Neapol - Tunis - Tábor 2004

Po loňských zdravotních a technických útrapách jsem si totiž řek´, že si to budu trochu víc užívat. Že uberu na denních dávkách kilometrů, koupím si už konečně nový kolo a povolím stavidla zálibě cestovat lodí po moři. No, ta první věc se až tak moc nepodařila, ale přesto jsem namíchal poměrně lahodnej koktejl sportu a oznávání neznámých míst i odlišných společenských kultur. A a hlavně jsem poprvé v životě stanul na jiným kontinentu.

Jedu se Zdeňkem Kadlecem. Zvolili jsme variantu menší vzájemný závislosti. Dokonce možná natolik, že Zdeněk zůstane v Tunisku ještě o pár dní déle a domů případně pojedem z  Afriky sólojizdou. Termín jsem stanovil tak, abychom se na jihu neupekli a současně, abychom při zpáteční cestě přes Alpy nebrodili ve sněhu.

Letošní přípravě jsem věnoval mnohem víc peněz a zdravotní přípravy. Peníze byly třeba na to nový kolo. Je to Scott na rámu Trek. Ve věci tělesný připravenosti jsem podstoupil všechno možný, včetně očkování proti žloutence a průzkumnýho prstu do prdele. Má lékárna bobtná spektrem preparátů bez prošlý lhůty. Taky mám novej digi-foťák, mobil  a místo walkmana MP3 přehrávač. Tak jedem!

čtvrtek, 6.5.	Praha - autobusem na jih
pátek 7.5.	autobusem do Battipaglie - pobřeží
sobota 8.5.	Battipaglia - Salerno - Amalfi - Positano - Seamare	82 km
neděle 9.5.	Positano - Monte Faito – Pompei	58 km
pondělí 10.5.	Pompei - Vesuv - Neapol, Solfatara	80 km
úterý 11.5.	prohlídka Neapole - plavba lodí k Sicílii
středa 12.5.	Liparské ostrovy - Millazzo - Mazzara St. Andrea	31 km
čtvrtek 13.5.	Mazzarra St. Andrea - Novara - Taormina - Zafferana	115 km
pátek 14.5.	Zafferana - Etna - Adrano – Enna	119 km
sobota 15.5.	Enna - Villarossa - Marianopoli – Villafratti - Godrano	142 km
neděle 16.5.	Godrano - Corleone - Roccamena – Alcamo - Trapani	135 km
pondělí 17.5.	Trapani - lodí do Tunisu
úterý 18.5.	Den v Tunisu - Karthágo - Sidi Bou Said	65 km
středa 19.5.	Tunis - Hammam - Soliman - Beni Khair - Nabeul	110 km
čtvrtek 20.5.	Nabeul - Grombalia - Tunis	109 km
pátek 21.5.	Lodí  Tunis – Janov
sobota 22.5.	Janov - Bobbio – Rivergaro	124 km
neděle 23.5.	Rivergaro - Cremona - Salo - Lago d´Idro	164 km
pondělí 24.5.	Lago Idro - Ponte Arche - Trento - Basselga - Bedolo	120 km
úterý 25.5.	Bedolo - Predazzo - Moena - Caprile - Cernadoi	113 km
středa 26.5.	Cernadoi  Falzarego- Cortina- Misurina - Toblacher See	62 km
čtvrtek 27.5.	T. See- Maria Luggau- Bleiberg- Villach- Ossiachersee	168 km
pátek 28.5.	Ossiachersee- Feldkirchen-Glodnitz - Flattnitz - Murau	106 km
sobota 29.5.	Murau - Solkpas - Stein - Liezen - Admont	116 km
neděle 3O.5.	Admont - Steyr – Linz	138 km
pondělí  31.5.	Linz-Ottensheim- Guglwald - Frymburk - Č. Budějovice	100 km
úterý 1.6.	České Budějovice - Hluboká - Týn - Tábor	77 km
celkem		2669 km

 

čtvrtek, 6.5.  Praha - autobusem na jih

Cestujeme ponejprv mým autem do Prahy na Florenc. Zpátky ho odveze Petra. Autobus společnosti Eurolines je dost plnej, ale velmi komfortní. Klimatizace, vlastní ovládání hlasitosti videa i svítivosti lampiček u jednotlivých sedaček a tak podobně. Řidiči jsou fajn, přeprava kol bez problémů. Loučíme se s Luckou, Ivanou a Petrou a valíme přes Brno na Neapol. V noci jsem si dal jeden prášek na spaní - skvěle zabral a já taky.

pátek 7.5. autobusem do Battipaglie

V 6,00 se budím.  Autobus je zánovní (najeto 40.000 km) a neslyšně šumí po italských dálnicích. Cestu si krátím směsí časopisů, červenýho vína, hudby, mentálně "rozcházím" tragickou porážku hokejistů s Amerikou ve čvrtfinále MS v Praze a jak autobus zastaví, už popíjím v autogrillu lahodný espresso.  Přejíždíme zasněženej (!) hřbet Apenin. Ve 14,30 v Římě vystoupili studenti UK Praha i se svojí paní profesorkou, stejně jako většina ostatních spolucestujících a tak se můžeme konečně pěkně natáhnout přes 4 sedadla, ještě než dorazíme do Battipaglie. Závěrečná fáze je ve znamení rozhovoru s Češkou provdanou do Neapole. Zdeněk ji vyhodnotil slovy "...nemám rád okázale emancipovaný a slovně hyperaktivní dámy". No, je to fakt, ale ona by to tady třeba jinak neustála... Každopádně jsme získali pro další hodiny a nejbližší dny řadu důležitých informací. Škoda, že nám s blížícím se podvečerem nenabídla, abychom přespali u nich na zahradě...

V 17,30 jsme u benzínky na kraji Batipaglie. Jen jsme začali montovat kola, ozvala se rána a pár metrů od nás se pěkně srazily 3 auta. Z jednoho vylezla dáma a předvedla úžasnou scénku, jak Sophia Loren v nejlepší formě. My jsme zatím dokompletovali kola, Zdeněk poprvé vyměnil duší a můžem vyrazit.

Jaj, to ten čas utíká, je skoro 20.00 a navíc bude pršet nebo co. To jsme tedy nečekali, obloha je tady pochmurná a je dost chladno. Jedu spíš po čuchu roztroušenou zástavbou nízkých domků a daří se nám dorazit asi po 10 km k moři. Kempy tady jsou, ale až do čtvrtýho jsme vpuštěni. Většinou jim ještě nezačala sezóna. Sice se uvnitř pracuje, ale s omluvou nás posílají vedle, prý ještě nemají platnou licenci.

Za tmy stavíme stany, je slyšet burácení moře. Ta dáma v autobusu říkala, že normálně se tady koupou i listopadu či prosinci, ale letošní rok že je nějak pošahanej.

 

sobota 8.5.- Battipaglia - Salerno - pobřeží Amalfi - Positano camp Seamare   

V noci jsem mě vzbudil nějakej hluk - byly to masivní kapky deště. Bušily do našich stanů až do rána. Teď naštěstí skoro neprší, ale tak jako tak se ukrýváme na snídani pod altánek umýváren. Moře nepřátelsky řve.  Balíme a vyrážíme z kempu Miramare v 10 hodin. Je zima. Salernská oblast je silně zahuštěná, kolem moře je souvislá řada apartmánů a hotelů. Jedem podél, moře je cca 6O m vlevo za piniovým hájem. V něm je nastláno nepočítaně pet-lahví, igeliťáků  a dašího odpadu. Nechápem. Před jedenáctou hodinou přijíždíme na předměstí Salerna. Vidíme pobřeží Amalfi. Do moře tečou z vnitrozemí potoky plný bahna. Kličkujem mezi odpadky podél různých přístřešků a sezonních kiosků. Vše je v hrozným stavu. Nejsme v Nicaragui? Nikdy jsem takovej binec neviděl, snad jen v Letanovcích nebo v Jasově.   

Postupně se ukazuje, že částečně za tento stav můžou bouřky. Moře se při nich přelilo přes mohutnou ochrannou zeď i silnici a nadělalo všude ohromnou paseku.

Centrum Salerna je lázeňsky úpravný, ale v tuto dobu dopravně zcela zacpaný.  To ovšem ještě nevím, co nás čeká v Neapoli. Každopádně si musíme začít zvykat na to, že všichni na všechny troubí a že dopravní pravidla jsou spíše doporučením, než zákonem.

Projíždíme korzo. Kratší pozezení, rychlý kafe a stoupáme na Costieru Amalfianu - klikatou silničku, která traverzuje skaliska nad mořem mezi Salernem a Sorrentem.

Jedna humorná historka: Jde starší pan Ital kolem Zdeňka. Kouká na jeho českou vlajku a ptá se odkud jsme. Jenže "Republica Cecca" mu nic neřiká. A tak Zdeněk, nezlomně přesvědčen, že naší hokejovou tragedií je zmítán celý svět, vytahuje velkej trumf: "Eishockey !!" Pán ze středomoří  kupodivu neví...

Průvodci nelžou, pobřeží Amalfi je skutečně krásnej kousek světa. Trochu to připomíná nejhezčí místečka na Gardě. Po zemi se válí spadaný citrony, citronovníky tu totiž rostou v kaskádách na skalních terasách a doslova si lezou po zádech. Tak, jak mě v oblasti Trentina fascinovaly nekonečný sady jabloní, tak taky se to žlutí citrony. Na místo Calvadosu je cílovým produktem lahodná kořalička Limoncello. Ve 3 odpoledne jsme v městečku Amalfi. Je to tu fajn. Mluvil jsem s nějakým Američanem. Říkal, že taky jezdí na kole a v 9O -tých letech letěl do Amsterdamu, aby pak jel na kole přes Lucembursko a Německo do  Česka a odtud přes Balkán do Turecka. Asi 100 dní. Druhej Američan se nás zase ptal, jak to přijde, že máme americký kola. On je ze San Francisca. Moc se mu tam líbí a měli bychom tam prý taky zajet.

18,30 - vychytal jsem parádní kemping. Jmenuje se Seamare. Sjíždím k němu strmou silničkou mezi skaliska nad mořem. Napřed vypadá zavřeně, ale dobře to dopadlo. Skoro nikdo tu není, jen v restauraci pár lidí z okolních víkendových chat. Museli jsme sice oželet teplou vodu, avšak ta poloha je úchvatná, v  hlubině pod námi slyčíme příboj a vpředu se krčí na širým moři dva ostrůvky. Poseděli jsme večer nad lahví vína.  Nalevo září světla salernskýho zálivu a něco mě kouslo do prstu.

Ujeto 82 km.

neděle 9.5. - Positano - Monte Faito - Pompei

Odjíždíme v půl devátý z kempu Seamare. Snažíme se vyhnout Sorentu přejezdem přes  masiv Monte Faito. Trochu bloudíme a vyjíždíme na hlavní pobřežní komunikaci. Víkendovej provoz a zejména motorkáři  nás ovšem v městečku Seino definitivně zahání na horskou cestičku. 16 km kopec, ale nevadí, chválím si zdraví a kolo.

Je půl druhý, ale stále ještě nejsem nahoře. Prostě hory. Pod sedlem je lesní rekreační areál. Ovšem v děsivým stavu. Všude vidíš jen směs igelitových pytlů, pet-lahví a různých hadrů. Snad to do sezony někdo uklidí, nebo ne?

Ve 14.00 jsem nahoře. Otevírá se nám nádhernej výhled na záliv pod Neapolí s majestátním Vesuvem v pozadí. Je tu pěkná klendra. Svačím dary moře. Kazí mi to jen jeden z mnoha toulavých psů, jejichž hlavní celodenní náplní je prohrabávat se v hromadách odpadků nebo somrovat.

Sjíždíme spletí serpentin dolů. Silnice je úzká a zanedbaná, nahoru totiž lidí jezdí lanovkou. Pěkně nám mrznou prsty, sjezd trvá skoro hodinu. V nížině už je tepleji. Hustě zastavěným Castellammare míříme k Pompejím. Všechno je to jedno velký město, jedna velká Neapol. A zase všude ty hromady páchnoucího komunálního odpadu. Že by stávkovaly komunální služby?

Kemping v Pompejích je velmi příjemnej (ale 15 E...), zeleň, kytky, teplá sprcha, hospoda s Limoncellem a do areálu vykopávek cca 200 m. To ale až zítra.

Ujeto 58 km, celkem 140.

pondělí 10.5.  Pompei - Vesuv - Neapol, Solfatara

Ráno  24. srpna roku 79 našeho letopočtu: Tlak plynu zevnitř  sopky Vesuv protrhl lávovou zátku v kráteru. Za ohlušujícího  rachotu a burácení  se na město snesl déšť kamenů ze sopečné  pemzy, po kterých se začal sypat popel,  který se nesl od Vesuvu  až sedmdesát kilometrů jihovýchodním směrem. Popel a  kameny  se sypaly celé další čtyři dny doprovázené neustálými otřesy  půdy. V  městě bylo v té době asi deset tisíc obyvatel. Většina  z nich zemřela zadušením  jedovatými plyny ještě dříve  než byly Pompeje pokryty dva a půl metru vysokou  vrstvou sopečného  materiálu. Celou katastrofu popsal očitý svědek Plinius  Mladší,  který doprovázel svého otce, římského admirála Plinia Staršího.  Ten se  nechal ve veslici převést přes Neapolský záliv z Misena  do Stabie, aby mohl  zblízka studovat strhující přírodní  úkaz. Za svůj zájem však zaplatil životem.  Byl nalezen mrtvý, zadušen jedovatými výpary.

Několik  dnů po katastrofě dorazila do oblasti komise vyslaná císařem  Titem.  Nalezla však jen prázdnou pláň pokrytou podivnou tmavou  hmotou táhnoucí se od  Neapole až ke Stabiu. Roku 80 se přijel  na místo podívat sám císař a rozhodl, že  se nebudou provádět  žádné práce na vykopání zmizelých měst. První vykopávky  nařídil až císař Alexandr Severus (vládl 208 - 235 n.l.),  byly však záhy  zastaveny. Od toho okamžiku se na Pompeje téměř  zapomnělo.

V noci zas trochu prší, ale ráno už je hezky. Vyrážím co nejrychleji mezi vykopávky. Obcházím ty podstatný věci - amfiteátr, Faunův dům, Saca del Vecchio a tak. Pak se začínají uličky plnit tůristama a je to atmosféře. Je-li tam člověk skoro sám, víc mu dochází o co tady vlastně šlo. Je toho mnohem víc, než si lze po přečtení průvodců představit. Teď už se ale motáme mezi zástupy převážně Japonců směrem ven a usedáme na chvíli v zahradní restauraci. Padá rozhodnutí vyrazit ještě na Vesuv, máme dobrej čas - 11.00.

Vyzvedáváme si z kempu kola a jedeme k úpatí sopky. Musíme ovšem přežít 12 km  vnitroměstský dopravní zácpy. Je to opravdu zážitek, připadám si jak v nějaký exotický zemi. Ono to není zas až tolik nebezpečný, všichni motoristi jedou pomalu a sledují, co dělají ostatní. Jak je někde trochu místa, je třeba to využít. Problém je v tom, že člověk se tomu musí rychle přizpůsobit a dělat to samý, i když jede na kole. To zase řidiči respektujou a rozhodně nedávají cyklistům najevo nějakou povýšenost, či dokonce nenávist. Kdyby to viděli naši policisti, byli by v tu ránu na kapačkách. Hlavně by se ale v takových podmínkách sežrali navzájem naši řidiči. Z tolerance Italů a Italek nemají ani setinu.

Asi po hodině a půl jsem na úpatí Vesuvu nad městem. Je to hustej kopec, hlavně aby vydrželo sluníčko a něco bylo vidět.  Za chvíli projíždím kolem pruhu lávy z roku 1944. Jako když lesním porostem projde cca 15O m široká řeka.

Vesuv nebyl  vždy tak vysoký jako dnes. V roce 1905 byla jeho výška 1335  m n.  m. a o rok později se snížil o 160 metrů. Ale čas od  času dá o sobě vědět. Roku  1944, což je v geologické historii  minulost téměř neměřitelná, se proud lávy  dral směrem  k Neapoli a dodnes je v krajině jasně patrná jeho dráha. Tenkrát  zažili místní krušných 17 dnů, během nichž láva postupovala.  Před šesti lety měl  být vypracován evakuační plán pro  600 000 lidí, kteří žijí v okolí sopky.

Před čtvrtou odpoledne dosahuju parkoviště pod vrcholem. Zamykám u kiosku kolo, beru si všechny cennosti a po 15 minutách výšlapu sopečnou drtí stojím u kráteru Vesuvu. Velkej zážitek. Je tu dost lidí. Zhruba polovina kráteru se dá obejít. Tak se tam se Zdeňkem couráme a fotíme o sto šest.

Když usoudíme, že je čas vyrazit dolů, rozhodujeme se nevracet do Pompejí, ale jet do Neapole a přespat v kempu Solfatara blíže přístavu, z něhož pojedem na Sicílii. Podařilo se mi tam dokonce zavolat a je aperto.

Jedem do centra Neapole. Je to hustý. Od semaforu k semaforu, kvalita městských silnic jak vystřižená od Ericha Honeckera, dlažba a kočičí hlavy. To jsem si myslel, že v EU nepotkám. Po levý ruce už vidím přístav - jsme poblíž centra a vzápětí pak na pobřežní pěší zóně. Stánky, běžci, rybáři, kávičky a moře. Čas chvátá a tak se tu nelze příliš zdržovat, nevíme, jak daleko to bude do kempu a jak ho najdem, je už mimo mojí internetovou mapu. Silnice ještě horší, než dosud a provoz houstne. Stoupáme v nekonečných kolonách aut ohlušeni troubením a dopravním kraválem a konečně, už za tmy, jsme ve čtvrti Pozzuoli. Ještě to musíme chvíli vydržet. V půl devátý jsme v kempu. Zdenák se žoviálně vrhá na správce výkřikem "We are here !", ale tomu je to zjevně u prdele. Inkasuje eura a myslí si svý. Čpí to tu sírou, ale důležitější je sprcha a spacák. No, hrábli jsme si, dát za jeden den Pompeje, Vesuv a ještě projekt napříč Neapol - s tím jsem ani nepočítal.

Ujeli jsme dnes 80 km - celkem 220.

úterý 11.5. -  prohlídka Neapole - plavba lodí k Sicílii

Ráno je příjemný, nikam nespěcháme, loď nám jede až večer. Můžeme se trochu rozkoukat, kde to vlastně jsme. A tak se jedem podívat na tu síru pekelnou. Fakt jsme spali ve vulkánu a nevěděli jsme o tom! Tady kdyby se člověk 100 x u.......l, tak se nic nepozná, co je tu sirovodíku vůkol. Míjíme u sirných pramenů školní výletníky a pak už vzhůru do centra. Zvolili jsme tentokrát zkratku skrz tunel spolu s mopedisty a za chvíli jsme na nábřeží. Okukujeme rybáře. V přístavu pak sonduju terminály. Lístky na Sicílii jsou v pohodě a tak ještě zkouším koupit u jiný společnosti lístky ze Sicílie do Tunisu. Daří se, ale nikoliv na noční trajekt z Palerma, nýbrž na denní z Trapani. Co se dá dělat, nějak to stihnem. Ale co budem dělat v deset v noci v Tunisu? Netuším. Je to ještě daleko, tak se tím neptrápíme.

Máme teď několik hodin na prohlídku Neapole. Jdem nejprve do trattorie na první jídlo. Dary moře + spagetti + vino rosso. Nemá to chybu. V lehký euforii se rozdělujeme. Zdeněk nakupuje nějaký kuřivo, zatímco já odcházím  i odjíždím na Piazza Garibaldi po ulici Umberto Corso. Je to dobrá výchozí pozice pro obhlídku centra storica. S vypitým půllitrem vína se mi na světě líbí, užívám si ten čurbes a atmosféru neuvěřitelných uliček kolem gotickýho Duomu - via del Tribunali, via Duomo. atd. Uličky plný starobylých domů kopírujou starý římský cesty. 

Duomo je zasvěcen patronu města St. Genarovi. Ten byl umučen právě v Pozzuoli, kterým jsme ráno projížděli. Stalo se tak za císarě Diokleciana. Legenda praví, že světcovo tělo bylo převezeno do Neapole a když se tak stalo, všiml si biskup, že se v lahvičce se zaschlou krví z rukou St. Gennara tato krev zkapalnila. Od tý doby dochází k zázraku zkapalnění několikrát do roka a to tak, že první sobotu v květnu (a pak ještě v srpnu a prosinci) kráčí průvod do Duomu. St. Gennaro je považován za zachránce Neapole a kdyby k tomu zkapalnění nedošlo, stane  se průšvih. Lidi to stále velmi prožívají. Ve 2O. století ke zkpalnění nedošlo v roce 1944 (poslední výbuch Vesuvu), pak v r. 1980 (zemětřesení) a konečně v r. 1988. Tehdy tedy prohráli fotbalisti FC Neapol rozhodující boj o titul s Interem. No.

Na vlastní zkapalnění se soustředí ohromnej zájem obyvatel města. Mše začíná v 9:OO, ale už od sedmi to musí dirigovat policie. Lahvička s dosud tuhou krví je vynesena z kaple St. Genaro za děsnýho motlitebního kvílení. Pak se lahvička po cca deseti minutách prozkoumá a kněz sdělí výsledek. Na důkaz zkapalnění zatřese lahvičkou. Lidi se k ní snaží přiblížit a políbit ji.

Toho bych se rád zúčastnil, ale i dnes je na co koukat. Kypí to tu životem.Lidi se proplítají mezi skůtry, všichni něco pokřikujou a já pomalu přestávám vnímat hromady odpadků a setrvalý troubení a začínám chytat jen pozitivní vjemy a rozumět duchu tohoto neuvěřitelnýho města, aniž bych to uměl nějak přesněji vysvětlit. Teď jedu uličkou, která je široká asi 4 m. Uprostřed stojí nastartovaný auto. Mopedisti lehce potroubí a bez nějaký hysterie auto objíždí, chodci obchází. Vevnitř sedí pán, pozoruje se v zrcátku a vymačkává si beďary. Pak přijede jiný auto zezadu, zatroubí, pán se na ty beďary vykašle, utře si ruce do kapesníku a jede dál.

Jo, registuju plno plakátů, z nichž důležitě hledí vyretušovaný tváře s hesly jako Nouvo Europe a podobně. Plytká volební kampaň, jako u nás. Ale napadlo mě, že to je vlastně ke stejným volbám jako u nás doma. Jak je to neuvěřitelný - mít stejný volby u nás jako v Neapoli. Asi to neumíme moc domyslet, ale teď mi připadá, že jsme se dožili něčeho opravdu výjimečnýho -  z pohledu toho co jsem sám dosud zažil a co ještě tak může zbývat.

Stojím v pasáži jednoho paláce - sídlí tu Banca Napoli. Všude mramor. Kluci hrajou v pasáži fotbal a támhle v rohu stojí chlapíci u popelnice a hrajou karty o centy a eura, který doufám budou brzy platit i u nás.

A tak běží dál minuty, hodiny a dny v tomhle městě, který mě dostalo. Ne že bych kvůli jeho spatření musel umírat, ale síla to je. Ještě courám od Museo Archeologico zpět na Garibaldiho náměstí.

Jo, v Musseu Archeologicu je jistá sekce erotických předmětů a maleb z nevěstinců, mimo jiné i z Pompejí a ta sbírka se dá prohlédnout jen s časově omezenou vstupenkou. Sbírka svého času šokovala vévodu z Kalábrie, který s sebou měl manželku a dceru. Následně rozhod´ o odstranění předmětů z dosahu upřených a dychtivých  pohledů dam. Falický symboly měly později zcela praktický význam - nad vchody obchodů a živností měly zahánět zlý duchy. Muzeum je pojato velmi seriozně. Nicméně, jak uvádí průvodce, návštěvník se neubrání pobavení, spatří-li muže, jehož toga jen neobratně skrývá bujnou erekci.

Ve 20,00 jsme se sešli v přístavu, rychle dojeli jednu Zdeňkovu dobrotu z Maroka a připravili se na noční trajekt. Odjdíždíme v 21.00.

Teď ležím na pátý palubě celkem starý rachotiny společnosti Siremar. Plujeme na Sicílii. Moře je rybník bez vln a světla Neapole mizí za pomyslným obzorem.

Ujeli jsme 38 km a celkově 258.

středa 12.5. - Liparské ostrovy - Millazzo - Mazzara St. Andrea

Budím se, když kdosi volá "Stromboli !" Stromboli měla větší  erupce v letech 1919 a 1930, ale její hlavní devízou je  pravidelná  činnost. Dvakrát až třikrát za hodinu vypustí oblak dýmu  a spršku  kamení.

Tak jsme u Liparských ostrovů. Je něco před šestou hodinou. Fotím si ostrůvek a koukám, že se zvedl vítr a trochu načechral vlny. To zproblematizovalo mezipřistání u ostrova Lipari. Navíc lodníci podivnou operací přervali mohutný lano, kterým jsme se měli přitáhnout k molu. Železná klika odletěla do moře nad hlavami udivených cestujících jako párátko. Kapitán musel zpět na volný moře a pak čekal asi 3 hodiny, než se přístav uvolnil, aby to zkusil znovu. Nepovedlo se a tak s velikým zpožděním přijíždíme do Milazza. Obřadně vstupujeme na sicilskou půdu. Je to vždycky sváteční pocit okusit nepoznanou ostrovní pevninu.

Milazzo je vylidněný. Jedem po předměstí a hned na nás startuje toulavej pes. Kolem moře je nepořádek. Sleduju pozorně mapu. Ne tak už Zdeněk, kterej v záchvatu odlehčování vyhodil s nepotřebnými listy autoatlasu Itálie i celou Sicílii...

Je jasný, že do Taorminy to dnes nestihnem, je skoro šest a malinko bloudíme. Cestu nám zpestřil švýcarskej kolega z Neuchatelu.  Pěkně houževnatej šlachovitej dědek jede přes celou Itálii. Škoda, že mluví jen francouzky. Máme před sebou ty správný hory a cesty. Je ovšem čas koukat po noclehu. Končíme v divokým údolí poblíž řeky, 1O km pod Novarrou. Je tu docela hezky, až na počasí. Mrholí, ale ve spacáku je dobře.

Ujeto 31 km, celkem 289.

čtvrtek 13.5. - Mazzarra St. Andrea - Novara - Taormina - Zafferana

Budí nás cinkot oveček. Vaříme čaj a chvíli po půl osmý tlačíme kola zpět na silnici a pokračujeme divokou horskou krajinou stále mírně do kopce na Novaru. Počasí na cyklistiku výborný, na koupání ani náhodou.

První dojmy ze Sicílie jsou dobrý. Hlavně je ohromně šťavnatě zelená. Je to opožděným příchodem teplých dní. Nic moc tady sice nekvete, ale nikde není vyprahlá zem, či prach. Silnice jsou v kopcích  kvalitní a s malou automobilovou frekvencí. Vesničky stojí na pahorcích a tvoří je shluky bizardních kamenných domečků. Počasí nás trochu překvapilo. Myslel jsem si, že vezu čelenku kvůli tomu, aby mi netek´ pot do očí a zatím jí mám přes uši proti chladu. Snad se dočkáme lepší dní, potřebovali bychom kvůli Etně trochu jasu a slunce.

Po příjezdu do Novary začíná pršet a tak končíme v kavárně u capuccina. Koukají tady na nás dost pobaveně.Na rozdíl od bince na ulicích Neapole je tady na chudým sicilským venkově pořádek a klid.

Jedeme za Novarou na bezejmenný sedlo a následuje sjezd do Rubina. Pak podél řeky, dokud se neukáže, že je to špatně a že se vlastně vracíme k Millazu. Po konzultacích s domorodci  se vracíme a stoupáme krpálem na další hřbet - passo Baramanco. Teprve pak sjíždíme nádhernou horskou krajinou do  Antilla. Za chvíli už sledujeme mořský pobřezí a blížíme se k Taormině.

Taormina je nečekanej vopruz. Z dálky je to nádherně položený místo na 3OO m vysokým útesu nad mořem. Příjíždíme k ní po silnici podél pobřeží. Průvodce ji popisuje jako skvostnou dominantu a doporučuje zejména návštěvu řeckýho divadla. Jedu a silueta města se už objevuje. Vypadá to dobře. Z dálky vidím mohutnou obloukovou stavbu - že by to bylo to divadlo? Ne. Oblouky nepatří divadlu, ale obrovitý železobetonový konstrukci, na jejichž sloupech je uložená silnice. Po ní vyjíždí denně stovky autobusů a tisíce aut na kapacitní parkoviště co nejblíže historický zóně. Jedu tudy na kole, leje ze mně, všude plno smradu, hluku a řidiče autobusů evidentně štvu. Podle toho všeho to pak vypadá v centru městečka, jež na takovou zátěž turismu není vymyšleno. Nedovedu si představit co se tady děje v sezoně, když je teď polovina května. Ulička k divadlu je zcela ucpaná (školní výlety + důchodci), jdeš tam jak ve stádu ovcí. U pokladen fronty. Nesmyslný a tupý suvenýry, nesmyslný ceny za ošklivou pizzu z mikrovlnky. U divadla chvilku odpočíváme. Koupili jsme si jednu vstupenku dohromady, vystřídáme se, ty davy se stejně nedají dlouho vydržet. Tady jsou snad všechny děti z Itálie. Dost je zajímáme a ptají se nás odkud jsme. Chápou, až když přijde řeč na calcio (fotbal). Mimochodem, calcetto - malej fotbal - se na Sicílii hraje asi všude a krásně upravený hřiště s umělým povrchem jsou k vidění i v těch nejkrkolomnějších místech v horách.

Je 18.3O a pokračujeme z Taorminy dál podél pobřeží pod Etnu. Nejdřív po chodníku kolem moře a to je hezký. Pak se ale musíme zařadit na silnici a tady zábava končí. Ukazuje se, že celý pobřeží tvoří jedna nekonečná komerčně-turistická zóna. Mix památek, hotelů, apartmánů, marketů, i kdysi osobitých rybářských vesnic. Poezie a intimita jejich kostelů a okolní zeleně byla překonvertována do jedný universální hmoty. Velký zklamámí z tohoto pobřeží Sicílie a tak už se těším až odbočíme definitivně do vnitrozemí. To nastává po cca 3O km. Už se šeří a víme, že tu žádnej kemp není. Tak pomalu stoupáme do Zaferany, vesnice na patě více než stokilometrovýho kužele Etny. Je tady stále hustá zástavba a tak není snadný najít vhodný místo k přenocování. Končíme na malým travnatým plácku pod opěrnou zdí silnice za Zaferanou.

Ujeto 114km, celkem 404.

pátek 14.5. - Zafferana - Etna - Adrano - Enna

Ptáci, vycházející slunce a vědomí, že bivakujeme v obydlený zóně nás vytahujou ze stanů dříve, než obvykle. Jedeme na Etnu. Ne až nahoru, ale do výšky 2000 m, kam vede silnice. Začínáme tedy stoupat, počasí vypadá velmi příznivě. Bohužel čepice mraků sedí zrovna na Etně, ale třeba se to změní.

Silnice se brzy vykroutila ze zelených porostů a teď přechází do lávovýho pole poslední erupce z r. 2OO1. Jedu v moři totální černoty. Je to velmi zvláštní a čím delší, tím více depresivní. Krajnici vozovky tvoří převeje sopečnýho prachu - jak inverzní snímek zimní krajiny. Až po 13 km se mění okolí silnice trochu do zelena. Už mi z toho  hrabalo.

V 11.3O jsem na nejvyšším místě u chaty Sapienza.. Počasí se pohoršilo a moc toho nevidíme. Je docela zima. Jsme uprostřed neuvěřitelnýho moře čerstvě zatuhlý lávy. Jsou tu i kiosky se suvenýry a hospody. Lanovka je zdeformovaná živlem a tak lidi vozí do vyšších poloh sopky terénní vozítka za peníze a nebo šlapou zadarmo.

Staví se tady nový parkoviště, silnice a lanovka je taky v rekonstrukci.  Obnova probíhá na bizardních tvarech lávových polí. Zdá se nám, že z nich ještě sálá teplo. Je to bomba. Bomba je ovšem taky náš expediční kolega, právě kolem nás projel v protisměru a kromě brašen si připnul ke kolu surfový prkno. Moc se tady nezdržuju - chlad a mlha.

Jedem dolů a najednou je to tady. Napravo se pohnuly mraky a vidíme špičku Etny. A pak víc a ještě víc. 3.323 m vysoká hora má hermelínovej šál sněhu kolem krku a my zase mocnej zážitek. Tak fotíme o stošest. Pak trochu bloudíme na úbočí sopky, ale nakonec samozřejmě nacházíme cestu dál krajinou směrem na západ, do vnitrozemí Sicílie.

Je 14.45. Z krajiny sněhu a popela přijíždíme do krajiny překvapivě zelený. Letošní pozdní příchod teplých dní způsobil, že i tady se všechno teprve rozjíždí, pole uzrávají a louky jsou samá kytka.

Propletli jsme se Adranem a míříme širokým údolím na Ennu. Panoramata jak z amerických kovbojek. Otevřená krajina, skály, semtam jezízko, nízká tráva, žádný lesy. Kolem cesty kvetou kaktusy. Projíždíme nespočet půvabných vesniček. Lidi tu nejsou na turisty moc zvyklí a na pošuky s velikýma taškama na kole už vůbec ne. Dědkové v placatých čepicích pokyvujou hlavama a malý děti se nám nepokrytě smějou. Taky jsem dneska vyzkoušel pepřovej spray. Přepadla nás totiž u jedný vesnice skupina toulavých psů. Většinou se dají zahnat řevem, ale tady byla jedna šelma, která se mě rozhodla sežrat. Tak jsem mu to nasolil pěkně do tlamy a funguje to skvěle. Úplně zkameněl. Víc nevím, uháněl jsem pryč, co to šlo.

Čas nekompromisně letí a Enna daleko. Přijíždíme k ní za tmy. Kemp je ještě o 1O km dál a navíc pro zítřek nevhodným směrem. Tak zkoušíme jeden hotel. Ptám se na cenu. Eighteen - 18, to by šlo. Italsky prý otanta, ale to je přece 80, nebo ne? Tak si to nechám napsat a je to opravdu 8O EUR za noc. Do toho tedy nejdem. Zdeněk mě přemlouvá abych se pána dovolil, že si postavíme u hotelu stany. Ubytovat se v záhonech mezi maceškama - tak daleko můj parlamentarismus nesahá a tak jdem pryč. Nakonec to řešíme celkem razantně a rychle. Na předměstí městečka zalézáme za autoservis, stavíme za zdí na trávníku stany a ještě se zásobujeme vodou a dáváme si skvělou pizzu Margerittu s pivem Foster ve vedlejším Australian Pubu.

Ujeli jsme 119 km, celkově máme 523.

sobota 15.5. -  Enna - Villarossa - Marianopoli - Villafrati - Godrano

Vstáváme časně, abychom nebudili pozornost a po pár kilometrech v městečku Villarossa snídáme. Silnice č. 121 směrem na Palermo je fajn a počasí nemá chybu. Musíme dnes  ujet docela  dost, protoře zítra večer je třeba být v přístavu Trapani. Zkrátka,  zpoždění příjezdu a dřívější odjezd nám trochu napínají režim zbývajících dní na Sicílii. No, ono to nějak půjde a v Tunisu odpočinem.

Sicilská sobota pokračuje příjemně dál. Jedem dnes odděleně. Kolem poledne dávám skvělou zmrzlinu v Marianopoli. Coltreane troubí čím dál líp. Krajina je stále otevřená a nádherná, louky hrajou všema barvama, kytek nevídaně a provoz minimální. Připomíná mi to tu idilickou cestu v Provence při premiéře v r. 98. V podvečer se se Zdeňkem setkáváme v údolí řeky Azziriolo. Musím ještě zmínit příjemnýho pumpaře na zastávce za Vicari. Vyptával se na všechno možný a když jsme mu pochválili Sicílii, tak byl na vrcholu blaha a skoro se loučil se slzama v očích, přičemž zejména vychvaloval českej fotbal.

Rychlým sjezdem, při němž mi vypadla z brašny malá pet-flaška se slivovicí a svištěla si to po asfaltce dobrých 100 m,  předháníme podvečerní déšť a cestou do Villafrati  si okukujeme místa na spaní. Škoda, že jsme nebyli pozornější.  Teď nás ale zajímá nejbližší pizzerie a ostatní se uvidí. Daří se, pizza je výtečná, stejně jako lahvovej Heineken - vše za 6,50 E ! O takových cenách se nám v Tyrolsku nebude ani zdát. A ještě jsme viděli pana pizzaře v akci a dobili nám tady telefony.

Už se skoro stmívá a tak vyjíždíme z Villafrati, abychom to někde zapíchli. Ale jaksi se to nikde nehodí. Tak jedem pořád dál a dál. Už je tma. Pozemky jsou buď oplocený, nebo nás odpuzují psi. Jedem tedy směrem k jezeru dello Scansano. Krajina je více horská, sevřená, stoupáme až za Godrano. Tam běží těžkej noční život a mlaďasové se můžou při pohledu na naše kola smíchy potrhat. Končíme za tmy na kraji lesa vedle opuštěnýho pasteveckýho domku. Víc neřešíme a lezem do spacáků.

142 km - celkem 665.

neděle 16.5.   Godrano - Corleone - Roccamena - Alcamo - Trapani

Budí nás už tradičně cinkot zvonů oveček a krav. Teprve po probuzení zjišťujeme, jak hezký místo jsme si vybrali pro nocleh. Ale konec rozjímání, je třeba být večer v Trapani. Jedem lehce do kopce krásnou lesní rezervací Bosco del Cappelliero. Hory, slunce a ptáci spolu ladí. Za lehkým oplocením jsou lavičky a příjemnej stín.

10.30. Tak jsme pěkně blbě zabloudili. Snad nás magicky přitahovalo Corleone - prostě jsem přestal na chvíli sledovat mapu a už je to 20 km navíc. Tak to zkracujeme přes Roccamenu (po strašný polní cestě) na Camporeale a Alcamo. Odtud to bude ještě 60 do Trapani ! To vypadá na 140-cítku. Pohodovej den plnej pizzy a malých studených piv je zjevně v pizzy.

Jsou to dneska tropy. V 16.00 sjíždím do Alcama. Kurva, to je krize. Sedlo nějaký tvrdý, palec se mi podebírá a dochází voda. Navíc koukám,  pobřeží do Trapani jsou samý hory. Alespoň, že už je cítit moře. Fouká od něj severní vítr, pořád se tomu létu nějak nechce na svět.

V Alcamu jedno, zajížďka k pumpě a setkání s klukama z Německa. Jedou od Bologni na Sicílii a zpět do Neapole. Nemám na konverzaci moc chuť, ale náhle, jak jsem polknul hlt slivovice na přátelství se mi v těle rozsvítilo. Po třech kilometrech jsem zastavil u kiosku nad Caslellemmare, dal si živočišně, bez ohledu na čas pořádnej falafel s grilovaným masem, dvě sedmičky Heinekenu, pokecal s italskou dvojicí a nastoupil do toho. Opět se ukázalo, že jsem večerní jezdec. Přestalo mi vadit tvrdý sedlo, našoupal jsem tam těžký převody a závěrečných 53 km do Trapani proletěl ve velký euforii  navzdory provozu vracejících se víkendových rekreantů a členitýmu profilu. Sjeli jsme z náhorní plošiny do Trapani. Brzy zjišťujeme, kde je přístav a pak vyjíždíme podél moře někde zatábořit. Kemp je daleko, hotýlek zase za 80 E a tak nakonec stavíme stany za San Giulianem u křoví na veliký louce. Pár metrů od nás se převaluje Středozemní moře.   Po nohama nám pořád něco křupe, ale nezkoumáme to, vaříme za tmy čaj a jdem spát.

135 km - celkem 800.

Pondělí 17.5.  Trapani - lodí do Tunisu

Tak dneska poplujeme do Tunisu. Je to možný? Vylézám ze stanu a zjišťuju příčinu včerejšího nočního křupání při chůzi po louce. Invaze malinkých hlemýžďů. V trávě jsou jich tady snad miliony. Taky vyplnili rub vnějšího pláště našich stanů.

V 7.OO vyjíždíme a brzy jsme v Trapani. Loď jede až v 11 hodin a tak je čas na menší nákupy, hlavně potravin, nechce se nám v Africe se stravou příliš experimentovat. Naštěstí z lahví slivovice v předchozích dnech příliš neubylo a tak máme kvalitní prostisračkovou prevenci.

Na terminálu v přístavu posedávají tmaví chlapíci, na autech mají obrovitý zavazadla se vším možným, hlavně s oblečením a spotřební elektronikou. Musíme si místní v kanceláři  ještě něco vyřídit, vyplnit a orazítkovat a moje katastrofická představa, že nás třeba na loď taky nemusí vůbec pustit se zdá být dost reálná. Ne tak pro Zdeňka, ten řeší problém známek na pohledy a je mu dobře. Nakonec úspěšně absolvovujeme všechny kontroly a anglicky hovořící posluhové v bílých uniformách nás uvádí na příslušnou palubu lodi společnosti Medmar. Hoši Tunisani hned rozjíždí svačinky z mastných papírů a osobní hygienu v umývárnách. Pak si sundavají boty, šup s nima pod hlavu a už pospávají po různu v křesílkách, na stolech, či jen tak na koberci. Pinglové v baru jsou ovšem profíci a vlídně obsluhují kohokoliv, včetně nás. Malinko jsme se přiopili Heinekenem a cesta hezky ubíhá. Ale žádný velký teplo na palubě, představa opalování se v bílých křesílkách byla dost naivní.

Taky jsem si konečně umyl hlavu a něco přepral. Starost mi dělá můj ukazovák. Pořád se víc a víc nafukuje a docela bolí. Jinak docela rádi odpočíváme, ta Sicílie byla díky kratšímu pobytu fyzicky náročná. Ale rozhodně krásná. Tak jak mě ovšem nadchlo hornatý vnitrozemí, tak mě stejně zděsila ta nesmyslná komerce na východním pobřeží.

S velkou zvědavostí vyhlížíme v podvečer Afriku a už je to tady. Než se ale dostaneme do přístavu La Goulette je už dávno tma. Balíme svoje věci zpátky na kola v podpalubních garážích a s jistým rozechvěním vystupujeme pod noční africký nebe. Ale to už nás posílají celní úředníci spirálovým chodníkem vzhůru do horních pater přístavního terminálu. Stojíme ve velký hale frontu u budek na odbavení. Jsou tam i motorkáři a jejich silný stroje. Uředník je velmi komisní a zlobí se, že nerozumíme dobře jeho francouzštině. On zase nerozumí slovu technik, protože to se musí říct "tikni:k" (chtěl mojí profesi). Ale i tohle překonáváme, jsme propuštěni a dlouhým tunelem vystupujeme na africkou zem. No jo, ale kde teď budeme spát. Je 22.3O a co tady v milionovým  městě, vždyť nemáme ani pořádnou  mapu? Opodál čeká na vystupující pasažéry hlouček domorodců a nabízí odvoz taxíkem do centra Tunisu. Z přístavu La Goulette je to do centra ještě 1O km pro ultrarovný silnici, která vede po hrázi mezi dvěma zálivy. Jeden taxikář se nám vnucuje s hotelem. Dal nám papírek s adresou. Prý bude cena mírná. Jo to známe, zase 8O E..... Nicméně papírek strkám do kapsy, zapínáme blikačky a vydáváme se na noční jízdu. Centrum města se třpytí v odlesku  hladiny zálivu kdesi na horizontu. Cesta se zdá nekonečná, až když předjíždíme kluka, kterej to mastí stejným směrem  jako my, jenže s amputovanou nohou o berlích, uvědomujeme si, že jde o prd.

Zdá se, že jsme na hlavní avenue, míjíme hotel Africa. Jede tady noční život a překvapují nás osvětlený stánky s kytkama. Zkoušíme se ptát policajtů na adresu, kterou nám dal ten hoteliér, ale nějak jim to nic neříká. Tak trochu chaoticky pokračujeme dál, blížíme se starýmu městu a lidí ubývá. Před hotýlkem Medina se domlouváme, jestli by nebylo dobrý se tam přeptat na cenu. Mezitím ovšem přichází pohledný chlapec. Podává mi ruku a že prý se jmenuje Habbib. A že za 1O E. Jenže nikoliv nocleh, ale sex. Ani  se neptám, jestli ta pětka bude pro mě nebo pro něho a radši mizím v recepci hotelu. Tam sedí sympatickej chlápek v kukani na způsob filmu Penzion pro svobodné pány. Je to Ital. Ano pánové, tady můžete mít pokoj i s teplou sprchou za 18 dinárů (t.j. asi 14 E). Jo, to znám, zase osmnáct bude osmdesát. Ne, ne, opravdu ujišťuje, že jde o 18. Dává mi klíče, ať se jdu na pokojík podívat. Tak jdu. 

Odemykám. No, trochu plísně v rozích místnosti, postele každá jiná, zažloutlý povlečení a v otlučeným výklenku oslizlá sprcha. Něco jako léta zanedbaná nevětraná ubytovna někde na Šumavě. Ale je to v centru, voda teče, žádný brouky nikde nevidím a tak to berem. Vynášíme si do třetího patra kola a bagáž a dochází nám, že je to vlastně skvělý, jak rychle jsme vyřešili problém se spaním v Tunisu - hlavně přímo v centru a za pár babek. Otevřeným oknem máme jak na dlani náměstí se vstupní branou Port d´France.  Zapíjíme příjezd do Afriky hltem slivovice. Ten mi dodal odvahy k autooperaci podebranýho prstu. Lehce v něm ryju opálenou jehlou, ale nic moc jsem z toho nedostal, kolem nehtovýho lůžka mám zapálenou tkáň a trochu v tom tepe. Ráno dám ATB. V noci nás vyděsil orientální žalm  muezzina prostřednictvím veřejnýho rozhlasu.

12 km - celkem 812

Úterý 18.5. Den v Tunisu - Karthágo - Sidi Bou Said

Dnešní den zasvětíme prohlídce hlavního města  a nejbližšího okolí. Válíme se v postelích a pozorujeme ruch na vstupu do Mediny. Obchodnící už jsou na svých místech a tak můžeme vyrazit. Zaplétám se do neuvěřitelnýho labyrintu uzounkých uliček. Útočí na mě podélně stojící obchodníci, tahají mě dovnitř a nabízí cokoliv z neskutečnýho množství různých blbostí. Navíc je zřetelně upoutává moje oblečení, resp. nohy navlečený v krátkých cyklistických kalhotách. Pomalu se probíjím do horních uliček. Náhle mě oslovuje jeden človíček - pracovně Mustafa-  a nabízí, že mi ukáže palác a dovede na balkon, ze kterýho si všechno nafotím. Samozřejmě, že předtím pochválil českou republiku, náš fotbal, vykřikoval Čeko - No capitalist a ukazoval, že jsme bratři. Proplétám se za ním mezi spoustou turistů a místních lidí. Měl pravdu. Fakt mě protáh´ do míst, kam bych se sám neodvážil. Ukázal mi lázně, kde seděli chlápci v kádích jen se z nich kouřilo, navštívili jsme palác, kde byl i prezident Zin Ben Alí s Mitterandem a Kwasnievským atd. Je mi jasný, že budu muset něco zaplatit. Nafotil jsem si mešitu Sitouna a pár interiérů. Pak mě Mustafa vzal do obchodu svýho bratra, no a tam bylo jaksi nevyhnutelný si něco koupit, abych se revanšoval. Udělali mi mátovej čaj a ukecali do koupě smrdutý voňavky. Však to v tom kšeftu smrdělo jako kdysi u Syřana Azaama na koleji. Sice jsem usmlouvat asi 4O% ceny, ale myslím, že mě dostali, kam potřebovali. Byli spokojeni a já taky.

Teď je poledne a ze všeho mi drnčí v hlavě. Tak Medinu opouštím s tím, že se tam ještě vrátím a zatím si prohlídnu francouzskou čtvrť.

Ta připomíná život jihoevropských měst. Navštívil jsem kavárnu s velmi silnou mrňavou arabskou kávou (chlápci v kvádrech to pijou na stojáka, zpravidla s mobilním telefonem u ucha), prošel pár zajímavých knihkupectví a vychutnal si obchody, který u nás už z dúvodů existence supermarketů vymizely - různý železářství, kšeftíky s elektromateriálem a taky domácí potřeby, malý papírnictví a tak. V lékárně je velmi vstřícná paní magistra a tak jí ukazuju svůj zahnívající ukazovák, jestli by neměli nějakej šikovnej obvazovej materiál. " Ale vy v tom máte infekci, tak to já vám dám antibiotika...."  a už to bez receptu loví ze skříně. Antibiotika už užívám, říkám. Nakonec  jsem dostal takovou vodičku a mast a radu jak s tím zacházet. Musím říct, že od tý doby postupně zánět ustupoval až do vyléčení.

Činím druhý kolo prohlídky Mediny. A opět mě oslovuje člověk, ptá se na jméno, zemi, chválí fotbal atd. A povídá, že zná někoho, kdo má moc pěknej obchod s voňavkou. Jo, ale já už jednu mám, říkám a ukazuju na batoh. Aha, tak nashledanou - došlo mu, že už tu hru znám a mizí v davu za další obětí rutinního rituálu.

Ve tři odpoledne sedáme se Zdenákem na odlehčená kola a vyrážíme na severozápadní pobřeží. Nejprve si ověřit v přístavu čas odjezdu lodě do Janova a místo odplutí. Pak už nás čeká Karthágo. Další zastávkou je bílý městečko Sidi Bou Said. Dali jsme čajovnu a open air restauraci s cous cousem. Dobrý, až na ty somrující kočky...

Je spousta hodin a tak musíme mastit do centra cca 25 km po hlavní třídě. Jde to celkem bezpečně v krajním pruhu pro mopedisty. Končíme ve francouzský čtvrti v Café d´Paris u piva. Restaurant jak z filmů pro pamětníky. Hezká atmosféra. Ale na deset chlapů asi tak osmina jedný ženský. Jdem do hotýlku. Ráno vyrazíme na venkov s dojezdem na východní pobřeží do Nabeulu.

65 km - celkem 877.

Středa 19.5., Tunis - Hammam - Soliman - Beni Khair - Nabeul

Moc hezky jsme se vyspali. Zamluvil jsem si v hotelu nocleh ještě na zítřek. Obdobně Zdeněk, ale o týden později. Rozhod´ se přece jen využít šance, prodloužit si pobyt v Tunisku ještě o týden a vydat se hlouběji do Afriky. Chápu to, na jeho místě bych to taky zvažoval. Taková příležitost se už opravdu nemusí opakovat - podívat se na Saharu, k solnýmu jezeru a na pohoží Atlas. Teď ale vyrážíme společně od centra Tunisu východním směrem přes nevzhledný průmyslový předměstí prozkoumat venkov. Začátek je vopruz. Spousty aut, prach, vedro, špína a bordel kolem silnice. Po 10 kilometrech jsme už definitivně z města venku. Jedeme po rychlostní silnici ve vedlejším pruhu. Zastavujeme u něčeho, co by se dalo nazvat motorestem. Je to chatrč, uvnitř prodávají nápoje. Venku je chlapík a rožní kusy masa - kozenku. Její kůže je vystavená spolu s uříznutou hlavou vedle na kůlu. Opodál je skleněná vitrina a v ní další již stažená kozenka.... A do toho pere africký slunce. No, vůně grilovanýho masa byla převeliká, dokonce jsme si stoupli do fronty, ale pak jsme to přece jen raději vzdali. Slivovice pomalu dochází a tak proč pokoušet osud. Jedeme raději do nejbližší vesničky - Hammamu.

Najíždíme do centra a dáváme rozchod na jídlo. Koupil jsem si věc, kterou jsem i pro příště nazval prakticky "kuře do helmy". Je to jednoduchý. Koupíš si grilovaný kuře a salát. V Tunisku to znamená, že ti dají do igelitový tašky skvělý kuře v novinovým papíře a hromadu salátu taky v novinovým papíře. Pak vyndáš ty dvě novinový hroudy z igelitky ven, použiješ ji jako vystýlku do cyklohelmy a do takto upravený nádoby vysypeš kuře a salát. Pak z toho labužnicky vyzobáváš voňavý kousky masa a čerstvou cibuli, salát a papriku.

 Postupně se nám daří najet na méně a méně zatížený cesty a můžeme se soustředit na život kolem nás. Docela to stojí zato. Jedem na  Soliman a Menzel-Buzeltu. Několik postřehů: Všude jsme s brašnama na kolech považováni za velký exoty. Hlavně děti na nás volají a chtějí se fotit. Není problém koupit nápoje. Všude je dostatek kiosků s balenou vodou, Colou, Fantou , atd.

Lidi moc nepracujou. Je docela běžný spatřit vedle silnice v příkopu pospávajícího chlapíka na slaměný matraci. Leží na zádech, poblíž se pase nějaká ovce, případně na stolečku je nabídka ovoce ze sadu. Ne vždy jsem si byl jist, zda  ov(o)ce patří zrovna tomu, kdo relaxuje v pangejtu mezi odpadky. Všude je ohromnej bordel - nejvíc pak v páteřních  ulicích vesnic, nazvaných "enviromentální"  - papíry, pet lahve a igelity. V Menzel Buzeltě máme skvělý arabský kafe a vzápětí odbočujeme na "okresku" směrem na Nabeul. Kdysi to asi byla asfaltka široká cca 7 m. Asfalt postupně od krajů vozovky mizí a po prostředku se snaží jet všichni. Na krajnicích je červená písčitá zemina.  Ne všichni se tam vejdou, ale naštěstí tu je minimum aut a tak zbývá dost místa  pro nás. V Beni Khairu přejíždím pahorek a už vidím pobřeží a moře.

V 17.3O přijíždíme do Nabeulu. Vítají nás dvě mešity. Směřujeme k moři a velmi rychle nacházíme camping. Je parádní. Bílý zděný bungalovy a jeden je náš. Nemusíme stavět stany a máme pro sebe asi osm paland a velkou koupelnu. Odcházíme se konečně vykoupat do moře. Na pláži je jen skupina asi osmi mladých holek, vypadají jak sportovky na nějakým soustředění. Velmi se radujou a výskají - nikoliv naším přičiněním. Jejich plavky připomínají spíš minišaty, inu muslimky. Na Afriku je asi dost chladno a tak se odcházíme trochu zkultivovat a strávit poslední společnej večer do Mediny. Ta je menší, než  v Tunisu, ale o to příjemnější. Nakupujeme pár blbostí a užíváme si smlouvání o cenách. Nejlepší je, když o něco projevíš zájem, ale ve skutečnosti to nepotřebuješ. Chtěl jsem pro Ivanu jednu krabičku cigatet. Že prej za dva dináry. Tak povídám jo, ale za jeden a půl. Může být, ale dám ti za tři celej karton, povídá obchodník. To neuvezu, jsem na kole, já na to. No tak si vem ten karton za dva! Nechci, nemám to kam dát. Nemoh´ to pochopit, že nevezmu takovou láci. Potom jsem okukoval hrnečky na kafíčka. Nechtěl jsem je, ale pán mi z šesti slevil na tři dináry. Jen tak ze srandy říkám, že dám dva. "Když ty dva - to já bankrot!" - křičel česky a tak domů vezu tunisskou keramiku. Zašli jsme do skvělý hospůdky. Sedíme venku, u nohou vodní dýmku a popíjíme mátovej čaj. Po spoře osvětlený ulici občas přejede nějakej povoz s neuvěřitelným nákladem, ale žije to taky jako bejk. Chlapci hrajou karty a křičí, přes ulici jsou další putyky a noc pádí. Pravda ženy, té zde nespatříš. Moc toho nenakecáme, spíš tak rozjímáme, zítra nám totiž začíná sólojízda a hlavně Zdenák jde do experimentu. Ale docela se na to těšíme. Bude to změna.

110 km - celkem 977.

Čtvrtek 20.5. Nabeul - Grombalia - Tunis

Probouzíme se. Moře lehce šumí a my brzy opouštíme chladivý klenby kempingu v Nabeulu. Po cestě do centra na "rozlučkovou křižovatku" míjíme děti. Jdou do školy, mají půl osmý, zatímco my půl devátý. Támhle se Zdeněk vydá směrem na jih a já pojedu rovně.  Myslím, že oba si to trochu přejem a trochu nepřejem. Docela oceňuju jeho odvahu "dát" Saharu. Asi bych s ním teď z fleku neměnil. Sice si koupil na poslední chvíli českýho Marca Pola, ale moc  o tom neví a hlavně mu nezávidím silnice, dopravně to bude hustý.  Já potřebuju na tyhle věci více psychicky připravit a tak o tom ani moc nepřemýšlím. Chválím osud za to, že tady jsem a hotovo. A že se prstík hojí, abych nezapomněl.

Je to zvláštní okamžik, v 8.52 zaznělo dvakrát "tak čau", plácli jsme se po zádech a je hotovo. Zdeněk mizí a já jedu zpátky do Tunisu. Byl to jen okamžik a z jednoho cykloosudu jsou najednou dva.

Vybral jsem pro návrat trochu jinou cestu než včera. Vyjíždím na dvouproudou kapacitní silnici, ale nikdo po ní nejezdí. Prostě jí tady postavili, ona se za pár let šikne. A to jo, protože turistickej boom je tu bez diskuze. Já tu potkávám dědka na kole. Zrovna slez´ a něco si přivazuje na zadní nocič cukršpagátem. Dřevěnou bedýnku. Ptám se ho na cestu do Grombalie a on přikyvuje a bodře mě zdraví jako svýho kolegu. Oba jedem na kole z bodu A do bodu B a oba vezem nějakej náklad, tak co, že. Pak koukám na babku. Jede na vozíčku, táhne ho osel a za sebou má hromadu neskutečnýho haraburní. Taky velmi srdečně zdraví.

V Grombalii mě nic nezaujalo. Kolem hlavní silnice je hrozně nepořádku. Sestřelenýho psa autem nikdo neuklidí, stejně jako mrtvou ovci z kanalizačního propustku. Ta dnešní cesta už není tak poetická, není tak venkovská jako včera a taky lidi jsou jiný. Sice mě docela dojalo, když se ke mě v jedný osadě rozběhly malý školačky a volali Bon jour monsieur!, ale jinde zase cítím, že tady je rozdíl jet ve dvojici anebo osamoceně. Možná jsem příliš opatrnej, ale když mě pozval jeden domorodec, abych s ním šel přes pole, že mi něco ukáže a náhle se na horizontu objevili další 3 chlápci, radši jsem se omluvil, ukázal na hodinky a vrátil se ke kolu. Třeba mi chtěli dát napít kořalky. Anebo taky ne, kdo ví. Chvíli potom zastavuju na krátký občerstvení. Hned je tu chlap a něco vykládá. Omluvám se, že nerozumím a odjíždím. Běží za mnou a něco volá. Po třech kilometrech zastavím, abych se napil, ohlédnu se a na horizontu vidím běžící postavu.

Blížím se předměstí Tunisu a tak mě čím dál víc serou velký auta. Smrdí a utlačujou, Na druhý straně musím pochválit místní dopravní policii. Jsou hodně vidět a řídí manuálně většinu kritických křižovatek. Vidí-li cyklistu, udělají něco, aby mohl rychle vyfičet a nepřekážel.

Ve dvě jsem blízko centra města. Na hlavní třídě předjíždím dědka na povozu s koníkem. Neodolám a fotím ho. Hned zastavuje a tvrdě vymáhá peníze. Měkce to odmítám. No a pak mě ještě trochu vypískali policajti, když jsem si dovolil projet jejich kordonem poblíž jednoho z ministerstev. Tunis je prostě policejní stát s dobře pěstovaným kultem osobnosti pana prezidenta . Na hlavním bulváru zastavuju u hezký restaurace se zahrádkou. Dali by mi prý k jídlu pivo, ale jen pokud ho vypiju uvnitř. Venku musím pít kolu a navíc mě otravujou somrující kočky a kocouři. Ubytoval jsem se opět v hotelu Medina, moje rezervace byla v pořádku. Rozhod´ jsem se projíst a propít zbývající dináry. Ještě předtím vyrážím do Mediny, ale pátravý pohledy obchodníků po mých cyklistických kalhotách a záplavy stále se opakujícího zboží mě nebaví. Inu, nevstoupíš dvakrát do stejný řeky. Najednou už nejsem tak bezvýhradně okouzlen. Dosud stylová plíseň na zdech hotelovýho pokoje se stává hygienicko-estetickým defektem, rozverní extrovertní prodavači na tržištích se mění v obtěžující vykutálence a hodiny do odjezdu lodi se vlečou. Tak jdu do sámošky pro pár gastronomických dárků a večer se lehce opíjím v Café d´Paris. Ono je to spíš Pivo d´Tunis. Stoupá mi do hlavy souběžně s tím, jak se v kavárenský "stodole" vrší přes sebe emotivní rozhovory hostů, jak se velkými okny stmívá a jak na bulváru jede život centre ville. Sedím a pozoruju. Támhle ty dva chlapi. Jeden - postarší elegán, velká patka  do čela, tvář skrytá za černí brýlí, okázalá mimika, stálá ostražitost, zda se dav dívá a na stole šampus v ledu. Bíla košile, bílý kalhoty, bílý boty, baleťáckej krok. Partner má košili pestrou, kouří doutník a moudře pokyvuje hlavou. Ostražitost nikoliv menší. Po lokále se pohybuje pán - ometák, vitálně přechází od stolu ke stolu, všechny zdraví, v hadrový tašce má cosi, co někomu občas ukáže. Sem tam zajde mezi personál a něco prohodí bez zvláštní odezvy. Olivrejovaní číšníci jsou staršího věku: Rozvážná, leč pružná chůze, elegantní pohyby, na kalhotě lampas a v každým směru poctivá rutina a profesní dril. Připadám si jak ve filmu. Už jen ten Oldřich a Adina chybí. A Melody Boys. Alespoň tu sedí girls. Dvě holky, snad studentky. To je velká výjimka. Jo a kluk, co má delší vlasy, než já. Jenže je má černý a tak jsem zase za Němce, sakra.

Nemám, navzdory postupující opilosti dostatek drzosti fotit. Platím a jdu do hotelu. Je už docela pozdě. Ještě musím napsat Ivaně, že jedu sám. Samozřejmě první reakce není moc dobrá, ani se nedivím, ale Sylva to pojala velmi realisticky, její názor asi ovlivnil globál a  taky čas to trochu vyhladil..

Tenhle den byl divnej. Tak, jak je mi líto, že končí pobyt na africkým kontinentu, tak se na druhý straně těším na nový zážitky ze sólojízdy domů. A na zítřek, kdy to začne.

109 km - celkem 1096.

Pátek 21.5.  Lodí  Tunis - Janov

Brzy po ránu šlapu po ultrapřímý silnici k přístavu La Goulette. Mam časovou rezervu na koupi lodního lístku i celního odbavení. Alespoň si to myslím. Podle místního času je sedm, slunce mi pere do ksichtu, loď jede v deset. Vdečně vzpomínám na Lucku, která mě vybavila na cestu MPtrojkama s Werichovým Fimfárem. Úžasný. Pan Čupe(-)a se v hotelu Medina stal naším horkým favoritem a pohádku Až opadá listí z dubu jsme si pouštěli až do spánku. Dala na tomhle výletě na prdel i Cimrmanovu Záskoku a to je co říct.

Tlačím do haly terminálu kolo. Tam  už se tvoří dvě fronty u okýnka společnosti Grimaldi. Samozřejmě nejprve vystojím tu špatnou a tak si musím stoupnout na konec tý druhý. Jenže věci nejdou tak snadno. Když chci platit kartou, slečna mi říká, že to musí být cash. Takovou hotovost nemám. Že jsou bankomaty ve městě? Ale přece nepojedu zpátky do Tunisu ?! Tak čekám na kolegu, prý pojede za chvíli do pobočky vzdálený 1O minut a lístek mi na kartu prodá. No, dobře, ale je to 10 minut pěšky, nebo autem?

Chlapík nejeví snahu někam jet a čas běží. Lehká nervozita. Pak přece jen jedem, hulím to za jeho autem na kole co to jde a po cca 2 km tam jsme. Nefunguje počítačová síť a už to vypadá dost kriticky. Nakonec se ale vše daří, dokonce kupuju kajutu - splněnej sen. Je to nesmyslně drahý, ale jednou za život... Škoda, že tu není Zdenák, vyšlo by to na půlku ( je dvoulůžková). Vyplnil jsem před odbavením všechny dotazníky, který mi přišly pod ruku. Dobře jsem udělal, pořád po mně něco chtěli - pas, boading card, boarding pas, znovu pas a ještě jednou pas. A pak se otevřou další dveře a celý ještě jednou. Opustit Tunisko je mnohem těžší, než do něj vstoupit. Copak jsem terorista ? No, chápu to, ono to zas nijak nebolelo, jen jsem si tak představoval, že mi někdo řekne - tohle máš blbě a nikam nejedeš. Co pak? Naštěstí to zůstává jen teorií a po posledních dvou kontrolách už přivazuju v podpalubí kolo a dostávám v recepci klíč od kajuty. Je to fakt luxus. Klimatizace, koupelna + WC, ručníky, osušky, mýdla, šampony, lodní rozhlas, červenej koberec a  výhled na příď lodi. Plno šuplíků a skříní.

Jdu obhlídnout loď Viktoria. Je velmi zánovní. Bar, restaurace, piano bar s živou hudbou, veliký místosti s televizory. Na palubě jsou lehátka, bazén (ale vypuštěnej - stejně je zima) a taky kotce pro psy. Na obrazovce na třetím decku se dá sledovat, kde se zrovna lodička nachází, kdy míjí ten kterej ostrov. Nostalgicky hledím na mizející břehy  Afriky opřen o zábradlí na zadní palubě. Je tu se mnou Slovinec Dimitrij Kebe. Nějak si mě vyhlíd´. Je to postarší hippík, znalec Zappy, archeologie a historie. Bydlí v Lublani. Je víceméně nezaměstnanej a tak byl zkoumat Karthágo. Živí ho podpora, kterou dostává jako válečnej vysloužilec. Mluvíme anglicky. Dimitrij vzpomíná na šedesátý léta, kdy jako Jugoslávec všude mohl cestovat a dinár zvonil tvrdovalutově. Zejména v Praze, tam se za velmi mírnej peníz pořídil exkluzivní chlast i holky.  Řeč s ním je to velmi zajímavá, trumfujeme ve znalosti kapel jako MC5 nebo Irion Butterfly, Dimitrij zaníceně vypráví o první desce Deep Purple, viděl živě 2x Mayalla v nejlepších letech anebo Cream. Vzápětí vytahuje z kapes nějaký výstřižky z novin o tom, jak měl na nějakým mezinárodním fóru archeologickou přednášku. Po několika hodinách rozprav jsem ale docela unavenej a tak se omlouvám a jdu si užít ten byteček. Jedem zrovna kolem Sardinie, ovšem není nic vidět. Tma jako v pytli a opar nad hladinou. Dám si ještě na zadní palubě závěrečnou sklenkou Grapy, aby se dobře spalo.

14 km - celkem 1181.

Sobota 22.5. Janov - Bobbio - Rivergaro

No, moc dobře se nespalo, pořád jsem se budil a sledoval hodinky, až jsem pochopitelně skoro zaspal. Nestih´ jsem se ani pořádně nasnídat a využít přepychovou koupelnu. Je asi půl osmý. Zjevuje se pobřeží Ligurie. V devět přistáváme v Janově. Než je nám dovoleno vstoupit z islámskýho světa na půdu křesťanství, čeká nás další kontrola s poněkud ponižujícím systémem, kdy nejprve jdou Evropani a teprve potom Neevropani. U smíšenýho manželství páru Švýcarů to vzbudilo údiv. Zcela pochopitelně. A další a další kontroly a vyplňování dotazníků. Nechápu, proč tohle síto neproběhlo ještě na lodi, takhle stojíme už hodinu v přístavu a stále nemůžeme ven. Ale přece jen vyjíždím z lodi přístavní trasou pro auta a kamiony a periferně kynu na Dimitrije, stojícího na lávce nade mnou. Vyměnili jsme si adresy a maily, třeba se ještě někdy potkáme.

Janova jsem se docela bál - nemám rád ty velký města. Podařilo se mi ale dost rychle trefit chodník z přístavu do centra a zastavit se u tunisskýho muzea námořní plavby. Ve městě se mi daří koupit kartu do foťáku a v infocentru zjistit detaily o cestě na Piazzenzu. Čeká mě asi pěkných pár kilometrů stoupání. Napřed ale chválím Janov. Jednak tu platí pravidla silničního provozu a dále si nelze nevšimnout úžasných paláců v centru - tohle město je a bylo asi vždy obdařeno schopnými umělci a inteligencí bohatých a úspěšných lidí.

Jedu ulicí Via Settembre. Ješte nákup plynový bomby a pak už kolem říčky Bisagno ukusuju první kilometry stoupání přes hory nad janovským zálivem. Musím s sebou hodit, je půl druhý a mě čeká dobrých 100 km do kempu v Rivergaru. Snad tam bude.

Toho stoupání bylo kilometrů čtyřicet a spousta tunelů. Pak ale dlouho a příjemně pozvolna klesám údolím Vallé di Trebbia. Řeka meandruje v zalesněných kopcích. Objevují se hotýlky, raftovací kempy, moře je zapomenuto. Návštěvníci jsou znalci a příznivci nevykřičený turistiky. Je pět večer a mám to kousek do Bobbia.  Lázně s historickým jádrem jsou velmi přívětivý. Dávám pauzičku na kávu a tekutiny a chvilku přemýšlím o možnosti zůstat v místním kempu. Ne, radši jedu dál, zítra se to bude hodit. Po hodině jsem v Rivergaru. Kemp je údajně blízko centra a už se vidím, jak si tady večer posedím v pizzerii. Ke kempu mě přivádí ochotnej synek prodavače zeleniny, ale bohužel je zavřeno. Tak se s ním loučím a protože se pomalu stmívá, jedu hned za Rivergarem ke kamemitýmu řečiští řeky Trebbia, stavím tady stan, vařím a za doprovodu pana Čupe(-)y a šumění peřejek rychle usínám na první sóloštaci tohoto výletu. Prší, ale nijak mě to nevzrušuje. Udělal jsem údržbu kola, dopil slivovici a vše je připraveno k přejezdu nížiny řeky Pád a nástupu do alpskýho masivu. Copak asi Zdenák, přišla od něj zpráva, že přespal u nějaký rodiny a dal s nima televizní večírek.

Ujeto 124 km - 1195 celkem.

Neděle 23.5. Rivergaro-Cremona- Salo- Lago d´Idro

Nějak mi to ranní balení nejde od ruky, ale je to vlastně první  standardní den po vyspání ve stanu. Poslední týden jsem spal 2 x na trajektu, 3 x v tunisským hotýlku a jednou v bungalovu. Už jsem asi odvyk´.

Polykám  kilometry  přes Caorso směrem na Piazzenzu. Jde to dobře, mírněj protivítr snesu. Piazzenzu míjím a v 11.OO jsem v Cremoně. Stojím na břehu řeky Pád. Je plná kalný vody, v Alpách asi nebude zrovna sucho.

V jednu odpoledne odjíždím v poměrně euforickým stavu z Cremony. To zdržení stálo za to. Udělal jsem krátkou prohlídku, pohovořil s jedním italským příznivcem cyklistiky, poslech´ si street music live a dal si na předměstí u Číňanů výbornou pizzu ciapollu za čtyřku. Nebe vykouzlilo odpolední beránky (u nás, píše Ivana, prší a sněží) a vítr jde do zad. Na obzoru se zvedají Dolomity. Je to všechno pěkný. V městečku Leno pauza na espresso a honem dál, protože je to dneska dost daleko.

Přejíždím dálnici u Brescie a pak se dostávám do dopravně  hnusných partií u Sala - na nájezdu k Lago di Garda. Je neděle podvečer a všichni někam spěchají. Automobilismus zkáza lidstva, cítím to rok od roku jako problém, kterej už přestává být evergreenem ekologistů a začíná cloumat majoritní populací Evropy. Ona to zatím tak zcela netuší, ale za pár let se z toho posere. Zkrátka intenzita, doprovodná infrastruktura a komerce autodopravy začínají přesahovat možnosti krajiny a likviduje samotnej zdroj a motiv svý existence. Zejména nekonečný šňůry motorkářů opanovaly silnici v klínu nádherných hor. Ty ale  nevnímám při projíždění několika tunelů, kde kromě zmíněných bikerů řvou obrovitý ventilátory. Potkávám asi sto mopedistů. Obsadili celej profil silnice a slaví nejakej vyhranej fotbal. Hm, to se taky změnilo. Dřív, když bylo po vítězným fotbale, tak se lidi opili, povídali si o tom, hulákali a zpívali. Tady se každej uzavře do svýho stroje a izolován v sama sebou vytvořeným kraválu si kompenzuje  nedostatečnost  komunikovat s okolím verbálně.

Stoupám k Lago Idro ať to mám za ssebou. Na Idro jsem se vyplížil v podvečer. Cestou mi věnoval jeden výpěstek prodavač citronů, kemp s vlídným majitelem byl hned na začátku a tak má tenhle den příjemnej konec. Nad Lagem se stmívá, hladina se ani nehne a kempař uznale kvituje moje přání nepít kafe "Americano gradne" (to pijou Němci), ale "Italiano picollo". Zdenák píše, že ho přepadla písečná bouře, a že ho zachránil nějakej Francouz s autem... To je dobrý.

Ujeto dnes164 km - celkem 1358

pondělí 24.5. Lago Idro - Ponte Arche - Trento - Basselga - Bedolo

Začíná to skvěle vymetenou modří nad Idrem. Kosa jak blázen, ono je taky teprve sedm. Tak jdu do těch Dolomit. V jedenáct už fotím z dálky zasněženou skupinu Brenta kus před Stenicem. Den jak víno. Sedím na plácku u jezera Lago di Rancone (8OO m.n.m.) a vychutnávám slunečnej den, už jsem to potřeboval. Klesám pak do údolí řeky Sarche. V ražených tunelech není nijak silnej provoz a soutěska za Ponte Arche je úchvatná, jakkoliv jsem tady už potřetí. Sjíždím do Sarche a pak stoupám kolem jezera Lago Toblino. Do Trenta se totiž musí přes docela hustej kopeček úbočí Monte Paganella. Pak ale následuje rychlej a prudkej sjezd a už jsem v Trentu na náměstí.

Zašel jsem do fast foodu - mají tady hezkou italskou soupravičku: Pizzu Margeritu + café espresso + Tiramisu. Centrum Trenta je plný antikvariálů, výstavních prostor a vůbec umění a studentů. Příjemný. Nesmím se tady ale příliš zadrhnout, čekají mě velký kopce a navíc budu asi hledat boční cestičky, neboť hlavní výpadovka je jen dálnice. Vyjíždím, ale je to drsný. To Zdenákovi při jeho povrchních informacích nepřeju. Musím se pořád ptát a hledám traverzy v prudkých kopcích nad Trentem.. Čas letí. Konečně jsem pod Basselgou - je 18.OO. No, to bude do osmi nejmíň.

Mám vztek na řidiče. Jsem  na úzký propojce a aut je tu mraky. A čím větší auto, tím větší magor za volantem. Hodně se to za těch šest let pohoršilo. Kam to povede? I cyklisti jsou nějak uzavření. Chlapi na kole Colnago za stodvacet litrů, s pupkem, ani na pozdrav neodpoví. Jak rád vzpomínám na ty srdečný týpky v chudý Sicílii, či Tunisku.

Noc na krku. Zase jsem to nějak blbě spočítal. Dojíždím do nemožně značenýho campu v Bedolu a mám toho dost. Jsem ve svahu mezi caravanama úplně sám. Hospody jsou zavřený a tak budou místo pizzy párečky. Stará důchodkyně v recepci si řekla provinile o 4 eura. Našel jsem si stoleček i křesílko a vychutnávám atmosféru soumraku. Zdejší nadmořská výška přes tisíc metrů znamená velmi studenou, byť hvězdou noc. Těším se na zítřejší centrální partii Dolomit a na známý místa, kam se po letech zase na kole vrátím.

Ujeto 120 km, celkově 1479.

úterý 25.5. - Bedolo - Predazzo - Moena - Falcade  - Caprile - Cernadoi

Naše Sylva dneska dělá státnice a tak na ní myslím. V noci trochu přimrzalo, ale zlatej stříbrnej spacáček light. Kemp je ve stínu a při balení jde pára od pusy. První kilometry svědčí o tom, že včerejší naštvanost z přemíry aut by nemusela přetrvat do dneška. Jedu zalesněným traverzem a poměrně osamoceně. Uživám si  ranní poezii hor a poslouchám muziku. Mířím na Cavallese.

Slunce se klube a vše vypadá dobře, ale pozor, je tu jedna žertovná chybička. Ráno jsem měl potíže s žaludkem, lehkou bolest. Tak si říkám, že když už mám sebou tak velkou lékárnu, že si jí užiju a že tam něco na žaludek taky bude. Bylo. Prepulsit. Měl jsem na něm napsáno 2 x denně půl. No, co se s tím budu půlit vezmu si jednou denně celej a je to, že. Žaludek mě přestal bolet, to jo. Ale taky je pravda, že tento preparát je nejenom na bolest žaludku, nýbrž i na uvolnění nadýmání. A to jsem sakra podcenil. Brzy jsem zjistil, že k uvolnění může dojít s nečekanou razancí a že obvyklý ozdravný prdnutí může mít dramatický následky. Párkrát bylo k posrání velmi blízko a celý dopoledne trvalo, než za pomoci bitter čokolády Ritter a preventivních zasednutí ve volný krajině navozuju zase normální stav organismu.

Jinak ale vše jde skvěle, v jednu jsem nad Predazzem. Vloni tu bylo MS v severských disciplinách. Hory jsou bělostně vysněžený z minulých dnů. Sedím u skokanských můstků a věnuju se pivu a olivám. Navíc přišla SMS od Sylvy jako že tedy uspěla a že se "vožere jako svině". No to jí chválím.

Před druhou hodinou začínám stoupat na passo Pellegrino. Docela mě ten krpál překvapil, ale před čtvrtou jsem tam. Bohužel vysněný kafíčko a posezení v restauraci na sedle se nekoná. Spíš tu totiž doznívá lyžařská sezona, než že by začínalo léto. Fest to tady za 1O let přebudovali na solidní sjezdařskej areál, ale na druhý straně ta původní intimita horskýho sedla je v pytli. Ach jo. Je už docela problém udělat pěknou fotku, aniž by ti na ní nevadil nějakej vzdušnej kabel, sloup veřejnýho osvětlení, či konec oplocení bobový dráhy.

Sjel jsem sešup do Falcade pod úžasnou kulisou Pale S. Martino. Jedu dál do Cencenighe. Skočil jsem si na kafe a přesto, že je 18.OO jedu dál. Dostal jsem takovou tu svojí podvečerní cykloslinu, opustila mně malátnost a s velkou chutí šlapu po prázdný silnici. Přes Caprile stoupám pod Cernadoi. Netuším, jestli tam ještě bude kemp, kterej si pamatuju cca 8 let zpátky, ale je mi to nějak jedno. Dorazil jsem na místo o hodinu dřív, než jsem předpokládal a tak už jen zbylo ukecat majitelku, aby mě pustila dovnitř. Napřed to vypadalo dobře, hospůdka u závory s několika štamgasty hučela. Ale následně paní povídala, že je před sezonou a že to nejde, že nemá ještě licenci. Nakonec jsem ji umluvil s tím, že brzy ráno vypadnu. Jsem tady v jediným stanu, poblíž silnice na  Falzarego Silnice, po který před 5 hodinama projel peleton Gira d´Italia. Škoda.

Byla i teplá sprcha a též chlápci z Prahy. Mají tady už několik let zaparkovanou nepojíznou Avii, kterou si časem přebudovali na ubytovací kontejner, platí majiteli nějakej nájem a střídají se tu v zimě i v létě. Prý jsou teď všude laviny a tak spíš jezdí na kole. Dal jsem si v putyce na počest Sylvy jednu grapu. Zalez´ jsem do vymrzlýho stanu, potěšil se plánem na zítřejší cestu přes Cortinu na Misurinu a nasadil všechny moiry a termotrika.

Ujeto 113 km, celkem 1592.

středa 26.5. Cernadoi- Falzerego- Cortina d´Ampezzo-Misurina-Toblacher See

Smutek ubývajících prášků.....

Co to je? To je když máš v krabičce vitamíny a máš je přesně spočítaný na cestu. Když je jich např 5 denně tak to celkově dělá 125 pilulek při 25 denní cestě. Na začátku se krabička skoro nedá zavřít. To je hej. Pak je tam míň ale ještě furt dost a je pořád ještě dobře. Pak ale zaregistruješ chrastění jen několika spočítatelných bonbónků. Je to znamení blížícího se konce výletu. Jo, těšim se domů, ale ta chvíle, kdy si ráno na dlaň vysypu pár posledních tablet, je smutná. Jako dneska ráno pod Falzaregem.

Ale vždyť mám ještě skoro tejden, říkám si, když po mrazivým probuzení, hygieně a horkým čaji podlézám závoru campu v Cernadoi, abych se vydal nahoru na sedlo. Po cestě si pouštím zase Fimfárum a jako výzva se přede mnou objevuje vrchol Monte Lagacuoi s horní stanicí lanovky. V serpentinách je mi vždycky dobře, metry přibývají a tak mám prostor i pro vzpomínky na svoje první cesty do Dolomit s Rosťou Řežábem, na všechny neopakovatelný první dojmy a zážitky.

Je to tady jiný než tam nad Trentem. Míň techna a víc přírody, cyklisti se zdraví. Vlastně už včera v Caprille na mě jeden volal "Complimento!" To snad nebylo nic špatnýho, ne?

Už v deset jsem na Faltzaregu. Je tady vysněženo, žádnej ruch a docela teplo a bezvětří. Tak suším a na WC v baru něco málo přepírám. Asi za hodinu sjíždím do Cortiny, abych si prošel novej obchoďák se spoustou outdoorovýho vybavení a dále pak navštívil pizzerii, kde jsme loni se Zdenákem měli výbornou pizzu. Letos to je zrovna tak, jen ten Zdenák je někde na Sahaře. Nějak se neozývá, ale přičítám to spíš jeho laxnímu vztahu k telefonu, než čemukoliv jinýmu.

Ve 13.3O stoupám na passo Tre Croci. Udělalo se fotografický počací s mráčky, projíždím piknikovací lesíky pod Croda Rosou a už jsem na Missurině. Flákačka, koupě trika, kávička. Sjíždím k Toblachu a pokukuju na Tre Cime vpravo od silnice.

Kemp u Toblacher See je přepychovej, koupelny na čipovou kartu, hospoda na jezeře - až moc nóbl. Osazenstvo tvoří uhlazený Rakušani ve vyžehlených košilích a voňavých svetříkách. Itálie je v čudu, vzpomínám zase na sicilskej venkov. Tak a spát a zítra po stopách Dolomiten Radmaratonu na Villach.

Dnes to bylo 62 km, dohromady 1655.

čtvrtek 27.5.   T. See - Maria Luggau - Bad Bleiberg - Villach - Ossiachersee

Na opuštěným přechodu Sillian mám poslední italský kafe a jsem v Rakousku. Míjím sklad dřeva, kde jsme předloni piknikovali během průtrže mračen při expedici z Korsika - Tábor. Ve městečku Tassenbach jsem si koupil nový sedlo !! Je to Density Royalgel  za 49 eur a první dojmy jsou úchvatný. Rakousko je příjemný - vesničky žijou a kamioňáci jsou ohleduplnější. Odbočuju v Panzendorfu doprava a stoupám mezi štíty Lienzer Dolomiten. Počasí proměnlivý, neškodí. Louky samá pampeliška, na kopcích zbytky sněhu. Jak by řek´ Václav Havel, upřímně se z toho raduji.

Před dvanáctou jsem v Obertillachu na nejvyšším místě dnešní trasy. Cesta do Kotschach Mautenu ale vůbec není pozvolnej sjezd, jak jsem doufal, ale krátký krpály nahoru - dolů, pěkně vyčerpávající.

Pořád se ohlížím, pronásleduje mě bouřka. Z toho důvodu taky nestavím v Kotschachu a valím dál na Villach. Občas zabouří, ale zatím tomu úspěšně ujíždím. Jsem s tou bořkou sesynchronizován neméně tak dobře jako krok Járy Cimmrmana se vzdáleností pražců c & k železničních tratí. Mohli by na mě tady pokřikovat "Kdy zas přitáhneš nějakou bouřku, prevíte? " Krajina, kterou jsem projel je totiž vzápětí nekompromisně zmáčena přívalovým dešťem.

Ale dochází i na mě, 1O km před Hermagorem. Mám už 1OO najeto, ale teď sedím v info budce a koukám jak do protější hory mydlí blesky. Tak vařím a popíjím kořaličku z placatky. Největší bomba je ovšem zpráva od Zdenáka - píše, že je na ostrově Djerba  a že domů poletí za 2OO dinárů letadlem ! To je tedy fakt úlet.

No, já pojedu na kole do Villachu. Bouřku teď ženu před sebou, provoz houstne a tak to ohýbám do úžlabí Villacher Alpen. Dostanu se tak přes lázeňskou zónu do Villachu bekendem. Je to ale  přes menší sedýlko a tak poněkud ztrácím čas. Konečně se pode mnou objevuje městská aglomerace. Na sjezdu nepodléhám svodům různých zelených obchvatů, jedu rovnou do centra a ptám se na Ossiachersee. Je nejvyšší čas, šeří se a obloha je totálně zatažená. Beru hned první kemp, ono 8 km je na kole skoro 4O minut a když jde do tuhýho,  je to sakra daleko. Sotva vjíždím do recepce, spustil déšť a to velmi. Stavím stan pod košatým stromem, zatím tam neprší. Teplá sprcha a rakouská pizza tvoří závěr dne, když navíc přichází zpráva od Zdeňka, že to letadlo už neplatí a tak jede taxíkem do Tunisu a pak normálně po mý trase. Es regnet fest, ráno ale pojedu dál, co tady ? 

Ještě před usnutím mě napadá, jak se změnily některý moje cestovní rituály: Dřív prohlížení map, poslech magnetofonových pásků, a telefonování pomocí karty - teď prohlížení a selekce digitálních fotek, poslech MP3 formátů a odesílání jpg mobilním telefonem. Jo, pokrok nezastavíš !

Dnes 168 km, celkově 1822.

pátek 28.5.  Ossiachersee - Feldkirchen - Glodnitz - Flattnitz - Murau

Nad Ossiachersse visí šedočerná obloha, ze který leje voda. Hrozný. Stejně ale vařím snídani a balím, snad bude líp.  Naproti mě je v caravanu osamělej samorost. Hubenej bělovlasej chlápek. Zjevně mu nevadí, že prší, chodí tady bos a různě tak poklízí a přenáší věci, mezitím zabrousí do umýváren mezi uklízečky do půl těla ve slipech. Uklízečky cudně klopí zraky.

Jedu s deštníkem nad hlavou. Asi v polovině cesty kolem jižního břehu jezera se spouští taková sprcha, že zastavuju a schovávám se ve Sparu. Koupil jsem nekonečnou roli igelitu a celej se tím obalil, jsem jak Teletubbies. Cestou do Feldkirchenu zkouším nějaký cyklostezky, ale je to samý bláto a ještě k tomu na ní potkávám ženskou, jak venčí psa. To by nevadilo, akorát, že pes běží na volno a paní jede za ním v Oplu Frontera... Kam to povede, ty vole ?

Přijíždím do Feldkirchenu. V cyklosportu se koná nákup dalšího stojánku na kolo a suchých ponožek. Během další hodiny musím zastavit. Je mi hrozná zima, jsem totálně promočenej. Měním textil a igelity tak, aby voda nestékala do bot a za krk, ale na silnici. Ty nový ponožky, to byl zlatej nápad. Pak makám z Gladnitz na sedlo Fattnitz. Nevidím nic. Odbočuju na Stadt am Mur. Bude to 20 km sjezd.

Solidně jsem při něm vymrznul. Nicméně jsem to dal velmi rychle a mám dobrej čas a šanci dojet až do kempu v Murau. Fuckin´ weather. Ale vloni na Vršiči bylo hůř.

Už se nepřevlíkám. Zahřívám se svižnou jízdou. Daří se. Dokonce už jenom drobně mží a tak podnikám akci v supermarketu, nakupuju dobrůtky, dávám si v Eduschu Eduscho a končím v dobře vybaveným kempu 5 km za městem. Je to tu uzpůsobený pro lyžaře a tak využíván lyžárnu pro sušení mokrých věcí. Všechno jsem vypral a ráno budu zase ready. Zašel jsem na dvě piva a když lezu to stanu, tak koukám, jak na nebi svítí hvězdičky. Jo, tak to na těchto cestách chodí. A to je na tom krásný. 

Ujeto 106 km, celkem 1928 km.

sobota 29.5. Murau - Solkpas - Stein - Liezen - Admont

Vyrazil jsem z Murau podle cedulí na Solkpas. Za městečkem Schroder začíná Solkpasstrase. Je to stará obchodní cesta, v údolí je několik informačních rastplatzů a tak mám o zábavu postaráno. Oblézám různý kapličky a chválím si slunečný počasí, i když se stoupající výškou je dost zima. Ale potím se, tyhle vedlejší silnice mají v Rakousku opravdu brutální sklon. Jedu na úplně nejmenší převod a ve stoje, to se mi na týhle cestě ještě nestalo. Pomalu vyjíždím mezi skály a je zřejmý, že na severní straně sedla bude vichr a mrazivo. Taky jo. Údolí pode mnou je pěkně ponurý, poprášený sněhem a vůbec se mi tam nechce. Tohle bylo asi nejnáročnější stoupání letošní akce.

Je 13.OO. Na sedle je jenom kaplička, oblékám teplý vrstvy a padám do serpentin, abych byl co nejdřív ve vlídnějších nadmořských výškách. Odtud už všechna voda teče do Dunaje - znamení blízkosti domova. Před Steinem trochu odpočívám. Mám toho dost, ale na druhý straně, srovnám-li dnešní den se včerejším zvodnělým putováním alpskou mlhovinou, tak musím jásat.

V 16.OO jsem v městečku Altjetterning. Je pozoruhodný tím, že jsem tady dosáh´ 2OOO ujetých kilometrů. Jedu docela placatým údolím ze něhož se zvedají zasněžený hory směrem k Liezenu. Sobota je na silnicích klidná.

Kolem 19.OO jsem v cílovým Admontu. Rychle mám inzerovanej kemp, ale je už 2 roky mimo provoz a na louku je zákaz vstupu. Nemám vodu ani moc jídla a už se mi nechce hledat místo na přespání v krajině. Nakonec zůstávám v penzionu. Docela mě tady vytočili ve dvou obdobných zařízeních, kde mě, když zjistili, že jde o osamělýho cyklistu, odmítli, zatímco v lokále už zvesela popíjela grupa ubytovaných motorkářů. Kult "bikerů" rok od roku sílí, ubytovatelé pro ně staví krytý garáže a inzerujou veškerý potřebný služby. Začíná to být tupá masová záležitost agresivní vůči okolí a to mi vadí. 

Dnes jsem tedy zaleh´do bílých peřin a pokoukal na Eurosport. No, moh´ bych bez toho žít.

Dneska 116 km - 2034 celkem

neděle 3O.5.  Admont - Steyr - Linz

Brzy ráno jsem vytáh´ kolo z hrubý přípravny masa, snes´ a namontoval brašny zpátky na kolo a v hustý mlze opouštím Admont. Dneska nechám definitivně za zády Alpy. Jo, včera mi odešel další stojánek, prostě nevydržel váhu a ohnul se o 9O stupňů. Tak už jsem jich zrušil 5. Ale to gelový sedlo, to je radost. Uvědomuju si to každý ráno při prvním dosednutí.

Kus za Admontem vyjíždím kopec a náhle se ukázaly Enstaler Alpen v celý kráse. Trochu to připomíná Julský Alpy. Zastavil jsem na snídani u autobusový zastávky, přátelsky pohovořil s jedním postarším motorkářem a vydal se do údolí řeky Enns směrem k Dunaji. Čeká mě docela šichta, takových  140 km.

Po 11 hodině jsem v Grossramingu. Tady jsem při první cestě v roce 98 dojel svou nejdelší etapu (178 km) přes Hohen Tauern ze St. Veitu. No, to jsem byl docela dobrej....

Hrozně mě serou chlápci na těch motorkách, jsou to povětšinou opravdu teroristi, pravidla pro ně na silnici neplatí. Jako pro támhleto hovado proti mně. Troufám si tvrdit, že za pár let se tím bude zabývat euro-parlament. Vesničky jsou zcela ponořený do řevu silných strojů a babičky a dědečkové si zoufají. Kdo má bikery, kromě majitelů penzionů rád? Předjel je někdy někdo?

Ve Steyeru je ovšem na náměstí plno radlerů. Dělají tady kavárníkům kšeft. Dal jsem si  nějaký vegetariánský jídlo na  houbách. Ted stojím na mostě přes Enns a koukám naposledy do dáli na zasněžený vrcholky Alp. Vzhůru dolů do nížiny dunajské.

V 17.15 přejíždím Dunaj. Trochu jsem tady čaroval a mírně bloudil, ale cyklostezky mě neomylně zavedly na Donauradweg. Užívám si to. Kličkuju mezi davy cyklistů, běžců a in-line skaterů všech generací, nejrůzněji vybavených, zdatných i nezdatných, ale každopádně asi šťastných. Občas zastavím, fotím, popíjím malý Kaiser biery a končím v kempu Pleschingersee. Je tu celej Linec. Vylepšený počasí sem vytáhlo tisíce lidí, kteří tu hojně piknikujou a hrajou si. Beach volejbal, petanque, tenis, ping pong, hockeyball atd.  Zejména imigranti tmavší pleti jsou v přírodě u grilovacích ohňů jako doma a celý rodinný klany tady tráví šťastnější chvíle svých často složitých životů. Kemping je navečer docela prázdnej. Nespěchám tam a zkouším jeden pravej Wienerschnitzel (prasátko, rýže, opečený brambory, brusinky) s Kaiserem - abych si to Rakousko důstojně vychutnal, zítra už nebude čas. Vlastně vždyť zítra už budu spát v Čechách, co? Trochu jsem se pinknul, udělal si nakonec dobrý kafe, upíjím ho, koukám na hladinu jezera, lidi už odjeli domů, šeří se a  hraje Metheny. Přemýšlím o letošním 4 dílným výletu. Costiera, Neapol, Pompeje a Vesuv - opravdu jsem tam byl?  Ta noční jízda Neapolí do kempu, první désť na Sicílii, tlačení kol po hliněných cestách, černobílá Etna a pak vnitrozemský venkovani v údivu nad našim vzezřením.... A co noční příjezd do Tunisu a ten homosexuál a rozloučení se Zdenákem .... Je to dávno.

Nějak se to kazí

Bylo to krásný, ale Evropa se nějak pokazila. Učíme se od sebe vzájemně ty špatný věci. Řidiči na silnicích se od nás poučili v neurvalosti, my zase rádi přejímáme ty umělohmotný globalizační ubohosti. A tak. Po šesti letech mě opustil ten bezvýhradnej obdiv k fungujícímu soustrojí vyspělých států. Buď se něco pokazilo, nebo jsem si zvyk´ na lepší standard. Asi bude oboje pravda. Pravda je ale taky to, že když jsem si dával na Pleschingersee v zahradní restauraci jídlo, tak  mě číšníci po vyčerpávajícím víkendu odsluhovali s pozorností, jak kdybych byl prvním hostem ten den. Tak k tomu máme ještě daleko.

Ujeto 138km a celkově 2183.

pondělí  31.5.   Linz - Ottensheim - Guglwald - Frymburk - České Budějovice 

Zbývá mi ještě pár km do centra Lince. Ranním chladem prosycenou zónu podél Dunaje jen občas zpestří běžci. Taky chodci, či spíš chodkyně  a hůlkama. Jsou srandovní. Jedu ještě kus za Linec kolem Dunaje a přes Ottensheim na Grammasteten. Cílem je hraniční přechod Guglwald. Cesta je profilem velmi náročná, krátký strmý kopce. V 13.3O to mám na hranice už jen 3 km. Hodně Rakušanů jede do Čech , mají dneska státní svátek.

V 14.OO za stavu km 2247 přejíždím  hraniční přechod. Trochu jsem si zažertoval s rakouským celníkem a na otázku, odkud že jedu mu odpověděl, že z Afriky. Odměnou mi bylo zevrubný studium pasu, vyhledávání v počítači a zdržení cca 15 minut. Nakonec mě ale poplácal po zádech a už sjíždím k Lipnu. Tam mě vítá zavřený infocentrum. To nechápou zejména rakouský návštěvníci a hned vzápětí jsou chudší o nějaký eura, který na nich vyžebrali tři blahobytně vyhlížející školáci. Tak jsem je alespoň tréninkově poslal do prdele (ty školáky) a odebral se na přívoz do Frýdavy. Ve Frymburku v 15.OO kupuju další stojánek na kolo. Pojedu do Budějovic a přespím u Polcarů.

Jak jsem řek´, tak udělal. Rozebrali jsme s Pavlem naše školní léta na stavárně i současnost, pohovořil s jeho dcerou Olinou o kytarách a metalových kapelách ve kterých hraje.

Dneska přesně 1OO km, 2283 celkem.

úterý 1.6.  České Budějovice - Hluboká - Týn - Tábor

Tyhle poslední dny každý cesty jsou hořkosladký a těžko o tom něco napsat. Z Budějic jsem trefil parádní cyklostezku na Hlubokou a ještě před tím absolvoval řádné zasedání představenstva Jihočeského vodárenského svazu. To abych se rychleji srovnal s realitou. V poledne jsem si dal na Hluboký znamenitou pizzu - jak jinak - a vydal se přes Týn a Bechyni k Táboru. Dojezd byl tentokrát komornější - co taky mají chudáci kvůli mým potrhlým výletům vymejšlet - v Alfě u Tlapounů. Pár piv, pak na chvilku na stojáka ke Lvu a to je všechno. Tak za rok. Nebo ne? Jo.

Posledních 77 km, celkem 2360.