Nice - Tábor 98

14.8.	Autobusem z Č.B. do Nice
FRANCIE
15.8.	Nice-Cannes - Frejus - camping LeBravet	84,6 km
16.8.	LeBravet - LeMuy - Villecroze - Aups - Auguines	82,0 km
17.8.	Auguines - Grand Canyon du Verdon - Moustiers - Digne- camp Lou Passavous	98,4 km
18.8.	Lou Passavous - Seyne - St Vincent - Embrun - Briancon - le Casset	131,6 km
19.8.	le Casset - Col d´Lautaret - Col Galibier (2646 m.n.m) -.Valloire - St. Michel - Lanslevillard	101,7 km
20.8.	Lanslevillard - Bonneval - Col de Iseran (2770 m.n.m) - Val dIsere - Bourgh	82,0 km
21.8.	Bourgh - Col de Roselend ( 1968) - Beaufort - Megeve - St. Gervais -Chamonix	118,1 km
22.8.	Chamonix -	volno
23.8.	Chamonix - Col de la Forclaz - Martigny - Sion - Brig	137,9 km
ŠVÝCARSKO
24.8.	Brig - Ulrichen - Furkapass - Realp	92,4 km
25.8.	Realp - Andermatt - Oberalppass (2044) - Illanz - Thussis - Tiefecastel - Wiesen	138,3 km
26.8.	Wiesen - Davos - Fluelapass (2383) - Susch - Ofenpass (2149 m.n.m.) - Prato	111,1 km
ITÁLIE
27.8.	Prato - Merano - Bolzano - St. Constantin	106,6 km
28.8.	St. Constantin- Castellrotto -Ortisei -PsoGardena (2121 m.n.m.) - Corvara - campSciare	63,9 km
29.8.	Sciare - PsoValparola (2192 ) - Faltzarego (2107) - Cortina - PsoTreCroci (1809)	53,5 km
30.8.	Lago Misurina - TreCime-S.Stefano - Sapada	74,7 km
31.8.	Sapada - Paluzza - Pso Monte Croce - Koschach - Hermagor - Pressengrsee	109,5 km
RAKOUSKO + ČR
1.9.	Pressengersee - Villach -Osiachersee - St.Veit-Bernach	107,7 km
2.9.	Bernach-HoheTauern-Trieben-Admont-Grossraming	177,8 km
3.9.	Grossraming - Steyer - Linz	97,8 km
4.9.	Linz - Studánky - Krumlov - Třeboň	136,3 km
5.9.	Tŕeboň - Tábor	69,1 km
celkem		2.177 km

 

Co bylo na začátku

srpen 95

Vyjel jsem na Favoritu jen tak na lehko na sedlo Falzarego kousek za Cortinou d´Ampezzo a připadal si jako těžkej borec. Moh´ by si nás vyfotit? povídá náhle jeden kluk česky a podává mi foťák. Odkud jedete? Z Innsbrucku.

Měli na kolech brašny a v nich celý živobytí . Vyjeli to. Nádhera. Jednou bych to rád zkusil.

květen 97

Where are you coming from ? - jsem zakoktal, když mi podal foťák jeden zaprášenej cyklista na Ofenpassu ve Švýcarsku. Mžilo, ale byl šťastnej nebo tak alespoň vypadal. Venezia - to Bodensee, odvětil. Byl sám on the road. Sakra, to přece musí jít.

prosinec 97

Tak jsem to doma vybalil. Manželka Ivana je statečná a vzala to jako realitu. Chci jet někde po Evropě na kole - asi na 20 dní.

únor 98

Co tahle jet odněkud domů? Chtělo by to ale na chvíli nějaký teplý moře. Doma není, tak musí být na začátku. Je to jasný - pojedu z Riviéry do Tábora. Odpadnou problémy s převozem kola domů. A bude to tak trochu hřebenovka po Alpách.

červenec 98

Moje zdraví je proti. Na konci cyklovýletu v Novohradských horách jsem chytil bacil do krku. K tomu ještě tři bigbítový koncerty v zakouřených putykách. Co mě nakonec vyléčilo? Slovenský hory - jako již mnohokrát.

srpen 98

Týden před odjezdem volám do firmy, která vypravuje autobus. Šok - pán se hrozně diví, kdo mi mohl prodat jízdenky na kolo. S tím vůbec nepočítejte. A když se chcete soudit, tak můžete, s námi to stejně nebude, zavinil to prodejce... Po dlouhé době jsem na někoho trochu křičel. Prostě jízdenky mám a je to jejich problém. Třeba si lehnu před autobus. Pán skončil tím, že udělají maximum, ale kolo musí do krabice.

13. srpen 98

Přichází na pořad vážnější věci, pro všechny případy probírám s rodinou majetkový záležitosti, svoje pojistky apod. Nic příjemnýho. Kolo je v krabici, věci v brašnách, ještě zbývá piknik na rozloučenou s přáteli.

Bezpečnost jízdy

Základ - neustálá kontrola předního kola a vidlice. S tím souvisí průběžná kontrola brzd - hlavně lanek. Stále myslet při jízdě na to, že může jedno lanko prasknout a pak je nutné ve sjezdu kolo zastavit jednou brzdou - přizpůsobit tomu rychlost.

Tunely - velmi nepříjemné a často nevyhnutelné. Skupina kožených chlapců na silných motorkách za zády způsobí akustický efekt podobný blížícímu se zemětřesení. Nutnou věcí jsou blikačky vpředu a vzadu. Nestyděl bych se napříště za zpětné zrcátko. Přilba - radši skoro pořád. Člověk si zvykne a je chráněn na nejzranitelnějším místě. Cestování v plném provozu - je při takovémto výletu realitou a je nutné si vydobýt svoji pozici na silnici. A to tím, že člověk je viděn. Takže jízda ne škarpou, ale ve své třetině vozovky, přičemž blikačky i za dne, žlutý ručník na zadních brašnách, vlaječka - všechno se hodí. Řidiči v civilizovaném zahraničí tak ve vás nevidí obtížný hmyz, ale chápou to jako společné řešení dané situace.

Tohle všechno ale moc neplatí v Česku. Tady je to bez pravidel a cyklista je nenáviděným hmyzem. Navzdory tomu, že jezdí stále víc korektních žen, byl po přejezdu do vlasti zdejší režim na silnicích pro mne větší šok, než nové veselé kousky vlády Miloše Zemana.

1. Francie

Djó móře a jemná poezie Provence
14. srpen 98

Holky mi pomáhají nakládat věci do auta a mávají, když odjíždím. Děláme jakoby nic, ale není to jakoby nic. Tyhle věci kolem odjezdu a přesun do Francie je nepříjemná stránka akce a chci to mít rychle za sebou.

Jedu autobusem z Českých Budějovic Je mi trochu smutno, když hledím na hraniční rakouský vesničky. Představuju si jak se vracím, připadá mi to nekonečně vzdálený. Po půlnoci se probouzím , autobus někam couvá, všude plno policajtů s majáky, nikdo neví co se tady v Itálii, pár kilometrů za Brennerem děje. Autobus sjíždí z dálnice, a já z hrůzou zjišťuju, že jedem na Passo Giovo a tudy teprve přes Merano do Bolzana. Naštěstí řidiči jsou mazáci s chladnou hlavou a šikovnýma rukama.

Problém způsobil sesuv půdy na dálnici, její propadnutí o 100 m níže na souběžnou státní silnici. 6 mrtvých. Stalo se půl hodiny před naším příjezdem, zhruba o toto jsme měli zpoždění z Budějovic. Měli jsme kliku? Ne, neměli jsme smůlu.

15. srpna - sobota

Nice. Na náměstí Place de Masséna dávám dohromady kolo. Moc mi to nejde, vše mi padá z rukou, potím se a jeden kámoš z auto- busu do mne hustí slivovici !

Konečně je hotovo a jdu do cyklodresu. Ještě očista ve fontáně a krátká zpráva domů. Trochu si teď projedu Nice v uličkách kolem bulváru Avenue Félix Faure a pomalu začnu zjišťovat, jak je to tady krásný. A to teda je - fontány, trávníky, palmy a tak. Sed´ jsem na kolo a jsem náhle absolutně šťastnej. Na nábřeží na bulváru Promenade des Anglais jsem se konečně vykoupal v moři. Je teplý až moc. Díky za sladkou sprchu. Musím jet dál - je dost hodin.

Projíždím Antibes. Ční do móře i do výšky historickým jádrem. Bohužel nemám moc času. Cannes je další místo rekreačního průmyslu kolem zátoky Golfe deNapoule, chvíli se tu zdržím..

Je to všechno krásný, ale mám toho dost - sluníčka, nespánku, únavy. Tak jedno pivo, nějaký vitamíny a jedu dál. Čeká mě ještě 40 km do Frejus a kdoví, jak to bude s hledáním campu. Je už třičtvrtě na pět, nejvyšší čas začít disciplinovaně sportovat.

Po lehký honičce s časem končím v osm večer v campingu Le Bravet. V prvním campu na pobřeží chtěli 130 Fr . LeBravet je za 45 Fr kousek ve vnitrozemí. Teplá sprcha a všechno ostatní funguje.

Vařím, jím a hlavně piju čaj. Taky volám domů z mobilu. Říkal jsem, že ho chci vyzkoušet, ale trochu se mi stýská. Když lezu v 22.oo do stanu, začíná naproti velká diskotéka, kde Makarena je nejtvrdším kouskem.... Navzdory kraválu a šílenýmu vedru okamžitě spím.

Ujel jsem 84,6 km.

neděle 16.8.

Probouzím se v sedm s s tím, že během hodiny všechno zvládnu. Nejde to, potřebuju hodiny dvě. Než se naučím všechny rituály jako kolik uvařit čaje, co s čím smíchat, co sníst a co si kam dát, tak to bude zatím časově náročnější. Obloha je vymydlená a já dnes pojedu na Verdon-kaňon. Hrozně se těším dál, včerejší lehká nostalgie je pryč.

Jo, ještě něco. Naproti na kopečku byla v noci ještě další akce. Něco jako závěrečná scéna Amarcordu. Párty, spousta jídla a pití, hosti v drahých autech, dlouhý stoly pod širým nebem. Do toho děti, babičky, dědečkové a psi. Pařili celou noc, k ránu zpívali jak kdyby oslavovali vítězství Francie na mistrovství světa ve fotbale, ale v osm ráno to končí mohutnou rvačkou. Když ovšem před desátou odjíždím, drží se kolem ramen a je jim zjevně opět dobře.

Přijíždím do městečka LeMuy. Trh se zeleninou. Cesta do Draguignanu je dobrá, sem tam dvouproudá, ale bezpečná. Zatímco na pobřeží si mě nikdo moc nevšímal, tak v Le Muy budím zájem. Jeden pán si rozprostřel vlajku, ptal se odkud kam a jestli jsem ze Švédska. Pak ukazoval na potřebu silných lýtek. Občas někdo zamává z auta a ukazuje, že drží palce. Většinou jsou to ale Němci, připadá mi že možná Frantíci ani neví jak vypadá česká vlajka. Trikolóra je stejná, tak to oni budou v klidu.

Ve Villecroze odpočívám u kašny ve stínu olivovníků.

Mířím do Aups. Posílen jedním bierre jedi k jezeru San Croix s tím, že neopustím výšku 800 m.n.m. a přetraverzuju silničkou do města Auguines: Má tam být camping. Ve výšce 900 m.n.m. se naskýtá parádní výhled na jezero San Croix, ale pronásleduje mě bouřka a tak se musím radši opřít do pedálů.

Konečně se přede mnou zhruba 100 m nad Augiens vyloupne kempík. Je za 37 Fr, k tomu teráska, hospůdka, výhled na jezero. Sotva se ukrývám pod přístřešek, začíná vichr, hromy a blesky. Stavím stan v mezidobí dešťů a vařím. Setmělo se, občas vypadává proud a tak spolu s ostatními hosty sedím na terase hospody jak v divadle a obdivujeme úkaz srážek vnitrozemských a přímořských front. Krajina je osvětlená nekončící sérií blesků. Piju Kir a v poklidu čtu úvahy Václava Bělohradského o roce 68 z pohledu vzpoury proti konzumu, byrokracii, zbrojení a globalizaci světa. Časopis Reflex je pro tentokrát znamenitý pouto s domovem. Bouřky odešly do hor a nad jezerem San Croix svítí hvězdy. Spím.

Za dnešek ujeto 82 km.

pondělí 17.8.98

Grand Canyon duVerdon je vlastně pohoří, zarytý 700 m do země. Vznikl erozí říčky Verdon v oblasti, kde eroze působí jen dolů.

Začíná den. Dal jsem si budíka na 6.30, ale v 7.00 se ještě válím ve spacáku a nemůžu si vynachválit nafukovací karimatku. Otevírám konečně stan. Objevuje se pode mnou modrozelená hladina jezera San Croix a nahoře blankytně modrá obloha.

V 9.11 už jsem na sedle Col d´Iloir nahoře v kaňonu. Trochu fotím a pak se spouštím zpět do Auguines. V kašně tu plavou oranžový rybičky a lidi v kavárnách opožděně snídají. Dávám si ovoce, hlavně neskutečně sladký hrozny. Bagety přijdou později.

Ve třičtvrtě na dvanáct jedu kolem města Moustiers. Jakoby vrostlo do výšepoložených skalních útvarů. Serpentinami vyjíždím na náhorní plošinu nad jezerem a vzápětí se spouštím do města Digne. Tady jsem podle původního plánu skončit.

Na obzoru už vyrůstají Alpy. Podél silnice jsou hospůdky, slunečníky + prodej ovoce a zeleniny, no takhle nějak jsem si to představoval. V Digne se občerstvuju, míjím katedrálu Notre-Dame-du-Bourg (románská, od 1437 hřbitovní kaple) a jedu dál, protože mě to baví. Hory osvětluje slunce a krajina je přívětivá. Při přejezdu sedla Col de Maure (cca 1200 m.n.m.) poprvé a naposled zkoušim tlačit kolo. Nemá to cenu, je to takovej mamut, že je lepší si chvíli odpočinout a pak nasednout a roztočit pedály.

Déšť. Sotva jsem dorazil do campu Lou Passavous, tak to spustilo. Snad je to jen letní bouřka. Nakonec přestává, tak stavím stan a odcházím do campovní hospůdky na nějaký jídlo a červený víno. Camping je velice útulnej, málo lidí, klid, potůček. Prožívám euforri a to nejen z toho, jak tu je hezky pěkně, tak i z toho, že jsem najel něco oproti plánu, včetně sedla Labouret (1200 m.n.m.). Asi na ty kopce budu mít. K večeři byly špagety carbonara. Déšť pozvolna ustal, paní správcová pozorně obsluhovala pár hostů a hezky hrála. Stinga.

Ujel jsem 98,4 km, průměrnou rychlostí 14,9km/h.

úterý 18.8. 98

Dal jsem si budíka na 5.00, ale je to kravina, je ještě tma. Pokus č. 2 - vstávám v 6.30. V noci byla docela zima - neuvědomil jsem si, že už se nacházím v horách. Chvíli po osmý vyrážím.

Na sedle Col Saint Jean se přede mnou už naplno otevírá hradba Savojských Alp. Ráno jsem byl v Seyne, nemohu si odpustit prožití ranní atmosféry v malých městech. Ať už jde o dvojice milenců v kavárnách, pány zahloubaný do burzovních zpráv s croissanty a vonící kávou nebo trhy. Jako tady v Seyne - tisíce sýrů, sušený i čerstvý ovoce, salámy, ořechy.

Sjíždím závratnou, trochu nepříjemnou temnou soutěskou k jezeru Lac de Serre Poncon. Je to 20 km dlouhá a 3 km široká nádrž, dokončená r. 1960. Projíždím první tunel. Je bez vyvložkování a bez osvětlení. Lítají tady nějaký netopýři nebo co. Nakonec jsem rád, když zezadu přijíždí auto.

Znovu se šplhám nad jezero a sjíždím do Saviens. Jedu dál do Enbrumu (katedrála Notre Damme-du-Real - nad řekou Durance). K obědu byla v hospůdce bramborová placka politá kariomáčkou a posypaná žampiony.

Teď jsem sice v dešťovým převleku, ale jedu zase do hezkýho počasí. Před Brianconem se silnice nepříjemně zúžila. Už abych to měl za sebou. Daří se. Briancon je parádní a někdy se sem musím vrátit. Je to nejvýše položený evropský město - 1321 m. Jedná se taky o alpský přechod mezi Milánem a jižní Francií. Prstenec hradeb se datuje z r. 1722.

Raději bych byl blíž nejvyšším horám a tak navečer pokračuju k zítřejší metě - sedlu Galibier, jakkoliv je na tachometru už 113 km. Za Brianconem lehkomyslně míjím první camp a vypadá to, že budu muset zalehnout někde na divoko. Konečně se přece jen objevuje tábořiště. Potůček, karavany, v kamenný vesnici le Casset pitná voda, nad vesnicí se modrá ledovec. Neplatí se, jen cedule vyzývají k pořádku. V dálce se rýsuje sedlo Col de Lautaret. Příjemnej výsledek namáhavýho dne.

Ujeto 130 km, stav tachometru 396,6.

Lékárna:

• Aviril H - kožní záhyby, hlavně zadek
• Autan - komáři
• Claritin - otoky rtů, očí, vosa v hubě
• Ophtalmoseptonex - oči
• Cerural - žaludek
• Anacit - žáha
• Smecta - žáha, průjem, bolesti břicha, otrava
• Algifen - kolika, zažívání, moč. cesty, zuby
• Cedax - antibiotika - krajní stav, stř. ucho, angína
• Jodizol - kousnutí, odřenina, bodnutí
• Chlorophyl - zahojení
• Daylong - slunce
• Aspirin - pro lepší všechno
• B-komplex, vitamin
• Bonidon Gel - koleno, klouby, bolesti
• Peroxyd - uši
• Coldrex - nachlazení
• Kendall - adhezní obvaz
• Leukopor, polštářkové náplasti, elesťák, škrtiklo, sterilní rukavice, nůžky, obvazy,
• sterilní šátek a kompresy
• Odsávačka pro případ bodnutí, kousnutí, uštknutí.

Krása a dřina Vanoise

Pohoří Massif de la Vanoise se rozprostírá mezi řekami Isere na severu a Acr na jihu. 90 km2 ledovců a spousty hor vyšších, než 3500 m. Ráj lyžařů. A cyklistů?

středa 19.8.

Očekávání unikátního sportovního zážitku mě opravdu dostává v šest ze stanu. V noci poprchávalo a tak nemám příliš velkou důvěru v počasí. Ale skutečnost je skvělá. Dohasínají hvězdičky a je vymeteno. Jedu cestou pod hlavní silnicí kolem krásných míst na stanování. Je třeba si to tady nad leCasset zapamatovat.

Stoupám k sedlu Col de Lautaret. Jsem tam po desátý hodině docela dobrou jízdou, jakkoliv po včerejší stotřicítce je všechno bolavý. Ale rozjíždí se to. Na sedle Col du Lautaret je alpinum university Grenoble. Neexistuje prý květina, která by tu nekvetla. Za zmínku stojí hora La Meije v masivu Pelvoux. Je to hrozivě vznešená královna oblasti Dauphiné, obalená zářivě bílým ledovcem. Sedím ve venkovní hospůdce pod touto úžasnou scenérií. Dávám si jedno kafíčko a jdu do toho.

Jsem ve výšce 2300 m.n.m. Cyklisti na mě volají salut!! a líbí se mi to. Poměr silničních speciálů a horských kol je 100:1, vlastně 100:2, když počítám svoje cestovní kolo. Brzy jsem v polovině stoupání na Galibier. Počasí bezvadný a celkově velká pohoda. Hory do zelena. Dá se to jet, není třeba chodit pěšky.

Vyjíždím na sedlo Galibier. Je to skvělej pocit, dokázal jsem si, že na to mám. Na všechno. A to je paráda.

Col du Galibier

představuje především záplavu vrcholů masivu Pelvoux. Bezpočet štítů, ledovců atd. Je tu občas k vidění tzv. záclonový efekt: Průsmyk totiž leží na předělu mezi atlantickým a středozemním klimatem, na jedné straně je pak často zářivá krajina Brianconnais a na severu černé mraky. Na dosah se tyčí severní stěny La Meije a Barre des Ecrins. Poblíž hrozivý Grand Galibier. Směrem k severu je stále vysokohorská krajina, červené a černé haldy ssuti, divoká říčka Valloire.

Bezprostředně na Galibieru to je docela legrační. Je tady jen mini plácek, žádná chaloupka. Všichni se snaží zaparkovat a vyfotografovat před vrcholovou cedulí. I jí. Vyfotil mě jeden Talián. Moc se nezdržuju, sjíždím slunečnou dolinou k chaloupce s vínem a omeletou fromagge. Klesám do Valloire. Z Valloire se musí vymakat na Col de Telegraf, ale je to jen takový miloučký stoupání. Za to potom následuje 41 km drsnýho sjezdu do St. Michel. Jízdu jednou přerušuju a chladím ráfky.

Ovšem teď je to hrůza. Z krásných hor se rázem ocitám v technicko-infrastrukturní drenáži údolí řeky Arc - jedu ze St. Michel do Modane. Řeka, železnice, dráty, silnice a stavba dálnice. Dopravní tah z Grenoblu směrem do tunelu Frejus a dál do severoitalských přístavů, jinak též průtah Španělsko -Turecko. Moc nepřeháním. Navíc staveniště dálnice, těžká technika, prach, smog a smrad. I to je cyklistika. Jo a je to do kopce.

Utrpení končí po 19 km v Modane, doprava míří do nory a já šťasten dál pokračuju směrem na Lanclebroug. Taky je to do kopce, ale už tu voní les. V Lanclebrougu si dávám v sámošce pivo (potřeba minerálů, že) a dojíždím na něj v pokročilým večeru až do Lancle- villardu. Camping je spíš pro caravany, ale nejen pro ně. V recepci nikdo není, nevadí. Jsem dost unaven - ujel v tomhle vysokohor- ským terénu 101,72 km. A tak mám k večeři obrovskou pizzu na počest přejezdu sedla Col du Galibier. Zítra ale jedu ještě výš - na sedlo Col de Iseran - vůbec nejvyšší bod cesty. Dávám budíka na 6,30. Tím pádem nebudu mít komu zaplatit camping a hlavně získám časovou rezervu. Počasí se totiž horší a čeká mě větší převýšení, než dnes. Vyjíždím "jen" z 1300 m.n.m.

čtvrtek 20.8.

Odjíždím v 7,30 z Lancevillardu, obtěžkán bagetou. Dívám se zpět na masiv Dent Paracheé - 3684 m.n.m. Ledovce jsou dorůžova osvětleny ranním sluncem.

Je 8,30 a projíždím Bessans. Za zmínku stojí kaple St.-Antoine z roku 1526. Interiér tvoří fresky se 40 výjevy života Krista od Zvěstování až po Svatodušní zázrak.

V další obci, Bonevall se zdá, že jsem na úpatí sedla. Je to ale teprve pata obrovitý, asi 700 m vysoký skalní terasy, od níž teprve začne ta řádná makačka na Col de Iseran.

V 11 hodin dosahuju mety 2.360 m.n.m. Je to větší dřina, než včera. Větší sklon a krajina dramatičtější. Ale už vím, že to na 99% dokážu. A ještě jedna důležitá věc: Není tu sněhová kalamita a já se tím pádem dostanu domů přes Švýcarsko. Zkrátka je jasný, že mně průsmyky pustily do oblasti Chamonix a nevychýlí mně předčasně do Itálie.

Je čas na Carnitine. Už toho mám plný zuby.

Jsem snad v předposlední zatáčce před sedlem. Do prdele, to je vejška. Jsem fakt na úrovni těch všech okolních třítisícovek a jejich ledovců. Jedu to už celý ve stoje na nejlehčí převod, ale je pěkně těžkej... Vždycky si říkám ..ty vole buď v klidu, v pohodě, teď už ti nic neuteče, je to vyhraný, ale pak mě zase přemůže pocit bolení naprosto všeho, chci to mít za sebou, zrychluju ..., jenže ono to nejde.

Kašlu i na focení. Radši odpočívám.

Průsmyk Col de lÍseran leží ve výšce 2770 m.n.m. Dominuje mu kamenná starorománská kaple, chata s restaurací a poměrně velký ruch. Plyne to z toho, že se tu dá docela pohodlně zaparkovat.

Jsem tady. V srdci hor. Kopce, který jsem ráno obdivoval s hlavou zvrácenou dozadu nyní nahlížím shora. Je tu dost zima a tak jdu do hospody na bramboračku. Chvilku si povídám s kolegou Japoncem. Jede opačným směrem, ze Švýcarska k moři. Veze si i náhradní plášť a mě hned napadá, co bych asi dělal v případě defektu pneumatiky tady v tom kraji sněhu a ledu.(ALP9.jpg)

Mám na sobě spoustu oblečení, kdy sjíždím do prosluněnýho Vald´Isere. Zavolal jsem do redakce novin na záznamník, pak domů a teď se flákám po městě. Ptali se mě, jesli se mi nestejská. No musím říct, že ne. Je totiž pořád co dělat, spousta činností ráno, pak dřina v kopcích a večer shánění campu, vaření, údržba kola, těla, atd. Zatím je to tak.

Opouštím Val d´Isere. Míjím camping a veletrh aut, pozoruju zajímavou architekturu a registruju širokou plejádu možností, jak tady trávit volnej čas. Auta popojíždí v kolonách, ale já se na kole courám jak chci.

Jsem u jezera Lac du Chevril, přejel jsem klenbovou hráz a sháním pivo. Dám si k tomu českej maďarskej uherák a francouzskou bagetu. To bude teprve ten internacionalismus.

V tunelech rozsvěcuju blikačky, pro lepší pocit jistoty a bezpečí. A tunelu vlastně i sucha. Sjezd nic moc - ve Val d Isere probíhají přes léto intenzivní stavební práce a tomu odpovídá i provoz na silnici do Broughu. Broug St Maurice je na křižovatce cest k k průsmyku Iseran a St. Bernard. Je tady tudíž dost rušno. Moje cesta zítra míří naštěstí mimo hlavní dopravní trasy, ale do kopce to bude pořádně, jak jinak. Pojedu vlastně odzadu k masivu Mt. Blancu.

Ležím v campu v Broughu, je podvečer a jsem absolutně tuhej. Dávám si dobroty Made in France - paštiku v sýrovým obalu, sýrový pirožky, ovoce. Koukám do mapy. Sakra, zítra to bude překvapivě náročný. Nějak jsem si nevšim´, že musím přejet dva masivy a že součtově to bude větší převýšení než dnes. Nevím, jak to do toho Chamonix zvládnu.

Ujel jsem 82 km, prům. rychlostí 13,3 km/h - to je teoreticky do Chamonix 9 hodin aktivní jízdy. Hm. Stav tachometru 580,1 km.

Musím se přemluvit k návštěvě umývárny. Chtěl jsem vyrazit do města, ale nemám na to. Peníze jo, ale sílu ne. Jen trochu vylepšuju českou vlajku, pouštím si Cimrmana a spím.

pátek 21.8.98

Dnes pojedu přes 2 hřebeny. Jeden je 2000 m.n.m., druhej asi 1600 m.n.m., ale jsem nízko (cca 600) a mezitím zase nízko sjedu (700), takže celkem mě čeká takových 2500 m vertikálně. Ale i kdybych to měl jet třeba dvakrát za sebou, pořád je to stokrát lepší než to, co nás postihlo jednoho rána přesně před třiceti lety... Vzpomínám na pocity 15-letýho kluka. Jak pro mě začala válka, jak jsem stál frontu v Tržnici na jídlo a jak jsme vozili na pramicích přes Jordán protisovětský letáky. Tenkrát nám určitě nedocházelo, že v dalších letech nás bolševik nechá zcela zapomenout na myšlenky o cestování po západní Evropě. Je to pryč, zaplaťbůh..

Zpátky do reality - měla by to dnes být pěkná, málo frekventovaná cesta, až na ten závěr před Chamonix. Asi 120 km. Opouštím v 7.36 camping Le Versoyen ve městě Brough - St. Maurice a stoupám a stoupám.

Silnička je opravdu okresní, potkávám ranní běžce. Voní tu stromy, vpravo v hlubině hučí říčka Versoyen. Teď ji střídá des Glaciers. Je jasný odkud teče. Dostávám se do výšky cca 1400 m.n.m. S tím už se dá něco podniknout. Vyjíždím na skalní stupeň a otevírá se nová dolina. Aha, tady ta říčka naproti už teče z jednoho ze splazů masivu Mont Blancu. Zasahuje sem jedna část jeho ledovce. Jedu kolem skály, vidím sedlo a naplňuje mě to optimismem. Dýchám protože šlapu a šlapu, protože zdravě dýchám. Co to kecám ?

Přijel jsem na poslední skalní terasu. Otevírá se přede mnou náhorní planina, boční skály a štíty. Jsem v opravdový přírodě, ten tam je konzum Val dIsére. Jako kdyby tu ta silničky byla omylem a já šel s kletrem na zádech. Taky potkávám horolezce, nesou si vodu - slouží jim tu několik kamených útulen.

Jsem na sedle Roselend, je 11,19 hod. Jel jsem ten kopec 3,5 hodiny. Pojedu kolem jezera Lac de Roselend do Beaufortu. Bude to určitě krásný.

Taky jo - medová louka, potůček, chaloupky - základny a stany horolezců, občas kiosek s prodejem sýrů. Masiv Mont Blancu přitahuje mraky a od jeho ledů jde na dálku zima.

Na pozdrav jedný dvojice odpovídám bonjour, ale trochu se zarážím, oni též a pak společně zjišťujeme, že jsme Češi. Studenti, kluk s holkou. Jeli permanentkou za 50 DM osobákama přes Německo a na kole teď cestují z Basileje směrem k moři. Jezdí kolem 60 km denně, moc si s tím hlavu nelámou a jsou velmi v pohodě. Příjemný setkání.

Já teď jedu výjezd z Beaufortu na sedlo Col de Saisies. Zpočátku si jedu v klidu, ale ty vole je to dlouhý. Jsem teprve v půlce. 15 km stoupání bez odpočinkových úseků..

Tak jsem přece jen nahoře. Vychutnávám odpočinek v Les Saisies. Je středisko lyžařů, hlavně běžců. Mám smůlu s počasím. Na hospůdkách lákají: Pojďte posedět na naši terasu tváří v tvář Mont Blancu. Jenže mrholí a já vidím kulový. No, nemůžu mít všechno. A koneckonců je to docela dobrý, nedecimuje mě vedro a neuplývá mi tolik energie jako v minulých dnech. Taky se mi daří doléčovat levou sedací část těla a to je velmi důležitý.

A co dál? No do Chamonix ještě dobrá čtyřícítka a jak koukám do mapy, tak ze St. Gervais do Chamonix to bude hustý. Pomalu sjíždím do údolí před Megeve. To že je horská vesnice? Středisko jako hrom, dopravní kolaps, policajti, kdybych drze nepředjížděl stojící kolony zleva, tak jsem tam tvrdnul do večera.

Dochází mi, že končim s Francií a je mi líto, že jsem ji poněkud proletěl.

Zrovna si říkam "...ještě že neprší...", když dopadají první těžký kapky. Totální deka zahaluje celou krajinu. Dostávám se do St Gervais. Leje. Dávám protidešťovou goratexku a pokračuju v koloně aut - inu víkend na krku. Sleduju směr Chamonix a náhle vjíždím na dálnici. Hm, to bych asi neměl,co? Jenže jinak se do hrdla směřujícího k Chamonix nedostanu! Tak zatínám zuby a jedu v odstavným pruhu po dálniční estakádě do kopce a modlím se, aby mě nestáhli policajti. Po 10 km přijíždím k dálničnímu tunelu. Má 3 km. Do toho teda už nejdu, nebudu to přehánět. Nacházím boční horskou silničku. Jedu lesem, zpocenej zevnitř, zmoklej zvenku. Šeří se.

Málo piju a zapomínám pod tlakem okolností na životosprávu. Tak se snažím to napravit. Nejsem si moc jist, kde jsem, ještě, že občas míjím nějaký chatičky. Potkávám pána on mi potvrzuje, že je to směr na Chamonix. Mám hroznou radost a potvrzuje mi to i směrová tabule. V zubech držím tkanici od rybářskýho klobouku, aby mi neuletěl a v průtrži mračen vjíždím do předměstí les Bossons. Díky mapě Michelin, sedí tam naprosto všechno.

Zajíždím skoro za tmy do campu Pod dvěma ledovci . Rychle stavím v dešti stan, lezu do horký sprchy a ve stanu s nohama ve spacáku vařím spousty čaje. Důležitý věci mám suchý, stan skvěle drží a čaj hřeje. Už jsem dobrej.

Rozkládám ve stanu mokrý věci, volám si s Ivkou a jdu do hospody. Za odměnu jsem si dal menu za 55 Fr s velkým steakem a hromadou hranolků, salát, sýr a navíc malou lahev znamenitýho vína.

Zítra tu mám mít den volna, ale nevím. Když bude takhle pršet, tak se asi nepodaří odjet, ale co tady? Nemá cenu ležet ve stanu, nebo si namočit ve městě další věci. To je koneckonců lepší si je namočit na kole.

První polovina dnešního dne byla asi tím nejhezčím, co jsem zatím zažil. Opětovně chválím karimatku. Ležím na štěrku jak v peřince. Taky stan a dešťový návleky. Únava z kopců a půllitru vína způsobuje, že už odmítám cokoliv řešit. Je mi dobře. Čau.

Ujel jsem 118,3 km, průběžně to dělá 698,4 km.

sobota 22.8.

Budím se docela brzo. Co dnes? Prší. Přesto balím a jedu do centra Chamonix. Když se to trochu vylepší, zůstanu. Nebo ne?

Ze Chamonix a jsem nadšen. To vůbec není vypiplaný moderní středisko masový rekreace. Je to usazenej celek, domy starší, materiál hlavně dřevo - nikoliv beton se sklem. Vše má svou historii a patinu - vzpomínám na Zakopané.

Chce se mi tu zůstat. V íčku získávám vyčerpávající informace o campech včetně cen. Tak si jeden nedaleko centra vybírám. Je levnější, hlavně pro horolezce a turisty, mokrý věci se dají sušit v přístřešku a umývárny jsou zcela vyhovující. Jel bych někam nahoru lanovkou, ale počasí této myšlence nepřeje. Procházím podvečerní Chamonix a končím v pubu na dvou Pastisech a kávě a píšu tady nějaký úvahy.

Teď už jsem ve stanu, pěkně prší a tak se těším, že zítra se ohřeju v slunném údolín Rhony. Nebo ne? V noci se párkrát budím a slyším jak strašně leje. To musí být na Mt Blancu rachot. Taky jo, zahynulo tam v bouři šest horolezců.

Campy

Tutově nejlepší byla Francie. Vlídné malé campy. Slušné ceny - 35 - 45 Fr. Ceny nejsou obrazem kvality sociálního zázemí, ale spíš toho, jestli je tam koupaliště, minigolf, hospoda a tak. Proto - nebát se levných kempů, pro cyklistu jsou vždy v pohodě. Navíc jich je hodně a nemusel jsem to přes den moc řešit. I v caravaneige se vždy našlo místo pro pár malých stanů.

To v Itálii to bylo horší. V Dolomitech jdou cestou koncentrace turistů do megacampů. Preferují se caravany a cenově jsou to nesmysly, neboť se platí za osobu plus pronájem pozemku (piazolla). A tady se právě nerozlišuje mezi pozemkem pro malý cyklostan a pro šapitó pětičlenné rodiny. Pak člověk vyšpulí 12 tisíc lir jen za místo a stan, jen to fikne. Taky jsou velmi nerovnoměrné ceny podle vybavení, místa, či atraktivnosti daného místa. V Cortině za vysoce vybavený camp chtěli 14 tis lir, pod Tre Cime di Lavaredo pak 10 tisíc za špinavý turecký WC, studenou vodu v umyvadlech a sprchy na žetony, jež nebylo kde koupit. Hoši italský, mám na vás slabost ale v tomto ste mňa nasrali.

Švýcarsko má svoji tradici a je to v pohodě - trochu dražší než ve Francii. V Rakousku věci turismu obecně vzorně fungují a problém je spís v četnosti campů a informacích kde jsou a na jakých mapách vyznečeny (dost často na žádných...).

Mapy

Silniční 1:300000 stačí pro základní orientaci. Jet se podle nich dá s určitými problémy. Není tam zdaleka vše pro cyklistu nezbytné. Ideální měřítko je 1:100 000. Ale takové zatím dělají jen Michelinové v jižní Francii. Pak lze tedy vzít Micheliny 1:200 000 - trochu tam chybí výškopis a značení campů. Ale měl jsem je až do Bolzana a nebylo to zlé. Nelžou. Musím se přiznat k ošklivé fintě, kdy jsem vždy pod záminkou zájmu o tu, či onu podrobnou turistickou mapu v prodejně hledal a nacházel potřebné informace. Ale třeba Italové je v Dolomitech běžně vylepují v turistických centrech. V Rakousku je celkem slušný výběr, ale je dosti draho.

Víte, kdo má nejpraktičtější a nejlevnější mapy - Česko! Na vojenských speciálkách 1:50 000 je vše a 1:100 000 je pro cyklistu to pravé, nehledě na to, že v Táboře si klidně koupím mapu Jizerských hor, zatímco v Cortině neseženu okolí Sapady, natož Korsiku ani náhodou. Navíc, všichni dělají většinou obdélníkové formáty ležaté, jakoby turisté jezdili jen ve směru východ-západ.

Pár dojmů z Francie

• hodně campů, v horách i veřejná tábořiště
• chybí regionální informační turistická síť a informace jsem v městech jen těžko hledal
• lidé byli poměrně rezervovaní, spíš jsem byl středem pozornosti cizinců
• na druhé straně i pokladní v supermarketů považuje za samozřejmost s úsměvem pozdravit při vašem příchodu i odchodu
• Frantíci jsou v jídle jasná jednička, i falafel jen tak na ulici je silným zážitkem, co žaludek potěší
• velmi motorizovaný národ, ale umí to - silniční cyklistika je národní sport a řidiči byli korektní