ISLAND 2007

úterý, 3.7. 2007  -    Z Tábora vlakem a autobusem na sever

středa, 4.7. 2007 –   Goteborg – Frederikshavn – Saeby

čtvrtek, 5.7. 2007 –  Saeby – Hals – Aalborg - Nibe

pátek, 6.7. 2007 –    Nibe – Torup -  Bulbjerg

sobota, 7.7. 2007 –   Bulbjerg - Hanstholm 

neděle, 8.7. 2007 –   Z Hanstholmu lodí severním mořem

pondělí, 9.7. 2007 – Faerské ostrovy, Tórshavn – Eidi - Gjogv

úterý, 10.7. 2007 -    Gjógv – Tórshavn

středa, 11.7. 2007 – Tórshavn – Kirkjubour, lodí k Islandu

čtvrtek, 12.7. 2007 - Seydisfjordur – Egilsstadir – kemp u shellky

pátek, 13.7. 2007 –   kemp u shellky – Grimsstadir - Reykjahlíd

sobota 14.7. 2007 -   okolí jezera Mývatn

neděle 15.7. 2007   – Reykjahlíd – Grimsstadir - Ásbyrgi

pondělí 16.7. 2007  - Ásbyrgi – Porshofn (bus) – Vopnafjordur

úterý 17.7. 2007–     Vopnafjordur - Svartiskógur

středa 18.7. 2007 –   Svartiskógur - Seydisfjordur

čtvrtek, 19.7. 2007 – lodí z Islandu

pátek, 20.7. 2007 –    lodí na Shetlandy, Lerwick

sobota, 21.7. 2007 –  Lerwick a ostrov Bressay

neděle, 22.7. 2007 –  Aberdeen – Londýn vlakem

pondělí, 23.7. 2007 – Londýn – Chichester - Portsmouth

úterý, 24.7. 2007 –    Portsmouth – Cherbourgh (loď) - Hauteville

středa, 25.7. 2007 –  Hauteville – Mont St- Michel – St. Malo

čtvrtek, 26.7. 2007 – St. Malo – Cancale – St. Malo

pátek, 27.7. 2007 –  St. Malo – Cap Fréhel - Pléneuf-Val-André

sobota, 28.7. 2007 -   Pléneuf-Val-André – Saint Brieuc - Bréhat

neděle, 29.7. 2007 -   Bréhat – Dignan - Caulnes

pondělí, 30.7. 2007 -  vlakem na Bodensee

úterý, 31.7. 2007-       Konstanz – Bregenz - Obersdorf

středa, 1.8. 2007 –     Obersdorf – Reute – GA-PA

čtvrtek, 2.8. 2007 –   GA-PA – Bayrischzell - Walchsee

pátek, 3.8. 2007 –      Walchsee – Reit im Winkel - Berchtesgaden

sobota, 4.8. 2007 –     Berchtesgaden – Salzburg – Braunau - Fuchs

neděle, 5.8. 2007 –     Fuchs  – Haidmuhle – Soumarský Most

pondělí, 6.8. 2007 -    Soumarský Most – Netolice - Tábor

                                                                                       2.603 km    

úterý, 3.7. 2007  -    Z Tábora vlakem a autobusem na sever

Přesun do Prahy tentokrát volím vlakem. Kamarádi mě odvezli na nádraží. Kolo mám v krabici, dokonce jsem si na to ušil ze starýho stanu futrál, protože při přestupu v Kodani hrozí nevole dánských řidičů převážet bicykly. Koneckonců mailová korespondence je výmluvná:

 

Dobrý den,

mám  zakoupenou  jízdenku na linku Praha - Kodaň - Goteborg 3.7. 2007. V souladu s přepravními podmínkami a po dohodě při koupi  jízdenky  prosím o zohlednění skutečnosti, že budu mít spoluzavazadlo  - jízdní kolo, složené a zabalené do kartonové krabice.

Děkuji  za pochopení

Jiří  Fišer

 

Dobrý  den.

Lituji, ale přeprava jízdního kola na této lince  není možná.

S pozdravem.............

 

Dobrý den,

jen  pro upřesnění - při koupi jízdenky jsem byl odkázán na tuto  dodatečnou dohodu. Kolo bude zabaleno tak, že se nepozná, že  jde o jízdní kolo, či o něco jiného. Jezdím s Eurolines  každý rok a problém se vždy opakuje s konečným zdárným řešením. Jedu letos až na Island, mám navazující zaplacené lodní lístky  z Dánska, je pro mne nepředstavitelné,  že by mi propadly. Děkuji za pochopení.

J.Fišer

 

Dobrý den.

Pokud tedy  bude kolo zabaleno tak, že se nepozná, že je to kolo, bude  možné  ho přepravit.

S pozdravem................

 

Děkuji, v maskování kola jsem  zkušeným cestovatelem

J.Fišer

 

Na Wilsoňáku čeká naše Sylva s Alanem a pomáhají mi s transportem zavazadel do metra a pak na Florenc. Jsme tam 2 hodiny před odjezdem, času spousta, tak si ho zkracuju obvyklým nákupem časopisů, baget a červenýho vína. Autobus je tu, je poloprázdnej, nakládka v pohodě, ještě poslední zamávání a dál už jen směr sever...

Eurolines tentokrát nepůsobí jako zdatná prestižní firma. Žádnej úvodní představovací videoklip, žádný informace, žádná večerní videoprojekce. Řidiči působí poněkud chaoticky - v Drážďanech opravujou něco v pojistkový skříni, přičemž cestující nechají sedět půl hodiny v zavřeným autobuse. Obdobně to probíhalo v Berlíně. Ale neřeším to a snažím se trochu spát. Všechno je přede mnou. Skvělej pocit. 

 

středa, 4.7. 2007 –   Goteborg – Fre-deriks havn – Saeby

Docela vítám hodinový zpoždění autobusu, alespoň nemusím v Kodani dlouho vibrovat v ranním chladu. Přestup je opět na zvláštním asociálním místě, copak nemaj v Kodani autobusák? Spíš nemaj´ přepravci na nájem... Před sedmou přijíždí autobus, letos méně přeplněn, než vloni, mám dokonce pro sebe dvojsedačku. Dospávám, dopíjím, poslouchám muziku a těším se. Počasí pochmurný, ale to nic, na všechno je ještě čas. Slovenská čtveřice mlaďasů přestupuje se mnou, jedou na brigádu do Oslo, českej překladatel ze švédštiny sestavil horský kolo a odjel přes průliv do Malmo. Jen tak si tu trochu pojezdí a za čtyři dny se zase vrací do Prahy. Proč ne.

Teď už stojím na řádným nádraží v Goteborgu, kolo sestavený, všechno na svým místě, krabice rozřezána na proužky a odklizena do odpadků. Počasí? Chčije. Taky bych si dal, ale není kde a z nádražních WC mě žene uklízecí četa.

Měním si pár švédských korun, procházím obchodní centrum. Zajímavý jsou „zastřešený“ uličky starýho města s bezpočtem obchodů, restaurací, kaváren i fast foodů. Vzniká tak komerční labyrint, trochu vopruz, nicméně neprší tu. Když jedu do přístavu, vykukuje dokonce sluníčko. Není to daleko, navíc jsem vybaven mapou z íčka. Pojedu lodí Judtlantica do Dánska. V přístavu Frederikshavn bude jednodušší orientace a hledání kempů. Plavba proběhla bez komplikací, poprvé se setkávám se skandinávskou drahotou (kafe + muffík za cca 110 našich).

Ve Frederikshavnu stíhám nákup instatních potravin a následně vyrážím po cyklostezce podél moře do městečka Saeby. Po pár kilometrech mám na vybranou ze 3 kempů -Hytteby je ten pravej. Super vybavení, mikrovlnky, vařiče v nablejskaný kuchyňce, fény apod. Platit stačí ráno (60,- DKK) a tak mám rychlou premiéru novýho stanu i spacáku - djó peří! 

Ujeto prvních 17,5 km.

 

čtvrtek, 5.7. 2007 –  Saeby – Hals – Aal-borg - Nibe

Ráno vstávám podle plánu v 6.30. Užívám si vybavení kempu při přípravě snídaně i ranní hygieně. Dokonce i jeden pán z Holandska byl tak u vytržení, že si to všechno důsledně fotogra-foval. Ne mně, ale to vybavení. Já se při aktivním fotografování trochu ostý- chám, on to vzal v pohodě z gruntu od bidetů a pisoárů přes sprchy až po automatický pračky a chromovaný sporáky. A ptal se, jestli jsem už něco podobnýho zažil, on že za třicet let ne. Prý se tím zabývá profesionálně. Říkám, že jednou dvakrát jsem v podobným kempu byl a taky se tím zabývám profesionálně, kolego.... Po dodatečným zakoupení kempovací karty pro celou Skandinávii (90,- DKK) odjíždím, první lidi se teprve trousí. Pojedu stále víceméně  kolem moře po cyklostezce č. 5 až do zálivu Langerak pod Aalborgem a tam to teprve otočím na západ. V Saeby trochu okouním a utahuju představec, včera jsem na to debil zapomněl, moh´ jsem si pěkně rozbít hubu.

Je zajímavý jak člověk vždycky srovnává první den na cestě s tím loňským, úplně se mi vybavilo, jak jsem před rokem hledal šotolinový cyklostezky za Tallinem. Tady je trochu chladněji ale jde to. Jsem rád, že nemusím příliš spěchat, loď mi jede pozítří až večer, mám tak skoro celej den navíc oproti plánu. Něco trochu najedu, potrénuju a odpočinu si na lodi před Faerskými ostrovy a Islandem.

Občas zajíždím do vnitrozemí, je to hezká krajina lesů, luk a polí, žádný auta a klid. To jsem v roce 2002 při souboji s jižním vichrem nestihl vnímat. Sem tam potěší oko výhled na moře a tělo vítr do zad.

V poledne jsem v Asá. Zdolávám poslední českej řízek a mířím na přístav Hals. Hals se mi líbí. Na návsi mluvím s dvojicí Norů, holkou a klukem, jedou už domů do Oslo a závidí mi Island. V naprosto skvělým infocentru jsem si nabral spoustu materiálů, paní seniorka mluví anglicky a všechno ví, doporučila mi kemp a rockovej festival v Nibe. V přístavu jdu do rybárny na lahůdkovou a levnou malou uzenou a pak do kavárny na ošklivou a drahou.

Přejíždím lodičkou na druhej břeh průlivu Langerak a pokračuju na Aalborg. Jenže v Klarupu nuceně končím v hos-podě, protože nemilo-srdně leje. Počkám až přejde to nejhorší. Aalborgu se snažím vyhnout, ale moc mi to nejde, město mě velikostí, rozlehlostí a dopravní infrastrukturou zaskočilo. Chvíli mi trvá, než najdu paralelní silnici s dálniční výpadovkou. Už jsem si zvyk´na déšť a studenej vítr. Dánsko asi jiný nebude. Cestou do Nibe ale na chvíli přestalo zlobit nebe, tak suším oblečky. Vyjíždím nad záliv, na jehož konci je dnešní cíl. Z dáli už duní rock, do nedozírna se vlní parkoviště, stanový městečko, atd., no je to velký. Větší než Love Planet. V samotný vesnici je jen pár zpitých odpadlíků, návštěva festivalu jeví se mi býti utopií. To je jako kdybych se s naloženým kolem postavil do fronty na Čápáku a chtěl aby mě tam na chvíli pustili, že hned zas jedu. I když jeden dědeček na kole se mě ptal, jestli jsem s tou  kytarou nepřijel zahrát.

Po 20.00 jsem v kempu pod vesnicí. Než jsem vyřídil platbu (67,- DKK), znouvu leje. Stavím spěšně stan, vařím uvnitř nějaký jídlo a říkám si, že alespoň ten novej Hannah pěkně otestuju. V noci ho zkrápí další série brutálních přívalů.

A mě se zdál sen. Byli jsme s nějakou partou u malých rybníčků a různě je vypouštěli a napouštěli. V těch nádržích žili takoví panáčci - trollové. Měli různě zdeformovaný ksichtíky - třeba místo nosu saxofon. Plácali se v bahně jako ropáci. Správce  tohoto areálu dělal kamarád Maki. Chodil v pracovní zástěře a všechny ty věci obsluhoval, točil kolečkama výpustí a tak. Skřítkové ho měli moc rádi. Pak se sen dějově posunul do zimy. Šli jsme od těch rybníčků po sjezdovce na hranu jednoho kopce a tam najednou začal tryskat gejzír až z něho  vyrost´velikej pes. Ten se taky k Makimu měl jako kdyby se znali. Na sněhu se náhle objevili dva vesničani. Byli oblečeni jako masopustní maškary a měli sáně, nikoliv nepodobný veliký posteli. Všichni jsme na ty sáně nalezli a jeli dolů tu sjezdovku. Sáně se měnily v postel, skříň, umyvadlo, bylo jich víc, různě do sebe narážely, honily se, praly a tak. Sjeli jsme nich někam dolů a to je všechno. 

107 km – 124 celkem

 

pátek, 6.7. 2007 –    Nibe – Torup -  Bulbjerg

Kolem osmý hodiny trochu povoluje intenzita deště a tak lezu ze stanu, rychle balím a uchyluju se do krytý kuchyňky. Za chvíli se tam objevuje sympatickej pán. Ukázalo se, že jeho syn hraje v Nibe na tom festivalu na bubny se dvěma kapelkama. Hodně ho baví Bjork, když prý jedu na ten Island. Synovi pořád telefonuje, protože má starost, zda si jako silnej cukrovkář píchá pravidelně inzulin.

Pořád kontroluju datum, abych něco nesplet a nedojel třeba do Hanstholmu den po odjezdu lodi...

Jedu podél po cyklostezce č. 12 až na severní břeh  průlivu Langerak. Trénuju na islandskou sopečnou škváru po polních cestách. Nikoho nepotkávám, po cyklistech ani památky. Maximálně děda s hráběma. Ono to počasí k podobným akcím  moc nemoti-vuje.

Na severní kraje trénuju i poslechem Dobytí severního pólu, když je velká zima pustím si ovšem zba-běle Summertime s Miles Davisem.

Po poledni už jsem to s průzkumem krajiny přehnal a zasekal se v bahnitý cestě s vysokou trávou. V Agersborgu končím v minisparu a v parčíku obědvám švédskej salámek se zbytkem červenýho vína. Po 3 hodině jsem ve Fjerritslevu. Lehce mží, ale je mi to jedno. Městečko projíždím cik cak, sháním nějaký infomateriály a sedím lehce apatickej v jedný kavárně. Ach ta drahota - kopeček zmrzliny 45 CZK.

V podvečer najíždím na cyklostezku č. 56 a v zápětí se napojím na jedničku, která už vede po západodánským pobřeží.

Krajina se krásně proměnila,  konec zemědělství. Jedu po prázdný komfortní asfaltce uprostřed lesů a luk mezi dunama, je tu cítit moře. Vynechávám lesní pětihvězdičkovej kemp (motokáry, minigolf, masáže..)  a jedu na Torup. Je tady hodně malých rekreačních domečků, rybářských přístavišť, pořád hodně zalesněno. Jako na Třeboňsku, jenže místo Lužnice je moře.  Kousek za Torupem odbočuju na Bulbjerg. Úzkou cestič-kou pomalu stoupám v dunách a už jsem na špičce útesu asi 300 m nad mořem. Lámou se tu prý nejčistší a nejdelší vlny v Dánsku surfařům, dnes je tu velkej poklid. Počasí se hodně vylepšilo a tak vychutnávám široce otevřenou krajinu a široširý moře. V podzemním bunkru je geologická výstavka.

Nerad se tu loučím. Připozdívá se a tak jedu do kempíku asi 5 km odtud. Je útulnej. Vybírám si jeden palouček pro stan. V kiosku + recepci jsou majitelé, mladí manželé s dětma. Co pro vás můžeme udělat? - ptali se.  Platím 50 DKK, něco přepírám, vařím  a šup ještě na 2 malý, ale silný Tuborgy.  Znova kontroluju, že zítra je fakt 7.7.2007 a že na lodních lístcích je též toto datum. Normálně magor.   

71km -  195 celkem

 

sobota, 7.7. 2007 –   Bulbjerg - Hanstholm 

Až v poledne jsem se vymotal z kempingu jižně pod Bulbjergem. Dveře do umýváren na petlici, lidé o to více milí. Pan majitel - přerostlej hipík - se zajímal o mojí cestu a říkal, že ze závislostí na chlastu ho dostala vášeň k lyžování, jezdí za ním do Norska. Uživit se není snadný, přes zimu pracuje jako tesař, v létě je tady. Je to jen tak tak, ale je šťastnej. Zná Prahu, byl tam před lety se starým Volkswagenem a bydlel poblíž jednoho známýho mostu....Letos jsou ty seveřani nějaký sdílný, to je příjemný. 

Jedu neobydlenou kraji-nou.  Pak přejíždím na hlavní silnici č. 29 a je hůř. Trochu jsem odvykl těžký dopravě a po té, co kolem mě proletěl šílenec rychlostí snad 200, odbočuju k moři na cyklistickou jedničku. Propojka je ale blbě značená, bloudím v dešti, polích a lesích. Nicméně základní směr mám a tak se brzy ocitám v Hanstholmu. Vichr zvedá na moři velký vlny, leje a při sjezdu do přístavu registruju defekt předního kola. Lepím, foukám a připomínám si ranní myšlenku, že přinejhorším kolo odnesu na loď po kusech. Ale je to v klidu, času dost, poptávám se po registraci lodních lístků, prý mám přijít cca hodinu před odjezdem lodi.

Volnej čas trávím v nákupním centru. To mě před 4 roky ohromilo,  oči  roku 2007 vidí trochu jinak. Je to tady ošuntělý, navíc obchody v sobotu odpoledne povětšinou zavřený, výjimkou jsou potravinový sámošky.

Přední kolo je opět prázdný, tak zkoumám plášť a znovu oprava. V 18.00 mi dali v terminálu lodní lístky, čipovou kartu na vstup do kajuty a kartičku pro kolo. Pak se řadím do neskutečný záplavy kamionů, motorek, karavanů i ojedinělých cyklistů. Operátoři Smyril Line to rozřaďují a tak vlaju ve vichru v lajně asi 100  motorkářů a  10 cyklistů. Ti, na rozdíl ode mne, mají mountain biky. Z mojí kytary a audio sestavy jsou naprosto hotoví. Dělím se s nima o kotel horkýho kafe, poslouchám zkušenosti z Islandu a vnímám všeobecnou atmosféru očekávání následujících dnů a týdnů. Auta jsou povětšinou čtyřkolky, výbava jak na safari – antény, navigace, náhradní kola, bedny s materiálem. To asi nebude ta loňská snobská sestava při plavbě Stockholm - Tallin. Vítr lomcuje s železným kontej-nerem WC, uvnitř se mi zdá, jakoby loď právě vyplula. Ko- nečně se hýbe i fronta, přivazuju ko-lo v podpalubí tlus-tým lanem, všichni to motají hrozně na fest, to budou fakt takový vlny? Dělám to tedy po nich, ale zdá se mi to trochu přehnaný.

Nacházím kajutu a  seznamuju se spolunocležníky. Nejlepší je 70 letej pán z Dánska. Pracoval jako naftař v severních mořích, přesně řečeno ve Skotsku a teď se zabývá točením propagačních videoklipů. Je pěkně ukecanej a se svojí manželkou od naproti si vaří kafíčka z donesenýho kávovaru. Jdu zkoumat loď. Nó, musím říct, že jsem čekal větší dardu, to loňskej estonskej trajekt byl větší luxus. Ale i tak je tahle Norrona samozřejmě super. Je hodně plno, což není moc příjemný, venku to fičí a studí. V baru hraje tentokrát velmi špatná kapela, zpěvačka přiloustá, falešná setrvale pod tónem, repertoár i na barovku mimořádně sračkoidní.  Lepší je to v secesní restauraci, příjemně tu hrajou  a je tu hojnost zásuvek, kde se dá dobít telefon. Objednávat si nic nemusíš. 

42 km – 237 celkem

 

neděle, 8.7. 2007 –   Z Hanstholmu lodí severním mořem

Spánek byl vydatnej, po lehký snídani v kafeterii se věnuju studiu turistických průvodců a anglických slovíček, poslouchám muziku a občas vylezu na venkovní palubu, která je krytá proti větru. Mezi cestujícími jsou nejrůznější  zajímavý figury, žádný nóblesní róby jako vloni, spíš se míhají kožený kalhoty motorkářů, či outdoorovej mix dobyvatelů islandských pustin. Zaujal mě ovšem „tuleň“. Je to pán, kterej jako by oživil kresbu J. Čapka - pana Načeradce z Poláčkových Mužů v offsidu. Zavalitý muž bez krku. Sedí na zemi, strašně funí, pije z dvoulitrovky coca-colu a  cpe se na střídačku chipsy + praženou kukuřicí. Chvílemi blinká, asi jako  Z. Svěrák ve “Vesničce“, když předváděl slintavku.  Ale hned vzápětí pokračuje v konzumaci! Raději měním stanoviště. Pár lidí je dost zlitých. Není divu - za to, co dáš v baru za panáka, si koupíš vedle v sámošce lávev. Pivo po kartonech se taky vyplatí, no není to báječné? Je to báječné! Teď zrovna jsem se stevardkou  budil jednoho totálně zmaštěnýho chlápka, ležícího před samoobsluhou na plyšovým koberci. Den utek´, ani nevím jak. 

 

pondělí, 9.7. 2007 – Faerské ostrovy, Tórshavn – Eidi - Gjogv

V 5 ráno nás vzbudil lodní rozhlas. Tak šup, šup jsou tu Faerský ostrovy. Všichni zvědavě lezou na horní palubu, proužek země už je zřetelnej, dokonce škvírou v mracích střílí paprsky slunce. Takže žádný lijáky a vichřice? Na malý křižovatce před přístavem se domlouvám s partičkou německých cyklistů o tom, kde najít bankomat, infocentrum a vlastně vůbec centrum Tórshavnu.

Je to snadný, centrum tvoří jedna ulice v délce asi 200 m, včetně bankovního ústavu „Bida“... Přestože je teprve 7.20, už je otevřený íčko. Počítá se s tím, že z Norrony vyleze dav nezorientovaných turistů. Důležitá je mapa ostrovů, ta totiž chybí i na internetu. Navíc jsem si vzal i zdarma publikaci a poradil se s Mathiasem, kterej to tady už jednou absolvoval, kam jet. Rozhoduju se pro sever ostrova Eysturoy a vesničky Gjógv a Eidi. Ještě před odjezdem nacházím na okraji Tórshavnu supermar- ket. Pár gastronomic-kých drobností a jde se na to. Je třeba vystoupat do kopců, protože průjezd 3 km tunelem nechci a raději volím starou „horní“ cestu č. 10. Počasí překvapivě příznivý.

Jedu 5 km do kopce směrem na Hvalvík přes Hósvík. Nikoliv pak přes Kvívík, Klafvík, Hoyvík, či Rituvík, ty až příště.  Ovečky, mraky. A hned na to krásný výhledy do fjordů. Škoda, že musím znovu opravovat píchlý přední kolo. Snad je to naposled, nachá-zím totiž v plášti střípek a daří se mi ho vypreparovat.

Postupně se dostávám do velký euforie, v kontrastu s dramatickou internetovou interpretací ostrovních smrští si užívám ostrýho slunečna, nikoliv nepodobnýho předloňský pohodičce ve Skotsku. Sjíždím k moři, kde se napojuje výjezd z tunelu a tak provoz poněkud houstne. Myslel jsem, že Faery budou míň osídlený, ale je vidět, že tam, kde je moře, je i obživa a tudíž život. Travnatý střechy chaloupek jsou parádní, ale sekat je kosou není žádnej med, jak koukám. Jedu podél průlivu Sundini mezi ostrovy Streymoy a Eysturoy. Přejíždím spojovací most a mířím na severní okraj ostrovů. Eidi bylo v roce 99 oceněno za úpravnost a zeleň. Teď je ale velmi foggy, tak vidím kulový. Odbočuju na horskou úzkou asfaltku, stoupám a stoupám, ale nevím kam. Viditelnost na 10 metrů, občas zabečí ovečky a přejede auto. Asi v 18.00 jsem na pomyslným sedýlku. Netuším tudíž, že by se odtud dalo vylézt na nejvyšší horu Faerských ostrovů - Slattaratindur  (882 m n.m.). „Když fouká z východu, musíš jet na  západní pobřeží, když fouká ze západu, utíkej na východ.  Mraky se zachytí v horách a ty jseš v pohodě,“ tak zní lekce místní meteorologie

 Během sjezdu k moři do vesnice Gjógv se objevuje více krajiny. Gjógv je roztomilým shlukem barevných  domků. Je tu penzion a kemp. Na zdrži na potůčku se prohání kluci v neckách. A ještě musím zmínit kostel s hřbitovem místních námořníků, ale hlavně malý přístav  v přírodní soutěsce. K vidění jsou i dva k sobě kolmý čedičový  proudy, vytvářející schody z moře na pevninu. Z Gjogvu  na západ se dá podniknout tůra přes sedlo do obce Ambaladur,  odkud je vidět nejvyšší mořskou skalní věž Búgvin (188  m).

 Jsem okouzlen mořským příbojem i celkovou scenérií pobřeží, lezu po skalách a fotím. Teprve pak jdu do kempu. Je to ve skutečnosti jedna loučka, na ní pár stanů a parkovací plošina, kde stojí karavany a offroady, v nichž spí další cestovatelé, mířící na Island. Hlavní budova je dvoupodlažní penzion se zatravněnou střechou. V podkroví jsou sprchy i pro kemp, v patře hospoda a v přízemí skvělá kuchyňka, kde najdeš úplně všechno, včetně hrnců a příborů. Využívám to. Půlhodiny před půlnocí vykukuje za kopcem slunce, věším na plůtek vypraný prádlo, krátce hovořím se soudsedy z Německa a lezu do stanu. V noci je zima, ale na péřák nemá.

67 km – 306 celkem

 

 

úterý, 10.7. 2007 -    Gjógv – Tórshavn

Bourám ve větru stan, v pohodlí kuchyňky vařím a konzumuju snídani a pomalu se šplhám stezkou vzhůru na přejezd sedla mezi Eidi a Gjógvem. Na sedle se obloha trhá. Je tu dramatická horská scenérie, nestačím se divit, kde všude jsem včera v mlze jezdil.

Na silnici mě zastavil jeden Němec v offroadu s vyptával se na moje plány. Říkal, že byl nedávno měsíc na Islandu, ale byla to hrůza kvůli větru. 

V Eidi nemají pečivo, tak chroustám k rajčatům suchary a zapíjím to pivem Viking. Zima fest, raději pojedu dál. Cestou potkávám zrzavýho Skota. Upoutala ho moje skotská samolepka. Na Islandu taky už  byl a i on varuje před větrem.

Ještě k tomu osídlení -  nějaký lidi tu být musí, když jsou schopný dát dohromady fotbalovej mančaft, se kterým mají naše dobře placený hvězdy občas problém a vítězí i za cenu unfair gólů. Fotbalový hřiště v Eidi je těsně za zálivem, z druhý strany ho omývá jezero, inu fotbal je „národní“ sport i za cenu, že se mičuda loví z vody.

Cesta do Tórshavnu je namáhavá, přece jen jsem ve větrných horách. Ale po včerejšku už mám krajinu zažitou. Ten pocit důvěrnýho souznění s prostředím v autě nezískáš. Na kole jo. V rybářských vesničkách nenajdeš žádný hospody nebo kavárny, takový blbosti by tu nikoho neuživily. Jsou tu jen samoobsluhy se smíšeným zbo-žím. Kafe z termosky a snack dostaneš u benzínový pumpy, pokud nějaká je.

V Tórshavnu je roztomilej kemping kousek od moře. Dorazila už německá partička, dělí se se mnou o Jagermeistera. Lezu k jejich stanům do závětří skalní vyvýšeniny.

                                                                                      76 km - 382 celkem

 

středa, 11.7. 2007 – Tórshavn – Kirkjubour, lodí k Islandu

Vstávám hodně časně, počasí je zase do slunečna. Večer mi jede loď. Nechci riskovat nějakou dlouhou cyklotůru a tak volím Kirkjubour, je to z Tórshavnu asi 12 km. Zdejší katedrála sv. Magnuse je nejstarší architektonická památka, rekonstrukce ruiny je ale pozastavená. Ve středověku  byla osada církevním a kulturním centrem Faerských ostrovů.  Za bezoblačný oblohy se vracím do Tórshavnu. Nakupuju pár věcí na cestu, potraviny na Island a koupací čepici jako protidešťovej kryt na helmu. Loď přijíždí, ale na odjezd jsou ještě 3 hodiny času. Jdu se zaregistrovat do terminálu. Padá na mě nostalgie, sem už se těžko někdy podívám. Tak ještě do malý kavárny v přístavu na jedno hnusný kafe a jedu na loď. Či spíše do lodě.

Otvírám dveře 4 místný nadstandartní kajuty a v šoku téměř zkamením. Na posteli sedí „tuleň“. Strašně funí, páchne potem, žere praženou kukuřici z obřího pytle a zapíjí ji coca-colou. Zatím nezvrací. Roztržitě zdravím, házím věci na postel a nechávám ho tam i s nahlas puštěnou televizí. Z obrazovky koukaj Pameliny kozy.

V obchodě jsem koupil výhodně 0,2 l Baileys, v baru si dal jednoho panáka téhož s půlitrovkou ledu a za doprovodu viná-renských hitů špatný kapely se lehce přiopil. V kajutě kupodivu „tuleň“ nebyl. Dorazil v pět ráno, asi si užíval gastronomický vymo-ženosti lodi Norrona.

37 km – 419 celkem

 

 

čtvrtek, 12.7. 2007 -Seydisfjordur –Egilsstadir –kemp u shellky

Ráno je na lodi velkej pohyb, lidi mají sbalený zavazadla, posedávají v jídelně, na chodbách i schodištích a nedočkavě vyhlíží pevninu. Jsem na tom samozřejmě obdobně. Loď už pluje dlouhým Seydisfjordurem. První kontakt s Islandem. Počasí nám přeje, svítí slunce a tak je horní paluba zaplněná fotografy,  navzdory a zimě a vichru. Abych nezapomněl, taky jsem se rozloučil s „tuleněm“, vyvinul se z něj docela rozšafnej a zábavnej chlápek. Je to Islanďan, z Reykjavíku. Hned se ptal na cenu piva v Česku, velebil Island za to, že v restauracích - na rozdíl od Dánska - je voda zdarma a vůbec, byl zábavnej. To se tak člověk někdy v lidech plete.

Vyjiždím z lodi na parkoviště. Cyklistů je tu asi 15, někteří přistoupili v Bergenu. Mathias  ukazuje do hor. Tam se musí vyjet, je to 3 hodiny stoupání na sjezd do Egilsstadiru, nakoupit se dá prý tam, jeden ze dvou supermarketů má na islandský poměry velmi přijatelný ceny. Tak se nezdržuju a vyrážím s ostatními. Kolem mě přejíždí nekonečná kolona motorizovaných spolucestujících z Norrony. Za chvíli stavím. Do kopce je hic. Když mě míjí červenej Tranzit, stahuje se okno a paní volá “Štastnou cestu, ať se Vám všechno podaří!“. Hned mám víc energie.

Kopec nemá konce, pořád vzhůru, stále větší vichr, méně zeleně a více kamení. Myslel jsem, že na nějakým sedle tu třeba bude hospůdka nebo tak, teď se tomu musím smát. Island nejsou Alpy a průjezd aut z Norrony  jednou týdně nikoho neuživí. Dojíždím na parkoviště, odkud je výhled do kraje. Na obzoru se vlevo zvihá zvláštní zasněžený horstvo, dole pak Egilsstadir s jezerem Lagarfljót. Sjíždím serpentinama do města a jsem pěkně vymrzlej.

Egilsstadir mi připadá poněkud zvláštní, marně hledám nějakou hlavní obchodní uličku. Je tu jen velkej plac, na něm 2 menší supermarkety, benzínka, banka a fastfood. Pár správních budov obchodních firem s luxusními obchody v přízemí. Obytný domy vypadají spíš jako víkendový chaty. Je mi pořád zima, konečně chápu, že v kraťasech to na Islandu asi nepůjde.

 Vichr buší ho hlavy a moje uzounká čelenka na to nestačí. Musím si koupit textilní „komín“ na krk. Naštěstí v levnějším supermarketu ho mají, byť za 1100 ISK. Kupuju ovoce, pivo (49,- ISK, 16 našich !!) a chystám se vyrazit.  Mathias mi radí nocleh v kempu u benzínky Shell, asi 55 km odtud. Další cyklista - Američan, pochválil můj úmysl jet z Mývatnu do Asbyrgi, ale varoval před cestou po „žlutý“ silnici. Je prej  hustá a  problémem můžou být i potoky bez mostů a vysoko zátápěný brody.

Jedu. Vítr žene od severo-západu mraky a jiný už to nebu-de. Snad mi pomůže cestou zpět. Krajina nudná, homole štěrku porostlý mechem, či odolnějšími travinami. Konečně se trasa trochu láme a pojedu po větru podél řeky Jokulsá a-Dal. Silnice do nedohledna, okolí připomíná spíš zrekultivovanou skládku popílku, faerská romantika je ta tam. Při krátký zastávce mě dojíždí Mathias, prý je to do kempu jen 7 km. Taky jo. Ovšem shellka je úplně jiná shellka, než jsme zvyklí. Jeden stojan s hadicí, malá budka obsluhy a toť vše. Vedle stojí barák s možností ubytování, hospodou a zároveň recepcí kempu. Kemp je louka a bouda s umývárnou. Ale taky malý koupaliště s bazénem plným teplý vody, mají tady geotermální vrt. Je to v ceně noclehu (800,- ISK). Stavím stan v závětří umýváren, dávám horkou sprchu a vařím. Kromě Mathiase a mě je tu ještě jedna Američanka (nadšeně leze z plovárny a volá, abych taky Have a bath, ale už se mi nechce) a její kamarád z  Norska. Pozdě v noci - za světla- přijíždí nějaká partička lidí v offroadech. V polospánku rozeznávám řeč, podobnou ruštině.

61  km  - 480 celkem

 

pátek, 13.7. 2007 –    kemp u shellky – Grimsstadir - Reykjahlíd

 „Počasí vypadá dobře“, říká ráno Mathias u umývárny. No, nevím. Rád bych dojel až na Mývatn, ale je to dálka, bude fakt záležet na podmínkách. Vyjíždím ze všech cyklistů nejdřív, holka z Ameriky říkala, že jedou taky na Mývatn, tak se tam potkáme. Líbí se jí Praha a Krumlov a tak. Mathias chce zůstat v Grimsstadiru a pak zamíří do vnitrozemí na Vysočinu.

Asi po 2 hodinách jízdy se trochu setmělo, mraky pokryly krajinu a prší. Mám na sobě všechny věci do deště, ale voda nahoře, voda dole a tudíž i uvnitř. Co nepropršelo, to jsem vypotil, s tím nic neuděláš. Krajina je depresivní, travnatej obzor vystřídala černota sopečnýho písku, sem tam se z mlhy vynoří silueta vulkánu, vše je doprovázeno kvílením protivětru. Když tady chceš dát pauzu na jídlo, není kam zalézt. Prostě zastavíš a žvýkáš zmoklej chleba na silnici.

V jednom místě stojí na odstavným plácku karavan. Před ním je pán a ukazuje, abych přibrzdil. Ptá se, jestli něco nepotřebuju. Ani ne, říkám, ale horký kafe nakonec neodmítám. Po chvíli držím horkej šálek v ruce a dozvídám se, že pán je Němec, přiletěl s rodinou na Island letadlem, v Reykjavíku si půjčil karavan a teď dělá okruh po ring-road. Na rozloučenou jsem dostal 2 energetický tyčinky a v dobrý náladě vyrážím do mlhavýho mokrochladu. Do Grimsstadiru to mám cca 30 km, s ohledem na absolutní promočení to vidím na koncovou stanici právě tam.

V mlhy vystupuje cedule s odbočkou Grimmstadir 2 km. Po štěrkový cestě necestě míjím kemp. Je to studená louka s budkou, obsahující dva dřezy s výtoky vody. Jedu k domu, na kterým je symbol ubytování. Ukazuje se, že kromě sousední stáje je to jedinej barák v celý “vesnici“. V chaloupce jsou v patře 2 pokoje, nájemníci říkají, že “lady“ přijde za chvíli, ale že je asi obsazeno. Sedím dole v předsíni, jsem rád za teplo, nic neřeším a čekám. V přízemí je kuchyňka pro hosty. No, snad jim nebude vadit, když si tady ohřeju vodu na čaj. Taky se převlíkám do suchých věcí a ty mokrý kladu v koupelně na radiátor. Po čaji byla ještě káva, suchý ponožky a trika. Najednou mám chuť jet dál, tady v krajině nikoho se mi pranic nelíbí a když dám ještě čtyřicítku na Mývatn, budu to mít zítra jako když to najdu. Je 20.40, za tři hodiny to musím dát. Balím mokro do báglů a vyrážím.  Za chviličku potkávám Mathiase, je pěkně „jetej“. Zapocený brýle mu visí na jednom uchu. Zůstává tady,  loučíme s tím, že si po návratu domů zamailujem.

Na křižovatce stojí linkovej autobus a u něj americko-norská dvojice. Nakládají kola do podpalubí a jedou na Mývatn . Zdravíme se s tím, že se tam potkáme.

Vyrážím. Jedu v klidu, dal jsem se v chaloupce docela dohromady, sucho v botech potěší. Přejíždím most přes řeku Jokulsa a Fjólum, voda je zlověstně kalná a dravá. Déšť však poněkud ustal a kilometry do cíle rovnoměrně ubývají. Často odpočívám a nutím se i v zimě a větru hodně pít. Po více než 2 hodinách se konečně na obzoru zjevily vulkány v krajině kolem jezera Mývatn. Taky pozoruju okrově žlutý kopce a kolem nich různý kouře. Čím jsem blíž, tím víc mi to připadá pekelný. Po úbočí poslední ďáblovy homole vyjíždím do sedýlka, odkud je krásně vidět jezero, jeho okolí a vesnička Reykjahlíd. Na hrázi jezera projíždím mohutnou parní a sirnou clonou a s potěšením konstatuju, že i po 22,00 je ještě otevřeno v sámošce. Slastný dotyk civilizace. Tak pěkně pivo a nějaký drobnosti a hned mířím naproti přes silnici do kempu. Mám krásný místečko nedaleko vody, muchničky mají se mnou soucit. Se Skotskem se to nedá srovnat, midgees jsou jiná třída. Všechno je tu vymyšleno pro zmoklý turisty, včetně stanu s kuchyňkou a sušárnou oblečení. V recepci platím 750,- ISK s tím, že pokud tady zůstanu ještě další den, doplatím to zítra večer. Jsem skoro rozhodnut. Nechávám na sebe labužnicky prýštit horkou vodu, využívám fén, rychle do spacáčku, muzika, rýže se žampiony a pivo. V 23,30 je ještě dost světla na to, přečíst si v průvodci něco o Mývatnu a naplánovat program na zítřek. Hlavně se ale pořádně vyspat. Ještě bych se poohlédl po Amici s Norem, někde tu určitě budou, ale než to domyslím, nevím o světě, únava veliká.

ujeto 120,  celkem 600

 

sobota 14.7. 2007 - okolí jezera Mývatn

Vzbudil jsem se pozdě, zřejmě díky únavě i pocitu, že zůstanu ještě jeden tady, takže proč se trochu neválet v peří, že? Obloha je stále brutálně zatažená, sakra. Teplota 4 ^oC. Prádlo nic moc neuschlo, ale žádná krize to není. Usuším to trochu v noci na sobě.

Vybavil jsem se informacema v recepci a místním íčku a zjistil prognózu polojasnýho počasí. Místní kostelík vypadá velmi moderně, fotím si mohutnej příkrov zhuhlý lávy. Ta při posledním výbuchu sopky smetla většinu  domů, ale před kostelem se zastavila. A tak mají věřící prostor k nejrůznějším teoriím o boží schopnosti spoutat živly. Po požití několika plátků chleba z parní podzemní pekárny (chutná to spíš jako anglickej vánoční puding bez sušenýho ovoce)  vyrážím na východní břeh  jezera.   Ponejprv procházím oblast zvanou Dimmuborgir. Je plná divokých lávových útvarů. Před 2000 lety tu bylo lávový jezero. Jeho příkrov ztuhnul, ale pára jej zbořila a uniklá láva zde zanechala útvary nejrůznějších tvarů i velikostí -  "Černé hrady".  Blížím se  k úpatí hory Hverfjall. Nechávám kolo na úpatí a stoupám černým pískem nahoru. Na okraji kráteru - 452 m vysoko – si užívám výhled na okolní vulkány i jezero Mývatn. Sopka je o něco mladší, než jezero, je jí 2500 let, uprostřed kráteru je homole s vyskládanými nápisy všeho druhu z velikých kamenů. Černota, černota...

Další zastávkou je jeskyně Grjotangja. Je to zatopená puklina – tunel s nízkým stropem a modře světélkující vodou. Odtud je už jen kousek Jardbadsholaru – termál-nímu rybníku a koupališti. Taková Modrá laguna. Bohužel se tu platí příliš mnoho – 1400,- ISK na to, abych se jen namočil a zase jel dál.  Tak jedu k Námafjallu – ob-lasti sulfatárů, bahenních sopek a sopouchů - míst s rychle unikající párou. Říká se tu "ďáblova kuchyně" a  v minulosti se tady těžila síra na výrobu střelnýho prachu. Počasí se zlepšilo, dokonce svítí sluníčko a tak navzdory pokročilý hodině jedu  do oblasti  sopky Krafla. Kousek od sopky je geotermální elektrárna. V roce 1973 tu bylo provedeno 24 zkušebních vrtů. 20. prosince 1975 byla sopka Krafla aktivní – aktivitu doprovázelo několik erupcí a sesuvy půdy, což narušilo původní projekt. V současnosti elektrárna využívá pouze polovinu generátorů a asi 17 vrtů.  Stoupám až k  320 m širokýmu  kráteru Viti, který se překládá jako „peklo“, ale mám tu div ne podvečerní ráj. Sluníčko, dlouhý stíny, krásná viditelnost, paráda. V postupujícím večerem ale cení zuby chlad a tak jedu zpět do Reykjahlídu. Potůček s odpadní vodou  od geotermální elektrárny vede kolem silnice, je blankytně modrej a z vody se kouří. Postupně míň a míň, jak voda chladne. Raději se ale vykoupu v místním koupališti. Ale nevykoupu, zavírají v devět a už je 20.40. Škoda.

Jedovatý poznámky turistických  průvodců o tom, že v sezóně Reykjahlíd přetéká návštěvníky mi přijdou směšný, těch pár stanů v kempu má teda k přetékání hodně daleko.

V 23,30 slunce už je těsně nad obzorem a náhle se nad jezerem objevila nízká oblačnost, táhne se v cárech po hladině. V ostrým protisvětle to vypadá dramaticky a trochu strašidelně. Lidi lezou ze stanů a fotí. Stejně tak já. O půlnoci mám půlnoc.

45 km - 645 celkem

 

neděle 15.7. 2007   – Reykjahlíd – Grimsstadir - Ásbyrgi

Ráno jsem si poplet hodiny, vstal omylem o hodinu dřív a marně ryl pod prahem obchodu s úmyslem nakoupit jídlo na cestu k vodopádu Dettifoss a následně do Asbyrgi. Ženou se sem od západu hnusný mračna, tak nečekám na otevření obchodu, beru si z bankomatu nějaký peníze a jedu pryč, na východ. Vítr mě mírně podporuje, provoz nedělně řídkej, cesta zpátky do Grimsstadiru je zkrátka v pohodě.  Odbočka k Dettifossu bude asi horší, vypadalo to tam předevčírem na pěknou roletu. Cedule u cesty říká, že je 5 stupňů nad nulou.

Stojím u infotabule na hranici přírodní rezervace Jokulsárgl-júfur, před tím míjím západní cestu k Dettifossu (tu, co mi nebyla doporučována) a cestu na Aksju po níž patrně vyrazil Mathias. Prohlížím si pustinu, kterou mi přede-včírem skryly mraky a mlha. Už si na to zvykám, počáteční pocit stísněnosti je pryč. V Grims-stadiru  na zastávce autobusu svačím. Není tu ani lavička, ani přístřešek, vlaju tam ve větru a než napíšu esemesku, vystydne mi kafe.

Odbočuju na cestu k Dettifossu. Je to hrůza, horší, než vloni v Lotyšsku. Cesta zavátá štěrkem a jak tudy jezdí terénní auta, vyhloubí ostrý vlnky, po kterých kolo skáče jak kozel, bojím se, že se mi utrhnou brašny. Ale  trpělivě šlapu, chce to klid a nespěchat. Projíždějící auta mě občas zahalí do oblaku prachu a  aby bylo úplně jasno, míjím ceduli s upozorněním: Výmoly – 45 km. Ale hlavně, že neleje, říkám si. Krajina připomíná poušť, ale má to atmosféru jako hrom.

Doskákal jsem k odbočce na Dettifoss. Je to maso. Řeka Jökulsá á fjöllum se zařezává hlouběji do krajiny v kaňonu hlubokým místy až sto metrů. Už z dálky se nad krajinu zvedá oblak vodní tříště. Při bližším kontaktu s vodní masou mi připadá, že se chvěje země. Koryto pod vodopádem je stále naplněno vodní tříští. Poryvy větru jí strhávají a ženou proti kolmým stěnám. Trvá mi dlouho, než se odtrhnu od drsný scenérie a vracím se na malý parkoviště uvařit si čaj. Je šest večer. Opět se usmívám nad turistickým průvodcem, kterej varuje, že o víkendu se tady sejde celej Island. Napočítal jsem 23 aut...

Cesta do Ásbyrgi je teď mnohem příjemnější, štěrk je odhrnut ke kraji a  po zpevněný vozovce se jede dobře. Jak se blížím k severnímu pobřeží Islandu, cesta se sklání víc a víc k moři. Přejíždím most přes Jökulsá á fjöllum. Vpravo se otevírá Ladandgrađslusvađi, nedohledná pláň řekou odložených usazenin,  táhne se až  na obzor k oceánu.

Po celodenním putování pustinou lávových polích a nekonečností plání sopečnýho popela vypadá Ásbyrgi jako zahrádka. Jeho údolí je považovaného za nejúrodnější místo Islandu.  Jsou tu dokonce i stromy.  Údolí lemuje skalní stěna. Existuje několik vědeckých teorií, jak údolí vzniklo. Mluví se v nich o výbuších sopky pod ledovcem a náhlých záplavách, při kterých údolí vzniklo ze dne na den, o změnách toku řeky, o poklesech zemský kůry. A jedna pověst říká, že  se jedná se o otisk chodidla bájného Odinova oře Sleipnira.  Jinak Ásbyrgi jsou všeho všudy 2 domy – benzínová pumpa a infocentrum. V benzínce se dají koupit základní potraviny a je tu zastávka autobusu. Jak tak koukám do mapy, napadá mě, že kdyby mě nějakej autobus popovez o cca 100 km, moh´bych udělat zpáteční okruh kolem moře a nemusel se vracet zpět do vnitrozemí. Tak se ptám, jak tady co jezdí – vypadá to dobře! Autobus jede v deset hodin, no jestli mě vezmou, to bude super! 

V infocentru je krajinná expozice o parku a platí se tady kemp. Kemp stojí i s poplatkem za sprchu 900 ISK. Je výbornej – prádelna, sušárna na prádlo, prostě myslí se i tady na promoklý turisty. Pouštím se do velkýho prádla a tak jdu spát až o půlnoci.

96km – 742 celkem

 

 

 

pondělí 16.7. 2007  - Ásbyrgi – Pors-hofn (bus) -Vopnafjordur

Tak dneska je úplně vymetená modrá obloha. Podařilo se mi trochu zaspat, ale nevadí, ještě zvládám udělat pár fotek v okolí kempu a vydávám se na zastávku autobusu. Pro jistotu sundavám všechny brašny a u pumpy myju kolo proudem vody z hadice, která je volně k dispozici. Stojí tady jen nějakej Tranzit, autobus zatím nic. Pak si všímám, že na Tranzitu je logo dopravní firmy. Jdu zeptat řidiče, jestli neví, kdy přijede kolega. Žádnej kolega, že autobus je on. Hm, tak to je v pytli, říkám si, do mikrobusu mi kolo nevezme. Ale vzal. Normálně vystěhoval několik spolu-cestujících, narval kolo do uličky, zaprášený brašny naházel na prázdný sedadlo a jedem! Když na Islandu něco jen trochu jde, tak se to zřejmě  bez keců udělá. Je to v těch drsných podmínkách běžná praxe, jak žít a přežít.

Autobus jede kosmickou rychlostí (říkám si co se má stát, ať se stane..) nížinami severního pobřeží, sluce svítí, na zastávkách řidič něco vyloží u obchůdků se smíšeným zbožím a frčíme dál.  Někde jsem čet´, že na dlouhý opustěný pláže občas moře vyplivne nemocnou velrybu. Ta, když uhyne, začne se rozkládat. Úřady nutí majitele pozemku, aby ostatky neprodleně odklidil.  

Žádný zbytky velryb nevidím, fotím si za jízdy nejsevernější maják Islandu (alespoň nemusím sledovat ďábelskou jízdu Tranzitu po šotolině v zatáčkách) a co nevidět jsme v Porshófnu. Městečko s pár obchody a malým přístavem. Končí tady autobusy, dál už musím vlastní silou. Průvodce hovoří o beznadějně děravých zdejších silnicích. No, uvidíme.    

Dávám znovu dohromady kolo a jedu. Silnice je tvrdej jíl, je to v pohodě. Slunce svítí, vyjíždím na návrší napříč pustým poloostrovem Langanes, kde na vysokých útesech hnízdí největší počet mořských ptáků na Islandu.  Jedu stále proti hoře Gunnolfsvikurfjall. Na jejím vrcholu postavilo NATO radarovou stanici, která fungovala v letech 1954 – 1969. Sjíždím k Borgarfjordu. Pekelně tu fučí, mám  co dělat, abych se udržel v sedle. Po chvíli potkávám dvojici na kole. Jsou to postarší manželé z Německa. Mají zajímavý starý mapy. Až v 19,00 jsem na rozcestí, který mě navede přes kopce do Vopnafjorduru. Nejdříve dám pauzu, nějaký jídlo a taky brufen, protože mě z toho větru úplně rozbolela hlava. Je sice slunečno, ale všechno mám dvakrát. Dvoje ponožky, dvoje kalhoty, dvě mikiny a dvě čelenky. Chvílemi i dvě větrovky. Cesta vede pořád do kopce a citelně se ochlazuje. Když jsem po hodině a půl nahoře, je tady podivný šero a hlavu mi brousí nízká oblačnost. Jak sjíždím dolů, je vidět víc a víc a za chvíli už škvírou v mracích rozeznávám pobřeží Vop-nafjorduru. Předjíždí mě 4 motorkáři a zdraví. Aha, jsou to Češi.  Z násle-dujících klimatických jevů se docela tají dech,  bohužel to nejde moc vyfotit. Úzkej pruh mraků předěluje vysoký zasněžený hory od nížin, vypadá to ne-skutečně. Jo, a ty hory mám zítra přejet? Hm...

Do  městečka Vopnafjordur přijíždím v 22 hodin. Jedu napřed k benzínce koupit plechovku piva a pak už do kempu. Jsou tam jen ti motorkáři. Taky se vrací do Seydisfjorduru. Budka se sociálkama je malinká, ale teplá voda a elektrozásuvka nechybí . Víc nepotřebuju.  Sakra, nějak to utíká.

68 km – 810 celkem

 

úterý 17.7. 2007–     Vopnafjordur - Svartiskógur

Je devět ráno, sedím v benzínce u kafe a čekám až mi otevřou ve vsi obchůdek. Čeká mě dneska horská etapa. Jsem zvědav na kvalitu cest i počasí. Po nákupu vyrážím podél  zálivu. Ovečky se schovávají do závětří travnatých převisů nad mořem. Míjím místní letiště a s radostí vnímám stále větší intenzitu slunečních paprsků. Zprava ztékají z hor stříbřitý potůčky a vlevo pode mnou šumí moře a šplouchá o bizardní útesy.  Říkám si, že tyhle zálivy jsou obydlený víc, než jsem si představoval. I tady platí, že moře, rovná se život. Nad hlavou mi letí pták a furt něco kecá, jak sojka v Trautenbergovi. V kopcích, v travnatých terasách nad mořem žije spousta hrozně ukecaných ptáků. Mamky, když zjistí, že do oblasti přijel vetřelec na kole, hned aktivně vyletí, chrání mladý a hrozně nadávaj. Když jsem ležel v Ásbyrgi ve stanu, myslel jsem v polospánku, že si někdo u mýho stanu povídá. Byli to ptáci. Je jich tady nepočítaně druhů. Po delším inslandským osamění se staneš součástí prostoru a začínáš s ním komunikovat. Pak přijdeš na to, že existuje mimo jiné i ptačí řeč. Místní ptáci nejen mluví lidskou řečí, ale štěkaj jako psi, bučí jako krávy a bečí jako ovce.

Dnes už tolik nefouká, je skvěle a tak v povznesený náladě vjíždím do otevřenýho údolí se širokým řečištěm a zasněženým horským obzorem.  Odbočka mě vede mezi štíty a říká, že mě čeká 9 km se stoupáním 12%. To je slušný. Nějaký auto tu občas přejede, takže s kvalitou cesty to nebude tak zlý. Dávám krém na opalování, sluneční brýle  a stoupám.  Brzy se dostávám do pustých oblastí vulkanických zkamenělin, ale modrá obloha a potůčky s jasně zeleným mechem všechno roz-jasňují. Ty vole, krpál jak svině, prašná cesta a najednou kamion i s návěsem. To je teda borec. Konečně jsem nahoře. Je to ideální, počasí, čas, zdraví, klid v duši. Navíc skvělá zakysaná smetana s borůvkama. Vychutnávám pomalej sjezd dole kopcom. Předjelo mě auto, vystoupil pán, podává mi ruku a praví „Complimenti!“ Taliáni jsou príma. Pak jelo ještě jedno, pán vpředu si fotil hory před sebou a paní usmolenýho cyklistu za sebou. Taky dobrý. Prudkým sjezdem se dostávám do údolní přímořský nivy řek Jokulsá a-Dal a Lagarfljót. Pláž na jejím konci propojuje dva horský hřebeny a je dlouhá snad 20 km. Vítr mi duní do zad a tak se rychle blížím kempu  Svartiskógur. Je to místo ve volný krajině – hotýlek plus stany.  Škoda, že jsem musel koupit lahváč v recepci, cena hned letí nahoru – 220 ISK,-. U umýváren jsem se seznámil s další dvojicí motorkářů, tentokrát Finů. Projeli tady úplně všechno, navíc jeli přes velkej kus Norska. See you on the boat.. Musel jsem se namáznout Panthenolem – že si na Islandu spálím ksicht, bych po prvních dvou dnech fakt nehádal.

Když jsem vařil, přišel pes a začal se mi hrabat v jídle. Dostal facku, zklidnil se a protože zjistil, kdo je tady pánem, rozhod´se, že mi bude hlídat stan. Nevím jak dlouho tak činil, ráno byl pryč.

61 km – 871 celkem

 

středa 18.7. 2007 –   Svartiskógur - Seydisfjordur

To včerejší slunce mě prověřilo. Vzbudil jsem se ve čtyři s palčivým pocitem v krku. Tak vařím čaj a kafe, polykám brufen, navlíkám další trika a zapínám péřák na fest. Dělá mi to starosti. Jak je člověk pořád na studeným povětří, je dost problém udržet se v trvalý zdravotní pohodě. Když se v půl sedmý budím, je všechno pryč a cítím se v pořádku. Asi to byl úžeh.

Vařím snídani vedle budky umýváren, loučím se s chlápkama v kůži a pokračuju dál podél řeky Jokulsa a-Dal. Tohle širokánský údolí je ve slunečným dni přívětivý, poprvé po mnoha dnech jdu do krátkých cyklokalhot.

Dojíždím až k místu dotyku s ring road A1. Tak tady už jsem jednou byl. V první den, když jsem hledal, s Mathiasem v zádech,  kempink „U shellky“. Bylo nevlídno a ponuro a věděl jsem o Islandu prd. Teď taky, ale přece jen o něco menší, jaksi jsem tu zdomácněl a s veselou myslí to otáčím podél druhý řeky Lagarfljót  do protisměru a jedu  fjordem zpátky k moři. Nechce se mi do Egilsstadiru po hlavní silnici, mám času dost a trochu si ještě užiju malý cestičky v hezký krajině ovcí, koní, hor a řek. Závěr do Egilsstadiru je po větru, už vidím domy i hory, který budu muset překonat na cestě do Seydisfjorduru. Kde je asi další z německých kumpánů, Jorg? Říkal, že je bez zaměstnání a tak odjel na Island na 3 měsíce to promyslet. Pro něj den sem, den tam... Ve čtyři jsem ve městě. Kruh se uzavřel. Za odměnu první a poslední jídlo v hospodě. Je to samozřejmě fast food - Islanďani jsou ctižádostivě pokrokově proamerický a zdá se duchem většinově globalizovaní. Ale maso se slaninou a houbama v pita brotu bylo vynikající, cena sice brutální (95O ISK,-), ale projednou a za zásluhy...

Je už velká zima, slunce zakryla oblačnost, od jižních pohoří. Kupuju pár dárků (hlavně koření) a makám na kopec. Trvá mi to skoro dvě hodiny. Na horní vyhlídce se musím navlíct, sjezd do fjordu bude štípat. Ruce a nohy mi mrznou, když před desátou sjíždím do Seydisjorduru.

No, ten kemp vůbec není plnej, průvodci vůbec neví, co je to narvanej kemp. Nocujou tu opět traveleři všeho druhu, individualisti, rodiny i grupy, na umývárnách je poměrně plno a  německá partička z obytnýho busu docela paří. Únava mi ale nedovolí se tím trápit, či bdít. Smutnej jsem maximálně z toho, že zítra jedu pryč z Islandu. Je to dálka a když mizíš, je ti jasný, že návrat není zas tak samozřejmej. Tak naposledy Dobytí severního pólu a spát.

119 km – 990 celkem

 

čtvrtek, 19.7. 2007 – lodí z Islandu

Probouzím se do slunečnýho rána. Odjíždím celkem brzy bez snídaně, něco si koupím. Do Seydisjorduru šumí potůčky a vodopádky, loď funí v přístavu a plive kamiony, než začne další várku požírat. Jak tak okouním u plotu, zdraví mě česká posádka Fordu, jež mě před týdnem povzbuzovala při výjezdu. Čtyřčlenná rodina, vzali to na vlastní pěst a jsou nadšení. Viděli velryby i tuleně a vůbec, hlavně pro děti to byl prý zážitek. Příjemný lidi.

Zbývající čas do odjezdu trávím prohlídkou okolí přístavu. Taky závidím nadrženým cyklistům, kteří přijeli a chystají se vyrazit na trasu. „Zahraj nám něco na kytaru“ volá ne mě jeden z dvojice, která rozbila „stan“ na parkovišti u banky, kde jsem vyměnil zbytek islandských a dánských korun za skotský libry. Kanaďan a Němec. Jedou za severního Norska a teď připluli z Bergenu. Měli údajně strašný počasí, asi jim ho bylo málo. Po Islandu mají namířeno na severní pobřeží Francie a končit budou někdy na podzim na Gibraltaru. Hm. Popili jsme mojí kořalku a jejich víno, loučíme se a  já už mám čas nastoupit na loď.

No, tak tentokrát bydlím v úplným suterénu pod kamiony i čárou ponoru v devítimístných kobkách, tři palandy nad sebou. Tři kobky na jeden vchod. Vyšla na mě postel až pod stropem, je tam asi 5O cm světlý výšky, nemůžu se ani otočit, aniž bych se nepraštil do ramene. Po nástupu na loď si jdu do kobky lehnout.  Spím až do 18 hod. Žádný peřinky, pěkně ve svým spacáku. Následně se potloukám po lodi, kupuju lávev červený Tarapacy, dostavuje se sentimentální opilost a vzpomínka na stejnojmennou excelentní jazzovou táborskou partičku. Zavírám hospodu.

Ty vole, kde je můj spacák? Zmizel. Všichni už spí, dokonce na jedný dolní posteli holka i kluk, zdá se mi, že v mým péřáku, ale budit jí nechci. Navíc zjišťuju, že v druhým patře je volno, to jen vyčůraný spolunocležníci si tam odložili bágly a simulovali obsazenost, Teda, že by se tady kradly spacáky? S pocitem lehký ublíženosti  a těžký nasranosti se přikrývám mikinou a snažím se usnout, je mi zima. 

.

pátek, 20.7. 2007 – lodí na Shetlandy, Lerwick

Vstávám brzy, ostatní spí (docela obstojně včera pařili). Snídám v kafeterii, čtu si na palubě a poslouchám hudbu a každou hodinu chodím dolů kontrolovat, jestli jsou spolunocležníci vzhůru, abych se jich přeptal na spacák. Nebudu to dál popisovat, nicméně trochu jsem tam udělal dusno. V poledne mě pak potkal jeden ze spolubydlících. Spacák se našel a mám ho na palandě. Jsem rád a víc to neřeším.

V devět večer jsem v Lerwicku. Vypadá skvěle. Po těch dvou týdnech skandinávských dře-vostaveb najednou kamenný Keltové! Po delší době zase používám pas při odbavení. Jdu hned do terminálu si koupit  lodní lístky na zítřejší plavbu do Aberdeenu. Jenže paní říká, že už mají vypnutou síť a dává mi číslo, na kterým si to mám domluvit. No, to bude překladatelský oříšek. Zároveň mi poradila kemping. Tak nastupuju na levou stranu vozovky a po necelým kilometru jsem na okraji města ve sportovním areálu. V hale s krytým bazénem platím za nocleh - 5 liber. Samotnej kemp je u jezera vedle atletickýho oválu, v patě zelených chlupatých kopečků. Skotsko jak vystřižený, úplně jásám. Navíc se zdá být i počasí neobyčejně přívětivý, no to se těsím na zítřek.  Uvařil jsem noodles, vypral velký prádlo a lezu do stanu. Tady už se přece jen stmívá, byť hodně pozdě.

 

sobota, 21.7. 2007 –  Lerwick a ostrov Bressay, Shetlandy

Vyjíždím z Leisure centra Clickimin. Nejprve jsem zvlád´ telefonickou konverzaci a objednal si lístky na loď s tím, že platit budu až při odbavení. Pak se vydávám na cestu do centra města. Jsem zcela v euforii. Krásný kamenný domečky na hlavní ulici, malý náměstí s vynikajícím infocentem, vedle obchod z kytarama a hrajou tu housličky. Fotím, dávám první fish and chips a přejíždím přívozem na ostrov Bressay. To mi poradili nejen dva spolucestující Skotové na lodi z Islandu, ale i holky v infocentru. Ostrov jsem prošmejdil cik cak - od majáku  Kirkabister, přes vrchol Abhouse po Bart of Bressay a různý zříceniny, Setter, atd. Užívám si tenhle kus Skotska skotštějšího, než hlavní Skotsko. A to slunce... Vracím se do Lerwicku, dávám si v jednom pubu Guiness. Kecám s majitelem, říká, že mám ohromnou kliku na počasí a že dělá v hospodě živý koncerty. Raději ale melu něco sám, tyhle rodilý Brity není dobrý pustit moc ke slovu, pak se člověk ztratí. Oni se naladí na to, že umíš jejich řeč a je zle. Už je čas nastoupit do lodě. Rezervace proběhla v plný kvalitě, měli pro mě připravený veškerý kartičky, platím 59 liber za všechno včetně kajuty, kam jsem uveden a s chutí se věnuju focení při odplutí z přístavu. Vyšlo to tu fakt skvěle.

V kajutě jsem sám, je to přepych neméně takovej jako na Norroně při cestě z Dánska na Island. Před spaním si musím dát v baru pivo a whisky. Lidí cestuje poměrně málo, je to celý velmi příjemný.

 42 km – 1032 celkem

 

 

neděle, 22.7. 2007 –  Aberdeen – Londýn vlakem

Nechce se mi vstávat, ale musím. Chvatně snídám čajíček a muffin v bufetu a už se za oknem zjevujou industriální siluety aberdeenskýho přístavu. Ale to počasí... Klasický ostrovní sračky, mlha a déšť. Lezu v 7 ráno do tý nepohody a říkám si, co tady budu celej den dělat? No nic, hlavně sehnat lístek na noční Caledonian sleeper do Londýna. Jedu na nádraží, napřed si v prospektech hledám svoje spojení a když ho mám, tak mi slečna v pokladně sděluje, že je kompletně vyprodáno Nezbývá, než jet normálním odpoledním vlakem. Ne, že by mi to až tak moc vadilo z pohledu deštivýho Aberdeenu, ale co budu dělat v Londýně v deset večer?? Počítal jsem že ve sleepru strávím noc a ráno vyrazím na cestu ke kanálu rovnou z nádraží. Jediná možnost asi bude jet do kempu v Abbey wood, kde jsem byl předloni s Karlem Finkem. No, uvidím, stejně jinou možnost nemám, jinak bych ztratil den. Lístek stál 1O5 liber, to je daň za to, že jsem si ho nezajistil dopředu. Jenže dát si takhle přesnej termín před odjezdem na sever, kde se může leccos přihodit a zkomplikovat, to jsem si prostě netrouf´.

Pár volných hodin trávím projížděním centra Aberdeenu v dešti. Nic moc, navíc, když hodinu před odjezdem vlaku asi 3 km od nádraží pospíchám do krásnýho obchodu s nápisy Fender a Marshall a Gibson, koukám, že mám prázdný přední kolo. Nutím se do klidu chirurga, spravuju a 20 minut před odjezdem vlaku jsem na nádraží. Naložení kola a nalezení místa ve vlaku je lahoda, všechno je brilantně organizováno, nádraží navíc absolutně čistý a upravený, nádražní policie s ohledem na protiteroristickou prevenci nekompromisně vykazuje každýho, kdo tu nemá co dělat.

Cesta je skvělou sightseentour po západním pobřeží Británie. Pořád vidím moře, projíždím fotbalová města - Dundee, Edinbourgh, Glasgow, Newcastle, a pozoruju, jak i v absolutně hnusným počasí jsou tyhle přímořský oblasti vymyšlený pro aktivní trávení volnýho šasu. Jachting, canoeying, surfing v neoprenech, běžecký a cyklistický tratě, golf, mini i maxi, přiteplený plovárny, horse riding a tak. Popíjím kávu v restauračním voze a užívám si přejezd přes futuristickej most, kterej jsem předloni fotil z Forthroad Bridge před Edinburghem. Posouvám se do zeměpisných šířek, kde v noci je tma. S ohledem na nenocleh v Londýně z toho extra radost nemám. Už jsme na předměstí. Co mě fakt dostalo, je novej fotbalovej stadion Arsenalu. To bych si teda někdy rád prohlíd´ zblízka.

Je 22 hod., vystupuju na Kings Cross. Je tady je teplo, celých 15 stupňů! Kompletuju věci na kole a vycházím z nádraží. Londýn tepe nočním životem. Dvě blikačky na zadní brašny, čelovku a reflexní pásky na holeně a vyrážím na 3O km projížďku od severo-západu k jihovýchodu. Jde to překvapivě dobře, v průzích pro autobusy je to v bezpečný a docela si ten adrenalin užívám. Brzy jsem u Temže. Na London Bridge se mě ptají nějaký Angličani, jestli nevím, kde je Liverpool Avenue. Kupodivu to vím, před chvílí jsem jel kolem ukazatelů. Londýn žije, v ulicích jsou i před půlnocí davy, obchody otevřený a z hospod hraje muzika. Fotím Tower Bridge, přesunuju se na jižní břeh a vzhůru na Greenwich. S potěšením zjišťuju, že si velmi dobře pamatuju cestu, kterou jsme předloni najeli s Karlem. Mastím to po Jamaica, Lower a Evelyn street  přesně podle itineráře, kterej jsem si vytvořil pomocí internetu v aberdeenským íčku. Dokonce jsem trefil i malou arabskou sámošku a koupil nějaký jídlo a pivo do stanu (pivo + těstoviny  2,5 libry) !

Přesně v půlnoci jsem u kempu. Brána je zavřená, ale mají tady hezkej vynález. Ukazatel s nápisem For late arrivals tě přivede na palouček, kde je místo pro pár stanů a vedle malá budka s umývárnou a WC. Všechno jsem pěkně zvládnul a v jednu v noci lezu do stanu. Už neposlouchám Dobytí severního pólu, ale Tři muže v člunu o psu..., pasáž o plutí po Temži. Ale stíhám jen začátek, pak už nic nevnímám.

36 – 1068 celkem

 

pondělí, 23.7. 2007 – Londýn – Chichester - Portsmouth

Kemp je stále zavřenej, ale už musím vyrazit. V Greenwichi kupuju mapu jižní Anglie, pár roztomilých dárků, pokoukám na Temži a siluetu centrálního Londýna a odjíždím směrem na jih. Zpočátku jsem ve velkým klidu, vždyť do Portsmouthu je to nějakých 7O. No jo, to je, ale po dálnici a mílí, nikoliv kilometrů.... Takže po vedlejších to bude přes 12O. Rázem mám ze spousty času času málo. Ale projíždění jižních předměstí Londýna mě baví, díky obchodní činnosti malých obchodníků - přistěhovalců a nedostatku supermarketů jedeš kilometry a kilometry ulicema bezpočtu obchodů, kaváren, bister. Jak na hodině angličtiny, všechno tu je - butcher, chemists, take away, drug store, bakery, grocery, tobacconist i  stationery. Ve čtvrti Crystal Palace mě na křižovatce plácá (mezi CP a Surhamem je kemp!) po zádech pán a vyslovuje anglickou dikcí D-o-b-r-ý-d-e-n. V Craydonu kupuju novou duši a za 8O pencí sedím na internetu.

Po 45 km přece jen opouštím souvislou zástavbu a vjíždím do krajiny. Unfortunatelly začíná pršet, spíš tedy leje. Jde do tuhýho, poprvé a naposled na tomhle výletě tlačím kolo. Po asfaltu v hlubokým listnatým lese, kde se skoro setmělo teče řeka přívalový vody a jet to fakt nejde. Jsem línej pořád přehazovat v tom slejváku brejle, jedu spíš podle intuice a to je blbě. Bloudím. A to tak, že několikrát. Zajel jsem si fakt totálně, to se mi ještě nestalo. Čas kvapí a do cíle dálka nedozírná. Když dojíždím do Chichestru, je půl devátý a stmívá se. Nezastavuju, nacházím silnici, číselně označenou jako ta, co vede skrz Portsmouth a valím. Paráda, vítr do zad. Až bude úplná tma, převleču se, najím, osvětlím a budu pokračovat. Konečně vidím světla velkoměsta. Ale ten název mi nic neříká? Ty vole, já jsem jel úplně na druhou stranu, číslo silnice sedí, ale západ je východ. Hm, dozrálo moje rozhodnutí vybavit se pro příště GPS nebo alespoň kompasem. Teď ale musím zpátky 12 mil do Chichestru a pak ještě 15 do Portsmouthu. Jedu už celkem vyklidněnej, stejně je noc a nic neuchvátám. Paráda, vítr do ksichru. V Chichestru mě napadlo, že bych moh´ zkusit vlak. Ptám se v kase, kdy to jede. Za osm minut zní odpověď, no to je super, jásám a vítězně kráčím na perón. Zasněně koukám na druhý nástupiště přes koleje a najednou mě napadlo - co když ten vlak jede z druhý strany. Ty vole taky jo. Vlak již houká v dáli, přechod přes koleje neexistuje a já rvu kolo přes mostní rampu. Dolů spěchám po schodech tak, že mi naloženej bicykl vyklouz´ z ruky, řítí se po schodech volným pádem a já zběsile vlaju za ním. Tak a teď si zlomíš nohu a je hotovo, napadá mě. Naštěstí jsem to zázrakem ustál, v polotranzu se cpu do prvních otevřených dveří posledního vagónu. Buď v klidu, říká výpravčí, počkáme a naviguje mě do cyklistickýho vagónu za lokomotivou. Padám do sedačky, utírám orošený čelo a uvědomuju si tu slast sucha a neslyšně jedoucího vlaku na Portsmouth. Na komfortním WC jsem dal převlek a pomalu přemýšlím, co s noclehem v přístavu. Na nějaký mapě z internetu mám trojúhelníček v parku na severu, tak to asi bude kemping. Za půlhodiny jsme na konečný.

Následující detail mě utvrdil v tom, že smůla - štěstí bývají vždy v rovnováze. Zabloudíš, ale jede ti na minutu přesně vlak. Jede ti vlak, ale stojíš na blbým nástupišti. Stojíš na blbým nástupišti, málem se přizabiješ cestou na to správný, ale vyskytne se pohádkovej výpravčí jak z  Karla Čapka. No a teď se nemůžu zorientovat, kudy do kempu. Před nádražím ústí pěší zóna, život jak v Las Vegas, diskotéky, bary, lidi na ulicích zmaštěný a hlučný. Taxikáři by mohli vědět, a tak se jednoho ptám na North End. Dal mi svojí mapu a vysvětlil cestu. Děkuju a nasedám, mám to ještě dalších 8 mil. „A mimochodem, co tam budeš dělat“, ptá se chlápek. „Jedu do kempu“. „Ale tam žádnej není, ten je tady v Eastney, na východ u moře, máš to 2 míle“. Jo, svět je v rovnováze, říkám si, když ve studený noci kotvím v obřím kempu, kde není jedinej stan, jen karavany. Kemp mám, ale recepce už samozřejmě closed a do umývaren je to na čipovou kartu, kterou nemám. Na WC mě neštěstí jeden pán pustil a tekoucí voda je v umývárnách nádobí. Kemp je absolutně promočenej, nacházím ostrůvek trávy mimo louže, beru si do spacáku kořalku a mokrý vypraný ponožky. Obloha je ale hvězdná, zřejmě se to vyblblo. Spánek je sladkej, byl to dneska kouř...

171 km – 1239 celkem

 

úterý, 24.7. 2007– Portsmouth– Cherbourgh (loď) - Hauteville

Ráno je skutečně bezoblačná modrá obloha. Projíždím ranní Portsmouth a trochu fotím. Pak už je čas vyrazit do přístavu. Loď společnosti Brittany Ferries (to není Británie, ale Bretaň) už je zaparkovaná. Cena mě vyděsila, doplatil jsem na svou blbost, že jsem si to nezjistil dopředu. Platím 80 liber za tříhodinový svezení  - nechápu, 12 hodinovej trajekt ze Shetland do Aberdeenu byl včetně kom-fortní spací kabiny za 58...

No, tak je tu Francie. Vystupuju v Cherbourghu.  Nechávám u kiosku poslední libry za cheesburger a pivo.  Flákám se, říkám si, že loď přijela dřív, ale ne, to jsem jen zapomněl srovnat čas a posunout hodinky o hodinu dopředu. Tak se honem vydávám se na cestu Normandským poloostrovem. Slunce, teplo, fakt to existuje. Jízda vpravo mi připadá zpočátku nepatřičná. Krajina je kopcovitá, ale městečka se střídají a frčí to.

Jedu napřed na Brickquebek, v závěru pak po déčkových silnicích v rovinatějším území  kopíruju západní pobřeží jižně na Granville. Od vnitrozemských patrií se pomalu posouvám na západní břeh normandského poloostrova, už vidím nedozírnou linku hladiny Atlantiku. Končím v kempu v Hauteville- Plage. Na začátku střediska  jsem si koupil za 4 eura pytel skvělých mušlí + hranolky a jedu do kempu. Je odliv, zapadá slunce, pěknej kýč a sousedi slaví nějaký narozeniny, nebo co. První kempink, ve kterým není toaletní papír a mýdlo, inu konzum nade vše, pěkně se mi po těch severních krajích zastesklo. Záhy mizím do nedalekýho baru, tenhle kempink je fakt moc hlučnej. Bar sice taky, ale tam se to předpokládá.

106 km  – 1345 celkem

 

středa, 25.7. 2007 –  Hauteville – Mont St- Michel – St. Malo

Počasí je stále krásný a tak s chutí vyrážím dál po pobřeží směrem na Granville. Po prostudování propagačních materiálů a návštěvě internetový kavárny opouštím myšlenku jízdy na východ směrem k Paříži a rozhoduju se pro cestu na západ, po severním pobřeží Bretaně.

Fouká trochu protivítr, ale má-li to být průvodní jev hezkýho počasí, rád se s tím smířím. Proplétám se rekreační zónou nad Avranche, vyjíždím na jeden z mnoha útesů a už vidím v ohromným zálivu pitoreskní siluetu St. Michelu. Je to ale ještě dost daleko, záliv se musí poměrně komplikovaně objíždět. Zejména průjezd Avranche je vopruz, kříží se tam dálnice a regionální silnice vyšších tříd, trochu mi z toho drnčí hlava. Fotím náměstí gen. Pattona a mířím k St. Michelu, ten už nejde přehlídnout. Dlužno říct, že zdálky je ten dojem lepší, než zblízka. Způsobeno je to návalem turistů, jemuž jsem na severu poněkud odvyk´.

Tak, jak jsem se po řadu posledních dní Táboru přibližoval, tak se mu nyní zase na pár dní začínám vzdalovat. Stále marně sháním nabíječ na telefon Nokia. Ty vole, u nás je tři prdele obchodů s touhle technikou, tady o ně nezavadíš a zavadíš-li, neprodávají doprovodné vybavení a prodávají-li, nemají celej sortiment podle typů a mají-li, je přes poledne zavřeno. Naštěstí jsem si vzal telefony dva a outdoorovej Siemens drží. Vzpomínám na Anglii, jak tam žijou obchody od rána do noci, je to ale dost specialita přistěhovalců. Teď mě mrzí, že jsem si víc neužil tureckých a arabských bister a kafeteríí, v Normandií si hrajou na schovku.

St. Michel je obložen davy turistů a jejich auty. Stovky karavanů parkujou několik dní v prostoru laguny, kterou už nezaplavuje příliv. Před násypem, po kterým se přijíždí bezprostředně k pevnosti je komplex hotelů, restaurací a obchodů. Dovnitř opevnění nejdu, stojí se na to fronta a s bikem bych tam byl paradoxně imobilní. Nicméně, když si odmyslíš lidskej faktor, tak stavba sama o sobě je velkolepá a stojí za vidění. Ale raději v březnu.

Je už šest večer, do St. Malo to mám 45 km. Tak zkouším jet do 10 km Pontorsonu a po dobrých zkušenostech z Anglie přejet vlakem.

No, měl bych přestat kritizovat Francii, jak se blížím Bretani, začíná se mi tu líbit.  Calvados, vinotéky, prodej ovoce, mušlí, či cideru u silnice. Sakra, zatracený francouzký odboráři, nadá-vám vzápětí, když zjišťuju, že z Pontorsonu jel poslední vlak ve čtyři odpoledne. Je sedm a pokud se chci dostat do St. Malo, musím si večer řádně za-sportovat.

Tak do toho dupu, sluníčko zapadá, Bretaň mě vítá větrnými mlýny a přívětivým větrem. Chtěl bych toutu cestou poděkovat francouzským odborům za to, jak v zájmu pracujících vypreparovali jízdní řády a umožnili mi vychutnat si cestu do St. Malo vlastní silou. Fakt výborný. Poslední kilometry už jsou docela tvrdý, ale kousek od centra St. Malo, na východním pobřeží nacházím krásnej kemp.  Spím  nad útesy, do nichž buší příboj. 

123 km – 1468 celkem

 

čtvrtek, 26.7. 2007 – St. Malo – Cancale – St. Malo

Zůstanu tady. Vyperu, dám údržbu kola a projížďku po okolí. Mířím do Cancale, doporučil mi to jeden Pařížan v baru v Hauteville. Pobřeží dvoří převážně rozervaný skaliska, občas přerušený plážičkou.Mě zajímá ale i kiosek s ochutnávkou vína, cidru a  červených salámků. Samotný Can- cale mě zas tak moc nenadchlo, připadalo mi hodně zaměřený na turisty, nicméně rybička v přístavní putyce stojí za zmínku. A taky ceny ústřic. To, co jsem myslel, že je cena za kus (3.5 eura), bylo za kilo! A ještě k tomu dávají na takovým speciálním talířku citrónek. Je tu několik konkurujících si stánků. Tak do toho jdu. No je to velmi čistá chuť, nicméně do fanklubu ústřic bych asi nevstoupil.

Pod vlivem prožitých severských nekonečných končin a bezrozměrných rozměrů krajiny je mi v St. Malo těsno. Ani historická část není tak středověce autentická, jak jsem si představoval. Po válečných destrukcích a konstrukcích ve 20. stol. už to jaksi není ono. Hodně se tu jezdí auty, zakopáváš o obchody se značkovým zbožím a podobně. Jedu ještě lodičkou do protějšího Dinnardu. Veliká pláž mi připomíná Biarritz, inu lázně.

Vracím se do kempu. Moc se mi líbí aktivní způsob trávení dovolený, kterej tu lidi provozujou. Jogging, kurzy potápění, jachtingu, canoeyingu, aerobiku a dalších sportů, který ani u nás neznáme, protože k nim potřebuješ co? Protože k nim potřebuješ moře.

55 km – 1523 celkem

 

pátek, 27.7. 2007 –  St. Malo – Cap Fréhel – Pléneuf-Val-André

Projíždím po ránu St. Malo. Věnuju se focení a prohlídce starýho města. Je tu volně a příjemně. Znovu nakládám kolo na lodičku přes průplav do Dinardu. Překvapuje mě, že přistává na jiným místě, než včera. Aha, ona je hladina asi 3 m níž. Jachtařům to, koukám nevadí, nazujou kolečka a drandí po obnaženým mořským  dně, vítr je tu vždycky.

Dinnard se mi dnes líbí víc, než včera, možná je to skvělou městskou tržnicí s neskutečnou nabídkou darů moře i země, ale taky tím, že je tu prostě ten ranní obchodní binec se spoustou vůní, slov a běžců. Není tu nepřetržitej had pobřežních apartmánů. Rekreační stavby se vyváženě střídají s původní architekturou.

Mířím na Cap Fréhel. Jedu krásnou krajinou, přitom turistů ubylo, jsou tu je znalci, Francouzi. Cap Fréhel mi ani tak neimponuje majákem, kterej má kolem sebe mohutnou stavbu stalinskýho vzezření, mnohem víc zaujmou okolní barevný louky a porosty skalních útesů. Pevnosti a pevnůstky, pěšinky, minipláže, bistro s hrncem mušlí. Všechno jsem to ochutnal. Původně zamýšlený Érqui nakonec vyne- chávám a pakračuju na Pléneuf-Val-André. Chtěl bych totiž zítra na ostrov Bréhat a tak musím přiměřeně rozložil vzdálenost. Do kempu Le Monds Colleux přijíždím kolem sedmý a tak je čas na velký prádlo, bretaňský dobrůtky  i procházku pobřežní kolonády se skvělou karamelovou zmrzlinou. Ale moc to tu nežije, to v Itálii je v září větší hukot, než tady v červenci. V noci prší  a dujou vichry. Vadí mi to jen do tý míry, že mi mokne co jsem vypral.

145 km  -1668 celkem

 

sobota, 28.7. 2007 - Pléneuf-Val-André – Saint Brieuc - Bréhat

Ranní obloha je vymetená a tak zdobím kolo zmoklým prádlem. Platím obvyklých 5 Eur za nocleh a vyrážím co nejkratší cestou na Saint - Brieuc. Rád bych se tomuto velkýmu městu vyhnul, ale asi to moc nepůjde. Navíc místní infocentra jsou, na rozdíl od všech předchozích, mizerně vybavený materiálně i personálně. Chytám do-polední trh, okouším trochu socialismu (navzdory frontě na  pečivo si paní prodavačka dlouze vypráví něco se známým zákazníkem a nepracuje, vedle pak zas v bistru nemají to, co je napsáno venku na ceduli, prý jim nefunguje mikro- vlnka...). Moc mě to tu nebaví, tak jedu dál. No a jak jsem se chtěl vyhnout výpadovce, tak mě to stáhlo po silničkách k moři. To je celkem fajn, ale musím pak překonávat brutální sjezdy a výjezdy podél skalních výběžků. Když se dostávám ven, zase mě to nepouští na silnici první třídy a musím si výrazně zajet do vnitrozemí. Nejsem si jist, zda nebloudím. Oslovuju dobromyslnou ženu s hráběma a ptám se na Pordic. Vyslovuji důsledně měkce Pordíík a paní rozumí. Odpovídá výmluvně - ukáže prstem nejprve svisle dolů a pak nahoru. Je mi to jasný. Pak ale 5 minut hovoří francouzky, nevím o čem a nemám sílu ji přerušit. Na konec přece jen bon jour a jedu dolů a nahoru a tak furt. V St-Quay-Potrtieuxc jsem konečně “na svých“. Projíždím hezky pojmenovaný města Plouha, Plouzéc, Plou-baznec, souhrně jim říkám Flusance.

Jsou tu ochutnávkárny calvadosu a vína. V podvečer jsem na ostrově de-Brehat. Kolo jsem musel nechat v přístavu a pak přejet asi 2 km lodí. Je to mimořádná věc. Ostrov kříží jen pěší chodníky a původní stavby malých domků neztrácí osobitost. Majitelé -V.I.P.- s majetkem i okolím nakládají velmi uvážlivě a vkusně. Jsou to věci, v tý Francii, o kterých člověk neví, inu je to prostě velká zem. Nocleh volím nedaleko nad přístavem na pevnině v prostým, ale úhledným kempu.   

95 km – 1763 celkem

 

neděle, 29.7. 2007      Bréhat – Dignan - Caulnes

Totálně se změnilo počasí a leje. Se smutkem v duši konstatuju, že definitivně obracím na východ a po několika týdnech opouštím moře. Dinan je parádní město s opravdu autentickou, středověkou  atmosférou.

Přespal jsem v kempu v Caulnes. Prší, prší, jen se leje. Asi jsem svoje hezký dny už  vybral.

46 km - 1809 celkem

 

pondělí, 30.7. 2007    vla- kem na Bodensee

Vstávám brzy ráno, přesun vlakem na přestup do Rennes je v pohodě a pak už jen oknem pozoruju mlhavou a zmoklou krajinu. Převážně ale spím. V Kostnici se nemůžu zorientovat, nějak si to tu nepamatuju a do kempu u jezera přijíždím za tmy.

 

úterý, 31.7. 2007        Konstanz – Bregenz - Obersdorf

Kemping u Bodensee ještě skoro spí, když nasedám na kolo a směřuju do města. Nezdržuju se, kupuju jen něco k jídlu za eura, protože teď pojedu skoro 50 km po švýcarským pobřeží jezera do Bregenz a nechce se mi měnit franky. Zkouším nejprve cyklostezku. Je fajn, ale moc se kroutí, je to spíš pro nespěchající seniory, nikoliv pro spěchajícího seniora – čekatele. A tak nakonec končím na státní silnici. Městečka nic moc, první, který se mi líbí je až Arbon. Tady začíná jezerní pohoda - slunce, voda, vzduch. V Gaissau už jedu po rakouský půdě a po několika zajižďkách (zase ty cyklostezky...) přejíždím řeku Rýn v Hornu a jsem konečně v Bregenz. Tady jsem chtěl dnes začínat, místo toho mám najeto skoro 60 km a je poledne. Posedím v nábřežní kavárně už  mířím do Alp. Je nutný vydržet asi 2 hodiny stoupání, potom už je to skvělá záležitost, slunce jede na plno a hory se předvádí v plný kráse. Domečky jsou posetý po lukách, kravky  přežvykujou, je to něco, co jsem na tomto výletě ještě nezažil a pěkně si to užívám.

 

V Mistelbachu odbočuju na vedlejší silnici. Zase už jsem v Německu. Balderschwang je sympatický lyžařský středisko, mám tu krátkou pauzu na kafe. Už jedu vstříc Reidebergpassu, 4 km sklonu 16%. Na úpatí na mě jedna paní s pejskem volá něco jako: Oj,oj, am schwersten Deutschpass! Makač-ka jak svině.

Ale forma a zdraví jsou a tak trpělivým šlapáním zdolávám jasně nejnáročnější letošní kopec úplně v pohodě. Musím se navlíct, dolů to bude studit. Brzdy jsou zahřátý na maximum, cítím smrad spálený gumy a do prstů mě chytají křeče. Po sjezdu už to mám do Obersdorfu jen pár kilometrů. Panoráma hor, který se na vjezdu do města v 19.00 objevilo, je fakt velkolepý. Kemping znám, je dost plnej, ale nevadí, všechno funguje dobře a ještě vyrážím na večer do města. Pizza + pivo + obstler.

123 km – 1932 celkem

 

středa, 1.8. 2007 –     Obersdorf – Reute – GA-PA

Ranní Obersdorf zalilo slunce. Dnešní Deutsch Alpen Strasse je špičková, hory v dárkovým balení. Na sedle Oberjoch pauza na dunkelbier lahváč, zastávka u unikátního lesního koupaliště a pak sjezd  krásným širokým údolím Tannheimertall. Vítr jemňoučce do zad. V Reute oběd a zase nahoru na Deutschland. Na Plansee v klínu hor je to těžce rekreační – koupačka, opalovačka, surfing, parníčky, buřty, pivo.

Jo, koukám jakej byznys se rozpoutal kolem Nordic walkingu. Je to sranda, jak tady všichni kmitaj s hůlkama, dokonce  i cestou z hotelovýho pokoje do restaurace na oběd. Ve sportovních obchodech k tomu je tisíce doplňků, příruček a variant podle vyspělosti uživatelů.  Jó, kdeže jsou normální ranní běžci z pobřeží  Bretaně...

Z Plansee kousek stoupám a zase jedu skoro 20 km sjezd do Ga-PA. Úsek mezi Reute a Ettal je snad zatím nejhezčí v německých Alpách, je to rezervace, kde nesmí jezdit náklaďáky a caravany. A to se vyplatí!

Zdáli mě vítá Zugspitze. Podve-černí slunce vykresluje siluety velehor. Kemping Grainau v GA-PA praská ve švech, nicméně se znalostí prostředí jsem to zapích´ u potůčku a na minigrillu na jedno použití si připravil skvělý klobásky, zapil je lahváčem, ukotveným za šutrem v oné bystřině a zalez´ do peří.

112 km  - 2044 celkem

 

čtvrtek, 2.8. 2007 –    GA-PA – Bayrischzell - Walchsee

Užil jsem si ranní Garmisch kávou a dortíkem a vyrážím po cyklostezce dál na východ. Cestou beseduju s německým cyklistou. Jezdí z GA-PA hvězdicový trasy po okolí. Trasa vede pořád po stezce v souběhu se státní silnicí. Špičková je pak soukromá cesta - propoj mezi Vorderisem a Walgau podél řeky Isary.

U přehrady Sylvenstein Stausee obědvám zbytkový klobásky ze včerejška. Následuje Aschenpass a z něj sjezd k jezeru  Tegern see. Počasí si řeklo, že už mam fakt dost a ukazuje trochu méně přívětivou tvář. Hlavní průtrž jsem přečkal v hospodě, ale po dalších 25 km v Bayrischzellu už nemám nárok. Přesto v bouři stoupám na sedlo, trochu se bojím, ale není to úplně nade mnou. Silně se ochladilo,  ani vrcholový pivo jsem nedal, je už večer a tak sjíždím do Oberaudorfu u innsbruckský dálnice. Míjím kempig, chtěl bych ještě kousek dál, protože jsem v propočtech ubral jeden den - kolbenka volá... Trochu se stmívá a hodně leje, na Alpy sestoupila šedivá deka. Šlapu totálně promočenej, už to musím nějak dorazit. Do kempu na Walchsee stoupám v poměrně zuboženým stavu, ale  jeho vybavení i hospoda umožňuje rychlou konsolidaci.

137 km -2181 celkem

 

pátek, 3.8. 2007 –  Walchsee – Reit im Winkel - Berchtesgaden

Právě před měsícem jsem vyrazil vlakem do Prahy. Je mi smutno z úprku dní, hodin a sekund. Leje. Balím promočenej stan, jenže vůbec se mi v těch sračkách nechce pokračovat. V Kossenu sedím do 11 v kavárně, ale pak musím otočit pedálama. Přes Reit im Winkel jedu poměrně depresivní scenérií lesů, kde hory nejsou vidět a řvoucích aut je nepočítaně. Zakoupil jsem ve Sparu patery ponožky, nebudu prát, ale vyhazovat.

Před Berchtesgadenem přestalo pršet. Bavím se určováním míst, kde jsme všude se Zdenákem před 4 lety řešili moje defekty. Nad Ramsau se mi zase schoval Watzman, ach jo, já ho snad v životě neuvidím a to jsem tu potřetí.

Kemp u Konnigsee vynechávám a nacházím 4 km pod Berchtesgadenem krásnej jinej, pod jednou sjezdovkou. Bazén, hospoda, no fajn.

85 km – 2266 celkem

 

sobota, 4.8. 2007–Berchtesgaden –Salzburg –Braunau - Fuchs

Zase do Rakous. Rychle se dostávám nejkratší cestou do Salzburgu a kvituju hezčí počasí. Rybka u řeky, procházka starýho města, atmosféra sobotního dopoledne. Pak začíná problém se sháněním mapy. Zapomněl jsem, že rakouský odboráři nepřejí otevíracím hodinám o volných dnech a jsem fakt v pytli. Jedu naslepo do Německa, do Freilassingu a tam  kupuju v pohodě všechno potřebný. Definitivně jsem pryč z Alp a přes Braunau jedu prosluněným podvečerem po cyklostezce podél řeky Inn. Často mám chuť zastavit a posedět ve venkovní hospůdce u grillu a soudku piva, ale čas letí. Končím v kempu lázní Fuchs. Je přepychovej, můj problém je však v tom, že už zavřeli recepci a všechna zařízení jsou na čipovou kartu. Lázeňáci na mě koukají jak na exota, na hygienu mi musí stačit stojánek s pitnou vodou. Tak jdu alespoň na večeři do zahradní  restaurace, abych jim tu nechal nějaký peníze. Steak z grillu, prsatá kelnerka čtyřiapadesát zubů a Kaiser Bier, mňam, ani to nebylo moc drahý. Až na toho varietního umělce se samohrajkou skvělej večírek.

120 km – 2386 celkem

 

neděle, 5.8. 2007 – Fuchs – Passau – Haidmuhle – Soumarák

Seru v kukuřici, ale ranní hygiena v Innu má něco do sebe, zejména, když slunce je opět jediným nemodrým flekem na nebi. Šlapu po německý straně Innu až Schardingu. Na náměstí otvírají kavárny v vrcholí trh. Cyklostezka na Passau je parádní, informačně dokonale vybavená, cyklisti, kam se podíváš. Nechvátají, užívají si to a mžourají do slunce z hospodských zahrádek. Během zastávky před  Passau suším stan a zapařenej spacák, přejíždím na německou stranu a jednoduše se dostávám do města až k místu soutoku Innu s Dunajem.

Po pasovský zastávce musím ve 13,00 valit dál, ten přejezd Šumavy nebývá žádná sranda. A taky ne, jak je někde nějakej kopec, vede tam silnice, klasicky to platí třeba o Heizenbergu. Prudký sjezdy a výjezdy, neodpočineš si. Ve Waldkirchenu končí městská slavnost, tak si dávám u Turka skvělej kebab yuki v placce. Je mi ho líto - lidi kolem se cpou pitomejma hranolkama s wienerschnitzelem a jeho dobrůtky nikdo nekupuje. Tak si u něj dám ještě pivo.

No a pak je to pořád nahoru – dolů a už vidím hřeben Šumavy.  Kůrovcová eroze poblíž Trístoličníku je zřetelná a smutná. Sluníčko se už chýlí k horizontu. V 19,30 za stavu tachometru 2323 km jsem na přechodu v Haidmuhle.   Fotka, trochu nostalgie, trochu radosti z rodný hroudy a plzeňskýho piva ve Stožci. Tábořiště na Soumaráku je poloprázdný, stejně tak i hospoda, kam jsem usedl, aniž bych stavěl stan. Trochu se (ne „si“!) prdnu a uvidím. V hospodě je jen jedna větší partička studentů s instruktory. Jsou hlučný a paradoxně právě oni mými sousedy na vylidněným tábořišti. Jak jsem usmyslel, tak jsem udělal - dal jsem sobě několik plzeňských piv a becherovek a spal jak žežulka, pouze jednou probuzen právě sousedy. No nic, říkám si, já vám zase zašramotím v 6 ráno esšusem až budu vstávat.  

112 km – 2498 celkem

 

pondělí, 6.8. 2007 -     Soumarský Most – Netolice - Tábor

Jenže vstávat se mi nechce, naopak kluci a holky sedí v 7,30 !! na lodích. Pak jsem zjistil proč - od 8:00 se zavírá řeka kvůli nízkýmu stavu vody.  Vyrážím až v deset, vykoupal jsem se v ledový Vltavě, adaptoval se na českou zem, naštval se ve frontě u znuděný pokladní ve Sparu ve Volarech a vymyslel trasu mimo hlavní silnici a Prachatice. Přes Zbytiny na Netolice. Cesta kvalitativně místy třeskutá, ale bez aut a s hezkou šumavskou krajinou. V Netolicích na náměstí mi dali skvělej obří guláš a dvě plzničky v přepočtu za 4 eura. To by šlo.  No a pak už jen poslední zasněnej pohled do Vltavy z nábřežní kavárny v Týně a hezká vítačka kamarádů v 7mičce.

Stejně, ten sever.....

105 km – 2603 celkem