Z Tábora kolem Rakouska 2003

So 16. srpna	AČ SRPEN, PODLE VZHLEDU PODZIM Tábor -Bechyně - Netolice - Prachatice - Volary – Soum. Most
Ne 17. srpna	PŘES ŠUMAVU NA JIH K INNU Soum. Most -Haidmuhle - Waldkirchen - Passau - Oberberg
Po 18. srpna	DO ALP, DEFEKTY NEDEFEKTY Oberberg - Braunau - Salzburg - Berchtesgaden -  Konigsee
Út 19. srpna	ALPEN STRASSE - CESTA ZA NOVÝM MANTLEM I ŠLAUCHEM Konigsee - Reit im Winkel -Kossen - Oberaudorf
St 20. srpna	NEJHEZČÍ DEN V NĚMECKÝCH ALPÁCH Oberaudorf - Aschenpass - Walgau - Garmisch Partenkirchen
Čt 21. srpna	VÍC STAROSTÍ, NEŽ RADOSTÍ GA-PA - Oberhof --Plansee - Reute - Tannheim - Obersdorf
Pá 22. srpna	STARÁ, KOUKNI KAM CHCE JET! Obersdorf - Riedbergpass - Balderschwang - Bregenz
So 23. srpna	KOLEM RÝNA ZASE DO HOR Bregenz - Horn - Ruggell - Feldkirch - Bludenz
Ne 24. srpna	SILVRETTA - PŘÍŠTĚ RADĚJI ZCELA ZDRÁV A NE V NEDĚLI Bludenz - Schruns - Silvretta - Landeck - Imst
Po 25. srpna	OTZTALSKÝM ÚDOLÍM V CYKLOSEDLE NARUBY Imst - Oetz - Solden
Út 26. srpna	TIMMELSJOCH A JAUFENPASS = SLUŠNEJ VÝKON Solden - Timmelsjoch - passo Giovo - Vipiteno
St 27. srpna	ŽLUTÝ CESTY JSOU NÁROČNÝ Vipiteno - passo Pennes - Sarentino - Ponte Gardena - Chiusa
Čt 28. srpna	NECESTOU DO SRDCE DOLOMIT K CHATĚ "U ZLOMENÝ VIDLICE" Chiusa - passo Erbe - S. Martin - Viglio -chata pod passo Limo
Pá 29. srpna	MI OCCORE FORCELLA NUOVO ! Passo Limo - Cortina  Valle - Vigo di Cadore -les nad Vigem
So 3O. srpna	OD PIZZERIÍ KE GOSTILNÁM Vigo - Pso Ciampigotto - Tolmezzo - Resia - Uccea - Bovec
Ne 31. srpna	SEDLO VRŠIČ - VZPOURA ŽIVLŮ Bovec -Trenta – Vršič - Kranjska Gora - Gozd Martuljek
Po 1. září	KONEČNĚ NOVÁ VIDLICE Martuljek - Jesenice - Radulje -Kranj - Gosselferder See
Út 2. září	DO RAKOUSKA JAKO DOMŮ Gosselferder See - Radje - Radlpass - Leibnitz- Gleichenberg
St 3. září	V PROTIVĚTRU DO PANONIE, SVAZÁCKÝ CELNICI NATRUC Bad G.-Jennersdordf- Grospetersdorf-Deutschkreutz - Sopron
Čt 4. září	S UHERÁKEM A TOKAJEM NA BURČÁK Sopron - Fertorakosz - Rust - Vídeň - Klosterburg
Pá 5. září	OD DUNAJE K LUŽNICI Klosterburg - Tulln - Krems - Weissenkirchen - Zwettl- Gmund
So 6. září	DOMA Gmund-Velenice - Nové Hrady - Třeboň - Hamr - Tábor
Celkem	2346 km

DIVNEJ VEJLET
sobota 6.září 2003

Teda to byl divnej vejlet. A přitom jsem si letos všechno důkladně naplánoval a promyslel, Opatřil si mapy, internetový informace, plánky měst a neskutečně se těšil. Teď už sedíme se Zdenákem mezi kamarády v dojezdový hospodě na Starým městě.. V hlavě mám vygumováno a nemůžu se rovzpomenout na detailnější průběh cesty. Ještě že jsem si to zas nakecal do diktafonu.

V radosti z dokončení šestý expedice, tentokrát "Okolo Rakouska" postrádám jindy tak dominující přírodně-sportovní emoce. No, snad to ještě přijde, ale je pravda, že tentokrát dominovaly spíš moje různý průsery. Jakkoliv s odstupem času jejich váha nebyla vždycky tak veliká, nemuselo jich být tolik...

PŘEDPOKLADY PROBLÉMŮ

V podstatě tři hlavní:

• nulová příprava v důsledku extrémního pracovního zaneprázdnění a měsíční rekonvalescence po červencovým úrazu pravýho kolene v Tatrách.
• zase jsem to blbě naplánoval. Dát dvě horský sedla nad 2000 m.n.m. na jeden den, to jde při cestování "nalehko", případně v situaci, kdy nejsou žádný technický problémy. Pokud se ale něco začne komplikovat, pak je např. překonání Timmmelsjochu + Jaufenpassu v jednom dni pěknej masochismus.
• stala se mi na jaře nepříjemnost, bylo mi 5O. Jezdit pak takový šichty bez přípravy a ještě s bicyklem za hranicí opotřebení je možný jen v případě, že je člověk volní cvok (a to asi jsem). Radost to ale zrovna néni....

ALE BACHA - i v čase největší trýzně jsem si uvědomoval vyjímečnost akce, pocit svobody i to, že "pořád lepší, než Kolbenka". Objezd Rakouska po jeho vnějším obvodě mě lákal už delší dobu. Je to nesmírně namáhavý, ale krásný (neboť horský). Projížděním do sousedních států s následnými návraty tu zemi prostě poznáš.

AČ SRPEN, PODLE VZHLEDU PODZIM
Sobota 16. srpna 2OO3: Tábor -Bechyně - Netolice - Prachatice - Volary - Soumarský Most

Sraz máme na náměstí Žižky ráno v devět v RXu. Je tu pár kamarádů. Popili jsme kafíčka a jdem do toho. Jedem po bechyňský cestě do Týna.

Krajina je velmi zvláštní. Zdecimována nekončícím vedrem se uprostřed léta strojí do podzimních modelů. Příkopy jsou plný rezatých listů a spálený trávy. Vytváří to v nás pocit, že je teda opravdu hodně "po sezoně". Kola si však jen předou a vypadá to ideálně.

V 11.15 jsme v Týně. Za chvíli se před námi se zjevuje českobudějovická pánev. Za ní je krásně vidět obrys Šumavy - už jsem tam nějakou dobu nebyl, tak hurá. Bude tam na nás někde čekat i Honza Stach. V jednu odpoledne vzdáváme hold jihočeským rybníkářům. Projíždíme po hrázích rybníků kolem Dívčic, Nákří atd. Málo aut, léto, ptáci, stíny od širokých korun stromů - no, je tady na jihu Čech fakt dobře. I první přibližovací etapa může mít zcela rovnocennou kvalitu se vším ostatním "alpským". Zanedlouho nabíráme Honzu Stacha (má auto na Soumaráku) a míříme do Prachatic. Ukazuje se moje malá trénovanost - náznaky křečí, ale to se srovná. Prachatice nás občerstvily pivem a už šlapeme na Libínský sedlo.

Na sjezdu do Volar jsem mám první defekt zadního kola, zrovna když si pochvaluju jak to po dohuštění pěkně zlehka jede. No nic, blesková oprava a už sedím s hochama ve volarský hospodě. Na Soumaráku jsme před sedmou. Je to tady klasika - vodáci, ohýnky, kytary za svitu luny i noční řev. Jsou věci s neměnným řádem, který neohrožuje ani čas, ani změna politických poměrů. U kiosku byl svařák - docela se ochladilo, tak šup do spacáku, stovka km je přece jen po měsíci nesportovnání znát. Hlavně, že drží koleno a počasí.

Ujeto 107 km.

PŘES ŠUMAVU NA JIH K INNU
Neděle 17. srpna: Soumarský Most -Haidmuhle - Waldkirchen - Passau - Oberberg

Podařilo se nám vyjet ve čtvrt na devět. Honza Stach pojede kus s námi a pak se vrátí k autu a následně do Tábora. Jedeme poetickou ranní Šumavou přes Dobrou na Stožec. Před Novým Údolím usedáme do poslední hospůdky na vajíčka + pivo, hovoříme s bodrými brachy Moravany (jedou Dunaj až k Balatonu) a vzápětí míjíme muzeum šumavské železnice a přecházíme přechod Haidmuhle. Opouštíme na tři týdny republiku a jako obvykle si říkám: Hlavně zdraví, kolo a počasí. Netuším, že to říkám poměrně zbytečně. Ale zatím je to o.k., jako vždy.

V poledne se stavíme ve Waldkirchenu a asi 12 km za ním se mě Honza ptá: "Nevíš proč nemám na zádech svůj batoh?" Napadá mě, že ho nechal v tom Waldkirchenu v restaurační zahrádce. A tak se Honza definitivně loučí, do Passau námi už nejede. Dává přednost nalezení batohu s pasem, řidičákem, klíčky od auta, mobilem a foťákem. No, pro pobyt v zahraničí dost významný věci, že?

V Pasově se Zdeňkem couráme staroměstským jádrem, svačíme u soutoku Dunaje s Innem a vydáváme se po rakouským břehu dál proti proudu Innu. Nalézáme innskou cyklostezku. Je dost zajímavá. Je to uzounká cesta, někde asfalt, někde kvalitní šotolina. Klikatí se podél meandrů řeky skrz různý ptačí rezervace, občas musíš kolo přenést přes můstek, někdy se dotkneš plotu kolem dálnice. Celý je to moc fajn, zcela jiný, než přehledná a místy nudná radweg dunajská. Inn se chvílemi tenčí a pak, zpravidla nad jezovou zdrží, majestátně tloustne do mnohasetmetrový šíře. Stíny stromů se dlouží a přítomnost vody těší. V půl šestý jsme v občerstvovací chýši mezi kukuřičnými poli. Pijeme Kaiser bier. Jí se tady špek a tučná paštika a taky mají burčák.

Zasvětili jsme chvilku hluboký debatě o smrti, životě a vztahu stáří - drogy. A můžem pokračovat - myslím tedy v jízdě na kole. Za chvíli jsme v Schardingu. "Je krásné naše městečko na Innu, není-liž pravda? ", ptá se turistickej průvodce. Jo, je to pravda. A bylo tam dobrý pivo. V Oberbergu mám defekt (č.2) zadního kola - opět poté, co jsem lehce dohustil. Jedna zajímavost - z okolo jedoucího hasičskýho auta vystoupil kluk v uniformě a velmi ochotně nabízel pomoc, včetně odvozu. Poděkovali jsme a zvládli to samozřejmě sami. Po pár km končíme v campu, je už pozdě a malý zpoždění doženeme zítra. Vaříme a jdeme spát po devátý hodině, do města se nám už nechce, navíc si musíme ráno trochu přivstat (6.00!).

Ujeto 1O7 km, celkem tedy 214.

DO ALP, DEFEKTY NEDEFEKTY
Pondělí 18. srpna : Oberberg -Minning - Braunau - Salzburg - Hallein - Berchtesgaden - camp pod Konigsee

Odjíždíme z campu v městečku Oberberg. Zaplatili jsme á 6.5O E a čeká nás dnes vstup do Alp. Bzy projíždíme Minning, kde jsme měli původně nocovat. Cesta už nevede kolem Innu, ale trochu dál po okresní silnici. Odsejpá to pěkně a brzy se zemědělským, neobyčejně úhledným krajem (to slovní spojení má logiku - to jen u nás jsme zvyklí na opak) dostáváme do Braunau. Líbí se mi, že si okolní vesnice potrpí na přírodní koupaliště. Dřevěný šatny + sportplácek jsou samozřejmostí, zkrátka v každý větší obci je freibad.

Braunau - tradiční hauptplatz s pestrou sítí obchodů a plno kytek. Vynikající káva Eduscho a můžeme pokračovat. Odbočujeme od Innu přímo na Solnohrad. Pivo v supráči Lidl v Mattighofenu a na obzoru první alpská scenérie. Před druhou hodinou odpolední sjíždíme do Salzburgu po Mozartově cyklostezce. Zdá se ti, že jsi v lese a zatím to máš kousek do centra. Fakt dobrý. V závěru ovšem musíme do dopravního jamu a stavební mechanismy nám trochu obrací oči v sloup a žaludky naruby. Ale přece jen usedáme v centru města na břeh řeky Salza a doplňujeme energii z potravinových zásob. Od rána je mrtvolný dusno. Přejíždíme na druhou stranu řeky a couráme pěší zónou. Za zmínku určitě stojí krámek s etno-music instrumenty. Nebýt začátek výletu, určitě bych tam vhodný dárky našel. Dokonce jsme se Zdeňkem uvažovali, že si koupíme nějakou malou kytaru, aby nám za tři týdny nezlenivěly prsty. Ale ceny byly příliš nahoře.... Vracíme se do historickýho jádra a opět zjišťuju, že moje zadní kolo je prázdný! Měním duši a po rychlý opravě (č.3) a dohuštění se ozývá rána a jsme tam, kde jsme byli. Uletěl ventilek. Tak už odmítám dál lepit a nasazuju novou duši (č.4). Netuším, že to dnes ještě není všechno.

Zatím optimisticky pózujeme pro fotoaparát a vyrážíme podél Salzy na jih od města směrem na Hallein. Po cyklostezce to jde pěkně, říkám si. Jen do chvíle, než mám opět prázdný zadní kolo (č.5). Začíná bouřit a tak opravujeme mezi těžkými kapkami deště a jen tak tak se nám daří to stihnout pod dálniční most. Snad se nám povedlo objevit příčinu defektů - ostrá hrana na jednom kalíšku, kam se strká nypl zevnitř ráfku. Zbrousili jsme to, přelepili teflonovou páskou - snad bude potížím konec. Duje vichr a průtrž mračen přeplňuje mostní chrliče. Tvrdneme tady skoro hodinu, než to nejhorší přejde. Nasazujeme dešťový převleky a jedem dál, čas nás díky mým defektům neúprosně tlačí. Cesta do Berchtesgadenu naštěstí není příliš do kopce, jak jsem se obával. Je to spíš soutěska. Jsme tedy opět v Německu. Za Berchtesgadenem šplháme vzhůru kousek pod jezero Konigsee a končíme ve zmoklým a hodně plným campingu. Stany stavíme na ostrůvcích mezi loužemi, spoustou stanů a karavanů. Zdeněk jde hned spát, já ještě jdu do hospody na grog a jedno pivo. Hrabu se v mapách a doufám, že přestane pršet. Není tomu tak a navíc je pěkná zima. Tak vařím ještě ve stanu čaj. Spím - i díky grogu- blaženě až do rána.

Ujeto 128 km, celkem 342.

DEUTSCHE ALPEN STRASSE - CESTA ZA NOVÝM MANTLEM I ŠLAUCHEM
Úterý 19. srpna: Konigsee - Reit im Winkel -Kossen - Oberaudorf

Vstáváme za bezdeští. Snad se obloha roztrhá a konečně uvidím horu Watzmann. Po návratu z umývárny se ale alpský štíty halí do pochmurný mlhoviny z níž leje. Moc dlouho nečekáme a vyjíždíme pár set metrů nad camp. Ocitáme se v romantickým sevřeným údolí, na konci jezera Konigsee.

Moc hezký místo, navíc je ráno a davy turistů sem teprve doráží, můžeme si to tedy docela vychutnat. Nad jezerem se klikatí bobová dráha, příští rok tady bude mistrovství světa ve skeletonu. Někdy bych sem rád zajel znovu, ale určitě mimo sezonu.

Dnešní dopoledne je -jak jinak- dopolednem defeků. Jistěže výhradně mých. První nastal kousek za Konigsee (č.6), druhej na sjezdu k Unterjettenbergu (č.7) a třetí o pár km dál před Ruhpoldingem (č.8) . Došli jsme k názoru, že to bude sjetým pláštěm a tak nasazuju Zdeňkův kevlarovej s tím, že budeme tedy rychle shánět nejen duše, ale i plášť. Vzpomněl jsem si, že duše je šlauch, tedy Schlauch, avšak nevím jak se řekne plášť. Ale vždyť je to tak snadný - plášť je přece mantl, tedy Mantel.

Do Reit im Winklu to máme 21 km, to kevlar jistě zvládne. Za těch pár dní jsem připravil nás oba o veškerou zásobu náhradních duší i téměř všechno lepení! Jinak cesta z Berchtesgadenu k Ruhpoldingu - nic moc. Pořád lesem, kopce, auta. To Winkel Reit im Winkel je už vlídnější. Je to středisko klasickýho lyžování, konají se tu pravidelně závody weltcupu i mistrovství světa. Městečko se hezky vyjímá v zelený krajině, počasí se vyladilo i hory jsou dobrý. Ovšem má to tu dvě vady: v sezoně moc lidí a neprodávají tu náhradní díly na cestovní kola. Jen na horský. Tak musíme dál. Konečně jsme úspěšní za hranicí - v rakouským Kossenu. S novým mantlem a vybaveni zásobou kvalitních šlauchů se svět jeví veselejší.

Hodin je ale moc a tak to do původně plánovanýho Bayrischzellu nestihneme. Křižujeme údolí nad Kufsteinem (parádní místo, to by mě z pozice řidiče na dálnici Mnichov - Innsbruck nikdy nenapadlo), přejíždíme Inn, opět hranice do Německa a končíme v příjemným campu v Oberaudorfu. Je pozdě, nikdo už nevyžaduje platbu a pivo v hospůdce je výtečný. Díky montážním činnostem jsme ujeli jen 88 km, celkem máme 43O.

NEJHEZČÍ DEN V NĚMECKÝCH ALPÁCH
Středa 20. srpna: Oberaudorf - Bayrischzell - Schliersee - Aschenpass - Sylvenstein Stausee - Walgau - Garmisch Partenkirchen

Krásnej začátek. První stoupání mě trochu poděsilo, ale pak už to nabralo standardní "jetitelnej" sklon a tak si vychutnávám ranní poezii Alp. Slunce do nich zostra svítí a tvoří dlouhý mechový stíny. V 9.3O jsem na sedle Sudelfeld. Dobrých 7OO m takhle po ránu... Následuje sjezd do střediska Bayrischzell a vydatná svačinka u kašny před obecním úřadem. Pak už opouštíme žlutou silnici - na červený je víc aut, ale stejně je tu nádherně, taky díky počasí. Následuje jezero Tegern see, dáváme tam skvělou koupačku a na plážičce si vaříme "dobrou brazilskou kávu".

Sedlo Ascchenpass je brnkačka, za ním několikrát přejíždíme hranice a vzápětí klesáme k jezeru a přehradě Sylvenstein Stausee. Slouží zejména ochraně města Bad Tolz před povodní (r. 1999 - stoletá voda). Krajina širokých údolí a mohutných řečišť pod alpskými velikány je netknutá civilizací, klid a mír. Vracím se ke vzpomínkám na loňskou cestu přes norskej Hardanger. Vyvrcholením je soukromá silnice - propoj mezi Vorderisem a Walgau podél řeky Isary. Fakt nádhera.

Závěrečný kilometry do GAPA vypadají ponejprv hrozivě, jakoby se všichni rozhodli jet auty právě tam. Naštěstí objevujeme paralelní cyklostezku a je to v klidu. Zázračně projíždíme bez větších následků večerní bouřku zuřící před chvílí nad městem a už vidíme Zugspitze i olympijský skokanský můstky. Bolest kolen jsem zahnal směsí brufenu a piva a výlet se mi moc líbí. Bez problémů máme camp ( 9 E) a ráno si to tu trochu projedem.

Ujeli jsme dnes 133 km. Inu, bez technických problémů to jde. Trochu mě jen zlobí opruzenina v pravým třísle. Musím to ohlídat. Celkem máme ujeto 566 km.

VÍC STAROSTÍ, NEŽ RADOSTÍ
Čtvrtek 21. srpna: GA-PA - Oberhof - Linderhof - Plansee - Reute - Tannheim - Sonnthofen -Obersdorf

Ranní obloha nám hezky vykreslila okolní horstvo a tak se ještě jedem pokochat olympijskými sportovišti a mrknout na centrum města. Koukáš-li na louky nad Garmischem, přestaneš vnímat hluk a existenci města za zády. Musím dát za pravdu průvodci Rough Guide, kterej všechny podobný, byť sebehezčí střediska napaluje jako důsledek zpupný civilizace a nostalgicky vzpomíná na počátky jejich vzniku a původní klidnej život.

Jedeme jižně od města po nechutný silnici, ale brzy odbočujeme do klidnějších končin. Stejně už netr- pělivě čekám až v tomto ohledu Německo opustíme. Stupeň zdejší motorizace cyklistům nepřeje. Ani zámeček Linderbach mě neuchvátil, tyhle vyšňořený pohádkový objekty s velkým parkovištěm, cukrovou vatou a davy turistů karikují sami sebe. Sakra, ty opruzeniny v tříslech mě pěkně zužujou, každý šlápnutí cítím. Snažím se na to nemyslet.

V sedýlku Ammesettel přejíždíme opět do Rakous. Sjíždím do Reute. Cestou zastávka u krásnýho Plansee na bockwurst a pivo. Z Reute pak stoupáme údolím Tannheimertall až na sedlo Oberjoch. Na odjezdu z pivní zahrádky si všímáme naprosto unikátního koupaliště. Na kopci v lese, s rašelinou, dřevěným obedněním a ještě zadarmo! Ale je moc hodin, musíme jet. Škoda.

Ze Sonthofenu do Obersdorfu sledujeme koryto potoka převážně po cyklostezce. Ale boláčky v tříslech i "slovenský" koleno pěkně bolí a tak si to moc neužívám. Rychle nalézáme camp. Zašli jsme ještě na dvojku vína, ale nejsem zrovna v nejlepší náladě. Snad se na Bodamským jezeru dám trochu dohromady. V noci prší.

Ujeto 135 km, celkem 7O1.

STARÁ, KOUKNI KAM CHCE JET!
Pátek 22.srpna: Obersdorf - Riedbergpass - Balderschwang - Bregenz

Brzy opouštíme camping a po zastávce u mamutího můstku se dostáváme do centra. Musíme trochu doplnit zásoby. Konečně sháním plynovou bombu a neodpustím si lahodnej koláček ke kávě ve voňavý pekárně.

Teď ovšem jedu největší brutalitu. Byť je vrchol jenom 1400 m, tak sklon toho kopce je ukrutnej. Šlapu to víceméně jen z recese a je to doslova na hraně chůze a tlačení kola. No, ale protože jízda ve stoje je pro mě nakonec příjemnější než jízda v sedle, tak se přece jen vyškrábu nahoru. Ono mě mělo varovat už to, že když jsem dole svačil v autobusový zastávce, ptal se mě jeden pán, zda čekám na autobus. Ukázal jsem mu na kolo a ukázal směr jízdy. Pán udiveně pokýval hlavou, odešel do domečku, na někoho volal a po chvíli se objevil i s paní a ukazoval na mě prstem. Nad Riedbergpassem ještě vyjíždím na dolní stanici vleků a odpočívám na sluneční terase s vychlazeným půllitrem - chvíli v ruce, chvíli v rozkroku :). Sakra, kdybych byl v pořádku, to by byla krása!

Definitivně přejíždíme do Rakouska, konkrétně do země Vorarlberg. V pekelným vedru překonáváme pár pahorků a už nás dusí městská dopravní tlačenka města Bregenz. Nějak se z toho vymotáváme a záhy stojíme u postupnýho cíle naší cesty - Bodamskýho jezera. No tak hurá, ne?

Nevím, jestli hurá, zranění v třísla mě pálí a dělá mi to problémy i při chůzi. Chladím se koupelí v jezeru a stavím stan v City-Seecampingu. Večer s jistým sebezapřením širokým kovbojským krokem korzuju spolu se Zdenákem podél měských břehů jezera. Je to jeden velkej lunapark, tak to nepřeháníme (i když kiosky s asijskýma lahůdkama tak marný nebyly) a jdem celkem brzy spát. Dohodli jsme se, že ráno pospíme a vyrazíme až po poledni. A taky, že zítra potěšíme svou přítomností Lichtejnštejnský království.

Ujeto 73km - celkem 775.

KOLEM RÝNA ZASE DO HOR
Sobota 23.srpna: ¨Bregenz - Horn - Ruggell - Feldkirch - Bludenz

Udělali jsme po ránu sobotně - nedělní nákup. Ještě před tím jsem udělal významný rozhodnutí a pustil se do autooperace - snažím se dostat z bolavých míst v tříslech hnisavý extrakt. No, je to docela hustý, ale za pomoci desinfekce a hygieny to snadbude řešení. Pohoda to ovšem není, zejména v tom vedru je to jeden oheň a spíš se to zhoršuje. Trvale na to musím myslet. Hlavně nedostat teplotu, to bych skončil.

Zatím ale putujeme chvíli Švýcarskem, chvíli Rakouskem a pak zase Lichtejnštejnskem kolem Rýna po cyklostezkách.

Dáváme i koupačku a jakkoliv se zdá, že Rýn nemá moc vody a je trochu línej, voda je ledovcově studená a proud má sílu. Ve Feldkirchu jsme pozdě odpoledne poseděli v pivní zahrádce a dumali nad tím, jak se dostat do Bludenz mimo hlavní silnici. Překvapivě to není problém. Výborně značená cyklostezka nás vede kolem domků, farem, zahrádek i řeky mimo hlavní dálniční průtah s hlučnou civilizací. Cesta ubíhá za příjemný konverzace o neziskovkách, životě bláznů ve "zdravý" společnosti a tak. V Bludenz končíme v soukromým campu. Večeřím výborný klobásky, ošetřuju zranění a přemýšlím o zítřejším výjezdu na první dvoutisícový sedlo Silvretta.

Dnešní time out nakonec vyšel na 79 km , celkově 854.

SILVRETTA - PŘÍŠTĚ RADĚJI ZCELA ZDRÁV A NIKOLIV V SRPNOVOU NEDĚLI
Neděle 24. srpna: Bludenz - Schruns - Silvretta - Landeck - Imst

Vyrážíme odhodlaně na první masitej kopeček, čeká nás několikahodinový, 45 km dlouhý stoupání s převýšením cca 16OO m. Nic, co bych už nezažil, ale vždycky je to hustý, zejména pokud jedeš novou trasu a máš zdravotní handicap. A tak to teď je.

Nejdřív jedem po cyklostezce až do Schrunsu. Jede se příjemně v lesním chládku, stoupání mírný. Za Patternem se trasa lomí ostře mezi vysoký hory, míjíme mýto a začínají serpentiny. Díky tomu, že je poslední prázdninová neděle, registrujeme až moc motorizovaných tůristů. Jsou hluční.

Ve 12.45 jsem asi 1OO m nad přečerpávací údolní nádrží. Je to zrada, člověk vystoupá k hladině a nejdřív si myslí, že už dosáhl vrcholový přehrady. Nakonec se ukáže, že je potřeba makat dál. Hlavní přehradní nádrž je mnohem výš. Slunce peče. Ani neumím moc hodnotit svůj zdravotní stav - tělo je rozpálený ostrým horským sluncem a celková únava překrývá dílčí bolesti. To je normální.

Ukazuje se hraniční rakousko-švýcarskej hřeben tříapůltisícových štítů s dominantním Piz Buinem. Překvapuje minimum sněhu - tropický léto zanechalo na vrcholcích jen pár špinavých fleků. V potůčcích neteče průzračná voda, ale špína z ledovců. Je to ovlivněno i pískem ze Sahary. Ten sem navál někdy předloni, ale dosud zůstával ukryt pod příkrovem sněhu a ledu. Letos to všechno povolilo a moc veselej pohled to není.

Před druhou hodinou jsem nahoře. Jsou tu mraky lidí, aut a prodejních stánků se suvenýry. Trochu mě to zklamalo, je to kšet a smazává se dojem z vlastních hor. Převlíkám se do sucha, ošetřuju palčivá třísla a po čaji a výborný gulášovce sjíždíme dolů. Jak to bylo 45 km nahoru, tak to bude 45 km dolů - do Landecku. Jsem hodně prásklej a přehřívám se. U potůčku vaříme čaj.

Jedem strašně dlouho z kopce, ani se nám nechce věřit, že jsme to samý vyšlapali nahoru. Za Landeckem nacházíme po pár kilometrech cyklostezku a rozhodujeme se dotáhnout to ještě alespoň do Imstu. Už za šera nacházíme camp a mám toho tak akorát dost. Horkost na střídačku se zimnicí a tragicky zduřelý uzliny v tříslech. Zdeněk mi opatřil v recepci kus ledu, tak si to chladím a přece jen se mi trochu ulevuje. V noci ale mám horečku a přemýšlím co dál.

Dali jsme 121 km, celkově 970.

OTZTALSKÝM ÚDOLÍM V CYKLOSEDLE NARUBY
Pondělí 25.srpna: Imst - Oetz - Solden

Ráno vstávám a hlásím Zdeňkovi zdravotní krizi. Dohodli jsme se, že nikam nepojedem. Jsem apatickej, navlíkám se do trik, polykám dva coldrexy a spím dál. Před polednem se probouzím, shazuju propocený svršky, dávám sprchu a snídani a je mi nesrovnatelně líp. Tak rozhoduju, že pojedeme pomalu dál. Nikoliv až na sedlo Timmelsjoch, ale že si jen tak najedem pár kilometrů do Otztalskýho údolí pro rychlejší zítřejší zdolání absolutně nejvyššího bodu letošní cesty.

Nejprve ovšem navštěvuju lékárnu. Vysvětlil jsem paní magistře své potíže a za soustrastných a chápavých pohledů doplnil lékárnu aspirinem, brufenem, heřmánkovou mastičkou a tee-tree olejem. Pro jistotu jsem začal brát antibiotika.

Na sedle už ale nemůžu sedět. Ve stoje se pořád taky jet nedá a tak vymýšlím neskutečnou, přesto jedině možnou kravinu: Otáčím sedlo o 18O stupňů dozadu a v mezidobí šlapání vestoje tak můžu alespoň trochu odpočinout. Nic moc to samozřejmě není, železný lemy sedla mě pěkně tlačí a člověk pořád jakoby přepadává dopředu. Ale jedu. Zcela vážně hodnotím, jestli by mi nebylo líp doma, ale pořád stojí za to být tady v horách.

Pomalu si zvykám na originální posez, získávám lepší náladu a můžu se trochu soustředit na okolní krajinu. Údolí Otztal je jedno z nejhezčích v Rakousku. Hlavně tady ve spodní části. Udivuje široká pláň zelených pastvin, lesů, potoků a úhledných vesniček. Z toho se na obě strany zdvihají štíty hor, sem tam vodopád a sluníčko. Dojíždíme do přepychovýho lyžařskýho střediska Solden. Opravdu nóbl camp - všechno na čipový karty, komfort, pořádek a čistota. Je to nejvýše položenej autocamping v Rakousku.

Byl to zvláštní den. Jsem rád, že jsem překonal největší zdravotní krizi a těším se na pokračování naší Austria Tour. Zítra si přivstanu, abych měl ten Timmelsjoch v pohodě. Ovšem s ohledem na menší celkovou časovou ztrátu nás po sjezdu do Itálie čeká ještě další dvoutisícový Passo Giovo ! A to bude dost hustý.

Ujeto 53 km, celkem 1023.

TIMMELSJOCH A JAUFENPASS = SLUŠNEJ VÝKON
Úterý 26.9.: Solden - Timmelsjoch - San Leonardo - passo Giovo - Vipiteno

Vstávám hodně brzo. V rychlosti balení přesto vnímám neuvěřitelně úhledný okolí. V Soldenu, ještě více než jinde, je všechno do detailu dotažený a vypiplaný. Každá cedule, každej kousek chodníku, každá louka a skalka nad potokem. Až mi to připadá trochu umělý. Počasí je skvělý, po ránu však slušná zima. Pomalu stoupám do prvních zatáček. V 9.OO jsem už na křižovatce na Obergurl. Za chvíli míjím první číslovanou "Kurvu"s informací o nadmořský výšce. To mám rád. Kopce jsou obrovitý, mají kolem sebe prostor a vše působí nesmírně majestátně. Nejvíc asi ledovec na Hochwilde.

Za mýtem ve 22OO m.n.m. následuje bohužel sešup do 2OOO, ale to už jsou výšky, kde člověk ví, že je blízko cíle a že to prostě dá. Zdeněk, kterej mě mezitím předjel, byl tak zmaten dílčím sjezdem, že se raději vrací, protože si není jist, zda nezabloudil. Inu, ono jezdit jen podle černobílých kopií map je mírně riskantní. Pár dlouhých traverzů a jsem tu. Sedlo Timmelsjoch (25OO m.n.m.) je poměrně strohý. Menší chata a vcelku pustina. Hodně fouká. Je znát, že je to severní líc hřebenu a zeleň už sem nedosáhne. Ale cítíš tady ten kontakt s horou. Zatímco ráno při výjezdu se na ní koukáš se zvrácenou hlavou v obdivný úctě, tady máš po třech hodinách pocit, že si smíte tykat.

Tak jsme v Itálii. Projíždíme několik tunelů a jsme na dechberoucí jižní straně hřebenu. Je tady všechno jinak. Teplo a příroda nás nutí stále zastavovat, odhazovat vrstvy oblečení a zejména pak obdivovat okolí. Sjíždíme bezpočtem serpentin až do horkýho San Leonardu (7OO m.n.m.). Tady nepokračujeme na Merano, ale znovu se pouštíme do stoupání s cílem překonat passo Giovo.

Zdeněk je napřed. Jedu svým tempem, pravidelně a s rezervou, nechci se uvařit jako předevčírem na Silvrettě. Zastavuju v hospůdce na pivko, pak ještě ve vesnickým konzumu a dostávám se k závěrečným šesti dlouhým (á 2 km) serpentinám.

Na sedlo Jaufenpass vyjíždím asi v šest hodin. Zdeněk čeká v malých chaloupce, přisedám, dávám capuccino a raději pojeďme dolů, dělá se pěkná zima. Sjezd do Vipitena (1OOO m.n.m.) hodně studí, ale camping je hned u silnice a ještě můžem u večeře vychutnat uspokojení z dnešního dne. No forma už je. Můj zdravotní stav se ovšem příliš nelepší. Po cestě trpělivě přikládám vatový válečky a desinfikuju. Bolest je ovšem setrvalá a všechny myšlenky a plány jsou jí korigovány.

Ujeli jsme dnes 89 km, celkem tedy 1112.

ŽLUTÝ CESTY JSOU NÁROČNÝ
Středa 27. srpna: Vipiteno - passo Pennes - Sarentino - Ponte Gardena - Chiusa

Jsem blbej. Při plánování cesty jsem dnešní trasu hodně podcenil. Připadalo mi, že po přejetí sedla Pennes jen sjedem do údolí řeky Adige a ještě se posuneme dalším údolím blíže ke Cortině. Praxe ovšem ukázala, že hornatina nad Bolzanem a Meranem - Monti Sarentini - je sice krásná a nepříliš dopravně exponovaná (vedlejší, žlutě značená silnice), ale zato nesmírně náročná a členitá extrémním profilem krátkých výjezdů a sjezdů bez možnosti odpočinku. To je daň jízdy po žlutých cestách.

Vipiteno je klidný a příjemný městečko, zcela jiný, než v pohledu z okolní dálnice Innsbruck - Bolzano. Po ranním nákupu pokračujeme v krasojízdě. Po počátečním lesním úseku stoupání na passo Pennes se sedlo poměrně brzy ukázalo. Trpělivě šlapu převážně vestoje. Ty chvíle odpočinku při protažení těla v sedle sakra chybí. Vymyslel jsem další variantu jeho polohy. Je to trochu změna a zdá se to být lepší. Chvílemi se tak dá jet i v sedě, byť jen na takovým tom zadním obloučku. Přimotal jsem na sedlo ručník, abych zmírnil otlaky na prdeli. A hned jsem ho ztratil. A taky rukavici, Betadin a šampon. Mám bordel v těle, hlavě i v bagáži.

Cesta do Sarentina je dlouhá a proti větru. Šlapání ve stoje i z kopce, slunce a vítr - to vše odebírá spoustu energie. Za Sarentinem následuje další přejezd masivu Monte Sarentino do zmíněnýho údolí Adige. Je to místy 16%. Radost mi dělá jen postupně se objevující panorama Dolomit - od Plosé až po Rosengarten. Na Bolzano koukám jak z letadla.

V jednom městečku nás oslovuje výprava italských dědků. Jsou skvělí, hned mají plno dotazů a když jim odpovídám, že je mi cinquanta (5O), tak mě plácají po zádech. Opět zabírá, když řeknete, že pocházíte ze země Paola Nedveda. Hned je kamaráčoft a to ani chlapíci nebyli z Turína. Do Klausenu (Chiusy) dojíždíme večer a na nějakou cestu dál není pomyšlení. Navíc v tom dnešním vedru dostaly mý rány další rány. Využívám přesto, nebo právě proto campovního bazénku ke koupeli a ještě zvládám vyprat prádlo a požít těstoviny se sklenicí vína v restauraci. Zdeněk navštívil město. Taky bych šel, ale chůze bolí mnohem víc než jízda na kole. Stejně jako shýbání se pro věci při balení, vaření a tak. To jsem zvědav, jak zítra zvládneme ty naplánovaný horský silničky nad Cortinou.

Ujeli jsme dneska cca 1OO km.

CESTOU NECESTOU DO SRDCE DOLOMIT K CHATĚ "U ZLOMENÝ VIDLICE"
Čtvrtek 28.srpna: Chiusa - S.Pietro - passo del Erbe - S. Martin - Viglio - chata pod passo Limo

Opět vychutnáváme žlutý cestičky. Dnešní trasu jsem plánoval s pomocí turistických map, bude to dolomitská parádička. Všechno tomu nasvědčuje. Skupina Geisler se brzy objevuje v úžasný pozici a zprava lemuje údolí Val Funes. Zleva se pomalu odhaluje travnatý hřbet Plosé. Silnička se neuvěřitelně klikatí mezi chaloupkama a místy se ten krpál nedá jet. Po dvou hodinách je tu sedlo Erbe. Je tady všude problém s vodou. Potůčky a pramínky vysychají. Slunce pere a mým zraněním to samozřejmě neprospívá. Pořád přemýšlím o náhradní variantě, ale zatím nechávám věci tak, jak jsou.

V půl druhý jsem na sedle. Příliš se tady nezdržuju. Lidí mraky a občerstvovací budka moc německá. Společně se Zdeňkem jedem dolů. Místy musíme překvapivě stoupat a tak se dostáváme do časovýho skluzu, asi to do Cortiny dnes nestihnem. Konečně jsme v závěrečným klesání do údolí. Zrovna když si říkám, že je to dnes konečně den, kterej si trochu vychutnávám, ozve se syčení v zadním kole. To už tady dlouho nebylo. Rychle spravuju (defekt č. 9) za pomoci nevěřícího Zdeňka a pokračujeme. Ovšem asi po 5 km vnímám labilitu zadního kola a je to tady znovu (č.10). Vedu kolo pěšky na náměstíčko v St. Martinu a už mi dochází baterky. Sundaváme plášť a zjišťujem, že vlivem brždění a vedra se ráfek zahřál tak, že roztavil i krycí pásy nad nyplama a hranky opět prořezávají duši. Kupuju v sámošce textilní pásku, vkládáme tam ještě pás pryže ze starý duše a kompletujeme kolo. Pak už se tenhle defekt neobjevil a na zadním kole jsem dojel v pořádku až domů. Teď míříme k úpatí Kronplatzu a asi v pět jsme ve Vigliu.

Jedem potom nádherným údolím Valle di Tamores. Je to mimo silniční síť a auta sem jezdí jen na povolenky. Projíždíme kolem potůčku modřínovým hájem. Dolomitský stěny se kolmo tyčí do mnohasetmetrových výšek. Jsme na konci údolí a pohledem marně hledám cestu dál. Až pak vidíme, jak se kamenitou strží proplétá terénní čtyřkolka. No, to bude zajímavý. Zatáhlo se a sem tam zahřmí. Asi 3O m zkoušíme jet, než je nám jasný, že dalších 5OO výškových metrů budeme tlačit. Nad námi je morénovej práh a musíme ho zdolat. Rveme kola kamenitou cestou, není na co čekat - hodin přibývá. Nad morénou se dá chvílema i jet. Vnímáme opravdu autentický vysokohorský prostředí. Prší čím dál víc a šeří se. Je jasný, že tady někde budeme spát. Konečně se objevily salaše pod sedlem Limo. Zkoušíme se zeptat v chatě Fanes (2060 m.n.m.), kolik by nás stál nocleh. Chtějí 25 eur bez snídaně a tak raději volíme variantu stanování. Ještě je tu ale poblíž druhá chata, tak to zkusíme.

Jak se ochladilo, opruzeniny v tříslech zdaleka tak nebolí. To mě uvádí do euforie natolik, že se snažím vymakat krátkej protisvah usilovným šlapáním a přitáhnutím si řídítek do protipohybu. Najednou ale cítím, že něco v kole prasklo. Seskakuju do boku. Zdenák se tlemí, protože si myslí, že jsem uklouz, ale já vím, že je tady další průser. Řídítka se volně otáčí kolem osy aniž by se otáčelo kolo. Co to je? Představec? To je neuvěřitelný. Kolo se nedá ani vést. Zdeněk mě zapřáhnul za rám předního nosiče a táhneme kolo k chatě. Leje. Nechávám věci v garáži a jdu se ve stavu morálně-volní eroze poptat na nocleh. Ještě že je v personálu anglicky hovořící slečna a mají pro nás místo v podkroví za 13 E. Alespoň něco.

Teď kolo. Sundaváme bagáž a demontujeme hlavový složení. Vyjmeme představec - ten je v pořádku. Pak ovšem zjišťujem, že je prasklá svislá trubka vidlice. Možnosti řešení jsou dvě - buď jí provizorně svařit, nebo sehnat novou. Ale tady? Oboje znamená vydat se pěšky do civilizace, pak to obstarat a zase vystoupat zpět. Jsme v srdci hor, spojeni s lidskými sídly horským chodníkem v dosahu cca půl dne.

Jak to tak ale bývá, v čase největších průserů přijdou i světlejší chvíle. Zdeněk objevuje v garáži svařovací agregát. Tomu slovu budou rozumět. Vysvětluju tý holce problém a ptám se, zda někdo umí svařovat. Ano, umí, můj tatínek, přijede za 1O minut. No a opravdu přijel. Trochu váhal, ale s pomocí kuchaře, jenž vyměnil kuchařskou zástěru za svářečskou to fakt dokázali. Sice mírně nakřivo, takže vidlice při otáčení trochu drhne, ale výsledek je ten, že v deset večer sedíme v lokále u sklenice vína a v garáži stojí moje pojízdný kolo. Spustili jsme představec níže, aby se svár nenamáhal. Ještě sprcha a spát. V noci hřmí a do střechy bubnuje déšť. Lepší než ve stanu, co? Teda to byl neuvěřitelnej den....

Ujeli jsme 72 km, celkově 1284.

MI OCCORE FORCELLA NUOVO !
Pátek 29. srpna: Passo Limo - Cortina d´Ampezzzo - Valle - Vigo di Cadore -les nad Vigem

Dnes máme jasnej plán - sehnat vidlici. Budíme se brzy. Snídáme v garáži, vaříme tam na starým americkým džípu. Turisti si chystají horský kola a pohorky a dost se diví našim naloženým trekingům. Ti zkušení říkají, že naše plánovaná cesta do Cortiny je místy nejetitelná, ale vést že se to nechá pohodlně. Poprchává. Nejdřív tlačíme na Passo Limo a pak míjíme Lago Limo už je tu kamenitej krpál dolů. Musíme zase těch cca 7OO výškových metrů sjet. Jednu hodně opatrně a bojím se. Jednak defektu a jednak aby vydržela vidlice, jakkoliv poloha představce vylučuje obnovení lomu. Řídítka jsou v bezpečný poloze dostatečně nízko, jenže se pěkně blbě drží, záda mám ohnutý jak luk. V suťových úsecích jdem pěšky. Celý to trvá asi 2 hodiny. Všechny hory kolem jsou super a kdo to kdy má možnost takhle zažít!

Před Cortinou leje nevídaně. Rezignujeme na cestu k Lago Misurina. V tomhle počasí to nemá cenu, všude kolem bouří. Chvílemi se schováváme a pak zase jedem v dešti až je tu konečně cyklocentrum. Jaké je ovšem naše překvapení - mají jen díly pro horský kola, pro trekingy vůbec nic. Dostáváme adresu na kolegy ve Vallé di Cadore, tam bychom měli uspět. Tak na všechno serem a jdem na pizzu. Byla skvostná a šťavnatá. Taky jsem zjistil, že vidlice se řekne forcella. No jo, anglicky vidlička je fork. Takže potřebuju novou vidlici bude asi Mi occorre forcella nuovo. Uvidím, jestli mi to bude co platný. Cesta údolím Cadore je nepříjemná. Sice pořád z kopce, ale moc aut a mlha vody na silnici. Chlápek v Bike shopu ve Vallé nás velmi zklamal. Nic neměl na skladě a improvizovat se mu nechtělo, ač mohl. Anglicky mluvit nechtěl, ač trochu uměl. Tak jsme si půjčili alespoň klíče a dotáh´ jsem hlavový složení. Pojedeme k večeru kam až to půjde a nebude-li camp, přespíme někde volně.

Ve Vigu konečně odbočujeme z červený silnice na žlutou a zase je dobře. Jedem nad Vigo, nabíráme vodu a končíme v lese na silnicí vedle nějakých chalup. Dobře jsme si navařili a zahrabali se do spacáků. V noci občas pěkně leje, ale hlavně je slyšet hřmění z bližších i vzdálených hor. Normálně duní země. Vnímám to ale jen občas, spánek je vydatnej a spravedlivej.

Ujeto 71km, dohromady 1355km.

OD PIZZERIÍ KE GOSTILNÁM
Sobota 3O.srpna : Vigo - Passo Ciampigotto - Tolmezzo - Resia - Uccea - Žaga - Bovec

Pravidelná hodina vstávání - 6.15 dodržena, ale v lese pod zamračenou oblohou je ještě hodně šero. Ale jinak den začíná pěkně, po chvilce jízdy objevujeme pramínek s vodou a obloha se trhá. Ukazují se krásný partie Monte Terza, Grande, Brentoni. Nejezdí tady vůbec žádný auta, po čase zjišťujeme proč. Včerejší přívaly totiž místy nanesly na silnici závěje štěrku a kamení. Tak jí máme jen pro sebe a v klidu stoupáme lesem na sedlo Ciampigoto. Dlouhej mnohakilometrovej sjezd vede přes Ovario prakticky až do Tolmezza.

V Tolmezzu jsme narazili na skvělýho chlápka, pomáhal nám obstarat vidlici. V teplákách na starým "favoritu" s námi rejdil po městě a dělal co moh´, jenže je sobota po poledni a všude už chiusa. Ale hezky jsme si pohovořili o naší cestě, poradil nám silnici na hranice se Slovinskem a povídal "Bravi, bravi!"

Po dalších kilometrech konečně stojíme v ústí údolí Val Ressia, má nás dovést do Slovinska. Ještě před tím konzumujeme druhou a poslední pizzu. Když chceme vyrazit, srazí se nad námi všechny klimatický fronty severní Itálie, Slovinska a Rakouska a dvě hodiny neskutečně leje. Tvrdnem tu a je jasný, že to bude dneska opět časovej problém. Konečně déšť polevil. Potokem v údolí se řítí kalná voda. Přijíždím na konec údolí Resia. Ty vole, tady přece nemůže žádná cesta vést. Vpravo i vlevo strmý srázy a přede mnou skalní stěna jako prase. Ale samozřejmě, že se objevuje skulinka do hor. Je to ale něco. Silnice jak na Harrachovku a jet se většinou nedá. Sklon 18%, na 4 km. Tak jdu pěšky a Zdenák se pak nestačí divit, jak jsem tam brzo za ním. Stíhá mě velkej mrak, tak valíme přes sedlo. Přijíždíme k budce- italský celnici. Musíme zase stoupat asi 3 km na slovinskou. Sjíždíme pak pustinou do údolí Soči za svitu čelovek a blikaček. Ještě nás čeká 1O km kolem řeky a jsme v Bovci. Hospody jsou gostilny a camp blbě, či vůbec označen. Nakonec je všechno o.k. a jsme v suchu a teple. Voda teče jen studená, nevadí. Z hor se ozývá hrmění.

Ujeli jsme 126 km, celkem 1480.

SEDLO VRŠIČ - VZPOURA ŽIVLŮ
Neděle 31.srpna: Bovec -Trenta - Vršič - Kranjska Gora - Gozd Martuljek

Tak to vypadá, že dobrý počasí jsme si vybrali na začátku. Z domova dostávám SMS-ky o záplavách a sesuvech půdy v severní Itálii a ať moc neblbnem. No, vždyť neblbnem, potřebujeme jenom přejet sedlo Vršič, nějakých 16OO m.n.m.- co to je proti předchozím šichtám. Při odjezdu z Bovce do údolí Soči vidí- me ten humus do něhož jedem.

9.3O: Černý mraky a dunění hromů. No, než se dostanem pod sedlo musí se to počasí změnit. Za Bovecem nás vítá cedulka "Vrsic zaprt" (Vršič zavřen). Bude to asi něco jako včera, štěrk na silnici. To je na kole zvládnutelný.

Počáteční kilometry kolem Soči jsou navzdory hnusnýmu počasí senzační. Julský Alpy jsou bílý a když po takovým skalním podkladu teče horská řeka, pak ta výsledná barva, toť tyrkys hodný indiánských filmů. Koryto se chvílemi zařezává mezi balvany a hučí, vzápětí vytváří zase klidný temně zelený tůňky. Na provazový můstky vysoko nad vodou bych ale raději nelez. Soča má teď vody spoustu a to je výzva pro raftaře. Je to tady sport. č. 1 a vůbec se tomu nedivím. I dneska se tady chystá pár skupin na sjezd. Mě by se do toho mokra a zimy moc nechtělo, zlatý kolo.

Je tu osada Trenta. Už slušně leje, ale pořád jedem. Tím, že je Vršič zaprt, nikdo tu nejezdí. Blížíme se k nástupu do soustavy serpentin. Prší a bije hrom. Přesto, že jsem ještě hluboko v údolí, najednou přišel poryv větru, až jsem musel seskočit z kola. Schovávám se v lese. Za chvíli se vrací Zdenák a říká, že nastoupil do serpentin a musel to otočit, prostě to nejde. Vibrujeme v lese, crčí nám ledová voda za krk a po půl hodině to balíme. Sjíždíme asi 2 km do vesničky. Je tam malej camp s hospodou. Vybalujem v umývárně suchý věci a už dřepíme u horký polívky a grogu. Je něco před polednem. Oknem vidíme ohnutý stromy ve větru a provazy vody. Na paloučku pro stany jsou jezírka a stojí tam jen pár karavanů. Dali jsme si time - do 15.OO musíme rozhodnout co dál. Říkám, ty vole, tak to prostě přelezem pěšky po silnici, přece to musí jít, vždyť 16OO není žádná výška. Pak ale jdu tady v sedmi stech metrech ven. Vichr mi přibouchne dveře před nosem a přívaly vody prosvětlí blesk.

Raději dáme ještě jeden grog. V televizi jdou zprávy. Ukazují závaly na horských silnicích a říkají, že cesty na sedla Predil a Vršič jsou "zaprtý". To je dobrý, vypadá to, že jediná cesta z národního parku "Triglav" do střední Evropy vede oklikou na jih směrem na Udine. To je ale nesmysl, přece se nevydáme směrem na Benátky. Trávíme čas prohlížením map a plánováním variant. Ani vlaky nic neřeší, jsme sevřeni horami. Ptáme se chlápků, jestli by nás nahoru někdo neodvez dodávkou, přespali bychom nahoře na chatě. Hoši, to nikdo neudělá, buďte rádi kde jste a seďte na prdeli, zní přibližná odpověď.

V jednu chvíli zahřmí tak, že se chvějou tabulky v oknech. Zdenák se mě ptá, jak moc do toho chci jít. Říkám, že nechci. Nejde o to, že by nás muselo něco zrovna zavalit, ale mohlo by se stát, že zůstanem v neznámým terénu odříznutý od možnosti návratu i cesty nahoru a nepůjde nikde postavit stan. Zdeněk říká, že je rád, že to říkám, neboť se bál, že budu tlačit na pilu. Já jsem zase rád, že netlačí na pilu on.

Je půl čtvrtý. Budeme muset zůstat. Stavět stan do vody se ale vůbec nechce. Nenechal by nás správce přespat někde v umývárnách? Jdu si pro věci ke kolu. Koukám, že sice prší, ale nefouká a nebouří. Ještě chvíli čekáme. Vítr ustal i na svazích. Padá rozhodnutí - jedem. Potřebujeme dvě hodiny a jsme "za vodou". Míjíme ošklivou havárii osobáku (smyk a pád pod můstek do potoka - už jsou tady záchranáři) a už jsme u cedule, která nám výmluvně naznačuje, co nás čeká. Přestává pršet a mraky se barví z černa do běla. Objevují se skalní stěny.

Je půl šestý. Jsem ve výšce 123O. Je zima, ale do ksichtu mi svítí slunce. Přede mnou se objevuje nádherná dolina a už vidím vytoužený sedlo Vršič s chatou. Leží tam sníh. Umytý skály září v podvečerním slunci. Ve čtvrt na sedm jsem na sedle. Tak honem euorická fotka, nabalit na sebe co jde (není tu víc jak 3 stupně) a dolů. Hned za sedlem míjíme asi tři velký sesuvy kamení napříč silnicí. V pohodě to převádíme. Navzdory zmrzlým prstům se snažím fotit. To co vidíme, je totiž unikátní a zejména strhující stěna Škrlatice nás nenechává na pokoji. Myslel jsem, že Julský Alpy jsou prostě Alpy jako třeba v Rakousku. Ale nikoliv. Opravdu doporučuju, je to prostě skvělý. Je třeba sem musím vyrazit znovu a na delší dobu.

Po nekvalitní silnici sjíždíme do Kranjský Gory. Už je půl osmý, velmi chladno. Přenášíme kola přes poslední zával a rychle projíždíme městečko. Malinký a velmi úhledný lyžařský středisko, vč. nóbl hotelů a dvou casin. Slovinci si ho zjevně hýčkají. Inu, on by taky Herman Maier, nebo Tomba la Bomba do nějakýho pajzlu nelezli. Musíme ještě popojet do vesnice Gozd Martuljek. Stavíme stany v campu prakticky za tmy. Vařím si ve stanu a boty vysouším zbytným teplem hrnku horkýho čaje. Mokrý věci jdou v mezivrstách na tělo a do spacáku. Svítí hvězdičky i čerstvej sníh na vrcholcích hor. Cesta do srdce Evropy otevřena.

Ujeli jsme extravagantních 56 km, celkem je to 1536.

KONEČNĚ NOVÁ VIDLICE
Pondělí 1.září: Gozd Martuljek - Jesenice - Radulje -Kranj - Jezersko - Gosselferder See

V noci bylo tak tak nad nulou, ale na cestě do Jesenice už odkládáme vrstvy a užíváme si slunce. Okolní hory se snižují, doprava na silnici houstne. Myslel jsem si, že Jesenice bude sportovní středisko, ale ona je průmyslová. Trochu mě pomýlilo to spojení se slovinským, či dříve jugoslávským hokejem. Ačkoliv u nás hokejový města typu Litvínova, Kladna, Chomutova, či Havířova taky nejsou elitní urbanistický skvosty. Hokej byl za socialismu spojen se sídly mocný dělnický třídy a má to svojí tradici i zde.

Za Jesenicí se dostáváme na výpadovku na Lublaň. Jet po ní je o život a tak v Radulje mizíme do polí. Jedem kolem Bike - shopu. Mojí vidlici kluk sice nemá, ale snaží se něco vymyslet, je vstřícnej a jako biker velmi dobře chápe mojí složitou situaci. Inu slovanská svornost... Někam zavolal a poslal nás do Kranje ke kolegům. Po 3O km jsme na místě. Tam ale pro změnu moc ochotní nejsou, tváří se, že o ničem neví. Následuje slib, že za deset minut vidlice bude. Po půlhodině už říkám Zdenákovi, že na to serem, když v tom je vidlice přinesena. Definitivní kompletace však trvá další dvě hodiny. Ukázalo se, že mojí prosbu o kontrolu hlavovýho složení před cestou naplnili v táborským servisu tak, že zakroutili řídítkama a konstatovali, že tomu nic není. Teď se se objevily deformace kroužků, závitů na maticích atd. Po troše váhání mi místní servisman mění všechny komponenty. Spadl mi kámen ze srdce. Dávám si zase po několika stech kilometrech řídítka do optimální polohy a můžu jet dál s jistotou kvalitního materiálu.

Naše časová ztráta je ovšem veliká. Do toho přichází vhod zpráva od Honzy Stacha. Jede na výlet do Chorvatska a chce nás vidět. Už je na slovinsko - rakouských hranicích. Tak se rychle domlouváme a nakonec nás Honza vyváží na hraniční sedlo.

Stáhli jsme tak časovou ztrátu o dvě hodiny a ze sedla pokračujeme bleskově do campingu u Goselderfersee. Škoda, že začalo v campu pršet a nemohli jsme víc pokecat. Jízda na otočeným sedle není ničím úchvatným, ale je pravda, že zadní kolo je vyřešený, vidlice nová a bolavý třísla se už jasně hojí. Škoda, že výlet pomalu končí.....

Navzdory časovým ztrátám s vidlicí jsme ujeli 96 km, celkem tedy 1632.

DO RAKOUSKA JAKO DOMŮ
Úterý 2.září: Gosselferder See - Dravograd - Radje ab Dravi - Radlpass - Leibnitz- Bad Gleichenberg

Před další etapou si ještě měním přední plášť a brzdový špalky. Tak, teď je to kolo jak nový. Ale už má odjeto, tím jsem si zcela jist. Honza Stach s námi jede ranní příjemnou projížďkou až na další rakousko-slovinskou celnici.

Okolní hory připomínají trochu Slovensko, cesty jsou "okresní" a rakousky precizní. Za hranicí se loučíme s Honzou a pokračujeme přes Dravograd údolím Drávy. Je to ale jiný, než jsem předpokládal. Řeka je už líná, údolí nic moc a dopravní zatížení vysoký. Tak to ve 13.OO v Radje ab Dravi otáčíme doleva a šlapem na sedlo Prelaz Radje, kde definitivně přecházíme v 15.OO do Rakouska. Dál frčíme na Leibnitz k řece Mur, celkově pak severovýchodně k maďarským hranicím. Za Leibnitz projíždíme hezkou a členitou krajinu a v Gnasu začínáme hledat nocleh.

Camp není a tak končíme před Bad Gleichenbergem v jedný obci na fotbalovým hřišti. Je to v klidu. Říkáme si se Zdenákem, že tahle cesta změnila náš postoj k Rakousku. Vždycky jsem ho považoval, ve srovnání s Francií, či Itálií za poněkud sterilní a málo emocionální zemi. Ale nyní vnímáme jistotu slušnosti, stability, solidnosti a dodržování pravidel. Jakkoliv je to občas až nuda, vracíš-li se sem po pár dnech ze sousedních zemí, začneš to vnímat jako bezpečí domova. A to není málo.

Ujeli jsme 162 km, celkem 1794.

V PROTIVĚTRU DO PANONIE, SVAZACKÝ CELNICI NATRUC
Středa 3.září: Bad Gleichenberg - Fehring - Jennersdordf - Gussing - Grospetersdorf - Rechnitz -Lockenhaus - Leibing - Deutschkreutz - Sopron

Odjíždíme už ve čtvrt na osm. Přejíždíme řeku Raab a v Brunnu čtu, že tahle vesnička je světově proslulá tím, že tady vyrobili největší wurst na světě. Kdo ho sežral už nepíšou. Přecházíme do další spolkový země - Burgenlandu.

Dáváme si rozchod v Jennersdorfu s tím, že po 6O km se sejdeme v Grospetersdorfu. Potřebuju dokoupit pár věcí v lékárně a navíc mi z jízdy v urputným závěsu Zdeňka za prdelí už hrabe. Ale ouha, Zdeňkova scestná mapová strategie způsobila, že v osamění na těch 6O km najel svých 90. A protože odmítá používat mobil, nezbývá mi než na něj čekat. Nevím co s ním je - vždy byl velmi rychlej a člověka pak napadá leccos. Nakonec samozřejmě přijíždí, ale zbytečně jsme ztratili dvě hodiny a naději na jeden normální den s včasným dojezdem do campu. Šetřit tři stovky na mapách při patnáctitisícovým rozpočtu akce je veliká krávovina. No, aspoň jsem si tu dal Leberknodelsuppe a Schnitzell s fazolkovým salátem za 5,1O E!

Trápí nás hroznej vichr. V Dánsku vloni bylo hůř, ale naštvanej jsem stejně. Vydáváme spoustu sil a výsledek nic moc. Konečně je tu rakousko-maďarskej přechod Rechnitz.

Tady se nám ovšem stala neskutečná věc. Macatá celní úřednice zvící svazácké funkcionářky nás vrací po větru na jih na jinej přechod. Tento je prý jen pro státy EU. Rakušáci krčí rozpačitě rameny, lehce se usmívají, ale svazačka je nekompromisní. Říkám jí, že nejedem s kamionem, ale na kolech a že potřebujeme do tmy být v Soproni. Co jí to bude platný, když přejdem hranice o 25 km vedle? Bezvýslednou konverzaci končím zvoláním "Socializm is back" a dodávám česky cosi o dámském genitálu. Pak usedáme na pánské genitály, abychom opět navštívili oblíbené Rakousko. Na jih ale zpátky nejedem, nýbrž šlapem 9 km na hřeben Gunse Gebirge. Svinskej vítr! Naštěstí cesta vede občas skrz lesy, tak se můžeme skrýt.

Je skoro sedm hodin. Mají tu Backerei Varga, tak už je snad Magyarkoztársaság v dohledu. Vesnici, co teď projíždíme musela ale poznamenat slovanská menšina - názvy Riblanskaja ccsta, nebo Gasthaus Kuzmič moc maďarsky nezní.... Míříme krajem frankovky k Deutschkreutzu. Už už odbočujeme k hraničnímu přechodu do Soprone, když v zájmu rovnovážnýho stavu světa má defekt zadního kola Zdeněk. Opravujem a za šera přecházíme hranice. Tam je úřednice nemacatá a usměvavá a píše nám na papírek název campu - Korzság. Po troše bloudění v okolí Soproně (špatný značení, jak u nás - zkuste v Táboře podle cedulí trefit v noci Knížečák, nebo Malej Jordán...) a dalších 1O km jízdy za svitu čelovek jsme to našli.

Kontrast s rakouskou precizností - urvaný kohoutky a sprchový hlavice, žádnej toaletní papír, pokřik opilců. Ale navařili jsme a uléháme do další studený noci s pocitem zvědavosti na zítřejší Neusiedler See.

Ujeto dnes 172, celkem 1966.

S UHERÁKEM A TOKAJEM NA BURČÁK
Čtvrtek 4. září: Sopron - Fertorakos - Rust - Leitha Gebirge - Vídeň - Klostreburg

Brzy ráno se flákáme po Soproni. Je to město, kterýmu jako většině poskomunistických sídel chybí peníze. Líbí se mi, že v historickým centru je tu situována spousta škol (m.j. konzervatoř Ference Liszta) a žije to tu. Dal jsem si v kavárně ranní kávu a pudinkovej koláček. Důležitý je ale koupit uherák a Tokaj. To se daří v supermarketu na předměstí.

Nic nám už nebrání vyrazit k Neziderskýmu jezeru. Jedem do Fertorakose. Tam odbočujeme na cyklostezku a náhle se nám otvírá panorama s výhledem na jezero. Není to zdaleka tak v pustině a nekonečný rovině, jak jsem si myslel. Na cyklostezce si kupujeme čerstvej vinnej mošt rovnou od lisu. V Morbischi se vracíme zpět do Rakous.

Do Rustu jedem cestou uprostřed vinic podél břehů jezera. Mysleli jsme, že by se dalo přejet na východní stranu trajektem, ale je po sezoně a kyvadlová lodní doprava už nefunguje. Nicméně přístav, doky, kilometry rákosí, ptáci - vše je zcela unikátní s ohledem na středoevropskou polohu jezera.

Překonáváme hřeben Leitha Gebirbe a míříme do Vídně. Jsou to větrný galeje v nezáživných příměstských zónách plných dopravy. Probojováváme se k Dunaji přes Schwechat. Konečně jsme na stezce. Sliboval jsem Zdeňkovi schnitzelrei na Mariahilfestrasse, ale je pozdě. Ten vichr nás obral o dobrý 2 hodiny.

Rezignujeme na centrum města a raději relaxujeme na terásce nad krásným modrým Dunajem při grilovaným prasátku, pivku i závěrečným burčáku. Je lahodnej. Musíme dál, škoda. Naše dnešní cesta končí v campu Klosterneuburg, překvapivě nacvaklým. Da Dunaji jsou davy cyklistů. Ve stanu si pouštím muziku, ukrajuju maďarskou klobásku a už se docela těším domů.

Ujeto 12O km, celkově 2O86.

OD DUNAJE K LUŽNICI
Pátek 5.září: Klosterneuburg - Tulln - Krems - Weissenkirchen - Zwettl- Gmund

Ráno vyrážím před Zdeňkem. Ale o nic nejde, kolem Dunaje nemůže zabloudit. Po Donauradweg jede spousta lidí, hlavně výpravy mladodůchodců. Mají často 2 vedoucí, jednoho vpředu, druhýho vzadu a jsou veselí. Yacht kluby a chatičky se probouzí. Před Krems se sjíždíme se Zdenákem a vychutnáváme si úsek kolem Durnsteinu. Vinice jsou obtěžkaný tunama zralých, nalitých hroznů a nikdo je nekrade... Taky bychom se nalili, sturm neboli burčák tu prodávají vinaři na každým kroku, je chladivej a přesně načasovanej.

Nám ale nezbývá, než ve Weissenkirchenu odbočít do strmých kopců a místo plánovaný hospody vystoupat 500 výškových metrů na vrchovinu mezi Dunajem a Lužnicí. Cesta do Zwettlu je překvapivě náročná. Prudký sjezdy se střídají s mnohaprocentním stoupáním, buď se držíš za brzdy nebo makáš ve stoje vzhůru. Dávám pauzu ve Zwettlu na jarmarku starých řemesel. Zdeněk jede do Gmundu po hlavní silnici, já po vedlejší cyklotrase. V lese už je pěkná kosa, zachází slunce, když se scházíme v campu na kraji Gmundu. Dáváme lahev vína na oslavu návratu, ale zima nás brzy zahání do stanů.

Ujel jsem 160 km, 2246 celkem

DOMA
Sobota 6.září: Gmund-Velenice - Nové Hrady - Třeboň - Hamr - Tábor

Loučíme se s Rakouskem. Ani dnes jsem si ješte netrouf´ otočit sedlo do normální polohy. Boule v tříslech se ještě zcela nevstřebaly. Během pauzy na náměstí v Gmundu si ve stylový kavárně dávám na rozlučku kávu a koláč. Je tady ranní klídek, štamgasti jsou obsluhováni, aniž by formulovali objednávku (mají to svý), dámy si povídají a tiše zní swing.

Jedem pomalu a klidně přes Nový Hrady na Třeboň. Zastavili jsme v Šupině. Je fajn, když některý věci i u nás neztrácí na dobrý pověsti a kvalitě. Kapří hranolky jsou stále vynikající a víno též. Na Hamru to jistí jedno pivo a do Tábora přijíždíme k Jardovi Moravů, kde je partička. Koná se tu závěr 3. ročníku triathlonu "Ghetto sobě!", tak se připojujeme a jdem ještě na chvilku ke Lvu. Občas někomu vysvětluju, proč mám sedlo naruby. Neumím to celý nějak moc hodnotit. Prostě - divnej vejlet.

Poslední den přesně 1OO km a dohromady tedy 2346.