Pobaltí - Tábor 2006

Pojedu autobusem do Stockholmu, pak lodí do Tallinu a odtud již na kole podél západního pobřeží Estonska, Lotyšska a Litvy do Polska. Přes Mazury do Varšavy, vlakem do Zakopanýho a pak přes Tatry a Moravu do Tábora.

Pátek 11.8.      Autobusem z Prahy 

Sobota 12.8.   Stockholm  (20 )

Neděle 13.8.    Stockholm a trajektem směr Tallin (51)

Pondělí 14.8.   Tallin- Keila Joa - Turisalu  (56)

Úterý 15.8.       Turisalu – Harju Risti – Haapsalu – Suuremoisa (107)

Středa 16.8.     Suremoisa-ostrov Hiumaa-ostrov Saaremaa – Kuresaare (101)

Čtvrtek 17.8.    Kuresaare - Sorve – Ventspils (67)

Pátek 18.8.       Ventspils – Ljepaja (155)

Sobota 19.8.    Liepaja - Nica - Rucava - Nida – Palanga (122)

Neděle  20.8.    Palanga – Klaipéda – Juondkranté – Nida (103)

Pondělí 21.8.    Nida – Klaipéda – Šiluté – Viešvilé (160)

Úterý 22.8.        Viešvilé - Jurbarkas-  Vilkaviškis-Kalvaria –Czerwonka (195)

Středa 23.8.      Czerwonka - Suwalki - Olecko - Gyžicko  (117)

Čtvrtek 24.8.     Gyžicko - Mikolajki - Ruciane - Zgon  (28)

Pátek 25.8.        Zgon - Myszyniec – Ostroleka – Wyzsków (166)

Sobota 26.8.     Wyzsków – Serock – Warszawa (79)

Neděle 27.8.      vlakem Warszava – Zakopane  (60)

Pondělí 28.8.     Zakopane - Lysa Poĺana - Poprad - Stará Lesná (98)

Úterý 29.8.        Stará Lesná - Smokovec - Štrbské Pleso - Lipt. Hrádok (45)

Středa 30.8.      Lipt. Hrádok – Čertovica – Bán. Bystrica – Turč. Teplice (129)

Čtvrtek 31.8.    Turč. Teplice – Prievidza - Bojnice – Ilava – Trenčín (111)

Pátek 1.9.         Trenčín – Myjava – Hodonín – Mutěnice (111)

Sobota 2.9.       Mutěnice – Čejkovice – Lednice (48)

Neděle 3. 9.      Lednice – Znojmo – Slavonice (147)

Pondělí 4.9.      Slavonice – Jindřichův Hradec - Tábor  (86)

                                                           (Celkem 2342 km)

 

Pátek 11. srpna: Autobusem z Prahy

Sedím na lavičce autobusáku Florenc u smrdutých záchodků, v různorodý společnosti nádražních somráků, zlodějíčků a bezdomovců, ale i pánů s vizáží diplomatů, či navoněných dam natěšených na přímořskou dovolenou.

To jsem zvědav, jak bude přeprava probíhat. Asi 1O hodin před odjezdem mi volala slečna ze společnosti Euro-lines. Pravila, že navzdory tomu, že mám jízdenky do Stockholmu, může se stát, že v Kodani mi při přestupu nevezmou kolo do autobusu ! Nevím, co tím chtěla dosáhnout, mně nezbylo, než kolo pečlivě zabalit do co nejmenší krabice a zaujmout optimistickou pozici.

Podařilo se mi zajistit si na hlaváku rezervaci na vlak Varšava – Zakopane a též jsem pohovořil s jedním Rakušanem žijícím ve Švédsku a prodal mu za dvě Eura padesátikorunu, aby si moh´ koupit sodovku. 

Autobus je tu. Nakládání probíhá bez problémů, sedím sám za dvěma řidiči a s lehkým rozechvěním poslouchám jejich rozhovor o tom, jak jsou oba strašně ospalí a jak  všeobecně řidič tvrdej chleba má. No, v tomto jsem fatalista a tak si čtu časopisy a hledím vstříc Řípu, Milešovce, Klínovci a Cínovci. Holky v Dubí nic. V Berlíně autobus trochu zabloudil a tak jsem si prohlíd´ loňskou trasu a část Spandau, kde jsem nocoval po cestě vlakem z Amsterdamu. Stmívá se a tak se těším na autobusovej filmíček, jenže žádnej se nekoná. Možná je to lepší.

 

Sobota 12. srpna: Stockholm

Ani se mi nepodařilo usnout a je tu trajekt do Dánska. Zima, deštivo, O1.30 hodin. Je tu Kodaň. Vystupujeme ve  4.45 na naprosto neuvěřitelným místě. Rozbořenej plot na předměstí, kolem odpadky, vzduchem lítají mikrotenový sáčky. No nic, zalezu do druhýho autobusu a jedem dál. Jenže autobus nikde. Naštěstí tu nejsem sám, podobně je na tom asi 20 dalších lidí. Češi už dávno žádný. Nikdo nic neví, spoj tu měl být za 15 minut, ale není ani po hodině. Zato se s rozedněním hezky rozpršelo a tak zakrývám bicyklovou kartonovou krabici vlastním tělem i balíkama starých novin, který se tu různě válí. Spolucestující Švéd mě utěšuje: To je prý normální, Skandinávie = hnusně prší a nikdo nic neví… Noo, to čumim. Konečně přijel autobus. Pěknej, prázdnej, jenže má namířeno do Berlína. Řidič nás utěšil, že do Stockholmu taky něco pojede.

Konečně „náš“ bus. Má dvě hodiny zpoždění a je strašně plnej. Nepozorován cpu krabici s kolem do podpalubí a chytám jedno místečko v zadní části.  Překvapuje sestava spolucestujících. Evropanů je tu tak třetina, zbytek cestujících je původem z Asie, či Afriky. Spousty malých dětí, obrovský zavazadla, neskutečnej zmatek. Zvláštní sever Evropy. Přede mnou sedí mladá ženská. Má dvě sice dvě vřískající děti, ale je tak utahaná, že každou chvíli usíná. Je si toho vědoma a tak třetí dítě – miminko v peřince- položila přes uličku na zem pod sedačku, aby ho ve spánku neupustila. Na sedačku si  tím pádem nikdo nemůže nikdo usednout aniž by neryl zablácenou podrážkou dětátku v obličejíčku. Pěkně hustý…

Takže žádná dvojsedačka a spánek, ale 5OO km bez pohodlí a kyslíku. Ale i tohle je „cesta“. Postupně se přes Jönköping, Linköping, Nörköping a Nyköping prodíráme ke Stockholmu. Lidí v autobuse ubývá a tak se v závěrečných kilometrech přece jen válím sám na dvojce, poslouchám muziku, studuju mapu hlavního města a nudím se při dopravní zácpě na dálnici.

V 15.OO vystupuju na bussterminalu a kompletuju kolo. To je radost vědět, že všechno je na svým místě a že v tomto stavu se můžu dopravit až domů.

Dal jsem si za úkol najít přístaviště zítřejšího trajektu do Tallinu a pak kemp na přespání. Projíždím centrem města a díky podrobnějšímu plánu z nádražního knihkupectví se přece jen orientuju ve změti ostrovů a ostrůvků, na nichž se  Stockholm rozkládá. Marně však hledám lodní terminál společnosti Tallink. Musí mi poradit lodníci ze společnosti Stena Line. Je to jinde. A tak projíždím centrem zpátky na sever cestou kolem Olympijskýho stadionu. Tallinkové už mají zavřeno, ale nevadí, alespoň vím kde to je a pro lodní lístky si dojedu po ránu. Podojil jsem bankomat o pár set švédských korun. A ty se mi hned hodily po vstupu do kempu. Nejdražšího a možná nejhnusnějšího, kde jsem kdy byl.

Tak nejprve k ceně. Na pláni stojí mobilní buňka - recepce. No, mohl bych ji klidně objet, postavit si stan a ráno zmizet zadním vchodem pro pěší, ale podvádět hned zpočátku kvůli „pár korunám“ nebudu, říkám si. Navíc v buňce sedí sympatickej dredař. Tak mi napočítal sto švédských korun (300,- CZK). Bohužel tím to nekončí. Ptá se mě, zda mám jakousi kartu.  Jistěže ji nemám. Tu si ale budete muset koupit, povídá kluk, jinak tady nemůžete zůstat - má to ale výhodu, že ji využijete ve všech kempech ve Švédsku a na celou sezonu. Výborně, říkám si při pomyšlení, že zítra odplouvám do Estonska a patrně se zde neobjevím ani v nejbližších letech. Odevzdávám další místní stokorunu jdu stavět stan. Moc prostorových šancí není. Je to stadion, jenže tam, kde bývá normálně tráva je tady prach. Na něm stojí pár karavanů. Baťůžkáři v malých kopulích zaplnili travnanej svah, projíždím a procházím to několikrát, ale místo není. Pokaždé se zdravím s pánem, kterej vypadá jak pohádkovej pan Pampallini, akorát, že s kanadskou vlaječkou. Končím na kamení u skladu. Umývárny jsou v tribuně stadionu - takový ty hromadný sprchy pro fotbalový mančafty. Nic moc, ale teplá sprcha potěší. Chvilku sedím u nabíjení mobilu, vařím těstoviny. Pivo, tma a spánek. Těším se, kolo jede, věci na svým místě.

Ujeto 20 km

 

Neděle 13. srpna - Stockholm a trajektem směr Tallin

 „Člověk s mapou není ten, kdo neví kudy kam, ale ten, kdo zná svůj cíl a jen hledá cestu, jak jej dosáhnout“ – přečet´ jsme si ráno v Reflexu. To jo.

V 8.15 jsem navařenej, najedenej, zabalenej. Za zády mi hlaholí angličtina a jejím původcem je pan Pampallini. Jel se svoji manželkou na kole z Lisabonu přes Británii až sem a zítra odlétají domů, do Vancouveru. Už se tam prý těší. Vzápětí přichází i manželka a…. mluví česky! Jmenují se John a Helena Gosling. Paní Helena má dokonce kořeny v rodině Freundů v Táboře. Ve  více, než  50 letech vypadá naprosto skvěle. Byli na kole všude možně. Garda, Skotsko, Pyreneje, Sicílie, na co si vzpomeneš.

Stockholm příjemně překvapil. Zkouknul jsem starej Olympijskej stadion a jedu si koupit lodní lístky do přístavu. Daří se - za 715 švédských korun.  Mám dokonce lůžko v 4 místný kabině. Vycházím z terminálu a pozoruju předpotopní bus a jeho pasažéry ve falešných soupravičkách „Adidas“. Že by předzvěst výletu do postsovětských republik? Trochu prší. Po hodině jsem na ostrově Djurgarden. To jsem si nikdy nemyslel, že tu někdy budu, když jsem čet´o stejnojmenným hokejovým klubu. Ani jsem nevěděl, že je to název ostrova.

 

No a muzeum Vasa je první na řadě.

Vasa je jedinou dochovanou lodí na světě pocházející ze 17. století. Je jedinečným uměleckým dílem a jednou z předních turistických atrakcí na světě. Loď je vystavována v účelově postaveném muzeu, ve kterém je také devět dalších výstav týkajících se tohoto tématu, dobře zásobený obchod a prvotřídní restaurace. Film o lodi Vasa mohou návštěvníci sledovat v šestnácti jazycích.

Dne 10. srpna 1628 vyplulo několik královských válečných lodí ze stockholmského přístavu. Největší z nich byla nově postavená Vasa, pojmenovaná po vládnoucí dynastii. Na znamení slavnostní události byla vypálena salva z postranních děl lodi.Když se mohutná loď pomalu blížila ke vstupu do přístavu, zvedl se prudký vítr. Vasa se naklonila na bok, ale znovu se vzpřímila. Další závan větru ale položil loď na bok. Otevřenými otvory pro děla se nahrnula voda. Vasa klesla ke dnu a vzala s sebou nejméně 30, možná až 50 ze 150 členů posádky. Tak to se mělo stát 333 let předtím, než Vasa znovu spatřila světlo světa.

Je to fakt zážitek. Chyt´jsem ještě dobrej čas bez lidí, ale bylo to jen tak tak, v patách je mi několik výprav Japonců. V míře focení se ale od nich nijak neliším.

Objíždím teď celej ostrov a jedu na další - Skepsholmen. Jdu do muzea moderního umění a designu a architektury. Je tu poněkud morbidní expozice extravagantního videoartisty Paula McCartyho a další drsný lahůdky ( např alegorie na kajuty lodě Vasa, akorát že poblitý a posraný apod…) Marně jsem pátral, kde a komu zaplatit vstupný. Tak alespoň utrácím za kávičku v kavárně. Následuje Říšský sněm a Kungliga slottet. Objekt se čtyřmi křídly je sídlem úřadu krále. Jsou tu muzea, dále zbrojnice a klenotnice s korunovačními klenoty, taneční sály i ložnice krále Gustava III. Turisti se tlačí v uzounkých uličkách, trochu je prudím naloženým bicyklem, ale to nic. Jeden falafel u Arabů a  končím v obchodní uličce Nového města  podél obchodní ulice Vassagattan.  Na závěr ještě zkouknu v internetový kavárně humory J. Paroubka (a taky předpověď počasí v Tallinu – škoda mluvit, showers a showers, snad to opravdu není sprcha, ale přeháňka).

Odjíždím do přístavu, čas odjezdu nočního trajektu se přiblížil. Možná je to pravá chvíle – nebe si lehlo na švédskou krajinu a leje. Loď společnosti Tallink už na mě zívá a požírá desítky kamionů a stovky lidiček. Obtěžkán MP3jkama, Reflexem, pivem, foťákem a mobi-lem vstupuju  na 5. palubě do kajuty, kde za-tím spí jeden Australan. Postýlky bíle povle-čený, červenej koberec, televize, mejdlíčka, kartáčky na zuby, koupelna se sprchou. Jdu prozkoumat loď.

Ty vole, to jsem se bál, že to bude Sovětskej svaz, ale místo toho přepych, jakej jsem nezažil. Spousty různých restaurací, dvě kasina, varieté s programem do rána, sámoška, luxusní prodejna kosmetiky, kinosály, pub s živou muzikou… Kapelka v dvouposchoďovým varieté pro cca 300 lidí hraje různý sračky, ale fakt je, že když spustí směsku od ABBY, jsou všichni, včetně malých dětí i stařečků na nohou a zpívají. Tomu říkám rodinný stříbro, kam se hrabou Boží bojovníci. Malinko jsem se opil a zejména přežral. Koupil jsem si totiž za 20 E poukázku na večeři v provedení pravých švédských (či spíše estonských ?) stolů. Au, au. Losos, krevety, steaky, těstoviny, různý omáčky a houbičky, ovoce i tiramisu, sladký pěny i saláty. Ach jo, musím si dát Jagermeistera a pro jistotu ještě jednoho, než jdu spát. Jsou dvě ráno.Ujeto 31 km –  51 km celkem

 

Pondělí 14. srpna:  Tallin- Keila Joa - Turisalu 

Poprvé po 10 letech jsem potkal hezkou, mladou, osamělou cyklistku, která jede prakticky tu samou trasu. Je to Švédka, potkáváme se při výstupu z lodě ráno v tallinským přístavu. Dali jsme si neurčitej sraz na kafe v historickým jádru města, ale už k němu nedošlo. Navíc ona jede mnohem víc podél pobřeží a pocho-pitelně v jiným časovým režimu.

Když jsem u toho časovýho režimu – musím si posunout hodinky o 60 minut dopředu, je tu jiný časový pásmo.

Kompletuju věci na kole a s velkou zvědavostí vyrážím na obhlídku města. Trefit historický jádro není – s ohledem na jeho vyvýšenou polohu – žádnej problém. Projíždím bránou městských hradeb a po kočičích hlavách skáču až na centrální radniční náměstí. Je docela brzo a lidi teprve přichází. Jsem docela odvázanej z toho, jak vkusně a jednoduše je zrestaurovaná tato zóna města. A nejen to, dalším milým překvapením je návštěva infocentra. Holky u počítačů mluví anglicky, podávají regionální informace a pokud je třeba, zavolají kolegům do místa, na který se zrovna ptáš. Prospekty, malý mapy a katalogy jsou zdarma. Fotím si domečky, připadá mi to tu takový pohádkový. Studentky rozdávají propagační letáky, ulice brázdí historický vozy a svítí sluníčko! V knihkupectví jsem zakoupil mapy a kolem poledne sedím v restaurační zahrádce. Ceny jsou mírně nad našima. Studuju odpolední trasu a volím variantu kolem pobřeží, jsou tam (snad) tábořiště. Ještě před tím se ale vydávám do spleti uliček starýho města. Nejdřív dávám decku ve vinotéce a pak tlačím kolo krpálem na katedrální vrch. Vlezl jsem do Něvského katedrály a pak jedu pomalu kolem hradeb zpátky do centra. Potkávám českou rodinu, jedou Pobaltí od jihu a tvrdí, že Tallin je špica. To je.

To, co je za opevněním je už horší. Ale moc to neřeším, vyjíždím jihozápadně na předměstí a v supermarketu Plus doplňuju potraviny. Počasí stále výborný, až skoro vedro.

Po cyklotrase č. 1 přijíždím do Tabasalu. Se značením to není nic moc, naštěstí mapa je dobrá. Provoz dost velkej, ale je to výpadovka z města, snad to přestane. Vaena Joesuu (pracovně Véna z jezu) se jmenuje místo, kde bych chtěl přespat. Odbočuju z hlavní silnice a hned je líp. Nakonec jedu ještě dál na Keila Jola. Místy po šotolinových cestičkách. Proplétají se kolem víkendových chat, mokřadů a travnatých dun. Po pár kilometrech jsem zase u moře. Pláže jsou prázdný, je teplo, moře klidný jak rybník. Dobrej sever.

Jediná věc, která zatím připomíná reálsocialismus, jsou takový ty připonasraný až nenávistný pohledy prodavaček  v obchodech. Ale jinak fakt dobrý. Sehnal jsem nějakou instantní rýži, krém na opalování a lahváč.  Silnice standardní, řidiči docela ujdou, jen v tom Tallinu byli dost brutální autobusáci.

 Kousek za Keila Joou  u osady Turisalu jsem objevil ceduli se symbolem stanu. Tak tam jedu. Ukazuje se, že se opravdu jedná o tábořiště. Roztažený na půlkilometru podél moře v borovým lese. Duna, pláž, západ slunce do moře. Popelnice na odpadky, přístřešek na bagáž, další přístřešek nad lavičkama. Jen pitná voda chybí, tu jsem si musel koupit ve vsi.  Pláž se liduprázdná, jen asi 50 m ode mne je jeden stan s rodinkou (vřískotu dětí snadno čelím špunty do uší). V dáli registruju  partičku cyklistů. Po večeři mě rychle zmáhá únava a spím, aniž bych doposlechl Cimrmany.

Ujeto 56 km -107 celkem

 

Úterý 15. srpna: Turisalu – Harju Risti – Haapsalu - Suuremoisa

Vstávám podle budíku včas, ale jako obvykle mi to první balení moc nejde. Obloha nad mořem je jasná, ale od severu se trochu zatahuje. Když už konečně odjíždím, dává se do deště. Chvíli čekám, pak vybaluju děšťovou variantu a přece jen vyrážím po lesních cestách podél pobřeží. Pozoruju víkendový dáči, jsou jak z Mrazíka. V lesním Kauplusu následuje lehkej nákup. To estonský pivo je nějak silný. Místní lidi nejsou zvyklí moc zdravit, či odpovídat na pozdrav. Teď se se mnou zastavil jeden dědeček, ale když zjistil, že mluvím neznámým jazykem, mávnul rukou a odešel. V mírným dešti objíždím záliv směrem na Paldiski tak důsledně, až trochu bloudím. Včas to zaregistruju a nacházím správnou šotolinovou cestu. Trochu mě trápí protivítr. Krajina připomíná náhorní pasáže Český Kanady.

Za hodinu jsem potkal asi jedno auto. Dostal jsem se na asfaltku a jsem docela rád. Paldiski sestává z několika domečků a jezírek. Kostel z roku 1451 opravují. Je tu obecní úřad, 2 bytovky a prodejna ve starým hospodářským statku. Zapil jsem estonský sýry Saku pivem a jedu dál na Haapsalu 

14.30 - projíždím totálně neobydlenou krajinou pasek a lesů, protivětru, protislunce a nulovýho provozu. Trochu mě pobolívá zub a tak úspěšně ordinuju bručen. Vždycky, když je na hlavní silnici  odbočka do nějaký vesnice, či osady, nechybí tam místní Jednota s nápisem „POOD“ (podobnost s anglickým „food“). Taky teď, v 15.30 dřepím u jedný takový a popíjím pivo Saaremaa.  Nějaký speciální, divný. Ale trochu mě probudilo z letargie. V 17.00 jsem v Haapsalu. Hezký městečko, dřevěný domy, vše úhledný, čistý. Slečna v infocentru opět zcela dokonalá, oproštěná od lokální zahleděnosti infocenter západoevropských. Dala mi dokonce i info o trajektech na ostrovy  Hiumaa  a Saaremaa a do do lotyšskýho Ventspils.

Prolez´ jsem zbytky biskupského hradu  z 13. století. Nejzachovalejší je západní křídlo s 38 m vysokou strážní věží, kde se dnes nachází místní muzeum. Vnější hradby pocházejí tak z počátku 16. století. Nemůžu se bohužel moc zdržovat, jede mi podvečerní trajekt na ostrov Huimaa. Nevím taky, kde budu spát, tak musím raději nakoupit vodu. Plavba z přístavu Rohukula do Sure-moisy trvá asi hodinu. Na přístav navazuje osada s několika domečky. Je tady ale i veliká odpočinková louka a na ceduli je napsáno, že tu lze tábořit. No a protože v jednom přístavním domku je prodejna potravin, je o dnešním noclehu rozhodnuto. Stavím stan u laviček, vařím, piju long gin drink, poslouchám místní rozhlasovou stanici (něco u samurajích) a studuju zítřejší trasu. Opodál občas zahouká loď, hladina moře postupně tmavne a tak to se setměním balím a lezu do spacáku. Bylo to dneska pestrý a hlavně počasí vypadá fakt dobře. To jim ta předpověď na webu moc nevyšlo, kéž by tomu tak bylo i nadále. Zítra mě čeká další ostrov – Saaremaa.

Ujeto 107 km  - 214 celkem

 

Středa 16. srpna: Suremoisa - ostrov Hiumaa - ostrov Saaremaa - Kuresaare

Tenhle nocleh byl boží.  Navíc slunce vychází z moře. Dělám zběžnou údržbu kola. Jedu pak skvělou nedotčenou krajinou směrem na Kainu. Zdá se mi, že tomuto ostrovu je věnována docela péče ve vztahu k turistům. Dobrý silnice i značení, má to turistickej potenciál.  Nevidím žádný pole, či zemědělský  krajinný zásahy, spíše sem tam nějaká kravka, kůň či ovce na pastvinách. Žádný kotelny, haly, žádný bytovky. Naproti tomu v městečku Kaina nechybí upoutávka na internet v místní knihovně.

Kolem poledne předvádím jednu ze svých stíhacích jízd. Nějak jsem si blbě v hlavě zakódoval čas odjezdu trajektu na ostrov Saaremaa a nestíhám. Škoda, že městečko Emmaste musím proletět, vypadá velmi lákavě. Mám to ještě 6 km, ale jen za 20 minut. Do přístaviště v Soru přijíždím včas a sotva jsem vyndal na trajektu pár věci z brašen a vystoupal po schodech do místnosti pro cestující, je tady neuvěřitelná sprcha a za chvíli další a pak ještě dvě. Provazy vody.

Přistáváme na Saaremě. Do vesnice Leisi je to kousek a dávám tady popolední pauzu. Znovu prší a tak se uchyluju do infocentra, kde je i jednoduchá restaurace. Dám si rybu a soljanku s kopcem kyselý smetany.

Ve 14.30 vyrážím na jih. Saaremaa už je poněkud zemědělsky industrializovaná. Taky méně porostů a též mě dost trápí protivítr. Zajel jsem se do vesničky Kaali. Je tu velká atrakce – kráter vzniklý pádem meteoritu

Do Kuressare přijíždím už hodně večer. Mám toho dost. Bohužel, můj plán – přespat v kempu na ostrůvku jižně od města – je nutno pozměnit, trajekt neexistuje a tak rychle hledám infocentrum. Děvče skoro už zamyká (je 18.20), ale ještě mi dává tip na soukromej kempink. To je fajn. Tak to radím ještě dvojici Holanďanů. Dřepím ale nejdřív v hospodě, abych  trochu pookřál po větrný anabázi napříč ostrovem. Jestě  do supráče nakoupit  a za chvíli už zvoním u jednoho domku ve vilový čtvrti. Rodina pronajímá zahradu pro stanování. Super vybavení, samostatný umývárny,  osvětlenej altánek pro večerní posezení, travička, kytky. Vypral jsem konečně všechny zapocený věci, dal si estonský párečky, makedonskej cabernet, pocvičil na minikytaru (letošní novinka..) Trochu jsem se se přizmastil a spokojeně zalez do stanu. Zítra už budu spát v Lotyšsku.

Ujeto 101 km  - 315 km celkem

 

Čtvrtek 17. srpna: Kuresaare - Sorve - Ventspils

Po probuzení se snažím svižně zabalit, abych se rychle dostal do města a měl čas si ho trochu projet. Platím pánovi domu 75 EEK za nocleh a vyrážím. Kuresaare je hlavním sídlem ostrova. Hrad je obehnán vodním příkopem a hvězdicovými hradbami. Detailně ho zkoumám a po té se přesunuju k areálu lázní a  pláži se sportovním zázemím. Paráda. Počasí stále slunečný. Navštívil jsem ještě internetovou kavárnu, zjistil, že anglicky mluví i trafikantky a že estonci jsou  velmi pořádkumilovní a proto je všude docela čisto.

Jedu do Sorve na trajekt. Cca 60 km.  Projíždím zónou přímořských lesních odpočinkových zón, kempů a zotavoven. Vypadá to tu lákavě, ale nemůžu se moc zdržovat. Nicméně v Salme dávám pauzu na oběd na trávníčku u moře.

Turistům a návštěvníkem tu předkládají tematický balíčky: Cestování na koních, rybolov a okruh po panských usedlostech. Výborně zpracováno, jazykový mutace prospektů, vč. čínštiny a japonštiny. Potkávám pár cyklistů, doklad, že loď z Lotyšska už dorazila do přístavu. Netrvá dlouho a jsem na celnici. Malá přízemní chaloupka a  docela detailní kontrola. Opuštím Estonsko.

Na lodi je to v pohodě, zejména, když zjišťuju cenovou relaci za suché Martini. Krátím si cestu jeho popíjením za souběžnýho studia průvodce Lotyšskem. Málem jsem potupně vrhnul při přichodu na záchod,  papíry se neodhazují do zákrut slinutého střepu, ale do koše stojícího vedle. Jestli to bude v Lotyšsku všude, nezbude, než srát po lesích... V 20.15 přistáváme ve Ventspils a jsem z těch Martini trochu pinklej. Lehce opět zdržujou celníci. Projíždím město. Jak vypadneš trochu víc z centra, hned tě upoutá dost zoufalej stav budov a  silnic. Místy si připadám jak ve starým ruským filmu. Ale knihovna je tu na úrovni a bankomat taky mají po ruce. Poslouchám zkoušku vokálního sboru a obhlížím pravoslavnej kostelík. V novější části centra je spousta zeleně, projedu to ráno. Musím teď ulicí Inženijeru směrem do kempu. Při průjezdu panelovým sídlištěm si říkám, že se stav těchto budov nechá dojít do mnohem trudnějších konců, než jsme zvyklí doma. Nicméně jeden zásadní postřeh - i tady je na veřejných prostranstvích pořádek a čisto. Ve Ventspils je prý nejlepší lotyšskej kempink a tak tam jedu. Ohromnej areál, bungalovy, umývárny, sprchy, vybavení pro sport, fakt dobrý. Hospoda má otevřeno do noci, tak jsem si něco dal a jdu do stanu. Cena za noc 1,5 LAT (Lat je asi jako britská libra).  Ráno projedu město a vyrazím na jih.

Ujeto 67 km – 382 celkem

 

 

Pátek 18. srpna: Ventspils - Ljepaja

Vstávám brzy, sprcha, snídaně a vracím se do města. Od rána lze pozorovat uklí-zecí čety a taky běžce, či spíše chodce. Naprosto skvělej je ovocně-zeleninově-květinovej trh. Všechno je čistý, čerstvý a máš na to hned chuť. Koupil jsem si krabičku velikých borůvek. Zase teplo a slunečno. Srandovní jsou koncovky „s“ za většinou výrazů. Upoutalo mě to už dávno např. u sestavy lotyšských hokejistů (Naumovs - Ignatěvs, Sejejs, Sorokins, Tribuncovs - Cipruss, Fanduls, Macijevskis, Niživijs, Pantělejevs, Ozols, Romanovs, Semjonovs, Širokovs, Tambijevs, Vasiljevs, Žoltoks). No a tady bar není bar ale bars, a Pepíček není Pepíček ale Pepíčeks.

Zkouším to po vedlejší cestě na Verves. Ale je to hrůza. Napřed horší asfalt, ale pak se mi utápí kolo ve směsi štěrku a písku, občas musím seskočit. Taky i proto, že se kryju před výpady psů. U jednotlivých samot vždycky alespoň jeden je. V poledne mám 21 km za sebou a 90 před sebou. Zapínám blikačky, nasazuju helmu a jedu po hlavní. Ale jde to, krajina je řídce osídlená a tomu odpovídá i frekvence dopravy. Na rozdíl od Estonska je tu ale víc socialistických polí-lánů a příslušných industriálních a značně zdevastovaných agrostaveb.

Jsou tu i nejrůznější zajímavosti, jako například pomník obětem 2. sv. války přímo na mořským pobřeží. Slunce, voda, vzduch, piknikovací lavice a stolky. Před Jurkalne navštěvuju motorest Zakukroks. Je to ranč se skvělou hospodou. Dal jsem si tu „kvas“ a nechal se ovívat slaným mořským vzduchem v popoledním slunci.

Za chvíli stavím v Jurkalne. Od vesničky s hezkým hřbitůvkem (+ bazilika ze 14. století) jedu kousek po lesní cestě a už jsem na známých pískovcových útesech. Z vyhlídky ve tvaru lodní přídě hledím do mořských dálav a taky na dva autobusy turistů pode mnou na pláži. Jedu dál. V nedalekým rádobymoderním motelu jsem pozřel  velmi hnusný jehněčí žebírka, dobře mi tak - podleh´ jsem totiž pýše z dostupných cen a pocitu že „na to mám“. Ale kvas by zase dobrej. Chutná to jako černý pivo + rybízovej mošt. Neděste se, je-li to podáváno vychlazený, je to fakt velmi příjemný nízkoalkoholický pití. Koukám na Ljepajas Dzindars - plakát inzerující největší festival lotyšských rockových kapel. Průvodce sice píše, že už může nadchnout jen deprivovaného rockového fanouška, ale třeba pěkně kecá...

Zkusím kemp na začátku Ljepaji. Podíval bych rád ještě večer do města. Blížím se  mu koukám jak je přímořská krajina neblaze poznamenaná chátrajícím vojenským inventářem. Občas ale zahlédneš i zdařilou zrekonstruovanou usedlost do podoby ranče - vydaří-li se počasí, jsou tu k dispozici kilometry liduprázdných pláží. Jednou tu budou na turistickým ruchu dobře vydělávat.

Cesta z Pávilosty je čím dál horší, navíc jezdí občas i pěkný kreténi, zrovna teď  tam jeden měl snad 200. Odbočuju na příbřežní šotolinovou silničku. Saraiki sestávají z totálně vybydlených vojenských objektů, hrůza. V potravinách dávám lotyšskou klobásku a Carlsberg. Jsem docela připálenej, dneska byla fakt horůčava.  Přijíždí 15 let stará AUDI, třese se pod decibely diska ruské provenience. Hoši beze slova nakoupili 4 nanuky a 4 lahváče, zavířil prach a zmizeli. Blížím se Ljejaje v domnění, že na začátku najdu kemp. Samozřejmě nebylo nic značený a tak bezmyšlenkovitě míjím lesní chatovou zónu za polorozbořeným plotem a vjíždím na předměstí města.

V dálce vidím kopule pravoslavnýho chrámu a hloupě se domnívám, že tam někde bude centrum. Nějak jsem si neuvědomil měřítka mapy a reality. Namísto centra se ocitám ve městě duchů. Prázdný vybydlený paneláky, který bolševik vtipně vystavěl kolem katedrály, zničená infrastruktura a opuštěný vyrabovaný vojen-ský objekty. Projíždím středem sídliště a skupinka dětí na mě volá Amérika!! Jedu podle mapy a snažím se dostat k mostu, abych přejel přístavní průplav a dostal se víc do centra. Most je ale zbořenej a nefunkční. Tak objíždím přístavní baráky - sociální hrůza, vytlučený okna, hromady odpadu, zápach.

 Dochází mi, že Liepaja je fakt veliký město a já jsem jen na jeho severním předměstí. Dostat se do centra bude ještě pěkná práce. Tak ještě v prapodivný euforii musím projet obřím areálem zchátralých carských kasáren, abych se dostal přes odpornou průmyslovou zónu skutečně do centra.

To ale působí velkoměstsky a velmi pěkně. Je mi jasný, že s noclehem bude problém. Zkouším hotely. Jenže všechno je 4 hvězdičkový a ceny? 35 Lat (= 50 EUR!). Postupně se dostávám do krásnýho lázeňskýho parku v poblíž moře. Je to možný, že jsem stále v jednom městě??! Vracím se do centra, v hotelech Rosa, či Baltica chtějí dokonce 65 EUR a ještě bych musel nechat na parkovišti kolo. Žádný B&B, nikde malý, levnější penziony. Spát na pláži se mi nechce a tak nezbývá, než se přes severní  předměstí duchů vrátit na sever a pokusit se najít ten kemp. Mám už to najetý, cesta mi trvá asi 25 minut, kupuju u pumpy vodu. Kemp je opravdu v tom lesíku, jímž jsem už dnes jednou projížděl. Dominuje jezírko - pískovna a tábořit se dá kdekoliv u opuštěných ohnišť. Hned mě lapila správcová - chemická blondýna. Zinkasovala 5 EUR a povídala: „Tam dozadu sám nechoď, tam se budeš bát. A kolo si dej ke mně do chatky, mladí budou dělat v noci bordel a ještě by to ho ukradli“.

Jenže u chatky je běsnej vlčák a tak raději kolo zasouvám do předsíňky stanu. Chybí tu samozřejmě pitná voda a záchody maj´ jen suchý, ale jinak O.K. Vařím, dávám si Carlsberg a lezu do stanu. Dneska to bylo docela hustý, hlavně ten závěr a tak usínám rychle se špuntama v uších - noční diskotéce, řevu i rvačce „mladých“ navzdory.

 Ujeto 155 km- 537 km celkem

 

Sobota 19. srpna: Liepaja - Nica - Rucava - Nida - Palanga

Mám týden za sebou. Slunce vychází skrz liepajský borovice, ranní hygiena v pískovně, čaj i káva a jedu napodruhý do centra města. V ranním klidu a při vyšší míře vnitřní vyrovnanosti se mi už severní předměstí KAROSTA nezdá tak brutální jako včera. Všímám si, že venku je sice spousta lidí, kteří jsou asi bez práce, ale jsou aktivní - řada z nich běhá, další venčí psy nebo si protahujou tělo na různých tělocvičných nářadích.

V centru města sleduju uklízecí čety. Chodí a sbírají do pytlů odpadky, vajgly a po- dobně, prostě i tady, podobně jako v Eston-sku je starostlivost o veřejný prostor na naše poměry opravdu mimořádná. Snad je to i podporou EU na financování programů proti nezaměstnanosti.

Koupil jsem si výborný mapy na další cestu, včetně Litvy, dokonce i plán Varšavy.   I ta-dy je výborně vybavený infocentrum. Mate-riálově, počítačově, jazykově i mozkově. Zkonzultoval jsem další cestu a jedu se podívat do rockovýho klubu. Paráda! Samostatně stojící barák, v suterénu síň slávy lotyšských rockerů, v přízemí koncertní sál pro cca 400 lidí, vybavení zvukovou i světelnou technikou. Nahoře další patro pro sezení a bar, navíc terasa. Venku předzahrádka a železnej Stratocaster v nadživotní velikosti. Vzal jsem to přes trh na zvukovku rockovýho festivalu Dzindars. Koná se na stadionu a vypadá výborně, pódium přes celou tribunu, molo pro zpěváky, na ploše gumový plástve pro ochranu trávníku.

Na cestě z města ještě v poledne stíhám pelmeně s houbama (trochu jako tortelini, ale smažený) v nákupním středisku. Závěr z Liepaji ? Velmi zajímavý a emotivní město, kam je lepší přijet přes rekreační zónu od jihu (2-3 kempy, u jednoho je i sauna) , než přes sociální ghetto Karosta od severu. Ale návštěvu Karosty nevynechat… 

Slunce opět pracuje naplno a tak si to celkem užívám, i když krajina je celkem fádní a provoz na hlavní silnici hustej. Jedu kolem Liepejas Ezers - rekreantů dost - a uvědomuju si, že mi už druhej den fouká vítr skoro po směru jízdy. Ve městě Nica jsem zašel do Kafejnice na sklenici šampusu.  Z Rucavy odbočuju do přírodní rezervace Pape - Nida. Ta prašně - kamenitá silnice, to bylo fakt utrpení, když jsem ale ujel půlku, tak už jsem si řek´ že tam dojedu. Bylo to ale peklo, každou chvíli mě zahalila mračna prachu od kolemjedoucích vozidel. Divoký koně v rezervaci jsem samozřejmě neviděl, taky nebudou čekat na Jirku z Tábora, když jsou divoký, to dá rozum, že. Prohlíd´ jsem si alespoň skanzen, vypil pivo vychlazený v moři a odolal nabídkám půvabný průvodkyně na “oficiální“ prohlídku starých domečků a historickýho způsobu života.

Vracím se zpátky na hlavní silnici, kolo pod prachem a já vytřesenej z cesty necesty. Na hranice s Litvou to mám 10 km a jsem tam za stavu km 637.

Do Palangy jedu po hlavní silnici kolem letiště. Měním tam pár Litasů v letištní směnárně.  Je skoro večer, pálí mě celý tělo a počasí se docela horší. Do Palangy dojíždím docela vyčerpán. Palanga jsou lázně a dnes vzhůru nohama. Je tady obrovská slavnost, tisíce stánků ve všech ulicích až k moři. Bohužel kempink v troskách a tak si nechávám poradit od  ochotný paní, že další možnost je ještě 8 km jižně. Nakonec to bylo kilometrů pět. Sice jsem musel opustit představu horký sprchy a opět se umýt flaškou balený vody (a taky se vzdálit co nejdál od stupidní ruský diskohudby na okraj lesního tábořiště), ale přece jen tu je nějaký zázemí, vč. vody na vyčištění zubů. Navíc chlápek v kiosku má pivo. Za nocleh platím 10 Litasů (80 Kč), účtenkama se tady ale nikdo nezatěžuje. Ještě si ve stanu trochu brnkám na kytaru a poslouchám dunění moře.

Postřeh: Mlaďasové si spolu nepovídají, nakoupí čučo a lahváče, dojedou do kempu, otevřou dveře auta s audio soupravou, dají volume doprava a zakloní hlavu ku konzumaci. Nepadne jediný slovo.

Ujeto 122 km  - 659 celkem

 

Neděle  20. srpna: Palanga – Klaipéda – Juondkranté - Nida

Vstávám brzy. Vracím se ještě do Palangy na kávičku a prohlídku. Hlavní pěší kolonádu lemuje spousta hospůdek. penzionů a hotýlků. Na konci je pak široký a dlouhý pobřežní molo. Moře hlučí, je trochu chladněji a obloha se trochu zatahuje. Nevadí, zacházím do kavárny a poté ještě na internet do diskohausu, ale pozor, výbornej interiér, dřevěnej krov, takový spíš multifunkční kino. Přemýšlím, že bych moh´zajet na Kurskou kosu, která je zpoloviny litevská. Ideální by pak bylo, kdyby mě z ruských hranic na pevninu vzala nějaká loď.

Pod Palangou směrem na jih je taková alej s cyklostezkou a pěšinkou pro běžce - výborný. Jo a další kemping. Chvíli musím jet po dálnici, ale pak odbočuju doprava blíž k moři. Je to značená cyklostezka na který jezdí i inline bruslaři už z Palangy, škoda že jsem to tam nezachytil. V osadě Živlitis nemohu odolat krásnýmu barasu (baru) na kraji lesa. Zase kvas a taky lehký studium průvodce Klaipédou. Kavárny už nejsou kafejnice, ale káviné.

Je znát, že je neděle, lidi vyráží do pobřežní rekreačních zón a pomalu se prodírám do centra Klaipédy.  Dříve se jmenovala  Memel.

Kolem 14.00 jsem v centru. Projel jsem do starýho města, opět našel všechny důležitý informace v infocentru a zasedl do jedný z mnoha venkovních restaurací. Při konzumaci skvělého šašliku se rozhoduju jet na Kurskou kosu až do Nidy na ruský hranice a risknout převoz na pevninu lodí k ústí řeky Nemunas. Musím ještě obdivovat místní Jazzklubas, dát si tam alespoň výborný espresso. Celej dům pro jazz.

Pak už vyrážím krátkým přívozem přes Kuršskij záliv. Mimochodem, Litva je zemí basketbalovou, na utkání evropských pohárů se tu lidi koukají jak na velikých venkovních obrazovkách, tak na minitelevizích v hospůdkách, klubech, či barech. Před hlavním hotelem je na trávníku obří basketbalovej balón a na každý vsi najdeš místo fotbalovýho hřiště několik otřískaných basketových košů se spoustou kluků i holek kolem nich. Asfaltový hřiště na košíkovou jsou i u hotelů a rekreačních objektů.

Na kose se orietuju podle vynikajícího cykluprůvodce Jantarovým pobřežím. Je to euforie - cyklostezka je asfaltová, vede v úžlabí mezi lesem a písečnou přímořskou dunou. Slunce pere, moře hučí a vzduch voní. Občas projíždím ale i územím poničeným požáry. Litva je první zemí, kde mají kolostavy i na plážích. Vůbec jsem netušil, jaká to tu bude paráda. Myslel jsem, že navštívím oblast vybydlených vojenských areálů a ono je to přesně naopak.

Po cestě se dávám do řeči s postarším párem. Po počáteční gestikulaci přichází na řadu ruština. Všechno jsme si řekli – jaký je počasí, že tady 3 měsíce nepršelo, že nejlepší jsou jezera nad Vilniusem, co tady dělám, jak se jim líbila Praha a tak vůbec.

Zastavuju v Juodkranté na prohlídku takzvaného vrchu Čarodějnic. Na konci 70. let a na počátku 80. let tady byly umístěny dřevěný sochy různých čarodějnic a dalších prvky, ke kterým se vážou báje a pověsti. Všude se nabízejí  suvenýry z jantaru – prsteny, přívěšky, náramky, náhrdelníky,  ale i perořízky, zapalovače, těžítka, nože, hrací kostky  apod. 

Je dost pozdě a musím mastit do Nidy. Je to fakt parádní místo. Napřed projíždím vesničku  s přístavem spoustou různých stánků. Taky koukám na ceduli s odjezdem malých lodí, na pevninu, ale nějak moc to teda přesvědčivý není, dneska už nic nejede a zítra ráno podle toho, jestli se sejdou lidi, No...

Musím řešit nocleh. O kempu v prospektech nic není a tak zkouším penziony. Jenže ty ceny, fakt pro Němce. Jedna paní mě tahá k sobě do baráčku za 100 Litas. Pak mi pán nabízí postavit si stan na zahradě za 80,- (640 Kč !) To dám radši spánek někde na pláži. Ještě před tím vyjíždím na kopeček, ze kterýho se podívám na okolí z výšky. Mohutný duny se táhnou k ruským hranicím.

Činím tak ale už s vědomím, že kempink mám, doslova jsem o něj zakop´. Je velmi komfortní a tak jsem v pohodě. Funím do kopce a náhle slyším češtinu! Seznamuju se sympatickou rodinou z České Lípy. Projíždí Pobaltí, spí po kempech a užívající si pocity mile překvapených průzkumníků – tak jako já. Vyfotili jsme se, rozloučili a už spěchám zpět na pobřeží. Procházím vesničku a zasedám na zahradě jednoho z mnoha rybářských domečků, který fungujou jako hospůdky s rybama. U vrátek hraje chlápek na kytaru a zpívá písničky od Vysockýho. Při konzumaci grilovaný rybky s úžasnou omáčkou plný hub liškek a popíjení sklenice vína se pro změnu seznamuju se skupinou českých studentů Jihočeský university – fakulty cestovního ruchu v Táboře. V kempu využívám místního vybavení, vařím i peru a doufám, že ráno pojede nějaká loď a že se nebudu muset vracet 60 km do Klaipédy. V noci byla bouřka.

Ujeto 103 km – 762 celkem

 

Pondělí 21. srpna: Nida – Klaipéda – Šiluté - Viešvilé

Všechno mi neuschlo jak bych si přál a tak to na sebe nandavám a schnu po cestě. Obloha je trochu rozčepýřená, ale je teplo a asi bude zase hezky. Jedu do přístaviště v Nidě brzy, abych ulovil loď, která mě odveze na jihovýchod ve směru další cesty. Mé neblahé tušení se ovšem potvrdilo - ani jedna ze dvou kocábek nemá personál, i když cyklistů je tu dost. Telefony vyzvání naprázdno a tak místo na jihovýchod bez námahy jedu zpátky na sever s námahou a až budu támhle naproti, budu mít namísto nula kilometrů, kilometrů stodvacet. Co se dá dělat, den ztráty není zas taková tragedie a výlet na Kurskou kosu byl špičkovej z pohledu celý expedice.

V Klaipédě proběhla neformální rozlůčka s mořem. Odjíždím přes hnusnou průmyslovou zónu a ještě musím na dvouproudou „dálnici“. Ale potkávám i babky na ukrajinách, jsou tu zastávky autobusů a tak. Hlavně je tu širokej pruh krajice, po kterým v pohodě jedu. Nicméně pro dnešní den platí výrok “Cesta je to sice delší, ale za to hnusná“. Je poledne.

V Priekulé jsem si chtěl dál v konzumu klobásku, ale její smrad mě přece jen odradil od konzumace jedů a tak radši jedu. Přijíždím do Šiluté. Naproti mi jdou černý mračna, zalézám do infocentra, poptat se na možnosti noclehu. Tady ve vnitrozemí Litvy daleko od moře, či jiných atraktivit to asi nebude jednoduchý. Nicméně dvě holky jsou akční a doporučují jakousi vesničku s agroturistickou základnou. Ruce jim pozlatit.

Je něco po 18 hodině, mám najeto 144 km, v pokročilé demenci už ani nevnímám hluk vozidel. Křižuju hlavní silnici ze Sovětsk na Kaunas. Na cyklisty v tomto provedení tu nejsou moc zvyklí. Malí kluci na mne volají “Bye!“, jak parodie na Kurvahošigutentag. Jedu z Pagegai přes Lumpčai do Vežinkai. Mám toho fakt dost. Naštěstí hned na cestě vidím upoutávku na agrohotýlek. Uvnitř hezky adaptovanýho statku je milá slečna, která souhlasí s tím, že si můžu postavit na zahradě stan, využít sprchy, případně i saunu uvnitř a dát si večeři. Venku sedí pár lidí na jídlo, ale na nocleh jsem tu asi sám. K jídlu mi slečna dala steak se sýrem a cibulí, kotlem čaje a  pivem. Uf..

Koukám do mapy, ztrátu jsem dost stáh´, ale do Polska je to ještě dálka - 2OO km. Je půl desátý večer - štamgasti se přesunuli od točenýho piva do samoobsluhy k lahváčům. Obchod má stále ještě otevřeno. Dokud jsou lidi, tak proč ne, že? Děti chodí pro nanuky a náves žije. Ještě chvíli rozjímám v altánku na zahrádce, upíjím z brutální samohonky, kterou jsem zakoupil v Priekuli a jdu do stanu na pohádku.

Ujeto 16O km  - 922 celkem

 

Úterý 22. srpna:  Viešvilé - Jurbarkas-  Vilkaviškis - Kalvaria - Czerwonka

Vstávání, hygiena, balení. Všechno O.K. až na to, že se nemůžu dostat na silnici. Zahrada je oplocená, vrata vysoký, dům zamčenej, všichni asi ještě spí. Tak v ranní mlze sundavám brašny a postupně všechno hážu přes ostnatý dráty, za pozornosti sousedky. Doufám že mě neudá jako zloděje.

Cesta vede lesem, je chladno, mlha-vo a docela zima. Ale sluníčko tam někde nahoře je. Objíždím stále Rusko, Kaliningradskou oblast. Ve Smalinkai marně hledám most, po kterým bych se přiblížil souběhu s rusko-litevskou hranicí, ale nedaří se a tak jedu po hlavní na Jurbarkas. Je to docela velký město dávám si pauzu v kavárně. Ochranu přírody tady řeší přes revitalizace parků  a dotace z peněz EU.

Chci jet podle hranic na příhraniční ves Kudirkos, ale šotolina mě odrazuje, musím po hlavní na Šakai. Je už 11.3O a do Suwalek je to ještě hrozná dálka. Za Šakai je docela pěkná krajina, plno rybníků a potůčků. Mám na tachometru celkových 1000 km.

Cesta je ale přece jen poněkud fádní a tak si z nedostatku jiné činnosti probírám takový ty věty jako: Što u těbjá na úžin, nebo My paznakómilis v pijaněrskom lágerě, nebo Ja pasetíl bábušku i děduško v málenkoi děrévni, případně větu, kterou jsem vytvořil v rozhovoru s  turisty na Kurský kose: Mně nádo jéchať astaróžna. A co třeba popis zařízení, na němž se přepravuju pro případ, že mě chytí policajti na dálnici: U meňjá nět velacipéd, u  meňjá gruzavík!

Ach ten protivítr. Na oslavu 100 ujetých dnešních kilometrů si v litevským Kudirkosu na ruských hranicích dávám maďarskej salám a  dánský pivo na lavičce v parku.

Mířím na Marijampole. Provoz na silnici A7 za Vilkaviškis je ale šílenej a tak jedu radši na jih po silnici č. 2OO. Kopec nahoru dolů po šotolině...

V 19 hodin jsem konečně v příhraniční Kalvarii. Zajíždím do městečka nakoupit, do Suwalek je to ještě dost daleko a kdo ví kde budu spát. Na náměstí mě přemlouvá jeden somrák, abych s ním šel domů, chci se vykoupit jedním pivem, ale je neodbytnej. Tak zbaběle prchám.  Bouřky se vybouři-ly, sluníčko malinko nad obzorem, ale Suwalki  42 km...

Jízda po silnici E 67 je otřesnej zážitek. Je to nejpřímější tranzit z Polska na Kaunas a Rigu a podle toho to vypadá. Doslova smršť kamionů, silnice úzká, na hranice pořád do kopce a ještě se šeří. Tak blikám vším, co ssebou vezu. Na hranicích mám škodolibou radost z asi 3 km fronty TIRáků, kterou na kole radostně předjíždím. Jenže za chvíli je to v Polsku to samý. Nechápu proč u polsko-litevsko-ruských hranic, kde je rekreační oblast Vystyis s jezerem a kempem nemůže existovat menší přechod.. Spása nicméně přichází před vesničkou Czerwonka. U motorestu a velikánskýho parkoviště je nápis Camping a vyhrazená louka pro karavany. Je vyhráno. Jdu do motíku utratit první zlaťáky. Večeře, pivko, herbata s citrynom, umýváry,  stavím stan a je to. Skoro jsem dohnal ztrátu a ránu budu brzy v Suwalkách.

Ujeto 195 km – 1117 celkem

 

Středa 23. srpna:  Czerwonky - Suwalki - Olecko - Gyžicko

Dal jsem si v motorestu snídani. Vstávám brzy a v osm vyrážím. Do Suwalek ještě pořád s kamioňákama, ale je to jen kousek a z kopce, mám to brzy za sebou. Suwalki jsou příjemný, hned zkouším zapiekanki a gofry. Občas prší, přečkávám to v internetový kavárně, kam mi paní majitelka nechala dát i celý kolo. Ještě sháním úspěšně i spray proti psům, včera jsem ho u litevských hranic vypotřeboval, bylo to fakt hustý. Jo a hlavně taky kupuju lístek na vlak z Varšavy do Zakopaneho. Musím šlápnout do Gižycka - těch 1OO km to bude. Počasí je bláznivý, sprchy i slunce. Krajina malebná, členitej terén, škoda, že Poláci jezdí způsobem vskutku prasečím. Hlavně ta rychlost...

V Olecku mám na náměstí příjemnou pauzu, k další jízdě mě vyzývá místní vometák svým vopruzováním, raději mizím. Ale pivo Žywiec šlo. Přemýšlím, že bych zítra moh´ kousek popojet parníkem skrze kanály a přes Mazurský jezera. Večer přijíždím do Gižycka. Mám nejprve rybku v hospodě a pak už za tmy jedu do kempu. Divně ponurej, liduprázdnej, v umývárných slizko (v Polsku spíš slizsko) a paní správcová docela šmíruje, pořád za mnou něco uklízí. Ještě se vydávám do přístavu zjistit ranní loďičku. Je to dobrý, popojedu 5O km jižně parníkem se zastávkou v Mikolajkách. To se docela těším. Mládež jede karaoke a ošahává se v keříkách, tak si dám gofru a jdu spát.

Ujeto 117 km - 1234 km celkem

 

Čtvrtek 24. srpna:  Gyžicko - Mikolajki - Ruciane - Zgon

Projíždím ráno město, ale všude zavřeno, pohledy v trafice strašný, infocentrum šílený, jdu na loď. Malej parníček, kolo na přídi, poloprázdno, převážně Nemci. Vyrážka v 9:00. Cesta je to skoro na celej den, proplouvají se jezera a spojovací kanály, je to fakt příjemný a docela pestrý. Ale malý pivo 4O,- Kč a jízdenka vychází na 5OO,-.

Pravda, chvílema taky spím, ale když už to začíná být nuda, zastavujeme na 2 hodiny v Mikolajkách. Parníček i s mým kolem odjíždí na jinej kšeft, ale prý se za 2 hodiny vrátí. To doufám. Zatím se potuluju mezi kvantem stánků, barů a obchůdků. V Ruciane si říkám, že ještě kousek popojedu. Napřed se ptám v infocentu na možnosti cesty i noclehu, ale sezónní brigádníci jsou totálně nepoužitelný, všechno musíš navíc platit. Zlatý Estonsko a Lotyšsko. Tak sháním internetovou kavárnu a daří se. Navíc mě tak potkalo příjemný popovídání s jedním místním učitelem, chválili jsme si Pobaltí a konstatovali, že tak, jako jsme po roce 9O objevovali západ, tak teď objevujem východ. Chválil taky nějakou litevskou rezervaci poblíž běloruských hranic se spoustou cyklostezek a úžasnou přírodou.

Jedu ještě dál a když už si říkám, že budu muset někde zalehnout nadivoko u vody, je tu zájezdní hostinec se zahradou a na ní stany. Tak tam stavím ten svůj. Sice se pak ukázalo, že tady nocuje soukromá partička německých turistů s polským cykloprůvodcem, ale paní majitelka není proti, abych se k nim připojil. Dal jsem si další houbový pirohy, prostudoval mapy a je to vše O.K.

Ujeto 28 km – 1263 celkem

 

Pátek 25. srpna:  Zgon - Myszyniec – Ostroleka - Wyzsków

Ráno všichni ještě spí. Nemám komu zaplatit, je mi to blbý odjet a tak strkám 10 zl pod dveře a píšu na papírek: „Dzienkuje - namiot“. Polí namiotowych je tu následně po cestě více, je to stále ještě rekreační jezerní oblast.

Včerejší vitaminovou stravovací nekázeň dnes doháním výživnou směskou všech, co ssebou vezu. Je třeba zase trochu máknou na cestě do Varšavy. Ve Starych Kielbonkach zatáčím doleva na jih na Razogi. Po cestě je spousta benzinek u nás nechvalně známý firmy Orlen, sprejeři vzkazují „Orlen zabiji Mazuri“.

Cesta je zatím překvapivě příjemná - lesy, pastviny, silnice dobrá, aut nemnoho. Jako bych byl zpátky v Estonsku. Je zajímavý, jak se na rozpoložení mysli pozitivně promítá sytá zeleň - nejzřetelnější to bylo předloni ve Skotsku. Cvičím paměť vzpomínáním na počáteční dny letošní expedice  a jejich detaily.

V Myszynci sháním pohlednice, poslal bych jednu Vlčákovi, ale nemaj´. Za to je tu obří kostel s dominantní sochou Jana Pavla II., kyne mému kolu. Nevím, jestli by raději ty obrovský peníze neměli jít na opravu chodníků a cest. Okázalost bohatství katolické církve je něco, co zaujme v Polsku na první pohled.

V Ostrolece se „bavím“ u internetu informacema o sestavování naší vlády. Kavárnu mi doporučil velmi ochotně jeden kluk, co tady prodává počítače. „Tam pan može pošukat..“ Je navíc zapálenej cyklista, všechno ho zajímá a doporučuje mi konkrétní cestu mimo hlavní tahy. Vyrážím.

Počasí stále neuvěřitelně drží, myslím, že kdyby mi teď až domů sněžilo, nemoh´ bych si na letošní severský počasí vůbec stěžovat. Jedu přes Tobolice, Borawe a Zabin do Goworova. Chvilku jsem v euforii na precizní cyklostezce EU, abych vzápětí úpěl v písku a kamení, asi jim došly dotace. Pak zkouším najet na hlavní silnici 1B (Bialystok - Warszava). Po 300 m slézám, protože takovou sodu jsem snad nezažil. Je to tak, že to, co u nás jede po dálnici, tady frčí po normální vozovce. Nikdo nedodržuje rychlost, kamiony letí prakticky na doraz za sebou a tak mi trvá asi 15 minut, než vůbec dokážu s kolem přebědnout na druhou stranu silnice a vzápětí zmizet na lesní cestě.

Zkouším po cestě do města Wyszków najít u řeky Bug nějaký tábořiště, ale nic. Wyszków se ukázal být Vyškovem v duchu gottwaldovských tradic. Jezdím po městě pořád dokola, nic vhodnýho ke spaní nenacházím, omšelá mládežnická ubytovna u sportovního areálu je zamčená a nikdo nic neví. Po obkroužení všech nevzhledných předměstí končím v motorestu. Za 90 Zl mám pokoj s TV a koupelnou. Kolo mi nechali dát do recepce. Vypral jsem prádlo, pocvičil na kytaru a zkouknul FC Barcelonu se Sevillou. V noci mě budí nějakej hluk. Není to z dálnice, je to déšť.

 

Ujeto 166 km – 1428 km celkem

 

Sobota 26. srpna:  Wyzsków – Serock - Warszawa

Snídaně byla v ceně noclehu bez nějakýho výběru, ale sněz co ti dají. Přestalo pršet a tak vyrážím na Varšavu. Nejprve musím překonat rovinu vertikální i horizontální - docela vopruz, 30 km bez jediný zatáčky, fádní krajina, musím to překousnout. Je sychravo.  Silnice je ve svým profilu brutálně nerovná - jsou v ní vytlačený koleje od přetížených kamionů, chvílemi jednu na vyvýšenině u krajnice. Není to nic moc.

Před jedenáctou jsem v Serocku. Je součástí  rekreační jezerní oblasti nad soutokem řek Narew a Bug, spádově už u Varšavy. Sobotní dopoledne je ve znamení přetlaku dopravy. Zácpy, fronty, smrad. Procházím trh, ale je to veteš, tak reději dortík a káva v cukrárně.  Nevkus reklamních poutačů poutá moji pozornost, je to opravdu ošklivý. Podél silnice už vede cyklostezka, tak ji využívám.

Koukám na krásný stavení ze dřeva, jakoby cirkusovej stan. Ukazuje se, že se jedná o restaurant Klepisko. Fotil jsem jej zvenku, k poměrně velký nelibosti krojovaný kobiety, která vylezla ze dveří. Tak jdu dovnitř něco sníst. No, je to opravdu poměrně okázalá záležitost, ohromnej prostor, spousta personálu v krojích, ceny nahoře. Dovedu si tu představit vládní akce, či V.I.P. večírky. Byl jsem uveden na místo, zjistil, že je tady zákaz fotografování a vychutnal malý ruský pirohy. Křupavý, uvnitř maso a kousky sýra, navrch vše posypaný horkou slaninkou... Hraje tady skvělá muzika, trochu polskej folklor, ale jazzovej spodek jako hrom. Tak se ptám pingla, jestli by mi nesdělil, co je to za CD, že bych si ho koupil. To já nevím, povídá, to pouští nahoře v byru a ukázal významně ukazovákem někam vzhůru do nedozírného krovu.

Pomalu se blížím centru Varšavy. Ještě, že mám tu velikou mapu z Lotyšska. Cestování kolem širokánských mnohaproudových prospektů se dá vydržet díky tomu, že jezdím po neméně širokých chodnících. Nejprve mířím na nádraží Wschodnia (ve 14.30) – ověřit si ranní odjezd vlakem do Zakopaného. Nádraží prezentuje rezavá ocelová konstrukce, ale vlaky tu jezdí. Můžu se vydat do centra.

Míjím Stadion desetiletí, zdevastovanej sportovní svatostánek, dnes sloužící jako tržiště pro permanentní výprodej pašovanýho alkoholu, cigaret, kradených mobilů a pirátských CD. Služebním jazykem je ukrajinština. Návštěva obřího betonovýho kotle plnýho odpadků, jenž kdysi býval sportovištěm, je jen pro otrlé..

Jedu do centra přes Wislu a budu hledat kemp. Nacházím kemp „1,2,3“, projíždím pak velikým příjemným parkem mezi inlinisty, běžci a pejskaři a mířím k pomníku soc-architektury,  Paláci kultury. Cestou se upřímně vyděsím při pohledu do výlohy českýho kulturního centra, tolik nevkusu najednou se vidí málokdy. Porcelánovej Švejk, polštáře s krtečkem, malovaný skleničky apod. Hrůza. Takovej shit by neprodávali ani trhovci na Mácháči.

Palác kultury je dar sovětského lidu polským bratrům, což to je mi známo, ale jak to lze dotáhnout do ještě horších konců, ukazuje bohužel doba současná. Náměstí před palácem se využívá jako parking pro supermarket. nikoliv nepodobný obřímu fóliáku. Všude plno železobetonových zábran a svařovaných ocelových závor. Jak výprodej z armády. Varšava – prdel světa, napadá mě. Konečně jsem na své cestě nalezl Sovětský Svaz… Několik mrakodrapů nadnárodních společností to nevylepší, snad bych si moh´vylepšit dojem na Starým městě?  No zkusím to. Jo a zatím jsem nenašel ani jedno infocentrum a ani jeden obchod s pohlednicemi. Tak to se bude muset to Starý město hodně snažit.

Podařilo se !! Omlouvám se za všechny urážky a invektivy Varšavě.  A to pod skvělým dojmem z historickýho jádra. Je maličký, sice úplně zničený během 2. sv. války, ale nyní znovuobnoveno. Spolu s královským zámkem je na seznamu světovýho dědictví UNESCO. Během okamžiku mám na Zámeckým náměstí jak infocentrum, tak bezpočet obchůdků, kaváren, malých výstavních síní. Jsou tu spousty cizinců, malířů, muzikantů, na starým náměstí – Rynku - probíhá jazzovej koncert pianisty Johna Tailora. Docela náročná muzika, ale skvěle nazvučeno a davy to poslouchají s neuvěřitelným soustředěním. Na náměstí není k hnutí, kde nejsou restaurační zahrádky, stojí, či na zemi sedí posluchači.

Po okolních měšťanských domech pomalu slézá slunce a mě se odtud sakra nechce. Zůstávám až do tmy. Na Královský cestě procházím kolem kostelů a paláců – v kostele sv. Kříže je v hlavní lodi urna se srdcem F. Chopina. Dávám řeč s dvojicí Italů, chválím jim Falzarego a sděluji, že jezdím „cento kilometro“ denně. Kolem 23 hodiny na pěší zóně končím u kávy. Kavárny jsou tu našlapaný vedle sebe a v každý mají jinej druh kafe.

Musím nakonec konstatovat, že Varšava je kosmopolitní, možná mnohem víc, než jsme zvyklí z Prahy. Našel jsem v tomto městě jeho duši, na rozdíl od Berlína vloni. Malý detail - sežene se tu prakticky všechen západní tisk, přičemž ty největší tituly (např. Newsweek) vycházejí i v polský mutaci.

Musím se pochlubit – při návratu do kempu „1,2,3“ (cca 12 km) přes dva obří parky jsem ani jednou nevytáh´ mapu a trefil to bez zajížděk. Možná trochu zbytečně platím za nocleh - dva studenti v recepci mě skoro přemlouvají abych to nechal být – v rychlosti stavím stan na konci kempu za asistence mračen komárů a nařizuju si všechny dva budíky (mobil, hodinky) na 5.00. Vlak mi jede 7.53. Na nádraží je to skoro 20 km a co kdybych měl třeba defekt?

Ujeto 79 km - 1507 km celkem

 

Neděle 27. srpna:  Warszava – Zakopane (vlak)

Nezaspal jsem. Projížďka ranním  městem je skvělá, vše se teprve probouzí. Jo přivstat si a projet mezi 6 a 7 hodinou jakoukoliv metropoli, to jsi vždycky na kole král. Jen si musím dát bacha na zběsilý taxíky, který rozváží ranní opilce.

Fotím si ještě centrum Varšavy, který mi mizí za zády. Těším se na Tatry, ale v nitru hlodá trochu smutek, výlet se opravdu láme. Přijíždím na nádraží Warszava - Wschodnia.

Vlak Inter City je tu  včas, kolo si věším na hák do „předsíňky“ vagonu tak, abych na něj ze sedačky viděl. Na nádraží Warszava - Glówny se nahrnuly do vlaku davy, ale jde to. Frčíme a brzy jsme v Krakově. Většina lidí vystoupila a tak ve vyvaluju na dvojce a pozoruju na obzoru Tatry - už je vidět Swinica, hala Gasienicowa, Kozí vrchy a tak. Za Novým Targem se vlak courá v podhůří, vymetá ty různý Chabówky a podobně, chvílemi couvá a zase zajíždí někam do dolinky popředu. V horách trochu poprchává. Je tu Zakopane - 14.30.

To je fakt dobrý, vyndat si tady kolo z vlaku, sednout na něj a projet si všechny ty uličky, který má člověk tolikrát prochozený pěšky. No jo, jenže ono to moc na jízdu není. Dnes tu končí Goralský slavnosti a sjelo se sem celý Polsko. Před průtrží mračen se ukrývám do pizzerie. Pizza sdrédnia je spíš duža (velká). Jdu dál po centrální pěší zóně. Přibylo tu hospod, rožní se nádherný špízy, do toho koně, goralé v krojích, outdorový prodejny, no nemusím mít všechno, tak jdu na chvíli na internet prosondovat ten náš zahnojenej politickej rybník. Pak si udělám krátkou vyjíďku nahoru na Kužnici a vyfotím se u ústí doliny, kam doráží zdecimovaný, ale spokojený a euforický turisti. Je 19.00, docela zima. Pod skokanským můstkem dělají hromady pečených brambor. Ještě znovu procházka nočním centrem. Pěkně se to tu rozjíždí v nejrůznějších pubech i podzemních nóbl vinárnách. Po jedný vodce už jedu do kempu Pod Krokwia. Samozřejmě, pán v recepci mi chce odebrat pas, tak se trochu hádám, ale to je tady normální. No jo, tak zítra domů... Vlastně  na  Slovensko:)

Ujeto 60 km – celkem 1567 km

 

Pondělí 28. srpna:  Zakopane - Lysa Poĺana - Poprad - Stará Lesná

Ojdíždím v 8:12. Čeká mě docela slušný stoupání, inu musím se dostat přes Tatry na slovenskou stranu. Kdysi jsem to jel s Renatou Halíkovou, je to docela kopec. Vlastně první větší na tomto výletě. Do dolin startujou první baťůžkáři, přejíždím křižovatku Rondo a napadá mě, že by bylo hezký vyjet si na Morskie Oko. Počasí nic moc.

Tak mě tam nepustili. Koňský povozy můžou , cyklisti ne, ale asi je to i dobře. V 10,30 za stavu km 1590, přecházím přes Bielovodský potok na Slovensko. Prší. Vyjíždím  na sedlo mezi Žiar a Podspády. Proti mě je hřeben Belianských Tatier. Škoda, že není víc vidět, ale jak říkám, i kdyby teď padaly trakaře, musím být s počasím na letošním výletě celkově spokojen.

Výrazně se ochladilo. Svištím prochlazen na kost do Ždiaru, že si tu dám v krčně třeba fazulovou a borovou, ale nic., Žádná hospoda u silnice, je to možný? Nakonec vařím v autobusový zastávce instatní fleky a čaj - lehká krize, tak jí musím čelit. Pravý uspokojení nacházím teprve ve Furmanské krčmě v Tatranský kotlině. Brynzové halušky + Zlatý Bažant + borovička.

Po cestě do Tatranský Lomnice mě přemlouvá skupinka Romů, abych si od nich koupil houby. Jedu dál do Smokovce. Tam mě zase lapila nějaká ženská, abych šel k nim domů nocovat. Nene, jedu do Popradu pro vařič a pak si najdu kemp. Na cestě musím zastavit a zatézt do křoví, přišel obří černej mrak a z něj vypadly kroupy jak třešně chrupky. Tak jsem se dočkal těch trakařů, včetně blesků a hromobití. V Popradu jsem si trochu rozbil hubu. Taková blbost. Dojíždím do centra a tak si sundavám přilbu a věším ji na řidítka. Pak povstanu a šlápnu do pedálů, abych přejel nájezd na most přes řeku. Jenže přilba se zhoupla a zaklesla mezi koleno a řídítka. Klesající koleno ze zaklínilo do helmy a pootočilo řídítka o 30 stupňu doprava... Následuje náraz do svodidel a hustej pád. Kontroluju funkce končetin, vstávám, vracím na kolo všechny popadaný věci a rovnám brašny. V lehkým šoku dělám jako že nic, nasedám a jedu dál. Ale kurva, to je bolest. V hospodě mi pak dali kromě dobrot i sklenici ledu a tak leduju naraženou ruku a bok a ošetřuju odřeniny. Po prohlídce Popradu, nákupu vařiče a zjištění, že kemp je zrušenej se vracím nahoru do Smokovce a zůstávám v kempu Stará Lesná. Polomy způsobený vichřicí v r. 2003 mi zpočátku nepřipadají tak katastrofický, ale čím blíž do středu tatranský magistrály, tím hůř. Je to fakt apokalypsa. Navíc tady působí efekt, kterej bych přirovnat k tomu, když na Starým městě roztaje sníh a objeví se všechna psí hovna. Tady ostranil vichr les a zbyly tu hovna stavební. Vyhlášený rekreační objekty jsou opravdu architektonický „skvosty“ reálsocialismu. Už jen chybí, aby z některýho vylez Jaroslav Marvan a Josef Kemr se sáňkama.  Stavím stan v sousedství velikých kaluží. Personál v nedalekým hotelu je nevrlej z toho, že po nich něco chceš, ach jo, kde je Zakopane.  Snad zítra bude trochu líp, mám odpočinek na Štrbským plese. Zatím ale zima  a déšť.

Ujeto 98 km -1665 celkem

 

Úterý 29. srpna:  Stará Lesná - Smokovec - Štrbské Pleso - Lipt. Hrádok

Chčije a o kousek výš sněží. Ještě že ve Smokovci je krásný starý nádraží plný borovičky s horcom, kapusovej polievky a tak. Vláčkem jedu na Štrbský Pleso, venku je vichr a mraky občas poodhalí zasněžený svahy. Cestou pozoruju úděsnou krajinu po polomech. Souhlasím, že Tatry už nikdy nebudou to, co byly. Na Plese je rovnako na figu, dá se akorát sedět v krčmě. Tak alespoň malá projížďka k ústí Mlynický doliny a pak dolů na Liptov. V podvečer dojíždím do Hrádku, jsem obstojně prochladlej i promočenej. Tábořiště je pod vodou a tak využívám toho, že lidi prchají a spím v chatičce. V hotelový restauraci bylo teplo a útulno, studuju mapy a zítra si dám výjezd na sedlo Čertovica. To se těším.

Ujeto 45 km – 1710 km celkem

 

Středa 30. srpna:  Lipt. Hrádek – Čerovica – Bán. Bystrica – Turč. Teplice

Dnes je líp. Motám se z Hrádku na hlavní silnici a konečně si vychutnávám stoupání do vysokých hor. Malužiná, Nižná Boca, Vyšná Boca, vy vole, ono to je od slova bocian ! - říkám si, když míjím chatu Bocianka s namalovaným čápem.  A usmívám se našim pokusům číst to jako „boka“. Jel jsem do kopce skoro 3 hodiny. Nahoře přibyla jedna hospoda, ale jdu do tý „naší“.  Pak frčák dolů do Bystré a v kiosku nákup špičkovýho ovčího sýra. Nádherně voní takovým tím šmakem, jenž pochází z toho jak si do mlíka ovce občas ukrupnou. Jedu Pohroním a obdivuju po pravý ruce hřeben Nízkých Tater. Chabenec, Chochuĺe i Prašivka. V Bystrici Banské jsou na mě hodný, napřed mě pustili ve frontě na myčku u pumpy, pak jsem měl v pizzerii skvělou diabollu a pak, když jsem si kupoval oříšky v cukru, pan prodavač si se mnou hezky pokecal o životě a popřál šťastnou cestu. Bystrica vypadá dobře a žije. 

Dochází mi, že musím dnes přejet ještě jedny hory – Fatru Velkou. Za Bystricí jedu chvíli po ukrutný hlavní silnici, ale brzy odbočuju s místními cyklisty na jejich tréninkovou trasu směrem na Harmance. Netrvá dlouho a míjím hospůdku, kde jsme ještě nedávno seděli s partičkou po pěším přechodu Velký Fatry. Zase docela fest stoupání, překonávám sedlo na dohled od Križné. Honem dolů, je pozdě. Za setmění dojíždím do Turčianských Teplic. Stíhám koupel  v bazénu  jednoho z lázeňských domů. Se znalostí terénu dojíždím v pohodě do ponurýho kempu na předměstí. V hospodě jsou už jen utlumený štamgasti.

Ujeto 129 km – 1839 celkem

 

Čtvrtek 31. srpna: Turč. Teplice – Prievidza- Bojnice – Ilava – Trenčín

Tak dneska je ten hnus opravdu extrémní. Mraky pomalu tečou Slovenskem a leje z nich voda. Monotónně šlapu a snažím se udržet v tepelný rovnováze vodu, která na mne prosakuje navzdory všem návlekům a převlekům. Musím přejet Strážcovské vrchy. V Prievidzi utíkám do Hypernovy, nakupuju suchý trika po 30,- Sk a patery ponožky. Nandavám to na sebe v páru, kurva, to je lahoda. Ta pravá soda přijde až po obědě u Bojnického zámku. Jedu tříhodinovej výjezd na Homolku. Obloha černá, vítr do ksichtu, pán na mě volá: Boha, kde iděš? Joj, do Trenčína? Na Homolku třeba ťahať ! Tak tahám. Konečně je tu Homolka na hřbetu Strážovských vrchů. Z mlhy vystupuje sjezdovka, ale nic neřeším, dávám další vrstva a svištím do Ilavy. U Váhu je výrazně tepleji. Trochu ubírám na dnešní permanentní tenzi, po hlavní silnici dojíždím do Trenčína a končím v chatičce kempu Na ostrově vedle stadionu. Večer je ve znamení  pizzy a tři guinessů ve dvou parádních trenčanských hospodách, pouští tam dobrou muziku.

Ujeto 111 km – 1950 km celkem

 

Pátek 1. září: Trenčín – Myjava – Hodonín – Mutěnice.

Tak dnes do Česka, přesněji na Moravu. Vysvitlo sluníčko, no konečně. Je státní svátek, tak je poklid, ale taky zavřeno v obchodech. Řeším to snídaní v Tescu. Jedu pak rovinou podél Váhu. V poledne přestávka v krutě socialistický Myjavě (náměstí tvoří paneláky a vietnamský markety). Ale pivo Tovar mi jede.

Pokračuju krajinou kopečků mírných i prudkých. Ještě jedna nostalgická desít-ka v hospodě 5. cenové skupiny a v  14.45 přecházím hranice v Hodoní-ně. Pak se hádám s operátorem T – Mobile, vypnuli mi bez varování telefon, protože mám v posledním měsíci ne-zvykle velkou útratu za služby !? V životě jsem jim nedlužil korunu. Neuvěřitelný. 

V Hodoníně hraje na náměstí bigbít, ale v Mutěnicích mají zase skvělý víno a vedle stadionu hrajou venku dovadelní představení, na kterým je půlka obce. A vůbec, je tu hezky a zítra si užiju ty vinařský věci vůkol.   

Ujeto 111 km – 2061 celkem

 

Sobota 2. září: Mutěnice – Čejkovice – Lednice

Další slunečnej den. Sháním u benzíky nějakou mapu na další cestu a pak to zkouším po vinařské cykloztezce. Je to ale spíše stezka kukuřičná a v lese i bahnitá. Z Podvorova do Čejkovic jedu raději po asfaltce, ale cesta vede i skrz  vinice a to se mi líbí. Stavím u místní atrakce - větrnýho mlýna a přijíždím do Čejkovic.

Zjišťuju, že mě tady potkalo velký štěstí - cech několika vinařů tady pořádá Dny vína. Koupíš si permanentku za 350,-, dostaneš originální sklenici a můžeš ochutnávat na co si ukážeš v 18 sklípkách! Lidi to všechno obchází, postupně jsou veselejší a družnější, věčná škoda to tady zabalit. Ale musím přece jen dál, navzdory pokušení zůstat tu na večerní koncert cimbálovky.

Do kempu Apollo za Lednicí přijíždím za tmy, ale už to tady znám, takže no problem.

Ujeto 48 km – 2119 celkem    

 

Neděle 3. září: Lednice – Znojmo – Slavonice

V podstatě dnes kopíruju cestu, kterou jsem absolvoval před 4 lety, jen jsem tehdy končil v Telči. Ráno jsem  si počkal na  snídani v kiosku, abych nemusel vařit. Neodolal jsem a zastavil se v Mikulově. Na náměstí mám decku Rulandského šedého a do lahve na kole leju burčák. Výborný počasí trvá a nechce se mi loučit se s vinařským krajem. V Novosedlích zastávka v posledním sklípku, v Hrušovanech pak koukám, jak obnovili ves po povodních a už se blížím přes Hevlín ke Znojmu. Nikde se ale už nemůžu příliš zdržovat, čas letí a cesta dlouhá. Znojmo je mrtvý, inu neděle večer a konec prázdnin... Pak trpím frekvencí dopravy na  hlavní silnici směrem na Jihlavu a  ten protivítr mě taky pěkně ničí. No, za chvíli odbočím na západ, aut je míň, ale větru víc. Tupě šlapu a to tak, až míjím rozhodující křižovatku v obci Lesná a zajíždím si do Vranova nad Dyjí. Což o to, zámek je pěknej, ale moh´jsem to dát někdy jindy,  Jedu dál po okresce podél hranic přes Vratěnín a Rancířov. Nahoru dolů. V Uherčicích už fakt melu z posledního a tak jdu na jedno točený do hospody, kde právě končí odpolední (!) nedělní tancovačka. Konečně cedule Jihočeský kraj. Za tmy jsem v holandským kempu (něco jako vloni pod Ještědem), už jsem myslel snad ani neexistuje.

Ujeto 147 km – 2256 km celkem

 

Pondělí 4. září: Slavonice – Jindřichův Hradec - Tábor

Stavím ve Slavonicích, v ranním slunci je na náměstí parádně. Volím pak malebnou, byť fyzicky trochu náročnější cestu přes Českou Kanadu, včetně zajížďky na Landštejn. Je tu ale všechno zavřený, tak pokračuju spletí lesních cykloztezek na Kunžak a následně Hradec Jindřicha. Taky dnes děsně fouká. Stavím na chvilku na Červený Lhotě a tradiční cestou přes Dírnou a Planou dojíždím v podvečer do Tábora. Sraz je v 7ičce, hodně zejména Zdenáka potěšila moje cestovní minikytara.

Ujeto 86 km – celkem 2342 km.