út 20.6. Lisabon
st 21.5. Espinho – Porto – Faradouro
čt 22.5. Faradouro–Praia Mira - Figueira da Foz (103 km)
pá 23.5. Figueira – Nazaré – Óbidos - Péniche (149 km)
so 24.5. Péniche – Sintra – Lisabon (105 km )
ne 25.5. Lisabon – Sines – Porto Cavo (113 km)
po 26.5. Porto Cavo - Sagres (135 km)
út 27.5. Sagres – Lagos, vlakem Faro (61 km)
st 28.5. Den ve Faru
čt 29.5. Faro – La Laguna (110 km)
pá 30.5. La Laguna – Huelva – Sevilla
so 1.6. Sevilla – vlakem Palma del Rio - Cordoba (94 km)
ne 1.6. Cordoba – Granada (178 km)
po 2.6. Granada, výlet na Sierra Nevadu
út 3.6. Granada prohlídka - Barcelona vlakem
st 4.6. Barcelona - Janov loď
čt 5. 6. Janov - Pavia (129 km)
pá 6.6. Pavia - Milano - Lago di Como - Menaggio
so 7.6. Menaggio - Malojapass – Silvaplana (97 km)
ne 8.6. Silvaplana –St. Moritz – Ofenpass- St. Maria (85 km)
po 9.6. St. Maria - Passo Stelvio – St. Valentino ( 66 km)
út 10.6. St. Valentino - Landeck – Kitzbuhel (64 km)
st 11.6. Kitzbuhel – Bischofshofen – Pfarwerfen (104 km)
čt 12.6. Pfarrwerfen – Strobl - Irrsee ( 91 km)
pá 13.6. Irrsee – Steyr - Koblachmuhl an Donau (94 km)
so 14.6. Koblauchmuhl – Passau – Freyung – Borová Lada
ne 15.6. Den na Šumavě (58 km)
po 16.6. Borová Lada – Lenora - Netolice – Tábor
út 20.6. Lisabon
Píše se rok 2008, je 20. května a já sedím v Lisabonu na nábřeží řeky Tejo u Belémský věže. Panenka Maria, která chránila námořníky vyplouvající na oceán před nebezpečím, se nachází na návodní straně budovy. Torre de Belém ovíjí námořní lana a napodobeniny sítí, vytesaný do kamene. Všude je cítit tradice mořeplavectví. Zámořský plavby jsou nedílnou součástí portugalských dějin, malýmu národu přinesly nevídaný bohatství a moc.
Přiletěl jsem do Lisboa letadlem (!), překonal tak celoživotní fobii z létání, po deseti expedicích přichází jedenáctá. Třeba nějaká nová etapa? Nevím. Mám v hlavě trochu zmatek. S sebou si ho neberu, leda by se mi vpížil do zavazadel...
Na letišti v Praze bylo lehký drama, burína v budce chtěla přes 4 tisíce navíc za zavazadla, přestože jsem měl kolo zaplacený extra !!
Na letišti v Lisabonu jsem se ocitl těsně po jedný hodině noční. Let byl v pohodě, dal jsem si na kuráž letištní Becherovku a Ballantinku a v aeroplánu ještě dvojku vína. A tak jsem i usnul. Jako bych seděl jen v nějakým trenažéru, kterej se jen mírně chvěl. Jen jsem z něj místa na Ruzyni vylez´ v Lisabonu. Strašně daleko a za strašně krátkou dobu.
Lisabonská letištní hala není nic moc. Smontoval jsem rutinovaně kolo, něco sněd´, přivázal se k bicyklu a usnul. Nad ránem mě vzbudili černoušci ze Súdánu, vypadali jak volejbalovej tým. Co mě nemile překvapilo, byl lijavec na ulici. To jsem nečekal. Když ani po dvou hodinách neustal, vyrazil jsem. Zpočátku ztracen v útrobách města a dopravního náporu, s přibývající ujetou vzdáleností i ubývajícím deštěm pak přece jen nalézám potřebnou orientaci, centrum města a tedy i Belém.
Teď tady klábosím s nějakým Polákem o Dolomitech, fotím a jedu zpět po kolonádách do centra, pod moudrým dohledem přístavních jeřábů. Musím dát někde hygienu. A taky kavárnu. Proplétám se kolem domů v maurský čtvrťi Alfama, alespoň těch, jež jedny z mála přečkaly zemětřesení v roce 1755. Zachoval se také chrám Pantheon, byl stavěn přes tři sta let a pohřbívají se v něm portugalský prezidenti
Středem Lisabonu je Baixa - Dolní čtvrť. Následkem onoho zemětřesení se totiž starobylej střed Lisabonu propad´ a co nezaplavilo moře, zachvátil požár. Markýz de Pombal dal pak nově nejen Palácový náměstí s grandiózní branou do města, ale také novej střed města - Baixu, s honosnými obchodními domy a bankami v pravoúhle se protínajících ulicích. Položil tak základ modernímu urbanismu Lisabonu.
Je tu první překvapení: Nejsem považován za Němce, ale za výstředního Angličana a jest mi nabízeno množství lehkých drog. Větší, než malý.
Raději testuju pivní i vinnou zahrádku a mířím k Oceánáriu ve čtvrti Park národů, Je to původně průmyslová část Lisabonu. U příležitosti Expa 1998 však prošla velkou modernizací. Park národů je oblíbeným odpočinkovým místem Lisaboňanů; za hezkýho počasí (to se mě netýká...) je nábřeží plný cyklistů a in-line bruslařů. Oceánárium je spíš pro děti, moc mě neuchvátilo.
Je podvečer a čas vyrazit na nádraží a dopravit se vlakem do Porta. Ale ouvej! Rychlíky v Portugalsku nezakrabicovaný kola neberou a tak volím jedinou možnou variantu - regionální osobáky. Ale těch přestupů! Je z toho nocovka. Čekání na spoj v Aveiru, někdy kolem 22.30 si krátím krátkou noční prohlídkou města a smaženou treskou se zeleninou a vínem v kupodivu ještě otevřený hospodě.
V 02,00 končím v Espinhu, kde v hustým dešti nacházím městskej kemping. Je to asi 30 km pod Portem. No, po probdělý transportní noci noci jsem si myslel, že se vyspím trochu víc.
st 21.5. Espinho – Porto – Faradouro
Ráno honem na vlak do Porta. Už těm regionálním vlakům přicházím na chuť. Je to, zejména pro cyklisty, velmi chytře vymyšlenej a fungující systém. Vlak sice končí na jiným nádraží, než jsem myslel, ale s pomocí GPSky to zvládám poměrně snadno a rychle se dostávám do centra.
Porto je zapsaný na seznamu památek UNESCO. Moře, víno, křivolaký uličky, obchodní bulváry, starý domy ozdobené pestrobarevnou keramikou. V Rua das Flores koukám jak se k sobě tulí mnohopatrový buržoazní domy s balkonky a vzápětí marně cpu dvoupatrovej most Ponte de Dom Luís I, postavenej podle návrhu Gustava Eiffela do širokoúhlýho objektivu svýho fotoaparátu. Donedávna jezdila po horní části mostu běžná doprava, po rekonstrukci je tu místo pouze pro metro a pro pěší. Na druhý straně mostu se rozkládá město Vila Nova de Gaia. Je to vyhlášený místo skladů portskýho vína. Díky konstantnímu klimatu je sem víno sváženo po řece Douru a tady pak zraje. Snažím se ho nezanedbávat, je docela levný. Luxusní rekreační zónou kolem moře opouštím Porto po pobřežní cyklostezce a za kontrastujícím sociálním ghettem pod Espinhem polykám další kilometry až do campisma Faradouro. Občas na mě někdo zatroubí. Je to troubení dvojí – jedno takový to „Blbče vypadni a nepřekážej“. Druhý je pak ono přátelský zakňourání „Ahoj“. Zrovna tak zdviženej prst je příjemnej, musí to být ovšem palec, nikoliv prostředník.
Prší. Stavím osamělej stan mezi borovicema. V kempovní hospůdce popíjím víno, flašku ze sámošky jsem na nekvalitní boční silnici vytřás´ a rozbil. Třeba to bude míti za následek nějaký štěstí. Studuju mapy a další cestovní podklady. Chlápci koukají na fotbal, Ligu mistrů. Chelsea Petra Čecha prohrála na penalty ve finále.
Ujel jsem 60 km
čt 22.5. Faradouro – Praia de Mira - Figueira da Foz
Jedu nudnou cestou podél jezera, marně slídím po nějaký sámošce. Řeším to u benzínky. Potkávám hodně cyklistů na silničních speciálech. Jezero překonávám trajektem z Sao Jacunta. Počasí je stále velmi špatný, to jsem si to takhle nepředstavoval... Snad bude líp, nicméně zatím pokračuje den dešťů řadou průmyslových přístavů, podél rozbouřenýho oceánu. Samozřejmě v protivětru. Odpoledne zasvítilo slunce, tak všechno suším a popíjím portské. Bojuju s protivětrem. V lesních partiích si užívám bezvětří a poslouchám Rudišův román Potichu, čtený znamenitě Richardem Krajčem. Předjíždím tety a strejdy, jdou po silnici, vypadají nesmírně vyčerpaně a unaveně. Občas zamlkle sedí v autobusových zastávkách a s bezvýrazným výrazem svých tváří přežvykujou chleba s máslem, či něco tak. Jdou ze Santiaga di Compostello, no jasně. Musí mít nějakou velkou vnitřní energii, jinak by jim už dávno muselo hrábnout. Moc tomu nerozumím.
Koncovka ve Figueiře je krutá. Nemůžu najít most přes záliv a tak dojíždím v průtrži mračen do komunálního campisma. Sprcha jen na mince, navíc stejně teče pouze studená, všude dost binec. Vařím a peru a hurá do spacáku, v dešti se mi do města nechce, campismová hospůdka bohatě stačí. V noci mi pod stanem tečou potůčky přívalový vody, ale Hannah perfektně drží.
Ujeto 103 – 218 celkem
pá 23.5. Figueira – Nazaré – Óbidos - Péniche
Po ránu ve Figueiře zima, déšť, smog a kamiony, pak časem slunce a optimismus. Postupně jedu po vedlejších silnicích, vesničky, kopečky, zahrady s pomerančovníkama, dobrý, i když zataženo. A víc, než 14 stupňů nebude... Změna nastává v krásný bílým městečku Nazaré, najednou slunce, teplo a voňavý moře. Jsou už 4 hodiny odpolední, blankytnej oceán otřískává městskou pláž a skály. Cerveza a internet v hospůdce a krátká řeč s Pařížany, líbí se jim moje GPS-ka a mám prý jet do Péniche. Je to ale pěkná dálka. Krajina je čím dál hezčí, míjím zajímavý stavby, olivový sady a tak. Slunce zapadá, když dojíždím do prázdnýho kempu Peniché, na pahorku při okraji města. Večeře a četba zežmoulanýho Respektu se koná pod pergolou vedle kuchyňky, ale je - jak jinak - přerušená deštěm.
149 km – 367 celkem
so 24.5. Péniche – Sintra – Lisabon
Vyjíždím (po zaplacení srandovních 2,85 E) pozdě kvůli přeháňkám (už mě to sere, zase nemůžu vylézt ze stanu, kolem tečou potoky vody, je skoro devět), jenže: Náhle je světlo a záře! Tak dávám slunečnej okruh kolem penichského poloostrova.Peniche obklopují hradby ze 16. století. Město je naprosto závislý na přístavu a tak tu samozřejmě nechybí výtečný rybí restaurace.
Další ce sta kolem pobřeží je náročná – pr udký sjezdy a výjezdy, mraky aut a hluk. Po včerejšku mě bolí každej kousek těla. Teprve po poledni začíná jako celek trochu poslouchat.
Krajina – pahorky a kopce. Štvou mě auta. Je kolem 15 stupňů, no v Portugalsku, v červnu? Ericeira je sice malebný a tradiční město s bílými domy a alejemi, ale musím pokračovat dál. V kolonách aut, stíhán přeháň- kama, obtěžován smradem a chladem. Volím mezi Sintrou a Mantrou a vítězí Sintra. Šňůry aut mi dávají v krátkých strmých stoupáních co proto, chci být co nejdřív „doma“. Ty vole je 18.30, tak hurá na Lisabon, do Cascais už to nedám. Pobřežní krpály nahoru – dolů, jeden za druhým a stále neurvalej autoprovoz. V podvečer dojíždím do Sintry, není síla na prohlídku, kašlu na památky, nepotřebuju žádný zážitky, můj zrak pátrá v siluetě města pouze po nádraží – škoda, starý maurský město se rozkládá mezi vršky pohoří Serra da Sintra, bylo od nepaměti sídlem portugalských chrámů a pohádkovej pseudo-středověkej hrad Palácio de Pena se tyčí tajemně na kopci v mlze. Nechť si tyčí, já mizím ve vláčku a za chvíli vystupuju v Lisabonu (proxima paragem Lisboa Bénfica) a za setmění končím v kempu, tedy lépe řečeno v jeho hospodě.
To byl divnej den, ale jsem tam, kde jsem chtěl být. Nebo ne? V hospodě jsem naplánoval zítřejší cestu přes Setúbal do Sinés. Možná i dál. Po cestě do stanu jsem se totálně rozvibroval zimou, ale dva brufeny to spravily a jsem úplně fit.
105 km - 472 celkem
ne 25.5. Lisabon – Sines – Porto Cavo
Platím za kemp 10 E. No, ten pach moči na umývárnách mi k tomu moc nesedí, ale co. Jako rozcvičku na cestu podél pobřeží pod Lisabonem si dávám projížďku po lisabonských pahorcích s domácími cyklisty a in-linisty, trochu jsem sem totiž zabloudil – kouzlo nechtěného. Chtěl jsem ještě na stadion Benficy, ale je to přece jen trochu z ruky. Řeku Tejo překonávám přívozem a průmyslovou jižní zónu pak vlakem až do Setúbalu.
Po trajektu do Tróii už dál šlapu parádním pobřežím stále na jih. Vlastně si poprvé užívám opravdovej klid na silnici. Postupně ustává déšť a moře šumí do ucha. Zmizel průmysl, vidím jen takový zvláštní sídla, asi původní vojenský areály. Občas autobar, žádný velký kopce a pohoda. Teď mě ale málem zabil jeden kretén v bavoráku, jen tak mě šmejknul kolem brašen. Blížím se k Sines nepoužívanou dálnicí. Moc to nechápu, ale auto tu projede tak jedno za dvě minuty. Kemp ve městě je ovšem pěknej humáč - žádný lidi a binec, jedu dál.
Pobřeží pod Sines je asi dosud nejhezčí přímořská partie, skoro loňská Bretaň. Útesy, plážičky, jen se tam vynořit Veškrnová se Zedníčkem a Zelená s Modrým..V euforii jsem nepozornej, míjím plánovanej kemp a jedu až do tmy do Porto Cavo. Pěkně mě tam burína v recepci zkasírovala - 7 za stan a 6 za osobu (prý mám stejnej komfort jako karavan s kuchyňkou) a 2,50 za mojí „motorku“. Horká voda netekla, z jídelny a TV roomu mě vyhodila uklízečka, že zamyká a jde spát. Vichr lomcuje se stanem a somrující kočky usilujou o moje instantní těstoviny, uvařený ve sprchách. Nic jim nedám...
113 km - 585 km
po 26.5. Porto Cavo - Sagres
Ráno mě zdržuje hledání brýlí (neúspěšný) a pak se zas nemůžu dostat ven z kempu, protože nefunguje čipová karta, kterou mi slečna v noci vydala. Ale na náměstí v kavárně mi za pár drobných vymačkali juicík z čerstvých pomerančů a udělali vynikající pressíčko za 3 E, včetně dortíku. V trafice kupuju pohledy a venku na mě mává pán z karavanu – „neztratil jste brýle ?“ Našel je prý v umývárnách kempu. To potěší. V 10,30 konečně odjíždím.
Příjemnej den, téměř bez deště. Krajina zemědělská, silnice dál od moře. V Milfontés vyhledávám lékarnu, potřebuju elasťák na achilovku. Zničeho nic tam mám slušnej krevní výron, netuším proč. Ve městečku nacházím pod skálou krásnou dřevěnou putyku a tam pak portský + kávu.
Zase prší a je 17 stupňů... Jedu dál po silnici na Lagos, za Aljezur (hezky tam hráli latin-jazz, pán mi dal zadarmo pytlík mandlí) dál držím souběh s pobřežím, poslouchám Občanský průkaz od Šabacha a je mi fajn. Přes huňatý kopečky, na jejichž vrcholcích poprvé vidím Středozemní moře i Atlantik pohromadě, přijíždím do Sagres. Víno a jídlo v supráči. Tady založil před pěti stoletími Jindřich Mořeplavec mořeplaveckou školu, jež sehrála rozhodující úlohu v portugalský epoše objevných plaveb. Impozantní pevnost ze XIV. století míjím, chci být taky jednou „doma“ za světla. Kemping za městem je poloprázdnej, čas dobrej, čeká mě velký prádlo. Zvládám to rychle, pak v recepci marně dobývám automat na nápoje, beru za kliku zamčený hospody a chvilce četby ve společenský místnosti jdu spát.
135 km – 720 km
út 27.5. Sagres – Lagos, vlakem Faro
Prádlo samozřejmě do rána totálně zmoklo, tak budu zase sušit na kole. Vlastně ne, nakonec vychází zpoza mraků slunce a v ostrým větru všechno schne. Jsem čerstvej a voňavej a vyrážím na Cabo St. Vincent. Pravidelný vichry dávají ráz i porostům na planině cca 300 m nad mořem. Jsou tu jen keříky a luční kvítí.. Mys sv. Vincenta byl ve středověku pokládán za konec světa. Šedesátimetrový útesy nastavují tvář Atlantiku a nad vším svítí jeden z nejvýkonnějších majáků v Evropě.
Já jsem ale v šoku ze stánku s bockwursty („Letzte wurst vor America...“) a z trhovců s hadrama. Jinak dobrý, potkal jsem ale už i lepší věci.. Zkrápí mě přívalová srážka místního významu, výhodou je, že zahnala do autobusů davy japonských turistů a tak si tady můžu všechno pohodlně prohlídnout a vyfotit. K obědu mám skvělý sardinky na grilu a víno (vše za 9 E !), koukám skrz palmy ku Africe a zvesela pokračuju do Lagose. Lagos je zejména rybářským přístavem, leží na západním břehu zátoky, kterou uzavírají na severu svahy pohoří Monchique. Přístav byl námořní základnou prince Jindřicha Mořeplavce a na rozsáhlý prostranství mezi přístavem a Starým městem stojí jeho pomník. Na náměstí Republiky ve starým domě s arkádou byl v 15. st. první trh s černošskými otroky v Evropě. Zkoumám skalní útvary a jeskyňky na plážích a spěchám na vlak do Fara. Totálně posprejovaný okna mi brání v orientaci mezi zastávkama a tak musím nastartovat GPS, abych vůbec věděl, kde mám vystoupit. Setkání s „erasmačkou“ Sylvou je bezva, jdeme do studentský putyky na obří toasty a na odchodu se bavíme se skupinkou postarších cyklobelgičanů. Usímám na karimatce v pronajatým bytečku Sylvy, nedaleko centra.
61 – 781 km
st 28.5. Den ve Faru
Hezky si to užívám. Couráme se Sylvou po městě, pak kafíčka v marině, víno a sýry v městským parku a pozdě večer ještě porto v kavárně, kousek od bytu. Bylo to fakt dobrý, Sylva mě překvapila, ve všech směrech příjemně. Pěkně se tu otřískala, mám z ní radost, inu světoběžnictví – cesta k zralosti a dospělosti. No, jak pro koho, ale u ní to platí.
čt 29.5 Faro – Ayamonte - La Laguna
Je čtvrtek ráno, stojím na nádraží v Taviře. Je mi trochu smutno, u Sylvy ve Faru se mi líbilo, měli jsme na sebe vlastně po letech tolik času, bylo o čem mluvit. Musím rychle dostat do hlavy nějaký nový zážitky, nebo se mi bude fest stýskat.
V Taviře jsem před kavárnou poseděl s chlápkama, co chytali WIFInu na náměstí do nobooků. Vila Real mam asi 2O km, GPS-ka mě skvěle vyvedla na silnici 125. Odbočím ještě do vesničky Cacela Velhy, poradila mi to Sylva. Když začínám fotit dává se opět do deště a tak raději mizím. Sylva píše, že má být hnusně další 3 dny, snad to Španělsku nebude platit tak doslova. Ve Vila Realu kupuju pár portugalských souvenirů, jako např. fotbalový triko apod. Hurá do Španěl. Cesta trajektem přes hraniční řeku Rio Guadiana je atmosférou jak z Bergmanova filmu Hanba, z mlhy se v tichu noří siluety lodí, cedule Espanha a následně přístavní město, tiše šumí déšť. Kupuju pár věcí k jídlu a svačím pod okapem sámošky, no, jak říkám humáč. Trhovci v Ayamonte nemají kšeft a balí stánky se suvenýry, sortiment je převážně orientován na fotbalový symboly - všichni už žijou eurošampionátem.
Konečně jsem sehnal mapu, pomalu opět sjíždím k moři a dostávám se do rekreační oblasti pod Huelvou. Sezona ještě nezačala, je tu pusto a prázdno. V oblasti Laguna Cartaya je však zejména absolutní slunečno. Řeším další a poslední defekt a po návštěvě Punta Umbrie končím v poměrně luxusním kempu nedaleko na travičce mezi kaktusama. Ještě sklenice vína v hospodě a poslední nocleh s mořem za hlavou.
110 - 891
pá 30.5. La Laguna – Huelva – Sevilla
Obtížně je dostávám velkou zajížďkou mimo dálnici do Huelvy. Tam zjišťuju, že už jsem zas v zóně SEČ, tak hodinky dopředu. Kruci, ta achilovka bolí jak sviňa, každý šlápnutí = bodavá bolest, nechápu o co jde, to jsem nikdy neměl. Následnou cestu do Sevilly po 40 km vzdávám - provoz na silnici je natolik nebezpečnej a krajina nezajímavá, že si napřed dám v hospůdce paellu a následně nasedám do vlaku. Vyplatilo se to - Sevilla je skvělá a mám na ní víc času. Hlavní město Andalusie leží na řece Rio Quadalquivir, která je odtud splavná až do Atlantského oceánu. Bohatství Seville přineslo Kolumbovo objevení Ameriky a přímo ze Sevilly po této vodní cestě vypluli další objevitelé, třeba Amerigo Vespucci. „Postavme katedrálu tak nádhernou a tak velkou, že nás bude celý svět považovat za blázny.“ Tato slova stála za stavbou sevillské katedrály, vystavěný v letech 1401 až 1507. Stavba trvala více než sto let, ale dílo překonalo vše, co bylo dosud v Evropě vytvořeno. Nejnavštěvovanějším místem v katedrále je náhrobek Kryštofa Kolumba. Jsou tu tím pádem davy lidí a tak se raději ztrácím v labyrintu židovskýho města. Tady tak být zaměstnán jako kavárenský povaleč! Ale i čajovny stojí za to. Fotím okázalou církevní slavnost a mizím. Nějak na mě ta gotika padá. Kemp je až na předměstí v Dos Hermanas. Končím dramaticky za tmy, orientační systém žádný a nebýt ochotnýho pingla z jedný hospody, spal jsem snad v kartonu někde u supermarketu. Ještě v 23,30 nebylo kde spát, ale jako vždy se to nějak vyřešilo.
so 31.5. Sevilla – vlakem Palma del Rio - Cordoba
Ráno rychle do Sevilly na vlak, bez GPS-ky bych byl v pytli. Bulváry ještě spí, tuhle atmosféru mám vždycky rád. V 9.30 jsem vlakem v Palma del Rio. Hlavní silnice do Cordoby je prázdná, užívám si nádhernou cyklistiku v olivových hájích a pomerančových sadech. Prázdná silnice, slunečno, poslouchám muziku a těším se na Cordobu.
Jsem tady asi ve tři hodiny odpoledne. Město mi připadá oproti Seville komornější, menší. I tak ale má 300 000 obyvatel, byla založena Kartaginci, pak dobyta Římany a vypleněna Góty. Přestože se zde dochovalo jen málo památek z římský doby, stále v podvědomí obyvatel žije duch rodáka - filozofa Senecy. V 10.st. byla Cordoba nejhustěji osídleným městem západní Evropy, srovnatelná pouze z byzantskou Konstantinopolí. Velká mešita se stala nejbohatším a nejnavštěvovanějším islámským monumentem. Cordoba tehdy měla přes milion obyvatel, více jak 1000 měšit, 600 veřejných lázní a pouliční osvětlení, o 700 let dříve než v Londýn nebo Paříž.
Opět prolézám židovskou čtvrť a moji pozornost poutají krásný ženy v dobových kostýmech a urostlí chlápci v černých oblecích na koních. Všichni míří kamsi za řeku Rio Gaudalquvir, tak tam jedu taky. Čeká mě zásadní zážitek celý cesty: Pouliční festival – slavnost Féria. Nejřív nechápu o co jde, pak zjišťuju, že jsem na obrovským mejdanu v duchu flamenca. Féria, to jsou tančící davy s plovoucíma rukama nad hlavama, pití, jídlo a jízda na koních. Spát se nechodí. V obřích stanech i venku je pohyb, až se od země práší. Na ploše desítek hektarů paří desetitisíce účastníků, od malých dětí po seniory. Účastníci slavnosti mají stylový oblečení, na některých dámách s havraními vlasy v pestrobarevných šatech a s roztančenými mohutnými volány by člověk oči nechal. Na blonďáka v krátkých „harapeskách“ koukaly pro zněmu ony trochu pobaveně. Nedivím se...
Nemůžu tady zůstat do noci, chyba, ale i tak to byla síla. V kempu na severním okraji mě sice pěkně zkásli o 20 E a ještě mi jako vometákovi přidělili místo v prachu na konci u smrdutých umýváren, ale dneska mě nic nenaštve. Navíc jsem ještě potkal dvojici sympatických Italů, vlastně ona byla Angličanka. Do setměmí peru a popíjím červený víno
94-1082
ne 1.6. Cordoba – Granada
Vyrážím po krátkym rozhovou s cyklosasíkem, zhruba v 8,30. Ranně nedělní Cordoba je v absolutním klidu. Cesta prázdnou silnicí vede stále hezčí a stále hornatější krajinou. Potkávám různý hotýlky, hostely a puby kolem silnice – jak z kovbojek. Občas si dám někde malý pivo, sním něco u pumpy a říkám si, že za plný sezóny bych se tady upek´. A tak jedu a jedu, slunce je níž a níž a tak dlouho hledám nocleh, až končím v noční Granadě (178 km). Bomba - ušetřenej den proti plánu, dám zítra výlet do Sierra Nevady. V rušným centru nalézám kemp na avenidě Madrid opět s pomocí GPS a taky turistickýho informátora – živej panáček mě vede na mopedu až k bráně! V čase 22,30 po vyřízení formalit v recepci odkládám stavění stanu a jdu na „jedno“- hospoda je ještě otevřená. Tam potkávám 3 Francouze - jedou zítra na horských kolech do Sierra Nevady, tak se tam třeba potkáme. Pokud ne, dal jsem jim adresu a reference na jihočeský cyklostezky - chtějí příští rok vyrazit do Čech. Ležím ve stanu a říkám si jak Franta Venclovský, že su tak šťastné...
178 - 1260
po 2.6. Granada, výlet na Sierra Nevadu
Výborně jsem se vyspal. Granada je zcela prosluněná a Sierra Nevada je nad ní normálně zasněžený zjevení. Káva na centrálním náměstí La Rambla a během ní plánuju cestu po vedlejší „tkaničce“ v horách. Brzy se dostávám do klasický velehorský soutěsky a uzounkou asfaltkou nabírám výšku. Místy tedy až tak, že se to nedá vyjet. U studánky jsem zapomněl předsádkovou čočku z foťáku a tak si musím část stoupání zopakovat. Doufám, že camp na mapě platí i ve skutečnosti, bylo by hezký přespat nahoře v horách a ráno si to sešoupnout dolů a na vlak do Barcelony. Cesta má fakt tvrdej sklon, snad poprvé už se docela těším na přípojku na hlavní silnici. I ona ale vede stále vzhůru. Nejvyšší hora na Pyrenejském poloostrově je právě v pohoří Sierra Nevada, jmenuje se Mulhacén a má 3480 m.n.m.. V roce 1999 byla většina pohoří prohlášená národním parkem, nachází se tu několik lyžařských areálů s provozem až do května. Hory dokonale zastavujou studený větry od severu a vzniklý klima je příznivý pro tropickou vegetaci - např. mango, papája, avokádo, či cukrovou třtinu, ze který se vyrábí andalusskej rum.Samotné středisko Sierra Nevada se nachází ve výšce od 2 000 do 2 500 m n.m. a oplývá sice moderními hotely, penziony, kavárnami a restauracemi, jenže nyní je mimo sezonu totálně vylidněno do podoby města duchů. Renovujou se inženýrský sítě, vše ostatní je zabedněno. Kemp taky žádnej a tak nakonec jen fotím a večer sjíždím raději do dolin. Končím v krásným kempu v Pinos Genil na horským úbočí, pár kilometrů nad Granadou. Dal jsem si k večeři kus býka a je mi nějak těžko. Ale spím dobře.
úterý 3.6. Granada, prohlídka - Barcelona vlakem
V ranním ostrým slunce svitu sedím na terásce a vychutnávám si nejen výborný kafe, ale i fatu morganu - pohled přes kaktusy na zasněžený hory. Kdybych měl ještě příležitost podívat se do Španělska, tak dám Sierru Nevadu minimálně na tři dny. Nevada nevadí.
Mám skoro celej den na Granadu. Je nejblíž k turistickým střediskům na pobřeží a tudíž hojně navštěvovaná. Má pověst mladýho a dynamickýho města, je tu na 50 000 studentů. Univerzita, založená v r.1542 má renomé jedný z nejznámějších vysokých škol západní Evropy - s tím souvisí i umělecká a intelektuální atmosféra města.
Nemohu vynechat návštěvu Alhambry. Napřed jsem tu myšlenku zapudil, převálcovaly ceny vstupenek, zástupy Japonců ve frontě u pokladen i odměřenost personálu. Pak ale jedu podél obvodových hradeb za sanitkou a najednou šup - a jsem uvnitř v zahradách! Působivou ukázku architektury charakterizuje opravdu chytrý využití prostoru. Alhambra se zrodila se v epoše tzv. nasrovský dynastie, která se snažila vyvrátit dojem slábnoucí síly a proto vytvořila jakousi vizi pozemskýho ráje. Zmíněný hradby dávají Alhambře vzhled pevnosti. Dochovala se prakticky bez modernizace, takže je zhusta orientálnější, než paláce v samotným Orientu. V zahrádce na náměstí pod Ahlambrou obědvám gaspacho a paellu a zbytek dne trávím v maurský čvrti Albacín a uličkách
Starýho města mezi potomky Maurů. Je to autentický, otřískaný a příjemný, ale samozřejmě i zde už vládně komerce, kavárny, internet apod. Nicméně malý obchůdky, všetně těch potravinových tady stále žijou. Pozoruju probarvující se podvečerní Sierru Nevadu, ale už je čas jet k nádraží. Nasedám do nočního expresu směr Barcelona. Musel jsem zakoupit celý kupé, abych měl kam dát kolo. Konzumuju zbytek uheráku (vedle lesních jahod je to jídlo, při jehož vložení do úst samovolně zavírám blahem oči..), zapíjím cervezou a červeným vínem v jídelním voze a listuju v sežvejkaným Týdnu.
Čtu si o revolučním roce 68 a v Evropě. Naprosto stejně jako před 10 lety, kdy jsem listoval Reflexem v Savojských Alpách. To byly myšlénky: „Soudruzi, lidstvo nikdy nenalezne štěstí, dokud nebude poslední kapitalista oběšen na střevech posledního byrokrata“. Autorský divadlo Odeon obsadili stoupenci Becketta, autorskej text byl prohlášen za totalitní zvůli autora a primárně platilo, na divadle si každej může, či vlastně musí dělat co chce. Dokonce se říkalo, že během návštěvy takové frre performance si člověk mohl i znenadání zašoustat. A nebo ten Dutschke. Ten si pěkně naběh´ na mladou Petrušku Šustrovou, Ivana Dejmala, či Frolíka, všechny okouzlený z pootevřených bran kapitalismu. No.
Dobrou noc z bílýho povlečení španěl- ských drah.
st 4.6. Barcelona - Janov (loď)
Jé, to by se to válelo, já ale musím vstávat. Vlak má však zpoždění a tak jdu do restauračního vozu na malou snídani, během níž pozoruju probouzející se pláže. Bleskurychle přesedám z vlaku na trajekt do Janova. Škoda, Barcelona vypadá krásně, půlden by se tady hodil. Ale musím hodit naopak sás sebou já, loď jede o hodinu dřív, nemít GPS, asi bych to těžko dal. Takto doslova letím po širokánských barcelonských bulvárech a je to raz dva. Loď je klasika, už jsem zažil lepší. Divím se přesilovce muslimů na palubě. Aha, oni startovali v marockým Tangeru. Vizáží vypatlanýho německýho fotbalisty se odlišuju široko daleko i hluboko. Zkoumám hospody a bary a pospávám v kombinaci s poslechem muziky a čtených knih. Na noc jsem zaleh´ do kouta pod barem. Napřed jsem to zkoušel v launchích na horní palubě, ale přemíra lidí, tepla, smradu a chrápání mě donutila vyhledat jinou variantu.
celkem 1378 km
čt 5.6. Janov - Pavia
Opuštění lodě plující z muslimskýho světa opět není bez problémů, zdržujících formalit a ztracenýho času. Teď se krčím se pod dálničním přivaděčem vedle janovskýho přístavu. Zkrápí mě dešťovej chrlič zhůry a projíždějící autobusy mě zase polévají špinavou vodou odspodu. Řvu nahlas - do píííči! Foťák pod plnej vody, na GPS není vidět, zkrátka jak letos vylezu na vzduch musí pršet. Pryč odtud. Když zastavím na křižovatce na červenou, přivalí se vedle mě auto a jak vjede do hluboký kaluže dostanu dávku, jak kdybych zahučel do rybníka. Polykám nejen zaolejovanou vodu z vozovky, ale preventivně i brufen a šlapu. V horách nad Janovem už potkávám slunce, pěkně se odpařuju, převlíkám a na sjezdu do lombardských nížin si říkám, jak je ten výlet parádní. Končím v Pavii, hlavním městě Lombardie. Nachází se na řece Ticino, nedaleko od soutoku s Pádem. Fotím si krytej žulovej most, z r. 1353 a spím v komářím kempu vedle sportovního areálu. Výborná pizza ve sportovní hospodě u stadionu a snad stopadesát uřvaných dětí na závěrečným mejdanu sportovního soustředění. V kempu není komu platit, tak dobře.
129 km – 1507 celkem
pá 6.6. Pavia - Milano - Lago di Como - Menaggio
Ráno trávím v historickým jádru na romantickým náměstí v kavárně. Jen nevím jak to provedu s objížděním obří stokilometrový milánský aglomerace. Už to mám – pojedu vlakem přímo do centra Milána ! Výborně. Na počátku je infocentrum, chlapík má kromě internetu i třetinkovou plzeň. Tu si prý oblíbil při okružní cestě po pražských restauracích. Pohlídka města ve stylu slunce + vedro + sklenice červenýho + zástupy turistů. . Duomo je největší gotickou stavbou v celé Itálii a zároveň třetí největší katedrálou na světě. S její stavbou započal Gian Galeazzo Visconti v roce 1368 a až do konce 19. stol. zůstala nedostavěná. Nesmím vynechal La Scalu - je to zvenku úplně normální barák, ale co se odehrálo a ještě odehraje uvnitř... Emotivní je čtvrť umělců a studentů Brera, její západní část ohraničují hradby Castello Sforzesco. Původní pevnost Viscontiů skrývá rozsáhlý umělecký sbírky.
Suma sumárum - Miláno je „trefa“. Další město, v němž si člověk uvědomí, kde se bere v Italech jejich zdravý, neokázalý a nemilitantní národní sebevědomí. Silnice jsou tu sice poměrně strašný, ale o to nejde. Vznešený budovy, čistá architektura a inspirující historie - to tu především dýchá z každýho koutu centra města.
Hladce projíždím bezpočet severních předměstí, seznamuju se s obsluhou nejmenované benzínové pumpy a v 18,30 jsem konečně na Lago di Como. Bohužel, za městem Como volím blbou stranu pro objezd jezera. Strmý svahy, úzká silnice zaříznutá do porostů mezi vysoký opěrný zdi, nulový výhledy a hlavně – nula kempů. Jedu dál a dál a stále nic. Stmívá se a začíná pršet. V lijáku bloudím lázeňským městem na konci poloostrova, nikde nic, policista mě posílá 15 km někam do kopců na opačnou stranu, než bych potřeboval. Tak jedu totálně prolitej už za tmy do přívozu a ptám se, zda na druhý straně není kemp. Nikdo nic neví. Tak to zkouším pokusem a omylem, jezdím ve tmě kalužemi podél lázeňských domů, slušná krize. Na terasách hotelů Esplanade, Bellevue apod. se popíjí káva a koňak, ale informace o kempech neexistujou a levnější hotely jsou plný. Vše řeší zachránce – tetovanej hippík a jeho hostel v Menaggiu. V recepci zní Light my fire od Doors a hřeje mě ještě dlouho po půlnoci na šestipalandovým prázdným pokojíku. Za 18 Euro. Zase happy end... Nad Lago di Como hřmí a blýská se na časy.
so 7.6. Menaggio - Malojapass – Silvaplana
Noční bouře vyčistily oblohu. Popíjím čaj a kávu na terase a pozoruju, jak se nad hladinou Laga válí mraky. Hory se ukazujou a sněhová pole na severu září . Cesta kolem severozápadního nábřeží jezera Como je fajn, lázně a lázničky, kavárny i voda prokysličená nočními přívaly krásně voní. Mnoho kempů, cha,cha. Můžu si za to sám, nedostatečná příprava, nicméně to, že mi to v noci nikdo nebyl schopen sdělit příliš nechápu, přece musí vědět, co je pět, deset kilometrů vedle, ne? Opouštím jezero a šlapu dalších několik hodin stále vzhůru až k pramenům Innu. Švýcarsko – italskou hranici v 16.00 příliš nevnímám, nic tu nemaj, jedu dál. Je to 24 kilometrů na Molojapass, převýšení 1200. Stoupám trpělivě a pomalu, u pumpy vybírám v bankomatu nějaký franky a strašně moc se mi tu líbí. Švýcarský Alpy už jsem dávno neviděl. Posledních pár serpentin, na Majolenku to mám posledních 5 kilometrů. Nahoře je fest zima, chroupu česnek. Pak žvýkačka a šup na svařák. U slovenský servírky a dvojice českých cyklistů si ověřuju radostnou zprávu, že naši chlapci v úvodním zápase eurošampionátu porazili domácí Švýcary. Tak a teď pojedu stokilometrů z kopce do Landecku, pokud ovšem nevymyslím nějakou ptákovinu, a to já teda zase jednu v hlavě mám..
Aha – celej den si myslím, že je pátek a ona je sobota. Taky náš fotbal se Švýcarskem není v neděli, ale v sobotu, tak se to všechno protnulo a tím pádem jsem ho prošvih´. No, za moc to prej nestálo, ale vyhráli jsme 1:0. Domorodý chlápky u baru musí ta slovenská holka utěšovat.
Šeří se, musím jet. Na Silvaplana je to 10 km mírně z kopce a pěkně zebe. V kempinku uprostřed horských štítů rychle stavím stan, zdravím soukmenovce a jedu do hospody. Těstoviny a druhej fotbal, Turci s Portugalskem. Před usnutím lovím v telefonu informace o počasí a myslím na passo Stelvio.
97 - 1713
ne 8.6. Silvaplana – St. Moritz - Zernez – Ofenpass - St. Maria
Ráno je velká zima, jsem vysoko v horách. Údolí Engadin doporučuju i méně zdatným sportovcům - nesportovcům. Je to stále mírně z kopce v nádherným horským prostředí. Paralelně tu vedou cyklostezky s in-linovými bruslařskými drahami.
Asi by se těžko našlo na světě nudnější město, než je nedělní Svatý Mořic. Můžeš si koupit něco na sebe u Versaceho či Swarovskiho, ale do sebe jedině housku v kiosku na nádraží. Kiosek je ovšem parádní, posnídal jsem tam a koupil pár suvenýrů. Jestli to počasí vydrží, přespím pod velkým Oertlerem a vyrazím na sedlo Stelvio, tam jsem na těžko dosud nebyl a je to moje letitý přání. Do Zernezu dojíždím po brutální horský trase šotolinovou cestou, to by se i Jarda Řízek potěšil. Nadávám jak špaček, ale ve skutečnosti jsem nadšen z těch hor a lesů. Odměnou je skvělá gorgonzolová pizza v hospodě a dvě piva. Přežranej stoupám na Offenpass. Občas mě pokropí sprcha, ale nahoře mě čeká slunce, koisek s trikama, kávička a šnaps. Sjíždím do údolí Val Mustair. V St. Marii je skvělej lesní kemp. Smí se tu rozdělat ohýnek, tak peru a suším. Nevadí, že s přicházejícím večerem prší, mám skvělou výchozí pozici pro sportovní vrchol výletu a zítra bude určitě hezky:).
85 - 1798
po 9.6. St. Maria - Passo Stelvio – Prato - St. Valentino
A taky je. Pečlivě balím, nakupuju nějaký jídlo a pozvolna stoupám v serpentinách nad údolí Val Mustair. Jde to pěkně, za hodinu jsem v 1700 m.n.m. O 100 m výš míjím poslední hotýlek. Nocleh se snídaní za 28 CHF (á 15,-). Je to dobrý, co? Pomalu se posouvám dovnitř do hor. Silnice už je prašná, opustil jsem pásmo lesa a dosahuju prvních sněhových splazů. Občas mě předjede nějakej mladej kluk na lehkým horským kole, mají tu nějakej kurs, nebo hodinu tělocviku? Na asedle Umbrail se moc nezdržuju, přejíždím hranice do Itálie a valím dál na Stelvio. Už to mám jen kousek. Kolem jezdí nádherný autoveteráni, mají tu nějaký rojení. Krásně se oteplilo, už vidím tu velikou zděnou budovu na sedle, krásně si to užívám. Po 12. hodině jsem na sedle Stelvio. Ještě vyjíždím kousek nahoru k hospodě Tibet. 2.800 m.n.m. je zatím můj osobák. Jsem tu sám, tak tady chvilku rozjímám a okouním. A už nejsem sám – „....tož Maru, senka poď, tady si ti vyfoť, no ty seš taky fotograf, on si to taky mosel vyfotografovat, tyto veterány je z toho célé divoké, že majú stahovací střechu..“ Tiše mizím, česká vlajka na kole zůstává bez odezvy. Obcházím ještě rozmanitý obchúdky se suvenýrama a dávám si gulášovku na cestu dolů. Počasí se výrazně pohoršilo a chvilkama do mě buší ledový krupky. Navlíkám několik vrstev, ledovce se pěkně zle mračí a výška moc neubývá. Dole si pak rozehřívám zkřehlý prsty a kousek pod Gomagoi se zastavuju v zahradní expozici jistýho šílence. Všechno je tu zavěšeno na nejrůznějších totemech a základním materiálem jsou zvířecí kosti, kůstky a kostičky.
V Pratu se mi daří koupit plynovou bombu a vydávám se na cestu k passu Resia. Je to ale další docela velkej kopec. Navíc v Males Venosta volím vedlejší cestu, která je sice lidu a autoprázdná, ale vede po úbočí hor a po tom Stelviu už mi moc morálky nezbývá. Leje a je zima. Jen s největším sebezapřením vyjíždím poslední metry a končím v kempu v St. Valentino. Je to vlastně jen taková louka u rodinnýho domu. Hospoda není, tak vyrážím do městečka na televizní fotbal. Dneska hraje Itálie. V motorkářský hospodě je ale spíš nedělně večerní nostalgie, než rozjetá fotbalová atmosféra italských fandů.
66-1865
út 10. 6. St. Valentino - Landeck – Kitzbuhel
Počasí jak na houpačce. Vylézám ze stanu, pěkně zalézá za nehty, ale pohled zpět na bíle zářící masiv Oertleru je úžasnej. Musím se ale obrátit opačným směrem. Jedu podél jezera……. . Na rakouských hranicích malá káva s kamioňákama. Sjezd z Nauders dramatickou soutěskou nemá chybu, je to prostě úchvatný. Kolmý stěny padají do říčky a průjezdy tunelama střídají terasy nad údolím a je to neustále a pozvolna, ovšem krásně dlouho z kopce.
Po tomhle skvělým zážitku jsem spolknul grilovaný kuře v bufetu a ještě kousek jedu kolem Innu až do Landecku. V Landecku jsem poprvé, docela se mi tu líbí, na nádraží si zamykám kolo a do odjezdu vlaku směr Innsbruck - Kitzbuhel jdu na pěší zónu na zmrzlinu. Cesta vlakem je špičková, komfort dosud nepoznanej. Cyklisti mají vymezenej prostor pro kolo, vlak jede neslyšně, spíš se vznáší a kolo není třeba přivazovat, vše se koná pozvolna, mírně a příjemně. V Innsbrucku další zmrzlinová pauza. Nádraží vypadá spíš jak dvoupatrovej luxusní obchodní dům. Jeden chlápek se mě ptá, jestli nemám lístek na fotbal a vzápětí mě převálcuje grupa ruských fotbalových fanoušků. Aha, ona se tady hraje jedna skupina mistrovství. „Borja, zděs kníga Insbruk na růskom jezyké!...“ a tak všelijak hulákají a vytěsňují mě z trafiky. Zřetelný aroma vodky je všude vůkol. Rakouský prodavačky říkají zdvořile „zdavstvujtě“ a „spasibo“, zatímco Rusákům je zdravení, či děkování cizí, a to i v ruštině.
Přestupuju a dojíždím do Kitzbuhelu. Dám si něco v kavárně a pohlédnu na fotbal. Všechno mi ale zase kazí déšť. Sedím pod přístřeškem stánku s bockwursty, piju obstler, kape mi za krk a dlouho to nevydržím. Tak se přemístím do kempu Schwarzsee. Je drahej a nepřátelskej, všude mokro, kuchyňky zamčený, je to tu hlavně pro karavany s důrazem na zimní provoz. Dal jsem ještě pivo v restauraci, ale lépe bych udělal, kdybych zašel do sousedního hallenbadu. No nic.
64-1930
st 11.6. Kitzbuhel – Bischofshofen - Pfarrwerfen
Odjíždím asi v osm. Ptáci pozpěvujou, neprší. Napřed ale platím za nocleh (17 E !), večer to z nepochopitelných důvodů nešlo. Ale jahodovej koláč v kavárně rozjasnil doširoka moji líc, náměstí žije a káva voní a slunce vykukuje. V trafice mi prodali dobrou mapu, ta říká, že do St. Johannu to bude po hlavní, ale nevidím to nijak černě. Praxe to potvrdila, záhy mířím do Saalfeldenu. Cestou kupuju v prodejně Kik triko „Česká republika“ a vlaječku a úspěšně konkuruju kolemprojíždějícím autům, který propagujou svoje národní mančafty. Dneska hrajem s Portugalskem, měl bych to v Bischofshofenu stihnout. V Leongangu čtu transparent Welcome team Russia, asi tady někde bydlí. V Saalfeldenu na náměstí je veliká pizza a salát a pivo a taky se sem hrnou nějaký mraky. Tak pryč, na ten fotbal. Čeká mě ale pěkně hustej kopec, v závěru 15%, to skoro nejde. Ale jako obvykle to nějak dávám, teď už jen sjet dolů k Salzachu. Jenže v Muhlbachu musím utéct do cukrárny, protože je totální černota a průtrž. Po půlhodině mi dochází trpělivost, oblíkám si vyždímaný věci a nový ponožky a vzhůru dolů tou sprchou. V Bischofshofenu mi v íčku poradili amfiteátr pod skokanským můstkem. Chytám další dávku vody ze zčernalý oblohy a též fotbalovou porážku od Portugalska z obří obrazovky. Furt leje, ani jsem si nestih´oblíct národní barvy. Deštník a pláštěnka dostaly přednost. Končím na utopený louce u řeky Salzach. Není skoro kde postavit stan, všechno plave. Večer trávím v rotundový hospodě. Paní domácí je tady v družným rozhovoru s dvojicí anglických manželů (on je taky projektant, mostař, ona zaníceně vypráví o hrozném jídle „dumplings“, po kterém měla v Praze heavy stomach.), tak se přidávám, co mi síly stačí, docela to bylo dobrý, hlavně však teplíčko.
104 - 2034
čt 12.6. Pfarrwerfen – Strobl - Irrsee
Asi v půl pátý mě budí velká bolest v krku a bušení dešťových kapek do stanu. Ty vole to bude den...Nutím se uvařit horkej čaj a polívku. K tomu dva brufeny. V sedm už neprší a taky zdraví jeví se býti celkem v pořádku. Jedu do městečka na nádraží. Krásnou soutěskou se posouvám vlakem do Halleinu. Čekají mě slušný hory, který musím přejet na cestě do Solný komory.
No, sklonově je to dost hustý. Ty velký štíty zůstávají ale už za mými zády. Míjím mýto hřebenový Alpen-strasse a užívám si prostředí huňatých kopců se závěrečným sjezdem do Stroblu poblíž Attersee. Svižně ho objíždím směrem k Mondsee. Sezona ještě nezačala, naštěstí hospůdky už celkem fungujou. A ty cyklostezky jsou tu fakt výborný.
Podjíždím most pod dálnicí jedu k dalšímu jezeru - Irrsee. Mám trochu problémy s kempem. Vymyslel jsem si, že pojedu někam, kde bude hospoda s fotbalem. To se mi ale nevede a končím na idylický plovárně na severním okraji jezera. Jdu do rybí hospůdky na víno a modrýho pstruha bez fotbalu. Hvězdičky svítí, ráno si dám koupačku a uvařím u ztichlýho jezera čajíček.
91 - 2125
pá 13.6. Irrsee – Steyr - Koblachmuhl an Donau
Jo, prd, prší. Vařím pod přístřeškem plovárenský pokladny, bílý křesílka a stolečky jsou povaleny vichrem a na koupel není ani pomyšlení. Balím nohy do igelitů a vyrážím. V Seewalchenu mířím do lékárny pro béčko a brufen (20 E!). Přejíždím posledním vláčkem do Wellsu. Na obvykle skvělým nádraží jdu do internetový kavárny a následně jedu přes Scharding (malý pivo + Schnitzel do housky) směrem k Dunaji. Dunaj je fajn jako vždy, tolik vody jsem v něm ale ještě neviděl, však vím kde se vzala. Přes Aschach jedu stále dál, akorát blbě přejíždím přívozem na druhou stranu a tím pádem mám trochu nervy se spaním, most není a kemping za vodou. Nakonec to jistí Koblauchmuhl. Velká hospoda, stany na zahradě, idylka těsně vedle řeky, západ slunce, prostě fajn. K večeři ryba z Dunaje a hromada salátu.
94 - 2219
so 14.6. Koblauchmuhl – Passau – Freyung – Borová Lada
Ráno u širýho Dunaje je chladný až mrazivý. Řeka nehučí ani nesténá, jen velebně a hrdě plyne. Kochám se ještě malebnou pozicí gasthofu nad vodou, fotím a po několika kilometrech odhazuju svrchní vrstvu, dosáhly na mě totiž sluneční paprsky. Po hodině je tady Passau. Courám po městě a užívám si prosluněnej den. Vyrážím ku hranici přes šumavský kopce, se závazkem neutavit se v brutálních stoupáních blbě zvolenou trasou – viz loňská cesta na Hauzenberg. Udělal jsem to dobře, brzy se dostávám do Weissenkirchenu. Ovšem představa jízdy po úzkých zklidněných silničkách bere za svý – dvéře se tu netrhnou. Mžourám do sluníčka v zahrádce na náměstí, kde Honza Stach zapomněl v roce 2003 svůj batoh s mobilem, klíčema od auta a tak podobně. Všechno mu pak dali. Mluvím s místním expedičním cyklistou, další člověk, kterej mě považuje za Holanďana..(?). Ve Freyungu zjišťuju, že kupovat potraviny se v Německu fakt vyplatí, teda kdo by si před lety pomyslel, že se toho vůbec lze dožít…. Hrnu se ze supráče s náručí plnou dobrůtek typu losos, sušený rajčata, gorgonzola, tiramisu, džusík, Cabernet, černá čokoláda Ritter sport, olivy, parmazán, Jaggermeister, Gosser bier apod. Platím 16 E. Nad hraničním hřebenem se stahují mraky, ale nevadí, Bučina je blízko. Těsně u hranice trochu bloudím v úvozových lesních cestách, scéna jak z majora Zemana. Nikdo mě ale neostřeluje, ba naopak, bavorskej vozka s koněm mě naviguje na cyklostezku. Přejezd hranic (km 2295) a už jsem doma. Bučina vypadá skvěle, vrátili se sem hospodáři a jejich stračeny, sice taky plůtky, takže už se nedá vlézt kamkoliv, nicméně krajina je to malebná. Horší už to je s hospůdkama, ty porevoluční se zřejmě v důsledku majetkoprávních hádek téměř rozpadají a nový nejsou, nebo jsou příliš okázalý. Výjimkou je turistická dřevěná chata, postavená na původních základech na Knížecích Pláních. To je výborný. Plzničku jsem si ale dal až v Borových Ladách.
ne 15.6. den na Šumavě
Rozhod´ jsem se strávit ještě jeden den na Šumavě. Užil jsem si krásně okruh Bučina – Kvilda – Horská Kvilda – Hamerák – Antýgl – Modrava – Prameny Vltavy – Kvilda – Borová Lada. Ale ten kůrovec, to je smutek...... Spokojeně usedám v hospodě s místníma chasníkama u televizního fotbalu s Tureckem. Po dvou gólech velká radost, ale pak au, au. Je mi Klekí-petry líto, ale na druhý straně, dneska to těžce prokaučoval.
58 km - 2363
po 16.6. Borová Lada – Horní Vltavice – Lenora - Netolice – Tábor
Prostě domů.
Formát pro tisk
