ÚTERÝ 23.6. 2009: do Mnichova
STŘEDA 24.6. 2009: letadlem Mnichov - Calgary (Mount View Farm Campgroung)
ČTVRTEK 25.6. 2009: Calgary - KOA west camp
PÁTEK 26.6. 2009: Calgary - Cochrane - Canmore
SOBOTA 27.6. 2009: Canmore - Banff
NEDĚLE 28.6. 2009: Banff - Lake Louise
PONDĚLÍ 29.6. 2009: Lake Louise - Lake Moraine - Knicking Horse camp
ÚTERÝ 30.6. 2009: Knicking Horse - Lake O´Hara - Lake Louise - Mosquito Creek
STŘEDA 1.7. 2009: Mosquito Creek - Saskatchewan Crossing - Rampart Creek
ČTVRTEK 2.7. 2009: Rampart Creek - Columbia Icefield - Honeymoon Lake
PÁTEK 3.7. 2009: Honeymoon Lake - Athabasca Falls -Jasper
SOBOTA 4.7. 2009: Jasper - Mount Robson
NEDĚLE 5.7. 2009: Mount Robson - McBride - Dome Creek
PONDĚLÍ, 6.7. 2009: Dome Creek - Purden Lake
ÚTERÝ, 7.7. 2009, Purden Lake - Prince George
STŘEDA, 8.7. 2009, Prince George
ČTVRTEK, 9.7. 2009, Prince George - Usk vlakem, Kleanza Creek Park
PÁTEK, 10.7. 2009 - Kleanza Creek - Terrace - Prudhomme Lake
SOBOTA, 11.7. 2009 - Prudhomme Lake - Prince Rupert
NEDĚLE, 12.7. 2009 - Prince Rupert - Port Hardy, Inside Passage trajekt
PONDĚLÍ 13.7. 2009 - Port Hardy - Alert Bay - Adler Bay
ÚTERÝ 14.7. 2009: Adler Bay - Nimpkish Lake - Woss - Sayward
STŘEDA 15.7. 2009: Sayward - Campbell River - Courtenay
ČTVRTEK, 9.7. 2009: Prince George - Usk vlakem, Kleanza Creek Park
PÁTEK 17.7. 2009: Port Alberni -Ucluelet (loď) - Tofino
SOBOTA 18.7. 2009: Tofino - Port Alberni
NEDĚLE 19.7. 2009: Port Alberni - Nanaimo - Zuiderzee
PONDĚLÍ 20.7. 2009: Zuiderzee - Chemanius - Victoria
ÚTERÝ 21.7. 2009: Victoria - Vancouver
STŘEDA 22.7. 2009: Vancouver
ČTVRTEK 23.7. 2009: Vancouver
PÁTEK 24.7. 2009: Vancouver
SOBOTA 25.7. 2009: Mnichv (letiště) - Straubing
NEDĚLE 26.7. 2009: Straubing - Deggendorf
PONDĚLÍ 27.7. 2009: Deggendorf - Všeruby - Nýrsko
ÚTERÝ 28.7. 2009: Nýrsko - Prášily - Renštejn - Horská Kvilda - Antýgl
STŘEDA 29.7. 2009: Antýgl - Kvilda - Lenora - Dobrá
ČTVRTEK 30.7. 2009: Dobrá - Netolice - Hluboká – Tábor
2.972 km na kole
ÚTERÝ 23.6. 2009, do Mnichova
Nakládám v parkovacím domě pod Střelnicí kolo do auta. Jedu na dvanáctou cestu, ale vždycky je to trochu nerv, když zabouchneš dveře a v tu chvíli zapochybuješ, zda věci na cestu jsou skutečně v báglech či zakrabicovaným kole a nikoliv za těmi dveřmi. Letos tedy obzvlášť, mířím do dáli.
Vloni jsem překvapil sám sebe odvahou ku létání aeroplánem. Využívám proto pozvání Heleny a Johna Goslingových (viz úvod „Pobaltí 2006“) k návštěvě Vancouveru. Bude to cesta mezi olympijskými městy - z Calgary velkým severo-západo-jižním obloukem přes Skalistý hory a Prince George do Prince Rupert na pobřeží Pacifiku. Pak na Vancouver Island až k jihozápadní hranici Kanady s USA do Victorie a nakonec do Vancouveru. Kousek severním směrem popojedu vlakem a kus jižním směrem - podél pobřeží lodí.
Letadlo letí zítra z Mnichova, v poledne. Jedu o den dříve a přespím poblíž letiště, časová rezerva pro odbavení a transport kola je nezbytná. Počasí je hrůza, stírače stírají a louky plavou.
Úplnej začátek
Vzpomínám na rok 1992 a scénku z jedný táborský, dávno již neexistující hospody. Dvě holky chtěly pivo - to co měli i ostatní hosti na stole. Vrchní ale zareagoval na jejich angličtinu po česku a nacpal jim Heineken za 50. Nějak jsem se do toho tehdy vložil, holky dostaly Gambrinus za 10 a přespaly u nás doma. Za pár měsíců mi začal chodit nádhernej časopis "British Columbia". Ty vole, říkal jsem si, tam se tak někdy podívat... Jenže finančně to bylo mimo realitu a hlavně to letadlo..
.
Stírače stírají až do Au in der Hallerau, 25 km od letiště. Na poslední chvíli jsem tam zamluvil nocleh v soukromí, protože louky plavou i v kempech. Pivo, hromada bavorskýho špeku, škvarky a podobný dobrý a nezdravý věci v malým v pivovaru, kde se vaří Auerbier toť hezká rozlúčka se středoevropskými reáliemi.
STŘEDA 24.6. 2009, letadlem Mnichov - Calgary (Mount View Farm Camp)
Mnichovský letiště je 30 km severně od vlastního města. Času zdá se býti dost, ale díky zmatkům s placením poplatku za kolo nakonec není čas ani na posezení u kafíčka. Zmatkovitá rozlůčka, rozpačitej pohled zpět a kráčím k odbavovacímu gejtu. Nemám ale správnej igelitovej pytlíček na lahvičku kořalky, tak zpět. A ještě zpět, protože nemám jednoeurovou minci na jeho úhradu. Pak mi ještě nechtějí pustit sadu montážních klíčků ke kolu (je to prý teroristická ostrozbraň) a tak musím udělat trošku scénu a zapůsobit na přivolanýho náčelníka - no ale fakt klucí a holky, co s rozebraným kolem na letišti v Calgary bez imbusáků? V Toronu nářadí raději prostrčím do krabice ke kolu.
Letadlo zaoceánský, boingový, monstrózní, odhadem tak pro 270 lidí. Je tu spousta dětí, ty větší hulákají a miminka usedavě pláčou. Špunty do uší mám, tak co. Nakonec se všechno uklidní a let je v pohodě. Sice ne tak stoprocentně stabilní jako vloni do Lisabonu - přístroj občas trochu vibruje - ale nic to se mnou nedělá a v klidu pročítám manuál novýho foťáku a průvodce Rough Guide o Kanadě, sleduju jedním okem videoprojekci v přehrávači (má ho každej pasažér před sebou v opěradle sedadla) a v mezičasech konzumuju roznášený potraviny a nápoje. Hlavně si pouštím párkrát dokola film o letišti v Torontu. Musím tam stihnout během 90 minut vyzvednout zavazadla a znovu se odbavit na let do Calgary. Mám i plánky z internetu a tak si to snažím uložit do hlavy. O cestování letadlem vím zkrátka poměrně kulový a jsou to všechno nový zkušenosti.
Při přistání letadlo poněkud poskakuje, říkám si, jestli si to ten řidič dobře vyměřil, ale ostatní jsou v klidu, s úlevou tleskají a tak můžeme vyrazit do útrob letiště. Kolo je "oversized package" a musí se vyzvednout zvlášť a jinde. Z nejistoty mi pomáhá ochotnej letištní personál, nakládám oba velký balíky na vozík a znovu je podávám na let č. 144 do Calgary. Letadlo letí v 17.00, doma se blíží půlnoc. Na odbavení mě chlapík v kukani proklep´ - chce vidět plán cesty a banko-kartu, ale nakonec se to zvrtlo ve velmi srdečnej rozhovor o kolech a cykloturistice, s přáním šťastnýho pobytu v Kanadě.
Cestu airbusem (opět Air Canada) jsem z poloviny prospal, probouzím se ve chvíli, kdy hlásí sestup. Letiště je komornější, než v Torontu. Krabice s kolem je na místě, věci v pořádku, jen koukám, že zadní nosič na kole je trochu do oblouku. To na tu krabici museli hoši naložit pěknou váhu... Trpělivě kompletuju brašny, trvá mi to skoro 2 hodiny. Ještě rozřezat krabici na kousky, roznést je po odpadkových nádobách a jedu. Je 21.30 místního času, 05.30 našeho.
Chyba – nejedu. Nemůžu totiž najít ten mapovej list s kempem, co jsem si určil. Někde se vloudila chybička, vím jen, že to je na východním okraji města poblíž Transcanadian Highway 1. Sluníčko je už nízko. Naštěstí je v letištním íčku ještě paní, která mě ujišťuje, že kemping existuje, mapička je ovšem velmi schematická. No, nic, naprogramuju dílčí cíl v GPSce, naberu vodu a jedu poprvé po "Americe".
Člověk si pohledem na mapu udělá nějakou představu a skutečnost je obvykle úplně jiná. V tomto případě zpočátku nechápu dimenzi ulic. I ty podružný jsou čtyřproudý s dělícím zeleným pásem, neskutečně široký a zpočátku se tam ostýchám pohybovat na kole, čekám, kdy mě odtud ztáhnou. Ale je to asi úplně normální. Vyjíždím do východních rovinatých satelitních sídel, občas se poptám nějakýho cyklisty. Slunce zapadlo za obrys hor na západě, zapínám blikačky a podle rady prodavačky z benzínky jedu po highwayi ven z města. Aut jezdí jen málo, ale příjemný to není, silnice se opravuje, prd vidím a kličkuju obřím staveništěm. Jak to tak bývá, ve chvíli, kdy už si říkám, že na to kašlu a postavím stan u příkopu ve volný krajině, objeví se světýlka a na levoboku rozeznávám karavany. Tak šup a jsem doma. Je 23.10, v recepci nikdo, stavím stan. Jedinej kolem dokola. Nemám ještě vařič, tak dojídám řízek, zapíjím vitaminy douškem vody a Jaggermeisterem. Okamžitě spím - 32 hodinovej den skončil.
Ujeto 18 km.
Stát Kanada měl prvopočátek v soukromé obchodní společnosti, Hudson Bay Company, která obchodovala s místním původním obyvatelstvem. Za zbraně, střelivo, přikrývky od nich kupovala cenné kožešiny pro evropský trh. Část severní Ameriky kolonizovali Britové, část Francouzi a část Španělé. Francie přišla o své državy z velké části prodejem Spojeným státům americkým a z části prohráním války v Quebecu s Velkou Britanií v roce 1690. Několik britských kolonií bylo tak sjednoceno ve federaci v roce 1867 zákonem britského parla- mentu (British North America Act 1867), který byl první kanadskou ústavou. Vznikly tak čytři provincie (Nova Scotia, New Brunswick, Que- bec, Onrtario). Postupem ča- su byly vytvořeny další pro- vincie (Prince Edward Island, Manitoba, Saskatchewan, Alberta a British Columbia) a dvě závislá teritoria ( Youkon a Northwest Territories) Teprve v roce 1949 britská kolonie New Foundland byla po referendu proměněna v desátou kanadskou provincii New Foundland a první premier byl Joe Smallwood. V roce 1982 podepsala britská královna novou kanadskou ústavu, která obsahuje Chartu lidských práv a svobod. Tím se Kanada stal nezávislým státem, leč nadále členem britského společenství národů (British Commonwealth). A hlavou státu nadále zůstala britská královna Elizabeth II. 1.dubna 1999 bylo z Northwest Territories vyčleněno třetí, nazvané Nunavut.
ČTVRTEK 25.6. 2009, Calgary - KOA west camp
Fakt jsem tady? Budím se v 6, zvědavě lezu ze stanu. Highway hlučí. Přívětivá obloha, sprcha a ranní hygiena mě ladí do optimismu. Kontroluju kolo i bagáž, dobíjím telefon a jedu zpátky do města. Jde to i boční venkovskou silnicí a tak si můžu víc všímat žlutých školních autobusů a velkých lorry s těma dvěma komínkama za kabinou, no nejsem já v Americe? 10 km to trvá do Calgary, chytám se na cyklotrasu do centra, projíždím příměstskou nízkopodlažní zástavbou. Hezký domečky, u nás by jimi ovšem mnoho lidí pohrdlo i jako víkendovou chatou, bylo by jim to malý..
V 9:30 sedím na lavičce u řeky Bow, přede mnou silueta mrakodrapů. Slunce a vítr do hlavy.
Ponenejprv jsem trochu vyděšenej z downtovnu, jsou to bulváry mnohem víc dopravní, než obchodní (ale pozor, ono se to skrývá v labyrintu vnitřních pasáží a zvenku to vidlák - jako já - nepozná), na 5th, 6th a 9th Avenue duní těžká doprava a ropnej finanční boom je důvodem proměny centra v rozsáhlý staveniště s doprovodným hlukem a prašností. Paneláčky na mě nějak padaj, ale musím tu zařídit pár věcí pro další dny.
V obchodě Mountain Equipment Coop si kupuju lehoulinkej litanovej esšusík, vařič a bombu. Dále pak - na doporučení jednoho ochotnýho horolezce - spray proti mosquitům. Jo a taky protimedvědí spray. Musím ovšem vyplnit kartu s osobními údaji pro evidenci - inu je to slušná teroristická zbraň. Obchod je úžasnej, spousta krásných a užitečných maličkostí, balíčky první pomoci, věci na kajak, kolo, surfy, golf, kempování, no prostě na co si vzpomeneš v souvislosti s aktivním pobytem venku. A ceny poměrně rozumný, rozhodně přívětivější, než třeba v západní Evropě, někdy i u nás (např GPSka, nebo propan butan). Jsem tam dlouho, venku mě hned kontaktuje s dotazy na moji trasu jeden mladej kluk. Jsem teprv na startu, říkám trochu zahanbeně, když uznale kývá nad mým cestovním plánem.
Obchodní centrum Calgary - to je vlastně jedna pěší zóna Stephen Ave Mall na 8th Avenue. západovýchodní Avenue. Pokouším se sehnat SIMku do mobilu a kartu do telefonních budek, ale to první je hrozně drahý a to druhý prodavačce v trafice nedostatečně vysvětluju a kódy fungujou je pro volání po Kanadě. Zkouším to využít alespoň pro spojení s Honzou Sovákem, kterej tu bydlí, ale jak jinak - je pracovně v Praze :). Škoda.
Jan Sovák - akademický malíř, narozen v Táboře, žije od roku 1985 v Kanadě, Calgary. Proslavil se stovkami zdařilých rekonstrukcí pravěkého života, které vytváří pod vedením mnoha slavných zahraničních vědců.
V současnosti je Sovák považován za jednoho z nejlepších paleoartistů, jak se přezdívá kreslířům. Také dostal neoficiální přezdívku „novodobý“ Zdeněk Burian a pokračuje ve slavné tradici českých ilustrátorů pravěku. V devadesátých letech byl vyznamenán tehdejším ministrem kultury Pavlem Tigridem za propagaci České republiky v zahraničí zejména po dobu emigrace.
P.S. Neměl být ten Honza už dávno čestným občanem města Tábora? Jasně že měl.
Podle rady průvodce jsem zajel na konci 3rd Ave do obchodně-společenskýho centra Eau Claire Market, pozřel pivo za 6 CAD a falafel za tři, využil internetovou stanici za nulu a pozoruju "cvrkot". Dobrý, ale další den už ve městě nebudu. Táhne mě to do hor a tak nastupuju v podvečer na cyklostezku podél řeky Bow k západně položenýmu Olympic Canadian Parku a sousednímu kempu. Relaxační zóna kolem řeky je moc příjemná, užívám si to. Proti včerejšímu staveništi na východě a dnes i v centru mě tady obklopuje svěží zeleň, kytky, peřeje Bow River, cyklisti, bruslaři a běžci.
Stoupám svižně do kopce ke skokanským můstkům díky podpůrnýmu hroznovýmu cukru - málo tekutin, Jirko. Celkem nic moc tu není, ale dobrou službou pro mladý kluky je lanovka s možností vyvézt si s sebou mountain bike a pak si to dát po sjezdový trase dolů. Na kříženích se silnicí mají přednost před auty.
Po 20 hodině se přesouvám do West campu KOA. Je krásně posazenej ve svahu nedaleko od Olympic Parku. Cena je ovšem vysoká - 33 CAD. Mám sice poukázku na auto a vstupenku do bazénu, ale to je na nic. Nevadí, důležitá je sprcha, večeře, jasná obloha, teplíčko péřáku (jsem v 1100 m.n.m.) a celková pohoda. Cestě do hor nic nebrání.
55 km - 73 celkem
Alberta
Nejzápadnější ze tří prérijních provincií leží mezi 49. a 60. rovnoběžkou - na stejné zeměpisné šířce jako Velká Británie. Ve směru sever - jih měří Alberta 1217 km, z východu na západ je to mezi 293 a 650 km. Alberta má se svými 661 185 km2 téměř velikost Texasu - pro porovnání, je to 8.5 násobek rozlohy ČR.. Zhruba polovina jihozápadní části provincie je pokryta horami a zaoblenými kopci - připomínka působení ledovců, které před miliony let formovaly tuto krajinu. Vrcholky Skalistých hor pak na území Alberty dosahují výšky až 3747 m. Pod povrchem země se nalézají jedny z nejbohatších nalezišť uhlí a zemního plynu. Alberta má kontinentální klima, charakterizované velkými mezisezónními kontrasty. Dlouhé, chladné zimy jsou střídány teplými až horkými léty, celoročně je zde velmi vysoký počet slunečných dnů.
Prvními obyvateli provincie byli lesní indiáni, stali se velmi vyhledávanými obchodními partnery pro evropské obchodníky s kožešinami, kteří se zde objevili v 18. století. S příchodem železnice roku 1883 začal velmi rychlý nárůst obyvatelstva.
Alberta, pojmenovaná po princezně Louise Caroline Albertě, čtvrté dceři britské královny Viktorie, se stala Kanadskou provincií 1. září 1905. Hlavním městem je Edmonton. Na důležitosti nabývá turistický průmysl a to zejména díky přítomnosti Skalistých hor ve kterých leží dva nejnavštěvovanější kanadské národní parky - Jasper a Banff.
PÁTEK 26.6. 2009, Calgary - Cochrane - Canmore
V noci byla pěkná zima, ale „islandskej“ spacák si s tím poradil, ještě, že ho ssebou mám. Vzal jsem si v prodejně seznam všech kempů v Albertě a koupil výborný samolepící universální záplaty. Krásně mi pomohly vyspravit natržený gelový sedlo. Ještě si fotím obří karavan, nebo spíš obytnej autobus, to se v Evropě teda nevidí.
Tak jsem si to sice všechno pěkně promyslel, ale nepodíval se do mapy a na úvod zabloudil. GPSka mě upozornila a asi 5 km se vracím. No nic, jde mi to zvesela, sluníčko svítí. Je mi trochu divný, že jediná cesta do kempu směrem od Calgary vede po dálnici (já jsem se tam dostal neoficiální propojkou z olympijskýho areálu víceméně náhodou), ale to je mi teď jedno, musím na souběžnou Highway 1A. Ve vesnici Tuscany koukám jak blázen na ty místní komunikace, širokánský min. 12 m v jednom směru.
Ve volný krajině se docela peru s větrem, nedovolí mi jet víc než 12 km/hod, ale jestli je to ku slunečnýmu počasí zapotřebí, beru to. V 13,30 h si dávám v hospodě v Cochrane pivo a kafe (ve sklenici 0,4 l, v ní dvě brčka.?!...). Hospoda vypadá spíš jak velkej klub, hrajou tam Eye of Tiger, Shakin´All Over a podobný kusy a venku se honí psi kolem benzínový pumpy s jedním retro stojanem. Připadám si jak v nějakým filmu, nikoliv naposledy. Do Canmore to asi nedám, spíš jen do Exhaw. Je to fuk, mám den k dobru.
V 16.30 jsem docela prásklej, sluníčko a špičatej vítr mi odebírají energii. Tak si dávám pauzičku u řeky Bow s pivem plechovkovým Tuborg a posledním řízkem Czech made. Vnímám proměnu krajiny - už jsem v podhůří, ubylo aut a je na co koukat. Do Exhaw jsem dorazil něco po 19 hodině, vítr je hroznej a Exhaw je vlastně jedna obří vápenka, tak jedu radši dál. U benzínky si dám kýbl horkýho kafe, kus sušenýho masa a jedu až do 20.30 do Canmore. Je to hezký turistický středisko s hlavní ulicí lemovanou dřevěnými apartmány. Na konci je tábořiště bez obsluhy i bez vody. Je tam dvojice seniorů - cyklistů, dobrý tulácký týpci, byli už v Calgary. Říkají, že je tady ještě placenej kemp. Jedu raději tam, potřebuju sprchu. Je to komorní záležitost na soukromý zahradě, WC a umývárny jsou v legračních v malých chatičkách. Pan správce se mě ptá na křestní jméno a pak už jsem George a on Stevie a nově příchozím hned říká, že támhleten George je z Česka, přijel na kole a jede na sever.
118 km – 191 celkem
SOBOTA 27.6. 2009, Canmore - Banff
Ráno vstávám v 6, ale jdu si ještě lehnout. V tuto hodinu je ještě velká zima a protože večer je dlouho vidět, můžu ten obvyklej režim klidně posunout o hodinu. Je nádherná sobota, věnec hor nad Canmore září a tak po oříškový kávě a čokokoláčku v nonstopu vyrážím. Do Banffu to musím vydržet po Transcanadian Hwy 1, pak už nastupuje souběžná Bow Valley Parkway. Vítr se trochu uklidnil. Jo, ještě koukám, že je tady na konci Canmore návštěvnický centrum, tak tam zajdu.
No skvělý! Za přepážkou je sympatický děvče ze Slovenska. Probrali jsme nejen moje nejrůznější dotazy ohledně cesty, ale i její přítomnost a aktivity v Kanadě (rodiče se přestěhovali počátkem 90 tých let do Toronta), medvědy (no, možte ich na Highwayi stretnuť, sú zatial´ dole, lebo je oneskorené leto....), internet, počasí, slovenský hory apod.
Asi po hodině jízdy se bezpečně, i když ve velkým hluku dostávám do Banffu. Napřed sámoška, další pokus o předplacení telefonních hovorů do Evropy - musí se volat do Česka ne 00420, ale rovnou 420. A pak vymačkat všechny ty PINy a přístupový čísla ještě 011, když je to „overseas call“. V íčku - visitors centru - kupuju permici do všech národních parků a jdu do internetový kavárny.
Chci si po včerejšku trochu odpočinout a tak jedu lanovkou na Sulphur Mountain do 2300 m.n.m. Na protějším vrcholku, kam se dá snadno za chvíli dojít, je několik zajímavých panelů s historickýma fotkama a malá meteorologická stanice. No a jinak, pozdně odpolední slunce, panoramata, fotky, tůristi a jedno pivo ve vyhlídkový restauraci. Kolo je v pořádku dole. Jedu si vyfotit Banff Springs Hotel (prezidentské apartmá za 3800 dolarů na noc). Jeden z nejslavnějších hotelů kontinentu je postaven ve skotským stylu a je fakt démonickej. Třeba tam někdy bydlel i Michael Jackson, kterej včera umřel. Asi ho rozrušila moje přítomnost na americkým kontinentu.
Některý věci vyloženě potěší. Nemoh´ jsem opět najít dioptrický brýle. Mám sice asi čtvery, ale tyhle mi nejvíc sedí. Nakonec mě napadlo, že jsem je moh´ nechat v poledne u městský knihovny. Tak tam teď po 5 hodinách jedu a brýle leží na zídce, kde jsem před tím parkoval kolo.
21:30. Jsem v kempu Two Jacks Lakeside, kousek pod jezerem Minewanka První medvědí spaní. Výstrahy o medvědech jsou na umývárnách, na lavičkách i odpadkových zamykacích kontejnerech.. Kemp je v lese cca 8 km od Banffu na ohromným prostoru. Jsou tu plácky s lavičkama, často i ohništěm. Jdu tam, kde ohniště nejsou, říkám si, že třeba medvěd radši půjde tam, kde někdo opékal klobásku, než tam, kde sníš chleba se sýrem. Nebo ne?
Teď mě, krátce před půlnocí budí nějakej kluk, že spím na jeho místě. Nechápu o co jde, vždyť je kolem spousta dalších plácků volných, neobsazených. Hoch staví stan těsně vedle a já spím, hoch nehoch, medvědi nemedvědi.
56 – 247 celkem
NEDĚLE 28.6. 2009, Banff - Lake Louise
Koupil jsem si včera česnek a doplnil jím ranní sestavičku 7-mi pilulek (2x céčko, 2 x béčko, brufen, lanzul na žáhu a Mg+Zn). Cestou na ranní obhlídku jezera Minewanka se poprvé střetávám s místní faunou. Muflon je pěkně drzej, ale rozhodně ve větším klidu než já. Moc ho nezajímám a hrdě kráčí prostředkem silnice dál.
Vracímse do Banffu. Jak tam jedu podruhý známou cestou, jsem tam jakoby více doma. Výstražný cedule o nebezpečí střetnutí s medvědem, vlkem, či losem mi zdaleka tolik nevadí jako včera:).
V 12,30 odbočju z Transkanadský highwaye na 1A Parkway údolím řeky Bow. Byla otevřena v roce ´89 jako vyhlídková silnice. Ranní mráčky zmizely, zase už svítí slunce, tak se těším na další zážitky. Po asi 20 km jízdy zalesněnou krajinou se náhle objevuje spousta zaparkovavých aut. Jsem v ústí kaňonu Johnstonových vodopádů. Zastavuju u hospůdky a infocentra. Sedím na břehu Johnston creek (= potok) obezřetně popíjím plechovkový pivo a jím grilovanej sýr (7 CAD), nic moc. Manželskej pár Kanaďanů jde na tůru, vyptává se na mojí cestu a povzbuzuje.
Jedu dál, chtěl bych přespat v hlavním kempu na Lake Louise a zítra si udělat nějaký výlety k jezerům. Škoda, že asi nepůjde dát Lake O´Hara, nesmí se tam ani na kole. To mě docela mrzí, co dělat.
Na křižovatce na Radium Springs mám u benzínky nějakou svačinku a hned kousek potom potkávám prvního medvěda. Hnědýho. Na prosluněný stráni, asi 40 m od silnice se kluk hrabe v křoví. Jel jsem z kopce, a tak jsem ho podjel, zastavil a rozechvěle vyfotil. Mezitím zastavili nějaký motorkáři. Moc jsem tam dál nevopruzoval a pokračoval ve sjezdu. Sakra, asi tady fakt jsou...
Před 18. hodinou radím jednomu Kanaďanovi, kudy jet v Kanadě a pak sjíždím z křižovatky do Lake Louise. Sluníčko se schovalo a je dost zima, však jsem taky v cca 1600 m.n.m.
Lake Louise je vlastně parkoviště, obklopený dvěma řadami budov (sámoška, prodejna alkoholu, lékárna, pošta, souvenýry, pekárna + kavárna Laggans´ Mountain Bakery) plus benzínová pumpa, hospoda a Visitors centrum. Na poště funguje internetová stanice. Po malým nákupu jedu do kempu. Fronta karavanů je převeliká a předlouhá, ale pro cyklisty funguje boční odbavovací okýnko na druhý straně domečku. Personál je milej a ochotnej. Kempy jsou vlastně dva – pro karavany a pro stany. Vlastní plocha je opět v lese, místa jsou očíslovaný, s ohništěm, lavičkou a stolkem. Překvapuje mě ovšem elektrickej protimedvědí ohradník! Obdivuju důmyslný řešení malých vrátek pro pěší s vahadlem pro udržení napájení ohradníku. Dávají k tomu letáček s pokyny.
Mám z toho větru a ostrýho slunce pěkně okoralou pusu a nos. Vařím čaj, ve sprchách trochu peru a dobíjím telefon a MP3jku. Tu mi málem jeden kluk odnes, ale dobře to dopadlo.
Letos jsem to zatím docela dobře naplánoval časově, nemusím nikam spěchat a zítra si můžu užít okolí Lake Louise. Musím myslet na ty medvědy, tak jsem alespoň přendal spray z brašny na gumovej úvazek vedle batohu hned za prdelí, abych klidně i za jízdy moh´okamžitě "tasit":). V noci ale spím zcela bez problémů. Předpověď počasí říká, že se má trochu kazit, ale to se mělo už dnes a stále je slunečno. Třeba je to vyvážení loňských portugalských dešťů, kéž by....
78 km - 326 celkem
PONDĚLÍ 29.6. 2009, Lake Louise - Lake Moraine - Knicking Horse camp
Asi fakt jo, obloha je zase modrá. Vstávám dříve než ostatní, i namakaný sousedi (cyklista a horolezec) jsou ještě zalezlý. Ranní zimu odbourávám trpělivou fyzickou prací vstříc jezeru Louise. Netrvá to dlouho, míjím křižovatku se silnicí na Lake Moraine a už vidím opravdu ošklivou stavbu obřího hotelu Fearmont Chateau. Ten je teda ošklivej ještě víc než na prospektech. Začalo se před lety od docela slušný dřevěný chaloupky, ale po každým požáru se v rámci další rekonstrukce přidávalo a více betonovalo a zdilo. Čest Kanaďanům, že toto - jak jsem později zjistil - je patrně výjimka. Vlastní scenérie jezera s protilehlým ledovcem je parádní, ale celkově mě zase tolik Lake Louise neohromilo, je tu moc komerce. Jsem tu brzy, před hlavním náporem lidí a věnuju se spíše detailům. Např., jak si Kanaďani váží lidí, kteří udělali něco pro přírodu a konkrétní území. V tomto případě je to Tom Wilson. Jsou tu tabule a pamětní desky jednotlivých objevitelů i vědců, historický údaje a podobně. Půjčovna kanoí je za hranicí mý finanční tolereance, však po hladině taky drandí skoro výhradně Japonci. Zaujala mě však mladá dvojice, která s pomocí makety medvědí tlapy, jejího otisku v terénu i medvědího hovna instruuje vyrážející baťůžkáře jak se chovat na turistických stezkách (trailech). Střetnutí s brtníkem je asi opravdu velmi reálný. Je prý zapotřebí chodit ve skupinkách, nahlas si povídat, zpívat (hi bear, we are heeere !), chrastit rolničkama, no zkrátka opak toho, jaká je naše představa o chování se na horách. K dispozici jsou bružury You are in the Bear Country. Teda, že bych vzal batoh a šel někam do lesa, to soudruzi kurva ani omylem... Do jednoho údolí se dokonce v určitých hodinách smí chodit až po svolení a informacích o konkrétní medvědí situaci u správy parku. V zásadě se tu dají potkat 3 typy medvědů – hnědej, černej a grizzly. Každej vyžaduje trochu jiných chování při případným střetnutí k odvrácení bezprostředního ataku. Jenže, ty vole, poznej to rychle, kterej je kterej! Při setkání s grizzlim je dobrý hrát mrtvýho, ale tak aby medvěd s tebou nemoh´ válet sudy a začal se časem nudit. Při setkání s medvědem černým toto ovšem není třeba, neboť huňáč údajně není tak agresivní.
Líbí se mi zdejší lesy, jehličnany svojí vůní připomínají Tatry. Bavím se o tom s dvojicí studentů z Česka, jsou tady u známých a objíždí národní parky.
Jezero Morain je jiná káva. Už na příjezdu se na silnici ve výšce 1980 m.n.m. otevře nádherná scenérie „Údolí deseti vrchů“ a pak to hezky pokračuje mírným sjezdem k samotnýmu jezeru. Lake Moraine je menší, barevnější, méně zatížený návštěvníky. Roubený dřevěný ubytovadlo s kavárnou a prodejnou suvenýrů sem hezky zapadá. Slunce pere, odpovídám na dotazy dalších lidí ohledně mý cesty, těším se z jejich povzbuzujících slov a tetelím se blahem, jak to všechno funguje.
Jedu zpět. Auta jezdí pomalu, dodržujou předepsanou padesátku. V "obci" Lake Louise si dávám střední kafe, no to je fakt prdel - je toho skoro půllitr. Vymyslel jsem si, že zkusím zajet na stanoviště autobusů pod Lake O´Hara a nějak to ukecat. Cesta po Highwayi 93 je větrná a hlavně hodně tranzitní, děkuju si, že jsem původně uvažovanou cestu do Radium Hot Springs a Goldu vypustil, je to hustý. Potkávám pár expedičních cyklistů, všichni jedou ale opáčně, než já, tedy na jih.
Parkoviště pod jezerem O´Hara je kamenitej plácek, v podvečer už tu skoro nikdo není. Uniformovaná rangerka na mě volá, jestli něco nepotřebuju. Svěřuju jí svojí touhu podívat se k jezeru i to, že nemám rezervaci. Mám prý přijít ráno před osmou, mají vždy pět volných míst, který se obsadí, jak kdo přijde.
No, to budu muset v kempu Knicking Horse, kam jsem teď dojel, či spíše sletěl, vstát kurva brzy. Je to sice 12 km, ale kopec jako prase. Kemping zase lesní, soused je Amerikánec z Kalifornie. Přijel autem a jen tak si cestuje. Mluví úplně jinak, než Kanaďani, skoro jsem z počátku nechápal, co je to za řeč. První člověk, kterej neví, co je to Czech Republik. A ke cti Kanaďanů musím dnes říct, že taky za celou cestu poslední.
63 km – 389 celkem
ÚTERÝ 30.6. 2009 Knicking Horse - Lake O´Hara - L. Louise - Mosquito Creek
Škoda, že jsem neměl čas na průzkum údolí podél Kicking Horse River za kempinkem, vypadá to nádherně, jak stoupám zpátky k Bow River Valley. Vstal jsem v pět, vyjel v 6,15 a s potěšením registruju, že řidiči velkých trucků ještě nevyjeli. Přes velký dávky céčka i aplikace mastiček mám plnou hubu oparů, konkrétně sedmi. Naštěstí tím nijak bolestivě netrpím. Přece jen je to klima náročný a tělo reaguje na razantní změnu režimu, to holt není život v Žižkaghettu. Je to každej rok stajný, jen tady trochu ostřejší.
Jedu po širokánský silnici a najednou v příkopu elk jak barák. Raději jsemi přejel na druhou stranu. Ani ojediněle projíždějící kamion ho nijak nevzrušil´, po chvíli důstojně přešel highway a zmizel kdesi v lesích. Stihl jsem ještě zavolat u benzínky z budky a už jsem na stanovišti autobusů pod Lake O´Hara. Rangerka je tu jiná než včera. Zrekapituloval jsem jí včerejší domluvy, ona se mi představila a šla za řidičem - hele tady tenhle George je z Česka, má kolo a pojede s námi teď nahoru. Povídám, že kolo klidně nechám na parkovišti zamčený, že si cennosti vezmu ssebou. To prej ne a už rveme kolo i brašnama do zadního prostoru žlutýho autobusu. Pak jsme tam naložili bágly dalších asi 15-ti lidí a jede se. Ty vole, tady jde domluvit snad všechno. Poskoky autobusu překonávají moje očekávání. Běžím rychle dozadu a pak tam lítám ve vzduchu i s kolem a bagáží. Raději pokládám všechno na zem a těším se, kdy už tam budem. Jsme tam za nějakých 15-20 minut.
Lake O´Hara leží v oblasti kontinentálního rozvodí. Je obtížný se sem dostat, třináctikilometrovou bývalou hasičskou silnici nesmí používat ani cyklisti.
Nejdřív káva v horolezecký chatě a pak už můžu vychutnat opravdu divokou přírodu doliny i samotnýho jezera. Vydávám se na okružní pěšinu, fotím ostošest a nevadí mi ani občasná sněhová vločka. Na závěr dávám v návštěvnický roubence ještě horkej čaj a krátkej pohovor s klukem, co má dnes službu. Dolů řídí autobus žena, teda smekám, fakt to není žádná sranda. Navíc nakládá všem horolezcům kletry, tak jí pomáhám, když už tam překážím s tím kolem. Ale ona je zcela v pohodě a dole na parkovišti se srdečně loučíme.
Je 12 hodin a už mám za s sebou tak pěknej zážitek! Jedu už po třetí do Lake Louise, musím tam nakoupit pár věcí na další cestu, kde těch možností příliš nebude. Cítím, že jsem tady jakoby "doma", člověk se vnitřně identifikuje s krajinou, jež byla předevčírem ještě totálně mimo jeho obzory, to je příjemný.
Potřetí odjíždím z Lake Louise, už naposled. Nakoupil jsem zejména malé množství vína, pivo a malou kořaličku, v předtuše nedostatku jiných příležitostí obdobných nákupů. Předpověď horšího počasí se nenaplnila. Vjíždím na Icefield Parkway ke kontrolní budce, paní povolenku ke vstupu nechce - I believe you - a přeje mi šťastnou cestu.
Kolem 18 hodiny jsem u Mosquito Creek. Nejsou tu ale žádný bažiny, naopak, vysokohorský prostředí s potůčkem. Kemp se pomalu zaplňuje. Není tu žádná recepce, ale self registration. Prostě si u takovýho pultíku vyplníš přihlášku, spočítáš cenu, peníze dáš do obálky a tu vsuneš do ocelový schránky. Jednoduchej princip důvěry. Ráno přijede správa parku, odveze odpad, vybere schránku, doplní palivový dříví a je to. Všude je absolutní pořádek, nikdo nechce provokovat brtníky k nočnímu rabování.
Udělal jsem si oheň, opek´ topinky s česnekem, přečet´ pár stran v průvodci a ve starým Respektu a pohovořil s panem Fredem, kterej mi přines´ kanadskou vlaječku na památku.
Vedle mezitím přijely dvě srandovní holky - jedna tenká a druhá tlustá. Postavily potom nakřivo stan, přes něj natáhly ještě víc nakřivo igelit a vytáhly dvě veliký bedny s jídlem. Hned začaly vařit a grilovat a výskat. Pak sundaly kolo, objely na něm dvakrát kemp, poházely si létajícím talířem a teď si zpívají písničky z nějakýho zpěvníku.
Jdu si ještě vyfotit hory při západu slunce a pomalu lezu do spacáku. Bude zima. Dnes ráno jsem vstával hodně brzo a tak spím okamžitě.
54 km - 444 celkem
STŘEDA 1.7. 2009, M. Creek -Bow Pass -Saskatch. Crossing -Rampart Creek
Už jsem v Kanadě týden. Sousedi z Dánska si přišli popovídat o medvědech, prý se není třeba bát, chce to jen ostražitost a předvídavost. Tak dobře. Předevčírem jsem dostal mail od pana redaktora Spurnýho z Respektu, kterýmu jsem těsně před odjezdem oddával dceru u Lužnice. Píše, že v Yosemitu potkal medvěda baribala. Prý chvíli přemýšlel, zda má fotit nebo raději vylézt na strom. Nakonec vylez´ na strom baribal a pan Spurný fotil.
Stále stoupám, slunce osvětluje krásnej majestát jednotlivých hor nad Bow Lake. Na parkovišti potkávám dva Čechy. Jeden sem odešel za prací před 14 lety, kamarád je tady na dovolený a teď spolu cestujou. Jedu k jednomu z nejstarších hotelů Num-Ti-Jah Lodge. Je na krásným místě těsně u vody Navíc si tady dobíjím akumulátory foťáku, přehrávače, případně kamery, v Kanadě jsou často zásuvky i na vnějších fasádách domů.
Dneska je to téměř kýč. Dochází mi, že krása a zmiňovanej majestát Skalistých hor je v tom, že jednotlivý hory jsou často situovaný odděleně od sebe, nikoliv v obvyklých souvislých horských pásech. Každá hora je pak osobnost, kterou si můžeš prohlídnout z mnoha stran a když se k tomu připočte jiskrnej šál ledovců, nedbale pohozenej do úžlabí vrcholů, máš pocit, že jsi na nějaký obří výstavě.
Překonávám sedlo Bow Summit a ještě si neodpustím odbočku do 2.150 m.n.m. nad Lake Peyto. Jeho odtok už směřuje k Jasperu. Pastelově smaragdová modř ledovcový vody láká nejen mne, ale i bezpočet převážně japonských turistů. Štosujou se na dřevěným balkónku -Peyto Lake Lookout- a tak se tady příliš nezdržuju.
U jezera Waterfall potkávám dva americký cyklisty. Jedou to samý co já, pouze obráceně. Říkali, že u Columbia Icefield sněžilo. Tak zítra uvidím. Frčím hodně z kopce o 700 m níž na Saska- tchewan Crossing. Míjím odbočku k Indián Reservation Big Horn a 2 km za mostem přes Saskatchewan River potkávám konečně kousek civilizace - benzínovou pumpu, obchod a motel. Můžu tady doplnit zásoby, dát si podvečerní pivko a kávičku. Do kempu Rampart Creek to mám 12 km. Je tu i hostel za 20 CAD, ale zůstávám v kempu na plácku u řeky. Nikde není elektrika a tak jsem bez muziky. I ten hostel "jede" na slunce, případně propan-butan. Tak poslouchám řeku a ptáky, opékám klobásky na ohýnku a těším se na zítřejší ledovcovou vrcholovku.
76 km – 520 celkem
ČTVRTEK 2.7. 2009, Rampart Creek - Columbia Icefield - Honeymoon Lake
V 8,30 h je hrozná kláda. Jen ztěží se rozběh´ diktafon a vařiči se nějak nechce vařit. Sluníčko je za horama a ve stínu je pěkně mrazivo. Na silnici pak vyhledávám prosluněný úseky, kdy se slastně vystavuju paprskům a jen tak se ploužím. Jedu dlouho skoro po rovině, než začínám stoupat na Sunwapta Pass. Oproti Alpám ty absolutní rozdíly nejsou tak velký, ale kopec to je.
Na sedle (2.096 m.n.m.) jsem chvíli po poledni. Žádný kafíčko, žádný piccolo rosso, jen lesy a hory. Rozlehlý a veliký. Ze sedla už je to jen 2 km ke Columbia Icefield a velikýmu parkovišti s návštěvnickým centrem.
Zdejší ledovcová oblast je nejrozsáhlejší ledovcovou partií na severní polokouli pod polárním kruhem. Tající vody z ledovců stékají jak do Pacifiku, tak do Atlantiku i Severního ledovýho oceánu. Říká se tomu hydrologický apex. Ledovec se tváří velmi vyzývavě a tak zkoumám, jak se k němu dostat co nejblíž. Většina aut jezdí k dolnímu parkovišti a lidi pak jdou pěšky. Já se vydávám na boční strmou asfaltku, po který jezdí jen zvláštní autobusy, který dovezou návštěvníky zhruba do poloviny ledovce, aby pak jejich pasažéři přestoupili na ocelo-pásový busy „snowcoaches“, který je povozí po ledovci samotným. Je to fakt hroznej krpál a hlavně fouká ukrutnej vichr. Konec musím tlačit, navíc je tam kamenitej povrch. Je to hustý, ale za půlhodinku jsem v cíli a můžu fotit a přiměřeně se kochat.
Vracím se do centra na internet, natírám si vyfoukanej ksicht mastičkama, dobíjím akumulátory včetně těch tělesných, jím American Pie (masovej koláč) v samoobslužný hospodě a asi v půl pátý vyrážím dále. Ještě před tím krátce pohovořím s americkou Číňankou - ptá se na okolí Lake Louise, kam má namířeno nazítří, později prý až do Vancouveru.
Asi po 3 km potkávám pěkně střelenou holku. Má neskutečnej binec na kole, karimatka napůl rozbalená za ní vlaje a ona jede se sluchátky na uších vstříc Calgary, kde začíná vyhlášenej festival hudby, rodea a nejrůznějších show- The Calgary Stampede Festival. Momentálně nepracuje, tak si jede trochu užít. "Good luck" a její černá pirátská vlajka odjíždí ke Columbia Icefield, od kterýho se já naopak vzdaluju až do kempu Jonas Creek. Nakonec si tady beru jen vodu a jedu ještě o 27 km dál do dalšího kempu Honeymoon Lake.
Dnes to byl další úžasnej den a Icefield Parkway je krásně popsaná v kilometráži prospektu, co mi dala ta sympatická Slovenka v Canmore. Vodopády Sunwapta vynechávám, dám si zítra Athabasca falls před Jasperem.
Kemp je zase lesní a self-registration a líbánkový jezero je podvečerně fotogenický. Mám tentokrát pivo i víno k výbornýmu rizotu a z Hospody na mýtince stíhám tak sotva 3 minuty semináře, líbezná únava je silnější.
99 km – 619 km
PÁTEK 3.7. 2009, Honeymoon Lake - Athabasca Falls -Jasper
S rozedněním ležím ve spacáku a poslouchám, jak zpívají ptáci. To je neuvěřitelný. Úplně mě to hypnotizuje a znovu usínám.
Do Jasperu to mám jen 50 km, proto se válím ve spacáku trochu dýl a vyjíždím po desátý hodině, opět pod blankytnou oblohu. Krajina je stále špičková. Pocukrovaný hory po levici sedí jedna vedle druhý, řeka Athabasca šumí, mručí i povykuje a láká k návštěvě vodopádů. Tak tam jedu a nelituju. Zůstávám na silnici 93, je více výhledová, než 93a, která vede hodně lesem.
V 13,30 křižuju po mostě řeku Athabasca, mávám rafťákům a sleduju informační tabule o Jasperu. Chlapíci i dámy, kteří se zasloužili o rozkvět přírodních parků hrdě zhlíží ze zahnědlých fotografií, majíce rozšafně nakročeno v pumpkách a károvaných podkolenkách.
V 14 hodin jsem v kempu, 3 km před Jasperem. Pro karavany je plno, ale pro cyklisty místa i porozumění dost.
Městečko Jasper mě připravilo o spoustu peněz. Ve sluneční euforii jsem nakoupil spoustu jídla, víno i pivo, nějaký dárky, plynovou bombičku, elektrický adaptéry do zásuvek atd. V pubu jsem narazil na dvojici mladých Slováků. Kluk je zeměměřič, žije v Edmontonu a Vancouveru. Děvče je na návštěvě a tak cestujou.
Navštívil jsem nádraží a zjistil něco kolem vlaku z Prince George (příští týden). Už jsem nestih´ koupit jízdenku, snad to půjde někde dále po cestě taky. Jinak Jasper není tak výstavnej a okázale lázeňsko-turistickej jako Banff. Je ovšem jaksi praktičtější, více indiánskej, vlakovej, pubovej a zlatokopeckej, prostě sympatičtější. Jasper vznikl v roce 1911 jako stanový městečko pod názvem Fitzhugh. Těží ze snadnýho přístupu k Edmontonu a z železničního dopravního spojení.
Večer v kempíku balím pečlivě na další cestu, peru a opět griluju klobásky a sýr na ohni. Studený pivo a nadcházející večer příjemně zchladí přehřátej organismus a ve spacáčku je zlatě.
64 km – 682 celkem
SOBOTA 4.7. 2009, Jasper - Mount Robson
Nabalil jsem zásoby pro další dny v předtuše neznámýho a nepříliš osídlenýho terénu. Před definitivní vyrážkou si ale nemůžu odpustit Soft Rock Café v Jasperu, se sladkou snídaní a půlhodinkou internetu. V 10:30 vyjíždím na Yellowhead Highway. Asi po hodině se v dáli na obzoru objevuje nový panorama zasněžených hor a pode mnou rytmizuje nekonečně dlouhej nákladní vlak, jenž se jako had se noří do kanadských šťavnatých lesů.
Ve 12:15 opouštím národní park Jasper a vjíždím do parku Mount Robson. Jsem už v Britský Kolumbii. Další cedule mi říká, ať si posunu hodinky o hodinu zpět - a to je pěkný. Na konci Yellowhead Lake obědvám v „suchým“ kempu na lavičce u stojánku s pitnou vodou. Napadá mě, jak se Kanada bez problému vypořádává s dvojjazyčností – to, co je důležitý, je přeloženo i do francoužštiny - Kolumbie britská nebritská.
Vzápětí potkávám 2 kluky - cyklisty z Montrealu. Jedou už třetí měsíc přes severozápadní provincie a Yukon do Banffu. Opět se přesvědčuju o tom, že Kanaďani ví, co a kde je Česká Republika. Často reagujou i na vlajku. A není to hokejem, skoro každej říká, že byl v Praze. To je dobrý, ne?
S otlačenou prdelí, lehce uondán, ošlehanej větrem a přiblblej sluníčkem sjíždím k Mount Robsonu - nejvyšší hoře kanadských Skalistých hor. Myslel jsem si, že k němu pojedu vzhůru, ale je to přesně naopak. Scénář objevení se hory je úchvatnej. Jedeš hrozně dlouho z kopce a najednou se podíváš doprava trochu za sebe a tam se náhle nad lesem tyčí Himaláj. Niveleta pozorovatele je hodně nízko a hora tudíž vypadá opravdu démonicky.
Obhlížím parkoviště a jeho okolí - malej obchůdek, samoobslužnou cafeterii a íčko (další Češi – tentokrát z Jesenice). Kemp je blízko, ale raději si ještě užívám pohled na kopec. Jedu k němu ještě blíž po lesní cestě až k místu, kde začínají turistický traily. Udělal jsem ovšem blbost, že jsem si před tím nedojel do kempu obsadit místo. Bezradně jezdím po cestičkách mezi stany a karavany a fakt nevidím jedinej flek. Na začátku je velikej karavan a starší pán se ptá, jestli něco nepotřebuju. Napřed říkám, že díky, ale pak se tam pokorně vracím a vysvětluju situaci. Pán je správce a někam volá vysílačkou. Pak mě vede na velikou louku, kde si mě přebírá další pracovník správy parku. Nachází mi místo a bleskově úřaduje, platím 10 CAD. Sprchy do 200 m, voda ani ne 50. Prostě čím dál víc mám pocit, že v týhle zemi se vyřeší vše, pokud to jen trochu jde a nikdo si nevymýšlí samouúčelný problémy a překážky. Při večeři (mušle z konzervy + citron a kanadskej Cabernet) plánuju další cestu. Už je skoro tma, ale u Robsonů mají stále rozsvíceno.
110 km – 793 celkem
NEDĚLE 5.7. 2009, Mount Robson - McBride - Dome Creek
Měl jsem sen. Zdálo se mi, jak mě za europoslanecký prachy docenta Zvěřiny pozvala jeho dcera Simona k návštěvě Ameriky. Letěl jsem tam ještě s jedním kamarádem. Ubytovali jsme se v podivným ošuntělým průmyslovým městě. Šel jsem do Music Storu a celou noc si kupoval harmoniku, která zněla jako saxofon.
Zastavuju v kavárně a snídám Dognut - koblihu politou čokoládou a muffin s brusinkama a rybízem. Mňam, řekla by naše Lucka. Samozřejmě půllitr kafe. Vše za 5 CAD. Kanaďani mají snídani za významný jídlo, nabídka je opravdu široká a v mnoha variantách.
Počasí mělo bejt už fakt hnusný, ale přes záclonovou mlhovinu zase proskakujou sluneční paprsky. Po 3 km odbočuju doleva, zajímá mě rafťáckej kemp. A hele - moje oblíbená slovenská dvojice! Slečna vypráví jak proplavala kdysi hlavou dolů kanál v Lipťáku (no to trochu znám..) a oba je těší na sjezd řeky Robson, kterej si zajistili u agentury, jež se jich za chvíli ujme a pak dopraví zpět krásným modrým autobusem. Fotím si ho, řidič mi děkuje, je rád že se mi bus líbí a vypráví, jak jeho malá dcera s oblibou leze na jeho sedadlo a chce stoj řídit. Prostě jsou ty lidi krásně bezprostřední a každej takovej okamžik mě pohladí a motivuje pro další dny.
Na silnici od Mt. Robson je jedno místo, kde asi každej cyklista neodolá pokušení fotografovat a ani já nejsem výjimkou.
Najíždím na Yellowhead Hwy 16. Budu se jí držet až do Prince Rupert. Je tu míň aut a protože jedu podél řeky Fraser, stále to spíše klesá. Širokánský údolí lemují ranče s občasnou nabídkou ubytování. Hory už nejsou tak vysoký jako v Rockies a jsou spíše v souvislých masivech.
Předjíždí mě karavan a trochu přibržďuje. Po půl kilometru koukám, že stojí a pán si mě fotí (prý si mysleli, že jsem ženská). A hele, český tričko. Řidič karavanu je opálenej sympaťák s šedivým copánkem a ostře řezanými indiánskými rysy - Čech, žijící už léta v Kanadě. Mladší rodina s dětma je u něj na návštěvě. Vyměnili jsme si maily, bylo to moc příjemný setkání. Příliš mě nepotěšili informací o tom, že před chvílí viděli medvědy. Čechoindián pravil, že černých se bát nemám. Tak já se nebojím.
V 14.30 stavím na rest place na lehkou svačinu. Pozorujou mě nějaký syslovéz labyrintu svých chodbiček v náspu silnice, ale nesomrujou.
MsBride je rázovitý městečko, který hodně staví na existenci vlakovýho spojení se světem. Jinak vidím jen pár přízemních domečků, motel, pumpu, připadám si jak ve westernu.
Ještě se ptám v nádražním íčku, zda tu není někde dál kemping. Prý jo, u nějakýho jezera. Pak se ptám na vlak z Prince George a možnost koupit lístky pár dní dopředu - na čtvrtek, dřív to ani nejede... Dámy jsou milý, ale moc toho neví a tak to nakonec lovím na internetu a zamlouvám si lístky telefonicky. Operátorka v telefonu je velmi ochotná, tolerantní k mý angličtině a vše je domluveno. Překvapuje mě, že nechce číslo karty. Prý zaplatím v Prince George, až si půjdu jízdenku vyzvednout. Tady když se něco domluví, tak to platí.
Posiluju se energetickým nápojem u pumpy a vyrážím dál do lesů. Podvečerně se ochladilo, frčí to a tak frajersky vynechávám nečekanej kemp, za 15 CAD, 15 km nad McBride. Obloha potemněla, občas se zablýskne, jedu po mokrý silnici, ale na mě stále neprší. Tlačím před sebou bouřku a raději ani nespěchám.
Teď jsem viděl jsem losa (moose - americkej), to je fakt obluda ! Koukal na mě a než jsem vytáh´ foťák, ztratil se v porostu. Kemping stále nikde, kdo by tu taky co dělal, říkám si. Pomalu se šeří, dám tak ještě max. hodinu a pak to musím někde zapíchnout. Blbý je, že už mám jen poslední půllitr vody.
Je 23,30 a ležím ve stanu. Žádnej kemp se ovšem nekoná. U jezera, co mi doporučovaly ženský z íčka, kdysi asi něco bylo, ale teď už ne. Nezbývá, než si ustlat ve volný krajině nekonečných lesů. Raději blízko silnice, abych nelez´ do teritoria nějakým zvířátkům, ona to nemají moc ráda a hlasitě pak celou noc nadávaj. Sotva jsem postavil stan, začalo pršet, ale kromě toho, že jsem si vylil čaj a nemám kromě zbytku vína co pít, se nic mimořádnýho nestalo a hned spím.
158 km – 951 celkem
PONDĚLÍ, 6.7. 2009, Dome Creek - Purden Lake
Lezu ze stanu a koukám, kde to vlastně jsem. Jó, hezky jsem si to vybral. Průhled do pralesa na vzdálený vrcholky hor a povalující se mlhoviny nabádají k focení. Záhy balím, vařit budu až někde po cestě, kde bude voda. Z dvou deci, krerý mi napršely, jsem si vyčistil zuby a umyl se. Ono to tady s vodou kupodivu není tak jednoduchý. Prameny, či studánky se nekonají a z potoků se voda pít nedoporučuje. Já ale mám chemickou soupravičku, koupenou v Calgary a tak ji vyzkouším. Stavím tedy u jednoho potůčku, dávkuju jód, ještě převařuju a hned mám 1,5 l čaje (5 kapiček + 5 kapiček promíchat ve víčku, počkat 5 minut a nalít do 1 l vody. Počkat 20 minut a je hotovo). A ten Off na bodavý hmyz taky pěkně funguje. Nebo že by to bylo zvýšenou konzumací vitamínu B? Každopádně jsem s mosquitos v pohodě.
MEDVĚD! Pase se u silnice, auta neauta. Vzápětí další! Jak uslyšel mluvit můj MP3 přehrávač, zmizel v lese. Spoléhat na to, že na medvědy narazí v první řadě auta je ovšem blbost, automobilisti je přehlídnou. A do třetice! Na obzoru vidím proti sobě cyklistu. Náhle zastavuje a něčím chrastí. Tak stojím taky a najednou koukám, že mezi námi je v příkopu další černej medvěd a ani náhodou se nenechává rušit. Pískání na píšťalku nefunguje. Cyklista přejíždí na moji stranu a koukám, že hluk vyrábí jednoduše - na špagátu má dvě plechovky od Coly a v nich štěrk. To nakonec medvěda přece jen přiměje se ztratit. Kluk je Kanaďan, jede z Prince Rupert. Taky říká, že černej medvěd není na delší vzdálenost nebezpečnej, ale kousek dál že je oblast Grizzly Dan a tam prý před 3 lety medvěd narazil na chlápka a "..on ho pak jedl...".
No, tak si na boty připevňuju protimedvědí rolničky, dávám na MPtrojce volume doprava a pokračuju. Dalšího medvěda míjím jen letmo, rychle se ztratil v porostu, ale připadal mi šedivej s hrbem, že by grizzly? Nevím, fotku nemám a už je to jedno.
Ve 13 hodin mám najeto 1000 km. V 15.30 je tu konečně Purden Lake. Mám toho po včerejšku dost a těším se na odpočinek. Jedu se podívat na kemp. Jsou tam jen poněkud omšelý jachty, různě slepený přístřešky karavanů a pro stany sotva 10 míst. Dost humáč. Jedu do hospody. Dal jsem si Big Dig - konečně steak. Akorát, že spíchnutej v žemli párátkem a obsypanej vysokou závějí hranolků. Uprostřed tý hromady je položená mistička s omáčkou. Za 10 CAD - co bych chtěl :). Hovořím se dvěma ztepilýma Novozélanďankama (tipuju kantorky - seniorky), prej k nim mám přijet. Cestujou autem a pozítří letí domů.
Venku se mezitím rozpršelo. Jedu dolů k jezeru, stavím stan co nejblíž umýváren a dávám si pořádnou horkou sprchu. Času je dost, obloha klesla na hladinu a vytrvale leje. Tak ještě peru a rovnám si binec v báglech. Říkám si, že bych mohl zajít ještě na chvíli do putyky, ale to už jen v polospánku, ač je teprve půl osmý. Kapky buší do stanu, zato v péřáku je zlatě.
80 km -1031 celkem
ÚTERÝ, 7.7. 2009, Purden Lake - Prince George
Na mladé maminky je nejlepší jít chválou jejich batolat a na pejskaře chválou jejich pejsků. S jedním takovým se bavím u umýváren i o počasí. Jsem smířen s tím, že si dnes vyberu dešťivej den, prý bude pozítří líp. Do Prince George to není daleko a tak to snadno přežiju, zítra mám navíc volnej den. Pak povídal ještě jeden tesař, že Purden Lake má krásný okolí a že tady mají sídla členové severobritskokolumbijský vlády.
Projíždím dlouhý lesní rovinky, voda se tlačí všude, ale nevadí mi to. Po cca 40 km se začínají objevovat různý cedule i bilboardy, blížím se civilizaci. Houstne doprava a řídne déšť. Do Prince George sjíždím z kopce, je to rozlehlý sídlo na řece Fraser, hlavně díky mohutným průmyslovým areálům. Dřevo, dřevo, dřevo a vše co s tím souvisí. Žádnej extra pohled.
Mířím na nádraží si vyzvednout jízdenky na pozítří, ale pokladna otevírá až ráno. Nevadí. Infocentrum je senzační, zítra si tam dojdu posedět a počíst o Vancouver Islandu. Děvče mi pomohlo zajistit lodní lístky z Prince Rupert do Port Hardy a dalo mapu města. Nebeská sprcha mě zahání do knihovny na internet. Je čas zadat GPSce adresu kempu a jet se ubytovat. Kemp je asi 8 km z centra, RV-čkovej (karavanovej), ale stany jim nevadí, tedy ani můj. Vybavení kvalitní, tak zase trochu peru, vařím, poslouchám kanadský bigbítový rádio a popíjím víno.
79 km - 1110 celkem
STŘEDA, 8.7. 2009, Prince George
Ráno. Vedle bydlí partička rybářů, mají moskytiéru jako celou místnost, mně stačí spray z Calgary. Vyrážím kolem poledne z kempu. Je teplo. Napřed internet, pak znovu íčko na nádraží. V China Storu jsou fakt věcičky! K jídlu i jinak, opravdu zajímavý, většinou ani nevím, co na co je. Koupil jsem nějaký nudle a řasy. V Music Storu jsem si zahrál chvíli na kytaru. V sámošce se pak trápím tím, že nakupovat lze jen ve velkým. Takže vybrat jednu čokoládu nebo malej šampon je skoro neřešitelný. Stejně tak čtvrtku chleba.
Zajel jsem na oběd do docela dobrý hospody, ale ty zdejší zvyky... Všechno je jen ve formě "burger", dal jsem si tedy výjimku - fish and chips. Místo na talíř to dají na ubrousek do malýho košíku, ve kterým jsme doma mívávali rohlíky. Nasypou tam mastný hranolky, na to položí kusy smažený ryby. Nakonec tam vloží mističku s majonézou. Majonéza pak proteče skrz rybu a hranolky na ubrousek, takže v závěru jíš studený hranolky s papírem, rozmočeným v majonéze. Co na tom, že servírka, která se mi představila křestním jménem, se mě opakovaně chodí zeptat, zda jsem spokojen a vše je pořádku. No, konečně můžu těm Kanaďanům něco vytknout. Ovšem tmavý pivo bylo skvělý. Musím ještě podotknout, že zprvu jsem se projevil jako buran, zdejší zvyk totiž velí vyčkat u dveří restaurace až bude člověk na místo uveden a ne se někam aktivně hrnout, jakkoliv stoly zejí prázdnotou. Tak už si to budu pamatovat.
Na nádraží jsem vyřídil všechno na zítřejší cestu, dostal jsem spoustu průvodek - na každou brašnu jednu. Na cestě do kempu se ke mně přidává takovej sympaťák, na všechno možný se ptá, prohlíží kolo a vypráví kam jezdí po okolí on. Utíká to, loučíme se a za chvíli jsem v kempu. Ráno musím vstát v 5:30. To jsem zvědav na ten expres.
38 - 1148
ČTVRTEK, 9.7. 2009, Prince George - Usk vlakem, Kleanza Creek Park
Původně jsem chtěl jet vlakem do New Hazeltonu. Pak se ale ukázalo, že jede o den později, než jsem předpokládal a tak si to kupuju až do Doreen, jinak bych to totiž nestih´ ušlapat do soboty do Prince Rupert na loď. Poslouchám opakovaně z MP trojky Cestu kolem světa za 80 dní a asi se tím nechávám příliš zblbnout. Ale je to tak, do Doreen to bude přiměřený.
Na nádraží jsem včas, lidi posedávají v malý útulný hale, je tady k dispozici zdarma káva a čokoláda. Sundávám brašny a jdu ven. Vlak má jen 3 vagóny! Jedničku, dvojku a nákladní. Pán v náklaďáku ochotně bere a bezpečně uskladňuje moje kolo a bágly. Popíjím kafíčko a těším se na cestu. Myslel jsem, že to bude rychlovlak „rup šup“ kanadskými lesy, ale ono to vypadá spíše na rodinný výlet. No, trochu jsem si zapřeháněl, ale jen málo, utvrzuje mě v tom pan průvodčí. Ptá se kam jedu a pak huláká na celou halu "Jiří je z Český republiky, Pilsner Beer ! A co že jedeš do Doreen? No, to je kouzelný místo, vůbec nic tam není!"
Nastupujem do vlaku, není plno. Průvodčí prochází, kontroluje lístky a s každým chvíli pohovoří, i s dětma. Lidi se dobře baví, smějou se a on huláká na celý kolo „ist´s brilliant!“.
Sledovat krajinu mě baví, vysoký hory vystřídaly menší kopečky, mokřady, louky a jezera. Průvodčí občas projíždí s vozíčkem a prodává občerstvení. Když je zastávka, chopí se mikrofonu a "live" komentuje, či spíše vykřikuje různý geografický a historický údaje, ale i frky na adresu toho místa, kde zrovna jsme. Prostě bavič. V New Hazeltonu je přestávka, čekáme na protijedoucí vlak. Nikde nejsou žádný perony a aby nemuseli lidi skákat z vlaku do prachu, průvodčí roznáší pod schody takový pomocný stoličky. Cestující se rozešli po krajině. Když je čas odjezdu, průvodčí nás svolává. "Tak co, jsme všichni? Tak jedem !"
Zase už jsme ve vysokých horách, vrcholky pokrývá sníh. Koukám, jak se vlak kroutí po starých příhradových mostech a projíždí absolutně netknutými pralesy. Ty vole, málem jsme přejeli medvěda, přeběh´ jen tak - tak před lokomotivou!
Po levý straně mohutní řeka Skeena a za ní je občas viděl Highway 16. Napadá mě, jestli v Doreen mají most. No, to může být problém. Ne, ne v Doreen nic není, to musíš až do Usk, tam se přes řeku dostaneš, říká na můj dotaz průvodčí. Ještě, že mi to došlo, to fakt netuším, co bych dělal v Doreen, kde jsou dva domky uprostřed lesů.
Když zastavujeme před sedmou večer v Usk, průvodčí volá do mikrofonu, že tady vystupuje George from Czech Republic, jede do Prince Rupert, Pilsner Beer! Lidi tleskají, skáču z vlaku, sbírám z příkopu bágly, všichni mávají a nárazníky koncovýho vagonu mizí v dáli. Scéna jak z filmu. Po kamenitý cestě přijíždí bagr, řidič se ptá kam jedu. Poslouchá a říká "..most tady není, ale přívozem se dostaneš na highway. Musíš ale počkat, od 19 do 20 je pauza".
Tak proč ne. Kompletuju kolo a jedu potom k řece. Je to docela veletok a voda frčí. Loď je namístě. Tak otevírám pivo a čekám. Kolem osmý přijíždí opět bagr a něco porovnává na cestě. Řidič vystupuje a dává se do řeči. Pak jde náhle k řece a povídá: "Tak pojď, šoupnem to tam.." Mění se z bagristy v lodníka a už frčíme. Říká, že tady bydlí nedaleko, fotí si mě u kormidla a vypráví o povodních. Zajímá ho moje cesta a radí mi, jak se dostat do nedalekýho kempu na počátku Kleanza Creek Provincial Parku.
Jsem tam za chvíli, v hlubokým zalesněným údolí. Paní správcová mi přiděluje protekční plácek No.1 nad potokem a dává ze svých zásob pitnou vodu. U ohýnku zase romantika.
16 km - 1165 celkem
PÁTEK, 10.7. 2009 - Kleanza Creek - Terrace - Prudhome Lake
Po 5 km se přimykám k řece Skeena. Bude mě doprovázet až k moři. Už je to veletok. Břehy jsou osázený stany ry- bářů. Ve vzdu- chu je cítit pří- chuť dřevopa- pírenský che- mie, blížím se tedy Terrace. V městě jdu do cafeterie na
muffin a kávu.
Klucí v montérkách snídají sushi, krabička tady vyjde ani ne na 6 CAD. Žlutý schoolbusy mají prázdniny. V Liquor Storu kupuju oblíbenou trojkombinaci Jagermeister + malý víno + dvě piva a teprve v 11.30 vyrážím směrem k Pacifiku. No, musím dát takových 120 km, žádná sranda. S potěšením koukám, že směrem k moři neubývá horská krajina, naopak, stále se objevují další a další zasněžený vrcholky a to jsem už hodně nízko, cca 80 m.n.m.
V polovině cesty je vpravo rekreační areál pro seniory, jsou tady i lidi tělesně handicapovaný. Inzerujou tady hospodu, tak tam jdu, neb mám ukrutnou chuť na pivo. Odmítají mě, prej jen, když si dám i něco k jídlu. Jedu pryč. Mám to ještě cca 80 km.
Jednu chvíli mě předjíždí kamion, koukám na něj jak mizí v dáli a najednou to těsně před ním šmejkne přes silnici medvěd. Sakra, už jsem myslel, že tady to řešit nebudu... Ty vole, teď jsem viděl ve Skeeně dva tuleně! Tak daleko od moře?
Fouká pekelnej protivítr. Sluníčko svítí, přesto je docela zima, sníh v zastíněných úžlabích hor sahá skoro až do vody. Přes dvě hodiny bojuju s vichrem v otevřený deltě řeky, až se konečně silnice zlomí do vnitrozemí. Musím ještě vyšlapat dvěstěpadesá-timetrový sedýlko. Kemping je u jezera Prudehome. Bohužel tu není jediný volný místo z celkových 35. Ale opět se o mě postarali ochotný lidi. Nejdřív mi nabízel jeden pán, ať si postavím stan u jejich karavanu a pak mi mladej kluk - správce ukázal lesní zákoutí, kam se můj stan v pohodě vejde. Nechce vůbec nic platit, že když nemám standardní podmínky, nemůže po mě chtít peníze. Během přípravy večeře pak ještě znovu zajde, ptá se, jestli je všechno O.K. a vypráví, jak se mu líbilo ve Vysokých Tatrách. Je tady na studentský brigádě se svojí holkou. Medvědi tady prý moc nejsou, jen jeden sem občas zajde, ale ten už je starej. Hm. Doporučuje výlet na Pacific Rim - západ Vancouver Islandu. Kombinace špaget s česnekem a červeným vínem spolu s dnešní ujetou dávkou kilometrů spolehlivě uspávají.
155 km – 1319 celkem
SOBOTA, 11.7. 2009 - Prudhomme Lake - Prince Rupert
Musím trochu máknout pro zahřátí, tak se jedu podívat bokem do přístavu Port Edward. Vesnička tichá a malá, ale mají tu obecní úřad i školu a velikou marínu. Zároveň se už dostávám na přímej kontakt k oceánu. Tak poprvé v životě Pacifik.. Vzduch jakoby lepí solí, slunce přidává na síle a na počátku Prince Rupert jdu ve 12.30 do letního převleku a očumuju u vysokých totemů. Městečko je útulný, námořnický. Projíždím kolem pubů s rybama k infocentru a dále pak sítí pravoúhlých ulic směrem k přístavu do kempu. Je docela velikej, v recepci nikdo, tak jedu k místu, kde stojí pár stanů. Jinak samý karavany, je to jasně záchytný místo pro přeplavbu na ostrovy. Usedám na lavičku a mžourám do slunce, když přichází taková mladší "babka". Má šátek na hlavě, v ruce hrnek s malinama. Nabízí mi a pak vypráví. O manželovi - byl Němec - a jak to byl v rodině problém s nejrůznějšími předsudky o rodičích, jak byla v Evropě a tak různě. Chvílema jí vůbec nerozumím, pak se pokusím zdvořile s Carol rozloučit - musím totiž do recepce zaplatit, stavět stan a něco si jít něco vyprat. Tak „my pleasure and good luck“ a odcházím. Ale ona tam sedí u mých věcí a zobe maliny. Chlápek v recepci mi přidělil místo trochu jinde, tak se stěhuju a Carol zdraví a s úsměvem jde přes lávku do lesa, asi na maliny. Dal jsem ještě sprchu, mrknul do přístavu, abych ráno nestresoval a vydal se do centra fotit a dát si nějakej drink. Námořnická hospoda hučí, je plná tetovanejch týpků, jsem ovšem trochu v šoku z osmi plazmo- vých obrazovek a z toho, jak všichni urputně čumí na přiblblej wrestling, vykřikujou a spo- lu se vlastně vůbec nebaví.
U supermarketu sedí chlápek na chodníku, vzezřením homeless. Fousy, igelitka, kšiltov- ka a umolousaná bunda. Když ze supráče vyjedou tři plný košíky a rodinka je tlačí k velkýmu autu, vyskakuje a s jejím svolením ochotně nakládá do vozu celej nákup. Do- stává peníze, lehce se ukloní, poděkuje, po- zdraví a jde si sednout zpátky. Když jsem to pak říkal Heleně ve Vancouveru, opáčila, že je to normální. Že to je taková nepsaná dohoda, když ten chlápek je tzv. potřebnej a že mu lidi rádi dají peníze napřímo a on zase, že nikoho neokrade, protože ví, že jinak by skončil. Zatím převažujou dobrý zkušenosti a není důvod to měnit. Vracím se do kempu, prádlo docela schne. Opékám na ohni klobásky, zapíjím je Budweiserem a se setměním ještě slyším troubení lodi, která dorazila do přístavu, kvůli ní si musím dát budíka na 5:30.
47 km – 1367 celkem
NEDĚLE, 12.7. 2009 - Prince Rupert - Port Hardy, inside passage trajektem
Dneska se tedy budu flákat na lodi. Vstal jsem ještě dřív než bylo třeba, vzbudili mě ptáci. To je fakt prdel, on si kanadskej fták usmyslí nějakou melodii a teď jí jede až k místu, kde je o půltón vedle. Tak se vrátí a zkusí to znovu, a ještě jednou tak pořád dokola, ale furt je pod tónem. Normálně jsem se ve stanu tlemil jak blbec.
Z chladnýho náručí RV kempu vyrážím před sedmou ráno do ještě chladnějšího přístavu. V terminálu všechno probíhá hladce, dali mi i kafe, auta najíždějí, lidi nastupujou. Zpočátku není nic vidět vůkol, tak jdu do cafeterie na snídani. Tam jsem se zakecal s motorkářem. Má za sebou úžasnou cestu - 7000 km, mimo jiný až nad Anchorage na Aljašce, projel kolem Mt Kinley (silnice nad 5000 m.n.m). Prý tam bylo teplo a bez sněhu !? Mluví pomalu a tak to docela jde. Bydlí v městě Sidney na Vancoucer Islandu a poradil mi spoustu zajímavých míst a dal pár užitečných informací.
V průběhu dne se trhá oblačnost, mraky se válí po azurový modři a v dáli tryskají velryby - a hele, jedna se motá kolem přídi!! Poslouchám muziku a knížky, trochu spím a je tu večer a Port Hardy. Už se stmívá. Vystupování se vleče, naštěstí do kempu je to jen 5 km. Za úplný tmy jsem tam za chvíli, jmenuje se Wildwood. Rozespalá ženština inkasuje 10 CAD: Stan, zuby, spacák, čau.
6 km -1372 km
PONDĚLÍ 13.7. 2009 - Port Hardy - Alert Bay - Adler Bay
Chudáci kamarádi, mají dnes pakárnu (zastupitelstvo). Jedu mírně zvlněnou krajinou, samozřejmě souvisle zalesněnou. Počasí je sychravý, ale zatím bych to nehodnotil, předpověď je sice špatná, ale to už beru s rezervou. Je tu o něco tepleji, než na severu.
Cedule "Nekrmte medvědy" mě moc netěší a tak občas chrastím plechovkou a vzpomínám na Libora Š., jak jednou na Fatře prohlásil "Ty vole, až přijde medvěd, ani se na něj nevyseru !" V Port McNeill jedu do přístavu a pak trajektem na ostrov Alert Bay. Na malým ostrůvku žije 70 % původních, indiánských obyvatel Namgis.. Většinou se živí rybolovem, je to tu na každým kroku. Ale žádná výkladní skříň pro turisty, prostě normální život. Napřed jdu do místní "Jednoty". Za 5 CAD 2 kusy kuřete barbecue a kafe - kde bych něco takovýho koupil v EU za 3.... Po malým nákupu v sousední sámošce lezu ven a ejhle slunce ! Na okraji vesnice oblejzám hřbitov, fotím kdysi nejvyšší totem (57 m, 1973, sedí na něm orel bělohlavý) a mířím do ekoparku. Já tyhle věci zase tak moc nežeru, ale tohle je bomba. Udělal jsem malou hřebenovku po ostrově, pozoruju okolní ostrůvky, lodě a vůbec styl života místních lidí.
Na druhým okraji městečka je posvátná indiánská půda Nampgis Burial Ground s pohřebištěm a totemy. Nesmí se tam vstupovat, tak obcházím a fotím.
Je tu slunný podvečer a tak se vracím trajektem do Port McNeill a jedu kolem pobřeží do oblasti Adler Bay. Asi kilometr od kempu sjíždím zatáčkou k potoku a brzdím, protože v příkopu se pase další méďa, docela velkej black bear. Jak mě zjistil, zmizel. Ještěže mám chrastidlo, který jsem si vyrobil z ple- chovky od Coly po vzoru toho týpka od Grizzly Dan. Kemp je v zátoce u moře, malá marína, velká romantika. Vybral jsem si hezkej plácek u vody, zkouknul v dálce jednoho tuleně a došel nasbírat pár klacíků na oheň. Za chvíli přišel správce s náručí naštípanýho dřeva, jak se mám, ať si prý udělám pořádnej oheň a dobrou noc.
Ugriloval jsem si salámový závitky se sýrem a rajčatama, jen to pivo jsem v Port Mc Neill už nestih´ a v recepci mají samozřejmě jen podivný nealko. Ale na to už jsem zvyklej. Všechno má svou stinnou stránku, jak řekl jeden pán, jemuž zemřela tchyně a za kterým přišli aby zaplatil pohřeb (Tři muži v člunu...).
72 km – 1444 celkem
ÚTERÝ 14.7. 2009 - Adler Bay - Nimpkish Lake - Woss - Sayward
Jedu do absolutně opuštěný krajiny severní části Vancouver Islandu. Lesy, lesy, lesy. Občas nějaký auto, bezvětří, a hele, na obzoru dvojice Američanů Ann a John Metcalfe z lodi. Asi v 11,30 se s nima potkávám na plácku u železnice, mají občerstvovací rest. Fotíme se spolu, měníme adresy - třeba se ještě někde potkáme. Počasí se, podobně jako včera ladí a ladí, hory lezou z mraků a v poledne je čistá obloha. Před 13. hodinou jsem ve Wossu. Je to jen pumpa a motel. Koupil jsem pár potřebných věcí a zkonzumoval venku na lavičce dobrůtky jako pivo a tak.
Slunce mi pere do hlavy, proto raději vyrážím do stínu lesa na silnici. Odbočku na Schoen Lake, kde jsem chtěl původně spát vynechávám. Motorkáři z lodi mi to vymluvili, vede tam 20-ti kilometrová kamenitá cesta, musel bych to jet znovu i ráno a to nechci.
V 15,30 mám za sebou dvouhodinový stoupání, hory mi hodně připomínají Tatry. Za sedlem se sklon sklápí dolů jen mírně, zato dlouho a kilometry pěkně naskakujou. Kolem šestý jsem na rozcestí u benzínky rekreačního areálu Fisherboy. Tady vlastně začíná civilizace Vancouver Islandu a bude stále houstnout, až mě to bude štvát, to je mi jasný už teď.
Jedu na odbočku k moři asi 12 km do poklidnýho Saywardu. Ještě stíhám na poslední chvíli místní sámošku i s alkoholovým koutkem a internet v knihovně. V úhledný ztichlý vesničcce hledám marně kemp, je tu jen takovej úpravnej parčík s jezírkem. Nakonec zjišťuju, že právě toto je veřejný tábořiště. U lesíka stojí jednoduchý WC a umývárna s teplou vodou, k dispozici jsou lavičky a dokonce i ohniště. Jsem tady jedinej návštěvník. Za chvíli přichází paní s pejskem. Napřed se ptá, zda mám spray proti komárům a pak vypráví, že je původně z Calgary, ale tady v Saywardu už zůstane - je tu boží klid a mír, moře a dobrý lidi. Doporučuje mi návštěvu Tofina v Pacific Rimu, zajímá se o moji cestu a chválí Prahu.
Jdu si nasbírat nějaký dřevo, opékám slaninu a studuju mapu. Mám něco najeto, takže asi nebudu muset jet zítra část cesty vlakem, jak jsem původně zamýšlel.
142 km – 1587 celkem
STŘEDA 15.7. 2009 - Sayward - Campbell River - Courtenay
Nechávám peníze za nocleh v obálce pod dveřma domečku místní agentury a už před osmou vyrážím. Ve zmíněný benzínce jsem se seznámil s její obsluhou, dal si large coffee a dobil trochu přístroje a akumulátory. Paní z benzínky je výřečná a utěšuje mě informací, že letos je pořád ještě hodně medvědů kvůli dlouhý zimě. Už se tomu směju a zase vyndávám kokakolový chrastidlo, jakkoliv jsem ho už sbalil :). Jo, hlavně jsem si telefonicky zamluvil cestu lodí z Port Alberni do Ucueletu na západním pobřeží. To je bezvadný, protože 100 km zkrátím po vodě a odpočinu si.
Campbell River je už větší město se vším, co k tomu patří. Všude tu nabízí rybaření a pozorování velryb a medvědů grizzly. Silnice Oceanview Route 19A vede kolem moře, je vyhlídková bez velkých aut, ale nekonečnosti a intimitě severních lesů je konec. Naštěstí tu nenajdeš nějaký odporný velký komplexy, hotely, či apartmány. Rekreační objekty jsou zpravidla na pronájem, ze dřeva, menší a decentně nasázený v lesích na pobřeží. S vědomím, že cokoliv odšlápnu je jakoby navíc oproti plánu, se trochu flákám. Nemůžu samozřejmě odolat improvizovaný expozici dře- věných soch na pobřeží kousek za Campbell River.
V 18 hod. jsem sjel z pobřežní silnice me- zi ranče do více zemědělský krajiny. Vynechávám nabízený kempy, což je chy- ba. Cílovej Comox jsou lázně (srnečky se pasou mezi golfistama) a tak musím jet až do Courtenay. Ze dvou možných kempů volím ten blbější. Poprvé fakt humáč, je to spíše taková sociální karavanová noclehárna. Správce bydlí v bizardní blešárně, ruším ho při sledování televize a pojídání chipsů, sprchy jsou zamčený. Nakonec mu musím dát 10 CAD jako kauci na klíč a jde to. Stan stavím až vzadu na veliký louce, no dobrý, v noci je docela klid.
142 km – 1725 celkem
ČTVRTEK 16.7. 2009: Courtenay - Qualicuum Beach - Port Alberni
Jak to tak bývá, negativní vjemy se rychle překlápí do pozitivních a tak hned po té, co opouštím chmurný prostředí courtenayskýho kempu, vjíždím po poetickýho centra, plnýho ranní vůně otevřených kaváren a obchůdků, přetékajících škálou předmětů užitečných, neužitečných i roztomile zcela pitomých. Na horizontu trůní vrcholová scenérie Strathcona Privincial Parku – největšího na Vancover Islandu.
Snídám v internetový kavárně, která spíš připomíná velkej obývák. Sedím v koženým křesle u krbu, poslouchám výbornou muziku, prohlížím si hezký obrazy na stěnách a popíjím maxikávu z maxihrnce.
V Qalicuum Beach navštěvuju velkej nákupák. V sektoru hotových jídel mám pocit, že bych měl začít křičet. Nejde o to, kolik toho je, ale jaký neskutečný lahůdky tady mají. Jakým stylem tě tu obsluhujou. Můžeš si ukázat na cokoliv, vymyslet si vlastní pizzu, vlastní salát, nechat si namíchat cokoliv s čímkoliv. Vždycky je to orámováno nezištnou ochotou personálu, úsměvem a pozdravením. Zvolil jsem kuřecí řízek v parmezánu a wild rise (s borůvkama !).
Stoupám vnitrozemím ostrova směrem k západu. Provoz je dost hustej, ale žádná tragedie, silnice je široká a pruh na krajnici dostatečnej. Nečekaným zážitkem je krátká návštěva parku McMillan. Je to vlastně les, kde stromy sahají do nebe a obejití jednoho z nich se rovná krátký zdravotní procházce. Do roku 1972 tady stál sedmisetletý Zerav obrovský, výšky 71 metrů.
Další cesta není tak úplně prča, kopec je pěkně strmej, přejíždím vrcholový pásmo hor. Obří kamiony řadí na jedničku a pěkně řvou. Dosahuju sedla a svištím dolů až do Port Alberni. Napřed jedu soustavou širokánských ulic v prudkým svahu (tady by se daly točit honičky velkých kabrioletů), s cílem zjistit, kde je přístav, odkud zítra pojede Lady Rose. Lodníci na mě pokřikujou - kam jedeš, no jasně ráno vyrážíme, všechno funguje, určitě přijď. Vedle v baru sedí partička seniorů, hraje tu country šraml a tancuje se čtverylka.
S kempingem je to horší, je úplně "dry". Na louce nedaleko přístavu se sice dá stanovat, ale není tu ani voda, ani záchody a tudíž ani lidi. Zkouším tedy jet k motelu Somass, kde se inzeruje pár míst pro stany. Paní domácí je moc příjemná, místa dost a vybavení špičkový. Nakonec mám na zahradě hezkej večírek s těstovinama a vínem při svitu lampičky, kterou jsem zakoupil ještě v Calgary.
126 km – 1855 celkem
PÁTEK 17.7. 2009: Port Alberni -Ucluelet (loď) - Tofino
Vstávám v šest. Před sedmou opouštím prostor motelu Somaass a jedu ranním poklidem do přístavu. Lidi už se schází. Lodníci mě zdraví, vyzvedávám si lístky a nakládám kolo. Lady Rose je spíše nákladní loď, pasažéry (cca 30) vozí jaksi navíc. Udělal jsem pár fotek v přístavu a zašel na kávu. U kavárenskýho stolečku na chodníku sedí starší pán. Je Slovinec z Lublaně a jeho manželka byla Ruska. Žije tady spoustu let a říká "Kanada is paradise". Která země má tak vděčný seniory ??
Jedem. Mluvím s partičkou kayakingistů. To je docela dobrej sport - asi tak šest až deset lidí jede s instruktorem na několik dní procestovat ostrovy a ostrůvky parku Pacific Rim. Vezou si stany, spacáky a potraviny, je to v podstatě taková "voda", jen místo po řece frčí po moři. Je to hodně populární a zabývá se tím mnoho agentur.
Kolem poledne přistáváme v Uclueletu. Jedu na konec poloostrova k majáku. Je to oduševnělý místo - maják sedí na skalnatým pobřeží, lemovaným divokým porostem a jako by hledí do oceánských dálav směrem k Japonsku. Do téměř posvátnýho ticha v pravidelných intervalech maják zatroubí a ozvěna se vrací, jakoby odražena od mlhoviny zakrývající obzor.
Jedu na Tofino a průběžně prozkoumávám pobřeží. Na první pláži nevidím skoro nic, je „prádelna“. Siluety obrovitých kusů vyplavenýho dřeva na okraji písečných dun a hušení vln vytváří zvláštní trochu stísněnou atmosféru. Další cedule upozorňuje na výskyt medvědů a vlků. Já se spokojím s návštěvou oceánskýho naučnýho centra a pokračuju, mám svýho vlka dost. Deštnej prales mě nijak neuchvátil, zato pláž Long Beach ano. Cáry mlhy se totiž rozptýlily a podvečerní sluníčko vybízí k fotografování. Při odjezdu znovu potkávám rodinu Stoupenských, to je fór, tisíc kilometrů daleko od prvního setkání... Byli na Aljašce a pozítří se vrací do Česka.
Vyhlášenej kemp Green Point je plnej, končím tedy v McKenzie campgroundu. Je v blízkosti nádherný zátoky, bohužel kapacita je příliš veliká, navíc další stovky lidí obývají nedaleký apartmány. Postavil jsem stan a jedu se ještě podívat do Tofina, je to 8 km. Líbí se mi, ale je pozdě, tak jen nakupuju nějaký jídlo a vracím se. Po složitým hledání dřeva ( klacíky jsou s ohledem na množství lidí vybraný a v temných lesích je všechno nacucaný vodou) si dělám malej ohýnek. Z ceny za nocleh téměř omdlím (42 CAD), v umývárnách je poměrně špinavo a sousední partička hlučně paří. Je tu sice zákaz alkoholu, ale .... Jedna láhev necinká a vedle to cinká dost. Jeden pošuk se rozhodl povzbudit oheň benzínem z kanystru, polil si nohu a trochu hořel. Teď ho kamarádky ošetřujou, všichni náhle vystřízlivěli a je klid.
68 km – 1923 km
SOBOTA 18.7. 2009: Tofino - Port Alberni
Přišel ráno pán a ptal se, jakej vidím rozdíl mezi Evropou a Kanadou. Říkám, že v lidech a on to potvrzuje. Říká, že v Evropě žije spousta lidí namačkaných na sebe, ale zároveň od sebe nekonečně vzdálených. Tady je to naopak. Dělal 15 let ve Švýcarsku a Německu hokejovýho trenéra. Kamarádí s Nedomanským a Břízou. Jedu znovu do Tofina, je hezký slunečný dopoledne.
Zakoupil jsem bombu k vařiči a poobědval lososa s bylinkama ve venkovní zahrádce. Přised´ si kluk z Kamloops, kterej má namířeno do Česka. Je instalatér - já to zase občas kreslím, tak jsme trochu kolegové. Doporučuju mu kromě Prahy taky Tábor a Krumlov. Dal jsem mu vizitku, třeba někdy přijede.
V íčku se dotazuju jedný holky, jestli je tu cyklosport. Potřeboval bych si totiž koupit zpětný zrcátko, protože před cestou zpět do Port Alberni mě několik lidí varovalo před velkým provozem a úzkou nepřehlednou silnicí. Děvče říká, že v Tofinu není, ale asi 4 km za ním je u nějakýho motelu kluk, kterej opravuje a prodává kola ve svým domku.
Cestou jsem si zahrál na kytaru v malým hudebním krámečku. Kluk v cyklosportu o kousek dál - na lesní Sharp Road - trochu připomínal Filipa Ryjáčka a byl úplně skvělej. Zrcátko měl za pouhých 10 CAD, hned mi ho namontoval a pak ho začalo zajímat moje kolo a jeho vystrojení. Hrozně to chválil, samozřejmě ho úplně položil sound systém, všechno, včetně mě, si musel vyfotit. Koukal na moje no hy, ptal se, kolik mám ujeto a povídá:"No, máš to pě- kně vykreslený". Doufám tedy, že koukal na to, co si myslím a ne na to, co si myslím. Provedl mě obchodem, představil svojí dívku a nalil mi krev do žil pro další cestu. Ještě jsem si udělal pár fotek na Long Beach a kouknul na Green Point - rozloučil se tak s Pacific Rim.
Já teď sedím ve Visitors centru před Uclueletem a leju do sebe nějaký tekutiny, čeká mě pár desítek kilometrů a je už 16,30, budu muset zatlačit na pilu. Mám to vymyšlený tak, že kus cesty do Port Alberni dám dnes a další pak zítra, v neděli, brzy ráno. Víkendový dny jsou zárukou eleminace long vehiclů.
Poměrně brzy jsem u Kennedy Lake, je to ohromnej rezervoár pitný vody. Podvečerní sluníčko září, aut je málo a je to moc hezký. Pak ale cesta kolem jezera začíná výškově opisovat skalnatý útvary, pár metrů stoupám do hroznýho krpálu a vzápětí výšku ztrácím závratným sjezdem, brzdy nadoraz. Silnice je místy opravdu úzká, ve všední den bych to nikomu nedoporučoval. Teď je naštěstí docela prázdno.
Jsem v místě, kde je značenej kemp McKenzie, ale nikde nic. Jen bouřící Kennedy River, hory a lesy, lesy, lesy. Na tachometru naskakuje 2000 km ujetých v Kanadě. Silnice stále pozvolna stoupá, konečně dosahuju sedla a frčím dolů. Protijedoucí auto staví a upozorňuje mě na medvěda, prý nedaleko odtud. Ať si trhne nohou, medvěd. Začíná se stmívat a tak je jasný, že musím dojet až k Sproat Lake před Port Alberni. No hurá, najednou se přede mnou objevuje hotel u vody a šipka ke kempu. Dokonce je tu i prodejna s alkoholovým sektorem. Činím malej nákup a už se vidím na paloučku u jezera s plechovkou piva. Kemp ale nacházím až po složitým hledání 6 km odtud. Je to už v rekreační zóně a je absolutně narvanej. Kolem stanů jsou navěšený lampiony, voní pečený masíčka a víkendový partičky mají mejdan. Paní správcová chce 38 CAD, tak jedu dál. Druhej kemp je v kopci nad silnicí. Tam dorážím už úplně za tmy, opět ani jediný volný místo. Volím mezi přespáním někde na mýtině u kempu a dojezdem do Port Alberni. Vítězí varianta druhá. Je to 15 km. Tak všechny blikačky a reflexní pásky do pohotovostního stavu a spolehlivě děsím všechny automobilisty, kteří si lunaparkovej útvar, pohybující se před nima v lesních zákrutách, neumí vysvětlit. Před 23 hod. jsem u "svýho" motelu Somass. V recepci nikdo, ani na zvonek není žádná reakce. Píšu alespoň paní domácí omluvnej vzkaz a stavím stan na svým předpředvčerejším místečku. No a pak sprcha a to pivo pod hvězdnou oblohou, paráda. To jsem si to dneska užil...
142 km – 2066celkem
NEDĚLE 19.7. 2009: Port Alberni - Nanaimo - Zuiderzee
Ráno jsem se ještě omlouval majitelce za svůj noční vpád, ale ona mě ubezpečila, že to je v pořádku, byla s rodinou na nějaký svatbě a v noci proto nikdo neúřadoval v recepci. Na kraji Port Alberni jsem u supermarketu narazil na zajímavou výstavku automobilů, fotím je pro Marka Slabýho. Auta od zlatýho věku grotesky, přes Elvise Presleyiho, až po současný digiseriály.
Po návštěvě čokoládovýho krámečku už stoupám a stoupám do lesů, jde to výborně a za chvíli jsem opět v McMillanově parku mezi elefantistickými jedlemi.
Před 3. hodinou už míjím junction silnic 4 - 4A. Nejedu už do Quallicium Beach, ale více na jih. Ve vedru upíjím ledovou ochucenou tříšť od pumpy ( plus snack burritos za 3 CAD !).
Další zastávka je v přelidněným Parkville. Na pobřeží potkávám festival pouštění draků, turnaj v beach volejbale a spoustu dalších atrakcí. Kousek cesty do Nanaima musím jet po dálnici. Jde to celkem v klidu, šokuje mě ale, když potkávám na svý krajnici tři mladý kluky na sjezdových kolech - jedou v pohodě po dálnici a ještě v protisměru...
Pets
V Evropě a Česku zejména, jsou psi vychovávaný převážně tak, aby chránili bezpečnost, či majetek majitele. V Kanadě se nekrade a vlastnictví se respektuje a tak jsou psi opravdu "pets"- domácí mazlíčci. Podle toho jsou taky vlídný a neagresivní a tvoří přirozenou součást lidský komunity. Jejich štěkání není výhružka, ale pozdrav.
Další krajina je čím dál víc urbanizovaná a cyklostezka podél highwaye 19B mě přivádí do Nanaima. Jedno nákupní centrum střídá druhý, ach jo. Kupní síla obyvatel musí být však obrovská. V caffeterii jsem si dal fish and chips (v Kanadě se moc nepěstuje podávání potravin ven z okýnka, koupíš si to uvnitř a ven si to můžeš na vlastní odpovědnost odnést, je-li to "take away") a pak hledám nocleh na zalesněným poloostrovu. Ve finále na mě dýchla Evropa, když končím u sladkovodního jezera Zuiderzee. Holandskej kemp, podobný jsou i v Česku, však taky otec paní správcový je Holanďan.
Večerní koupačka v jezeře je lahodná a chválím si to v krátkým rozhovoru se sousední rodinkou. Černoško- bílá dvojice a tři malý holčičky. Exholanďanka si chválí, jak byli kanadský úředníci vstřícný, když si sháněla práci, bydlení a pod. Mají psa, kterej umí anglicky. Když ho okřiknou "We said you enough!", on fakt přestane štěkat.
107 km – 2172 celkem
PONDĚLÍ 20.7. 2009: Zuiderzee - Chemanius - Victoria
"Back on the road", říká sousedka, když mě pozoruje, jak kompletuju bagáž na kole. Ráno je jak vymalovaný. Postupně se dostávám zemědělskou krajinou na hlavní silnici do městečka Chemanius. To je zajímavý turistickou atrakcí – obřími nástěnnými malbami pod širým nebem. Jednoho dne totiž zástupci města oslovili výtvarníka, aby jim na zeď domu namaloval “Parní naviják v chodu“ (jsou tady samí dřevaři). Podařilo se a strhla se lavina dalších „obrazů“, který sem jezdí očumovat ročně cca 3OO tisíc turistů, včetně mne.
Mám tu v pekárně výbornej čoko muffin "brown". Na internetu jsem našel zprávu od Goslingových, že se mnou počítají. Vyzvednou si mě zítra večer za přístavem u silnice do Vancouveru. Říkám si, že by nebylo špatný posunout se teď do Victorie vlakem, jenže on jezdí jen jednou denně, navíc až ve čtyři odpoledne a ještě nebere kola. Tak volím variantu zkrácení cesty lodí z Millbay do Saanich, jak mi poradila paní v íčku. Cesta na Cowichan je fajn, zvolil jsem postranní místní silnice. Domečky jsou tu usazený mnoho let, žádná moderna, pobřeží je členitý a hezký pro oko. Dýchám slanej vzduch v cedrových lesích, ale ve finále musím dát sportovní hodinku zrychlenou jízdou, aby mi lodička neujela. Na "druhým břehu" šup do alkoholovny pro jednu plzeňskou plechovku. Cesta do Victorie je zpočátku velmi nepříjemná, ale brzy sjíždím do souběžných silnic nižší kategorie a GPSka mě neomylně vede do centra města.
U infocentra jsem potkal mladýho motorkáře z Argentiny. Byl po 5 měsících cestování dobře "jetej", momentálně se vrací z Aljašky do Jižní Ameriky. Ovšem přes Asii... Kouká dna mojí GPSku a říká : "Jasně, velký města, výborný"... No a pak dodal, že na motorce už je to trochu otrava a že „jde do bicyklu“ !
Projel jsem marinu, malinko finančně podpořil pouliční muzikanty a zajel do přístavu. Tam mě odchytila dvojice američan + číňanka. Lehká konverzace o demokracii ve východní Evropě i v Číně a pán trvá na tom, že se musím s jeho partnerkou vyfotit. No proč ne? Místní Big Ben odbíjí sedmou, tak programuju lokalitu, kde má být kemp a ač nerad, vyrážím. Zítra bude čas si to tady ještě trochu užít.
Kemp je v Thetis Parku na kopečku nad dálnicí, asi 10 km z centra. Pan správce vzpomíná na "Duklu mezi mrakodrapy" a ptá se, jak je to v mým městě s fotbalem. No,...:). Dal mi americko-kanadskou nášivku na tričko a poznamenal, že RV kemp je dost prázdnej, protože nikdo nemá peníze.
114 km – 2286 celkem
ÚTERÝ 21.7. 2009: Victoria - Vancouver
Sedím na Bastion Square v kavárně, rackové v blízkým přístavu potichu řvou a káva voní. Dneska jsem naposled v Kanadě sbalil stan a uvařil čaj. Búúú...
Dopíjím čokoládu, dojídám Belgian brownie a doposlouchávám bluesový exhibice Roberta Johnsona. Když uchopím bicykl, nějak to táhne do strany. První defekt. No konečně, stejně je to zázrak, když si uvědomím, že jsem tu vymet´ skoro dvaapůltisíce kilometrů silničních krajnic se vším štěrkem, smetím i sklem rozbitých lahví. Je to spravený raz dva a než zaschne le- pidlo, pozo- ruju, jak v přístavu dovádí hydroplány. Je čas vyrazit na prohlídku Victorie.
Nejprve jsem zašel do Královskýho muzea BC. Ač nejsem z podobných atrakcí zvlášť odvázanej, toto doporučuju. Interaktivní expozice je přitažlivá pro všechny věkový kategorie a infopanely stručný a přehledný. Dal by se tady strávit klidně půlden, ale i dvě hodiny jsou dobrý.
Intermezzo: Vrazil do mě dost neohrabaně chlap s umaštěnou hubou v umaštěných džínách, neomluvil se , zato povídá tomu druhýmu vedle sebe: "Hele Tábor !" (mám na sobě triko Skotsko-Tábor z roku 2005). Jinak nic.... Domů se netěším.
Koukám na budovu parlamentu a pomalu mířím do čínský čtvrtě. To je sranda, počínštělý jsou i te- lefonní budky, odpadkový koše a semafory. Obědvám čínský kuře a jedu na sever do přístavu Schwarz Bay. Na předměstí Victorie mě zaujal velkej sklad, kde vykupujou obaly všeho druhu. I třeba průsvitný dózičky od hamburgerů nebo kalíšky od zmrzlinový tříště. Přijiždí sem "sběratelé" ze širokýho okolí, vozí to v nejrůznějších trakařích, trochu si přivydělají a pomůžou s tříděním odpadu. V tý souvislosti si připomínám všeobecnou osvětu pro ochranu kanadských lesů, apely na omezení brždění "motorem" v obytných zónách i úvodní film o klimatických změnách ve vstupní hale Royal BC Muzea. S bolestí si říkám, jak komicky v tomto kontextu působí názory jednoho profesora z Hradu.
Jedu mírně zvlněnou krajinou a mlsám obří ostružiny, který se tu dají koupit v košíčku přímo ze zahrad a sadů. Brzy jsem v přístavu. Loď jede asi hodinu, zaujaly mě mimo jiný buňky pro připojení notebooků k internetu.
Helena a John Gosling na mě čekají na dohodnutým místě. Nakládáme kolo do obytnýho vanu a po 40 minutách jsme na severu Vancouveru v jejich domečku. Skoro by se řeklo, že bydlí v lese. Je to fakticky na zalesněným úbočí hor. Lidi v Kanadě zpravidla nepotřebujou velký vily, tak jako u nás. Mám pro sebe celej pokojíček, Helena hodila do pračky moje věci a udělala společnou večeři. Trochu popovídáme a po více než měsíci jdu do "peřin". Ze zahrady šplouchá voda Johnova důmyslnýho okruhu pro japonský rybky a krásně se při tom spí.
57 km – 2344 celkem
STŘEDA 22.7. 2009: Vancouver
Při vydatný snídani mi Helena vyprávěla o svý životní anabázi, včetně atletický etapy, seznámení s Johnem, cestování a tak vůbec. Bylo to fajn. V deset vyrážím do města.
Jedu napřed do downtownu. Úředníci před polednem vybíhají z mrakodrapů, mžourají do sluníčka a přežvykujou burgrovou stravu.
Hastings street poblíž Chinatown je ovšem tedy velká soda. Odstrašující komunita opilců, feťáků i socek je ďábelská, ani nejsem schopen zastavit, natož fotit. O ulici dál, je "normální" spořádanej velkoměstskej život... Na Water street očumuju parní hodiny a mířím na Ca- nada place. U- lice Granville by byla fajn, pokud by ne- procházela komplexní re- konstrukcí kvů- li olympiádě. Nicméně v ir- ský hospodě je dobře a sou- sedním Music Storu též. Tu olympiádu tady nikdo zvlášť nemiluje.
Granville Island mě příliš nenadchnul, Oystersburger v jedný z mnoha hospod je lepkavá houska s hranolkama. Na Stanley Islandu se chystá obří ohňostroj, já ale musím namířit k severu ke Goislingovým, je už tma a nerad bych se tu motal do půlnoci.
56 km – 2400 celkem
ČTVRTEK 23.7. 2009: Vancouver
Jedu se s Johnem podívat na visutý most Capilano. Měří 136 metrů a tyčí se do výšky 70 metrů nad hladinu řeky. Pak si mě přebrala Helena a projíždíme autem skvělý relaxační pobřežní zóny na jihozápadě města. "Zajedem ke kamarádce, má hezkej byt a zahrádku", říká Helena. Kamarádka není doma, ale byt je dokořán, a tak mě tam Helena provádí a pokračujeme v jízdě jejím autem, který zásadně ve městě nezamyká... Přijal jsem s potěšením pozvání na oběd v thaiský restauraci a vydal se na severní předměstí koupit nějaký dárky. John připravil naprosto špičkovýho lososa na grilu a večer jsme si promítali diáky z jejich cest. Myslím, že jsem tak skvělý záběry z přírody, hlavně z hor, dosud neviděl. Pár panáků whisky a spát.
PÁTEK 24.7. 2009: Vancouver
John mě hodil na letiště, dáma z letištní služby mě odbavila na automatu a její kolega s omluvou požádal o rozbalení krabice s kolem. Pak tam šmejdil takovým čidlem, který v vzápětí ponořil do nějakýho chemickýho roztoku.
Do Toronta jsme doletěli s menším zpožděním a pak jsem měl docela nervy, protože mi nevyjely bágly ani kolo. Už zbývalo jen 20 minut do odletu spoje do Mnichova a stále nic! Ukázalo se, že mi zavazadla přeložil letištní personál. Problém je v tom, že při cestě z Evropy to nedělají, musíš si to vyzvednout a podat znova. Při cestě z Ameriky ano... Dobíhám ke svýmu gatu a už mě volají letištním rozhlasem. Let ale proběh´ hladce a boing společnosti Air Canada se snáší na mnichovský letiště.
SOBOTA 25.7. 2009: Mnichv (letiště) - Straubing
11,30 hod, venku prší, pomalu montuju v letištní hale kolo a je mi smutno, navzdory požitku z curry wurstu. Dýchla na mě evropská uspěchanost, zamračenost a anonymita tváří. Když pak jedu ve dvě odpoledne od letiště po příjezdovým čtyřpruhu, auta na mě troubí, že tam nemám co dělat. Do prdele, v Kanadě by první auto zastavilo a zeptalo se, jestli nepotřebuju pomoct !
Jé, já jsem pako, vzal jsem si špatnou kartu do GPSky. Musím si koupit mapu a trvá mi chvíli než se zorientuju. Na to, že jsem přišel přeletem časových pásem o osm hodin se cítím celkem dobře. Jsou dvě odpoledne. Původně jsem měl v plánu jet 30 km do nejbližšího kempu, zelézt do stanu a spát, teď se ale rozhoduju jinak a prostě mířím na sever k Dunaji. Dostávám se docela do formy, ve vesničce Wang se kolem 18. hodiny posiluju velmi dobrou pizzou. Počasí se vykreslilo a mám průměr přes 20 km/hod. Cyklisti se nezdraví, začínám si zvykat.. Ve Straubingu jsem ještě za světla. Fajn, mám tak vlastně o den navíc, zítra se budu courat kolem Dunaje. Přemýšlím o tom, kde jsem byl před týdnem, Na cestě do Port Alberni u Kenedy Lake, skoro se tomu nechce věřit. A před měsícem jsem očumoval olympijský můstky v Calgary, ach jo.
V kempu je Fischerfest (to jste si hoši nemuseli dělat škodu...), velká žranice ryb s tuplákama piva a dechovkou. Tak dlouho si to fotím, až mi ten pult s rybama zavřeli.. Je už 23,00.
V noci bylo malý dobrodružství. Cestou na zá- chod jsem potkal vyděšenou holandskou dvojici, paní v pokročilém stavu těhotenství dostala ná- hle vysokou teplotu a pán poměrně dezo- rientovaně bloudil po kempu. Podařilo se mi vzbudit v sousedním domečku správce kempu (byl pěkně nepříjemnej) a on zavolal taxi. Z kempu se totiž nedalo kvůli automatický závoře vyjet a nikdo nevěděl jak jí odemknout (!). Pan Holaňdan říkal, že má jen platební kartu, tak jsem mu půjčil 20 E.
119 - 2519
NEDĚLE 26.7. 2009: Straubing - Deggendorf
Budí mě zarputilej českej cyklista s kytarou a ďábelskou verzí Yellow Submarine. Po měsíční ozdravný hubení kůře, kde v hospodách zněli především Beatles a Led Zeppelin, jsem se trochu zpotil. Prchám do umýváren.
Cestou z kempu se loučím s pánem Holanďanem, jede za manželkou do nemocnice. Nějak nestih´ vyzvednout peníze, tak mi je prý pošle na účet. V 11 dopoledne mám jahodovej koláč na náměstí. Následuje Tour de Baroque - stezka kolem Dunaje. Je už značená a vybavená tak, jak jsme zvyklí pod Passau. Cesta je převážně šotolinová, ale kvalitní. V polovině cesty do Deggendorgu si dám Wienerschnitzel a dunkelbier.
Kemping Donau Strandhaus je po ruce na břehu řeky. Jistý Richard Brunner se samohrajkou střídá v pivní zahrádce jódlování s peckama od ABBY a nedělně večerní nostalgii střídá vydatnej spánek těsně vedle důstojně a neslyšně plynoucího Dunaje.
53-2573
PONDĚLÍ 27.7. 2009: Deggendorf - Všeruby - Nýrsko
Ráno snídám na náměstí v pekárně, kupuju pár dobrot na trhu a další slunečnej cykloden může začít. Jak se dalo čekat, je to pěkně do kopce, obvyklá cesta na hraniční hřeben. Aut v údolí v Graffinger Tal je poměrně hodně motoristická a tak jsem rád, když v Tieffen Trautenbergu sjíždím z červený silnice na žlutou. Přes sedlo Elk sjíždím do Arrachu, do Čech je to už blízko. Ještě pár kopečků a v 18.00, za stavu 2567 km přecházím hranici. Obligátní plznička ve Všerubech.
Z restaurace vyšel pán. Má trenyrky adidas od Vietnamců. Modrý tričko místního rybářskýho spolku obepíná převislý břicho. Levou ruku má vraženou v nose a pravou sebevědomě rejdí v řitní ryze. Tak jsem zase doma.
Silničkou kolem hranic dojíždím do Nýrska. Kemping je poloplnej, paní v recepci velmi příjemná a servírka v hospodě taky. Hovězí steak a gambrinus.
103 km – 2676 celkem
ÚTERÝ 28.7. 2009: Nýrsko - Prášily - Renštejn - Horská Kvilda - Antýgl
Ráno je sychravý, nicméně paní správcová mi vaří čajíček a prodává čerstvý koláčky a já se těším na dnešní Šumavu. Paní v íčku chválí cyklisty, že jim drží turistickou bilanci. Myslí si, že Nýrsko správně vsadilo na tuto klientelu.
Jedu do Železný Rudy. Jen to počasí... Vypadá to dost bledě, či spíše ocelově tmavomodře... Stoupám v dešti na Špičácké sedlo. Nahoře kosa, sprcha, vichr a mlha. Dojezd do Železný Rudy je krizovej. Nejdřív spravuju vytře- senej spoj v no- siči, pak jdu do Asia shopu pro suchý ponožky a následně se pěkně zapařit do internetový kavárny. Když vyjdu po hodině ven, válí se v kopcích opary a skrz ně prosvěcuje slunce. V Prášilech je plno cyklistů v cukrárně jeden větrník pro mě. Nepoživatelný červený víno jim tam ovšem nechávám stát a přes Srní padám na Čeňkárnu, abych následně masochisticky vystoupal přes Zhůří na Horskou Kvildu a vzápětí to sešoupnul kolem Hameráku na Antýgl. Večer šampus v hospodě pak buřtíky na ohni. Mimochodem Šumava teď vypadá výborně, po nadšeneckým porevolučním startu a útlumu koncem devadesátých let se zase probouzí. Spousta baráků je vkusně zrenovovaných, fungujou služby, Zelený autobusy, atd. Ono ovšem za slunce svitu jeví se býti všechno pěkným.
84 km – 2765 celkem
STŘEDA 29.7. 2009: Antýgl - Kvilda - Lenora - Dobrá
Letní sezona vrcholí, všude plno cyklistů, cesta od smažáků k plzním. Vltava rašelinovitě skáče po kamenech a v penzionu U Tomečka je útulno.
66 km -2827 celkem
ČTVRTEK 30.7. 2009: Dobrá - Netolice - Hluboká - Tábor
Co se dá dělat, je hotovo. Malinko jsem to zahustil z Prachatic na Lhenice a pak za Hlubokou ko lem Vltavy na Blata. U rybníka Rytíř potkávám Jirku Ženíška, dlouholetýho trenéra cyklistiky. Má krásný asi pětidekový silniční kolo a je překvapenej na čem to jedu a samozřejmě odkud. Po chvíli mě dojíždí a až do Tábora to prokecáme během poměrně svižný jízdy. Končím u indiánů v Alfě, dostavilo se plno lidí, záměrně i náhodně. Můj nejkrásnější cyklovýlet má tak důstojnou tečku.
145 km – 2972 celkem
P.S. Větší a četnější fotky na: http://picasaweb.google.cz/fisa8877/KANADA2009
Formát pro tisk
