalepeným zasedacím pořádkem – sedíme vzadu nahoře. Za chvíli si ale mlaskáme blahem, protože máme celé zadní čtyřsedadlo úplně sami pro sebe.  Z toho vyplývá spousta místa pro nohy, příruční zavazadla a další. Dáváme se do řeči s dvěma mladými lidmi, kteří sedí na sedačce přede mnou. Hovor s nimi je zajímavý, jedou na vlastní pěst na pěší toulky po Pyrenejích. Nakonec se z nich vyklubali manželé – Gábina a Martin - evangeličtí faráři z Jilemnice v Podkrkonoší. Diskutujeme s nimi o věcech světských i méně světských a cesta nesmírně příjemně ubíhá. Mám s sebou láhev červeného vína. S Jirkou si čas od času seběhneme do „přízemí“, kde je bar, a zpestřujeme si už tak příjemnou cestu plechovkovým pivem. V autobuse je i fungující záchod, takže zákeřné močopudné vlastnosti směsi piva a vína nás nechávají chladnými.

Podrobný popis cesty včetně místopisných údajů si vzal na starost Jirka. Detailní popis cesty včetně názvů městeček, sedel a míst, kterými projíždíme, to není moje parketa.  Raději se budu zabývat volným popisem událostí a postřehy začátečníka, který se vrhá po hlavě do bláznivého ale nádherného dobrodružství.

1. DEN - SO 14. 8. - den Gaudího
CALELLA - MATARÓ - BARCELONA - VIC - TARELLÓ

V 6.20 za naprostý tmy (jsme totiž zeměpisně vpředu a čas je jako ve střední Evropě) vystupujeme na parkovišti v Calelle. Mlaďasové jdou z diskotéky a my se dáváme do montování kol. Za 1.40 hod jsme ready. Už je světlo.

Projíždíme střediska nad Barcelonou. Je sice 10 hod, ale všechno se teprve probouzí. Pláže jsou jakoby vyžehlený nějakým strojem. Jak ranní sjezdovky v Savojkách. Plavčíci roznáší slunečníky. Moře se líně převaluje a tichounce šumí. Do Barcelony přijíždíme dlouhým bulvárem  s dlouhým názvem Gran Via de les Corts Catalanes.

Barcelona je hlavním městem poloautonomní Katalánie. Katalánci jsou velmi zaujati vším katalánským, mají svůj jazyk, dějiny, tradice a svobodu (mohou držet siestu - ale nemusejí....). Obdivujeme díla architekta Gaudího. Pak procházíme městskou tepnou Sta Monica La Rambla. Ulice plná kejklířů, květin, koření, ryb, improvizovaných hudebních a divadelních performancí spojuje střed města Plaza De Catalunya s přístavem. U kávy hovoříme s mladými Angličany a starými mnichovany. Krátkou exkurzi Barcelony končíme u surrealistické Gaudího Svaté rodiny (Sagrada Familia). Nedokončená katedrála byla započata už v roce 1882 a stále se dokončuje. Je skvělá.

Uf, to je vedro. Prakticky bez mapy se nám daří opustit Barcelonu žádoucím severovýchodním směrem. Ocitáme se nejen v průmyslový  zóně ale též na čtyřproudý rychlostní komunikaci. To bude krutých 50 km.

A bylo. Karel je na tom líp, mám problémy s dýcháním a zaostávám. Nicméně jedeme i tak dost svižně a konečně opouštíme dopravní tepnu odbočkou do místa campu - vesnice Tarelló. Závěrečný stoupání mě už vyloženě drtí a k završení mi praská drát v zadním kole - samozřejmě u přehazovačky. Karel mě přesvědčuje, že půjdem ráno k mechanikovi. Odmítám to - jednak bude neděle, jednak je Tarelló prdelka, jednak jsem zvyklej si nějak poradit sám. Ale bude to bez stahováku docela problém.

Večer sedíme v hospodě a pijeme pivo. "Za těžký peníze", říká Karel. "A budem ještě za těžší", dodávám já s myšlenkou na francouzský přímořský zóny. Hospoda hučí. Je 23.15, pitomec Schwarzenegger v televizi přemlouvá nějakou krasavici a malý děti tu neskutečně řvou, právě jim začíná diskotéka. Kojenci spí vedle stolů v "golfových holích" a rodiče se pomalu rozjíždí u sklenic alkoholu. Všichni jsou v pohodě a usměvaví.

My toho ale máme za  dva a půl dne docela dost přesto si dáváme druhou cervezu grande. Ráno to bude náročný, budu spravovat, takže nabereme zpoždění. Karel chce, abych napsal, že na nás pokřikovali lidi z aut. Je to tak, zdá se že Španělé jsou velmi komunikativní, jen nevím, zda nevolali, co že my debilové děláme na tý polodálnici. Fakt je, že jsme jiný cyklisty nepotkali. Naštěstí ani policajty.

Den končíme s vědomím 128 ujetých kilometrů a s očekáváním prvních horských masivů.

2.DEN - NE 15. 8. - den prvního dotyku s horou
TARELLÓ - RIPOLL - sedlo TOSSES (1800) - BOURG-MADAME (1148)

Přestože vstávám  v  6.30, vyjíždíme z campu až v 11 hodin. Nejdřív bylo třeba odstranit kotouč z PVC mezi osmikolečkem a výpletem a získat tak aspoň centimetr manipulačního prostoru. Nedařilo se a nakonec jsem to musel přepálit nad plamenem vařiče. Protahování drátu doslova po půlmilimetrech s jeho ohýbáním o 180 stupňů - to byla moc prima zábava. Za pomoci sikovek, lžíce a stanovýho kolíku se to podařilo, hlavně se chytil nypl do zkroucenýho závitu na konci drátu. Řek´ jsem si, že když to do Paříže bude poslední defekt, tak hodim do fontány pod Trocaderem desetifrank. Konečně opouštíme camp La Via. Chceme dojet až do Francie, pod stoupání do Andorry. Bude to časově náročný.

V Ripollu v 15.00 odpoledne svačíme. Za Ripollem slyším lupnutí v zadním kole. Okamžitě nastává "osma" a je to jasný. Další drát. "Ušetřil jsi 10 franků", konstatuje suše Karel. Naštěstí to není u přehazovačky a tak to bleskurychle měním, centruju a pokračujem. Ale nemám z toho nejlepší pocit, vždyť jsem už s naloženým kolem najezdil 3000 km bez jakýchkoliv problémů a teď tohle. Hm, uvidíme.

Je 18.43. Jedeme neustále do kopce. Dneska je to vlastně 100 km stoupání. Ještě nám chybí asi tak 15 na sedlo. Jsme  v 1500 m.n.m. a už je tu krásně. Chlupatý zelený kopce v ostrým podvečerním slunci potěší unavený zrak cyklistův. Myslím, že i Karel je v docela dobrý euforii. V hospodě kafíčko - na kofein to jede jako bejk. Kafe tu dělají neméně tak skvělý jako v Itálii, to byl dehet první třídy.

Španělská strana Pyrenejí sestává ze 3 oblastí: Katalánské, Aragonské a Navarské. U Atlantiku v Baskicku se jedná o oblé kopce s věčně zelenými údolími a vlhkým podložím. Na východ pak horstvo mohutní. V Aragonii nastupují rozlámané štíty obklopené ledovci, hluboká nepřístupná údolí, kaňony, dravé řeky s kaskádami a vodopády. Centrální část pohoří končí Andorrou.

Geologická stavba je velmi různorodá. V centrálních Pyrenejích je patrný vliv čtvrtohorního zalednění. Jsou zde 2 typy podloží, které se v některých regionech dokonce vyskytují současně. Obrovské výškové rozdíly mezi hlubokými a úzkými údolími, jejichž dna se nachází pod 1000 m.n.m. vytvářejí s okolními štíty nad 3000 m jedinečný systém alpínské vegetace. Široký rozptyl teplot během roku i dne ( v létě O stupňů na vrcholech a 30 stupňové vedro v údolí) vytváří druhově bohatou rostlinnou i živočišnou říši.

Jsme na sedle Tosses. Slunce je ještě dost vysoko. Pivo, kafe,  víno a relaxace v proutěných židličkách. Říkám vrchnímu po ital- sky "seňore" a on mi rozumí "seňora" a říká, že není ženská. Španělům se musí říkat "seňor..."  Už je osm, musíme mazat dolů.

Ve 21.05 přecházíme španělsko-francouzskou hranici a končíme v campu Mass Piques města Bourg - Madame. Rychlá hygiena ve 22,30 a ještě šup do pubu na 2 malý pivka.

Ujeli jsme 118,7 km, celkem  245.8 km

Karel Fink: Co jsem měl ssebou

Po poslední seznamovací lekci s pojmy dálkové cyklistiky začala další fáze. Fáze shánění výbavy, výstroje a výzbroje. Z dnešního pohledu mohu říct, že tahle etapa byla možná náročnější než vlastní cesta. Aspoň já z ní měl podstatně větší nervy.

Problém číslo jedna – kolo. Jirka mi doporučil svůj prověřený typ AUTHOR – STRATOS. Myslel jsem, že v období kapitalismu, byť ranného, stačí mít peníze, jít a koupit. Opak byl pravdou. Nabídka kol je nesmírně široká. Každý mi pochopitelně chválí svoji prodávanou značku. Prodavači mi barvitě vysvětlují, jak obrovské výhody má jimi prodávaná značka proti značce, kterou já požaduji. Zahrnují mě milióny informací o výbavě jejich kol, jejich osazení přehazovačkami, přesmyky a V-brzdami. Nenechám se, a tvrdošíjně trvám na mnou požadovaném typu. Vím o něm totiž bezpečně, že vloni obdobnou trasu absolvoval bez ztráty kytičky. Zcela bez naděje vstupuju do prodejny k panu Pazourkovi. Před obchodem na chodníku, ale i v prodejně na věšácích po stěnách a vedle stěn v podstavcích stojí desítky kol. Ani jedno není to pravé. Stojím ve frontě a zasněně hledím do protějšího sexshopu. Když se na mě dostává řada, téměř zahanbeně vyslovuji svoje přání. AUTHOR-STRATOS. Velikost rámu dvacet palců. O tom, že se mi nesmírně líbí tmavomodré metalizované provedení rámu raději mlčím, abych na sebe neobrátil prodavačův oprávněný hněv. Osud! Prodávající nejenom že na mě nezačne dštít oheň a síru, ale odvádí mě dozadu do dílny za prodejnou a k mému sluchu se donášejí tyto libě znějící věty : „Máte štěstí, dneska jsme dostali tři kusy. Dva jsou ještě volné. Jeden můžete mít. Bohužel ale máme jenom provedení v tmavomodré metalíze“. Podlamují se pode mnou kolena a prodavač mě odvádí na čerstvý vzduch, protože si myslí, že se o mě pokouší mdloba. Platím zálohu, objednávám si provedení některých úprav a dovybavení kola. První velké vítězství na cestě do Pyrenejí!

Při nákupu oblečení došlo i na koupi výše zmiňovaného ponča. Vzhledem k velmi silnému emotivnímu zážitku z jeho předvádění jsem nesmírně rád, že jsem ho po celou naší cestu z Barcelony do Paříže nemusel použít. Dodnes leží originál zabalené mezi mým cyklistickým vybavením.

V neposlední řadě jsem si musel nakoupit jídlo, vitamíny a vybavit lékárnu. Také to se obešlo bez větších problémů. Lékárnu jsem měl vybavenou tak, že jsem si mohl během cesty klidně dovolit, pokud by to bylo potřeba, provést středně těžkou operaci. Přičtu-li k vybavení mojí lékárny i vybavení lékárny Jirkovy, myslím si, že leckterá okresní nemocnice by nám mohla tiše závidět. Nechápal jsem, proč s sebou Jirka veze i porodnické kleště. Vysvětlil mi, že to je pro případ, kdybychom se v divoké a od civilizovaného světa odizolované pyrenejské přírodě  dostali k porodu domorodé ženy.

Hromada věcí, podle Jirky pro cestu naprosto nepostradatelných, utěšeně rostla. Koupené věci jsem ukládal na deku rozprostřenou v koutě místnosti, aby byly všechny po ruce během procesu balení. Nejlépe celou situaci vystihuje otázka mého otce, který se mě při pohledu na předmětnou hromadu zeptal : „Ty na tu cestu jedeš autem?“

Po celou dobu shánění potřebného vybavení jsem velice špatně spal. V noci jsem sebou házel nervózně na lůžku a neustále přemýšlel o tom, na co jsem ještě zapomněl a co mi bude cestou určitě chybět. Byl jsem rád, že se dohodnutý termín  odjezdu blíží.  Pokud by přípravy trvaly o pár dnů déle, asi bych nejel do Barcelony, ale do Bohnic.

3. DEN - PO 16. 8. - den Andorry a sangrie
BOURG-MADAME (1148) - COL de PUYMORENS (1915) - (1650) - PAS de lA CASA (2085) - PORT d´ENVALIRA (2407) - ANDORRA la VELLA  - la SEU - MONTFERRERO (600)

Budíme se časně ráno. Ohromná vlhkost, všechno je mokrý, jakkoliv je trvale slunečno.. Využíváme perfektního vybavení campu Mass Piques a odjíždíme do supermarketu na snídani.

V 12.00 vyjíždíme do 1915 m.n.m. na sedlo Puymorens. Je tady krásný lyžařský středisko se spoustou vleků. Pyreneje jsou až do 2800 m krásně zelený.

Sjeli jsme na rozcestí, kde se kříží silnice od Perpignanu a Barcelony s komunikací 320 od Tolouse. Panebože, to je fronta aut! V nepatrných odstupech se vine nekonečná fronta do Andorry. To bude dobrá jízda, navíc 700 m převýšení a protivítr.

Na hraničním přechodu je středisko Pas de la Casa. Začíná tu bezcelní zóna. V přízemí budov s apartmány jsou jedna vedle druhý samý samoobsluhy se zbožím za neuvěřitelný ceny. Ve smyslu tom, že levný. I v našem přepočtu vychází lahev whisky na 150,-Kč. Jenže nekoupíš jednu, musíš jich vzít pět.  Karle, pojď tu zůstat a budem tady 14 dní chlastat!

Na sedle Port d´Envalira fouká děsnej vichr. Chce mě vymáchat v příkopech. Slunce osvětluje slídu skal podél silnice a rozsvěcuje je. Pod vrcholem jsou 3 benzínový pumpy (1 l = 100 peset, tedy jako u nás). Jak to, že se k nim nepřivazujou žádný ekologové?

V 15.00 už sedíme v hospůdce na sedle Port d´Envalira. Čeká nás sjezd o 1800 m níž na 40 délkových kilometrech.

Jedem sevřeným krásným údolím podél řeky Valira. Vodopády, historický objekty, kostelíky, domečky, prudkej a horkej protivítr. V 17,30 jsme v hlavním městě Andorra la Vella. Dopravně je to běs. Nekonečná řada aut odváží levný nákupy. Ještě že máme kola. Jsme zpitomělí z horka a rámusu.

Andorra je malé knížectví o rozloze 487 km2.  Žije tu asi 30 000 obyvatel, ale jen 8000 jich má státní příslušnost. Ta se totiž dědí. O Andorru dlouho zápasili španělští biskupové a hrabata z Foix. Až ve 13. století spor vyřešil aragonský král Pedro, když ustavil společnými vládci urgulského biskupa a hraběte z Foix. Dnes v čele státu stojí 2 syndikové. První má výkonnou moc a vybere si druhého, který mu pomáhá. Vykonavatelem práv hraběte z Foix je francouzský prezident. Ve vnitřních záležitostech je ale Andorra samostatná a její suverenita je mezinárodně uznávaná.

Příručky říkají, že Andorra je kosmopolitním místem, kam se hrnou zástupy návštěvníků, rozhodnutých vybrakovat obchody. Škoda, že si nestačí všimnout nádherných zelených údolí, obklopených drsným horstvem a vesnic se starými románskými kostely.

V 19.00 jsme v La Seu, kousek za andorsko-španělskou hranicí. To je ale vedro. Stojím v "íčku" a  trpělivě čekám, až se slečna dohovoří se dvěma postaršími turisty. Chci se zeptat na campy. Turisti jsou neodbytný a pořád chtějí vidět v přírodě nějaký ptáky. Jestli to nejsou nějaký ornitologové z místní pobočky ODS. Nakonec se přece jen dozvídám, že jsou tu campy dva. Končíme  v tom druhým Montferreru. Je tu všechno a hlavně bazén, kde jsme se krásně uvolnili po celodenní dřině.

Vaříme večeři a odcházíme do hospůdky. Chtěl jsem si objednat sangrii. Jen tak ochutnat. Seňora pravila, že bude grande a nakonec jsem souhlasil. Že toho bude litr a půl ve džbánu jsem ale netušil a tak jsme se s Karlem celkem pěkně opili.  To se to bude zítra těžko šlapat kopec.

96,23 km ujeto dnes.

Karel Fink: Fyzická a zdravotní příprava

Potřebu najet před odjezdem do Pyrenejí co nejvíce kilometrů ve mně vyvolal strach z toho, že Jirka bude strašně nadupaný. Proto vstávám od začátku května dvakrát až třikrát týdně ráno v pět hodin, abych okolo čtvrt na šest vyjížděl směrem na Bechyni. Někdy až do Týna nad Vltavou. Kopce rvu na co nejtěžší převody, abych dostal trochu síly do nohou. Stává se ze mě živá kulisa probouzejících se vesniček na trase Tábor – Týn nad Vltavou . Dojičky, které jdou ráno do kravína, jsou nervózní pokud nezahlédnou moji shrbenou postavu, jak okolo nich prolétne s vlajícími vlasy. Při zpáteční cestě na mě nadšeně mávají děti čekající na školní autobus. Do kanceláře po těchto pekelných jízdách přicházím úplně schvácený. Trvá to vždy několik hodin, než se vzpamatuji z provedeného sportovního výkonu.

Jako na potvoru téměř vždycky po návratu z tréninku potkávám Jirku, jak si okolo deváté hodiny spokojeně kráčí do své kanceláře. Když mu vysvětluji, proč vypadám tak schváceně, uklidňuje mě: „Natrénujeme  na cestě“, tvrdí.

4. DEN - ÚT 17. 8. - den španělských vesnic a koní
MONTFERRERO - PALLEROLS - sedlo PUERTO CANTO (1725) - SORT (697) - LLAVORSI - ESTERRI - SORPE - PUERTO de la BONAIGUA (2072) - ARTIES (1250)

Je 6.45 - jsem ještě malinko pod vlivem, když mířím po ránu do umývárny. Ta sangria... Vyjíždíme přesto  docela brzo, v 8.30. Počasí je prádelní.

Blížím se sedlu Puerto Canto, ale jinak docela trpim. Naštěstí, jak se později ukázalo, naposled na tomhle výletě. Karel je daleko vpředu. Přitom krajina je skvěle divoká, zazeleněný kopce, pahorky a skály. Vesnice? Kostelík, studna, kamenný domky, někdy kašna. Opravdová španělská vesnice.

Pot mi teče po brýlích zevnitř. A vždycky nějaká moucha. Napřed se snažím dělat různý protiakce, ale je to blbost. Je to zkrátka moucha doprovodná. Nesedá, jen spolucestuje asi 3 cm od obličeje. Musíš si  ji pojmenovat a nechat žít. Za chvíli odletí, jen co se s ní skamarádíš. To je život. A přiletí jiná, na kterou nejsi zvyklej. Tak ji zkoušíš zabít.

Pak tu jsou taky krásný  skály z červený ferro horniny. Trochu jsem si jich nasypal do krabičky od sirek. Budu mít dárek. Dám někomu trochu Pyrenejí.

Na sedle sedí Karel a trochu se nudí. Ale jeho historka s hadem nijak nudná není...... Navlíkám teplejší oblečení a padám o 1000 m níže. Je tu město Sort a sevřený údolí kolem řeky Pallaresa. Řeka je raftovací. Spousta agentur, půjčoven a kšeftíků nabízí služby. Nabídnou, prodají, odvezou, svezou, poskytnou, oznámí, vyfakturujou. Kdyby byl čas, hned bych jel s nima. Aspoň ale pojedem podél řeky na kolech.

Ve 13.45 vyrážím. Kolem prosluněný řeky Noguera Pallaresa míříme k Llivorsi. Údolí připomíná spodní partie Savojek. Teď slyším pokřik z řeky.  Pozoruju jak se rafty cvakaj, ale nejde o život.

Projíždím kolem jezera de la Torrasa. Karel se koupe. Já ne, stále ještě nejsem v pořádku, tak dávám Brufen. Pasou se tu koně. Je to krása a hlavně támhle na severu se čistí obloha a ukazuje se zářící masiv Pico de Moredo (2760).

V 16,38 jsme v Esterri.  Konečně jsme sehnali Isostar. Jedem nahoru na sedlo Bonaigua. Je to 2072 m.n.m. a teď jsme ani ne 1000. No nazdar!

Je přesně 19,19 a vyjíždím na sedlo Port de la Bonaigua. Úžasná věc!!

Předcházel tomu drsnej výjezd údolím Val de Bonaigua. Začalo to tím, že Karel povídá "Ty vole vidíš to, co vidím já?" Před námi byla vysoká zazeleněná skalní terasa se spoustou serpentin. Říkám "Jo, ale podle mapy je teprve nástup....."

Byl to zelenej ráj. Jedu s hlavou skloněnou do nekonečnýho kopce a začínám konečně cítit tu loňskou sílu. Najednou skřípění brzd. Zvednu hlavu a vidím, jak z auta uprostřed kozí stezky vyletěl Španěl,  křičí "magnifico!" a dává mi napít jejich Dobrý vody. Volám na něj, že mám vody dost Trochu je mi to blbý, jenže, když ty nohy jedou do kopce skoro sami, tak se jim do toho nemá moc kecat.

Na sedle je chaloupka čerchmantská, pasou se ku koně a z druhý strany se sem tlačí hustý mraky, který vytváří bizardní obrazce. Trochu z toho šílíme.Musím říct, že je to jedno z nejkrásnějších sedel, který jsem kdy přejel.

Při sjezdu jsme vpluli do mraků a rázem je kosa jak blázen. Pouhých 14 stupňů nad nulou z 30 během několika desítek vteřin se pozná, tak se balíme do slupek a padáme do městečka Arties ve výšce  1250 m.n.m.  Je tady dost plnej camp. Nevadí, horká sprcha a čaj jsou příjemným zakončením dnešní cyklistiky. Mimochodem, je 22.15. To nám nebrání v návštěvě restaurace, kde si konečně dáváme normální jídlo. Moje paštika s osmahnutou bagetou a grilovanej pstruh se slaninou a salátem plus červený víno byly vynikající.

Ujeli jsme 119,39 km, stav 460,3, rychlost 14,1 km/hod. Zítra přejedem do Francie.

Jo, na Karla tady volají Pantani. Kdo ví proč?

Karel Fink: První dojmy z cesty

Druhý den cesty přichází psychicky velice  důležitý moment. Asi po osmdesátikilometrovém nepřetržitém stoupání zdoláváme první pyrenejské sedlo. Leží ve výšce 1800 metrů nad mořem . Poznávám hned tři věci nejednou. Za prvé, mám na to fyzicky. Za druhé, bolavé koleno se chová moudře a stoupání mi neztěžuje. Za třetí, nezdržuju Jirku. To je pro mě snad nejdůležitější. Samozřejmě je to teprve začátek cesty, ale cítím se fyzicky naprosto v pohodě.  Věřím, že to tak bude i v následujících dnech.

Co se týče Jirky, psychicky mě deptá jeho detailně promyšlená a neskutečně rychlá příprava k odjezdu v ranních hodinách. Dokáže si zabalit věci, složit stan, připravit kolo,  vyměnit prasklý drát, provést ranní hygienu, nasnídat se a prostudovat mapy v neskutečně krátkém čase. Když nasedá na kolo, já jsem asi tak v polovině příprav. Snažím se vysledovat jeho systém, ale prostě v tomhle na Jirku nemám. Jirka sedí někde u recepce kempu, nebo v nejbližším městečku na lavičce a trpělivě čeká. Pokud chce, abych jel s ním, nic jiného mu nezbývá.

Nakonec jsem svůj systém také objevil. Po příjezdu do kempu ve večerních hodinách postavím stan, uvařím polévku, spáchám večerní hygienu a zalezu do spacáku. Dělám že spím. Jakmile slyším ve vedlejším stanu, že Jirka začíná pravidelně oddechovat a spí spánkem spravedlivých, potichu vstávám. Strhnu stan, zabalím věci do brašen, připravím kolo a usedám na něj. Našlapuji pravou šlapku k odjezdu. Ráno když Jirka vstává, sedím na kole a na řasách mám usazenou noční rosu. Jsem totálně nevyspalý, ale stíhám.

5.DEN - ST 18. 8. - den netušené Tour d´France
ARTIES (1250) - VIELHA - BOSSOST (712) - COL du PORTILLON (1293) - LUCHON (618) - COL de PEYRESOURDE (1569) - ARREAU (704) - COL d´ASPIN ( 1489) - Ste MARIE de CAMPAN (857)

Klesáme kolem další raftovací řeky Garona do Bossostu. Velkej protivítr, hustá doprava, značná zima, jakkoliv slunečno.  12,45 jsme na sedle Col du Portillon na španělsko-francouzský hranici. V lázních Luchon odpočíváme a obědváme oblíbený bagety s čímsi. Místní termální prameny se navštěvují a využívají už od III. stol. před n.l. Karel kouká do mapy a soudí, že by to mělo být kolem řeky spíš po rovině, v pohodě.

Jo, ty vole. Výjezd na Col de Peyresourde byl zatím nejtěžším výkonem výletu. Málo zatáček a dlouhý  stoupání na nekončící horizont. Jsme v oblasti Hautes Pyréneés - hlavní Pyreneje. A hned dolů do Arreau. Na lavičce v parku večeříme. Prší nám do baget.

Bláznivě, až  v 18.45 začínáme stoupat na známý sedlo Col d´Aspin.

Vyjeli jsme to jak motorový myši. Jsem rád, že už mi to jede. V závěru jsem chytil slinu jako hrom. Chce to časovej stress, trochu mlhy a hodně kopce. Pak se to podá.

V 19,45 stojíme na sedle. Ta mlha není mlíko, ale smetana. Jen zvonečky ovcí jsou spojením s realitou. Promočení potem se převlíkáme do suchých věcí. Sem tam se neslyšně z mlhy vynoří auto. Zapínáme všechny blikačky a spouštíme se dolů. Do prvního campu.

Prší a stmívá se. První camp samozřejmě debilně neberem až dorážíme úplně zmoklí do  Ste Marie de Campan, kde nemůžem nic najít.

Oslovuju jednu paní. Ono ale nestačí říct "camping ?". To se musí říct "k:mpííň..?" a ještě hlasem různě zakroutit. Paní stejně kouká nechápavě. Pak jí to asi přece jen dojde, řekne úplně to samý stejně jako já a zdá se, že je vyhráno. Ale není.  Francouzi totiž nepřipouští, že by mohli po světě chodit lidi, bez znalosti jejich jazyka. A tak místo informace, že camping je nebo není dáma spouští záplavu slov, o kterých nevím, jestli jsou podrobným popisem ubytovacích příležitostí v západní Evropě anebo výroční zprávou místních chovatelů pyrenejských koz.

Camp nacházíme - nic moc. Hospoda zavřená, voda vlažná. Vařím s nohama ve spacáku večeři a do stanu bubnuje solidní slejvák.  Hodně věcí je mokrých. Od deště i potu. To jsem na ten Tourmalet zvědavej. Snad nám déšť dovolí odjet - co tady?

Dneska to bylo profilem trati hodně sportovní, 2317 m převýšení. Později jsem v Biarritz  zjistil, že jsme celej dnešní den jeli po trase Tou dFrance, aniž bychom to tušili. I když podle těch  nápisů na silnici ( Olano ! Ulrich ! Pantani ! Rijs ! Cippolini ! allez, allez,!) to bylo jasný.

Do dálky to bylo  104,22 km, průběžně 564,7. Už spim. 

Karel Fink: Režim dne

Režim dne je velice jednoduchý. Budíček mezi šestou a sedmou hodinou ranní, podle toho jak je na mě Jirka hodný. Po strastiplném balení odjezd, většinou do nejbližší samoobsluhy. Tady následuje doplnění zásob. Já navíc snídám, protože to při Jirkově rychlosti balení nestíhám. Po nákupu a snídani odjezd. Asi tak po čtyřech hodinách jízdy delší přestávka na oběd, a znovu do pedálů. Pokud je cestou něco zajímavého, ať už příroda, nebo kulturní či architektonická zajímavost, máme pauzu, abychom si to mohli trochu vychutnat. Čistého času trávíme v sedle tak šest až osm a půl hodiny. Do kempu přijíždíme většinou za tmy mezi osmou až desátou hodinou večerní. Když se na nějakém zajímavém místě nebo kvůli defektu zdržíme, tak taky někdy těsně před půlnocí. Je to docela záhul.

6.DEN - ČT 19. 8. - den Toumaletu
Ste MARIE de CAMPAN (857) - COL de TOURMALET (2115) - LUZ (711) - GERDE - GAVARNIE (1357)

Přece jen nás ten Tourmalet vytahuje ze spacáků, jakoliv je sychravo a nevlídno. Usušil jsem pár věcí tím, že jsem je strčil k nohám do spacáku a něco jsem taky dal na sebe. Co na tom, že trochu páchnu. Kdoví jak bude a každá suchá věc je cenností.

Sjíždíme do vesničky, nakupujeme a tankujeme nápoje. Kolem nás se rojí cyklisti, lezou z různých aut, nasedají na kola a vyráží. Všichni na silničních speciálech. V tom směru jsme pěkný exoti. Je všední den a přesto je tu nával, jak někde na sjezdovce. Je to prostě prestižní a populární kopeček. Pro starý, mladý, tlustý, tenký. Zajímavý je, že tu ale chybí ten servis co je třeba v Itálii. Žádný cyklopotřeby, ionťáky. Nechtějí vydělat ?

Vyrážím na 1275 m převýšení v 16,9 km stoupání. Karel se někde opozdil a tak zdolávám sám první kilometry, zatím to moc nestoupá, ale radost z toho vůbec nemám, protože to znamená,  že závěr bude stále někde mezi 10 až 12 %.

Teď sedím na stoličce hospůdky ve výšce1250 m.n.m. a piju velký, horký, sladký kafe. Je mi fajn a těším se do kopce. Karel už taky přijíždí. Hlavou se dotýkám zóny hustých mraků, ale jen trochu mží. Ještě to máme 9,6 km.

Už jsem v 1550, u mlhy se noří před mnou i za mnou cyklisti, na silnici velká jména slavných závodníků. Vzápětí dorážím do posledního městečka pod vrcholem - La Monge, cca 1620 m.n.m. Všechno je tu rozsvícený, jak v noci. Taková je viditelnost v mracích.

Mám jen 3 km do konce a skrz mraky jakoby začalo proteplovat slunce. No to snad ani není možný, tolik štěstí bych si nezasloužil.

Tak jsem tady. Je 12.40. Je to absolutní nádhera. Hory zalitý sluncem a o 100 m níž hustá peřina mraků. To jsem ještě nezažil. Z druhý strany sedla je to ještě graficky vybranější. Je to skvělá odměna. Přijíždí Karel. Nemůžeme se toho tady nabažit. Fotíme se, sušíme věci v odpoledním slunci a na terase hospůdky popíjíme různý kafíčka, červený vína a tak. Pozorujeme další šťastný cyklisty, kteří sem vyjeli, zejména skvělá je parta asi 15 Italů - zpívají, skandujou a objímají se.

Na sjezdu se ihned spouštíme do mlhy a sále až do Lutz. Nejedeme na Lurdy doprava, ale doleva do údolí, na jehož konci je středisko Gavarnie. Zase ale musíme překonat cca 600 m převýšení -  je to ovšem na dvaceti km, tak to půjde. Máme po Tourmaletu sváteční pocit a tak nám nevadí, že je dost hnusně a taky pozdě.

Jede to dobře a v 19,45 jsme v Gavarnie. Je to klasický horský středisko pod centrálním pyrenejským hřebenem.  Kotlina a nad ní terasy a vodopády. To ovšem pouze na pohledech. Ve skutečnosti nevidíme pro mraky nic. Camp je spíš tábořiště, voda studená, ale alespoň teplá sprcha na mince.

Při večeři se shodujeme se na tom, že zítra vyjedeme na sedlo Port de Boucharo a že pak uvidíme, zda to půjde projet do Španělska. Na mapě je nějaká cesta vyčárkovaná, je to divný. Ovšem chci tam !  V noci se blýská a prší.

Ujeli jsme 56 km, stav 622,3 km. To je bída! Ale jinak o dneska nešlo.