Zdroj: http://jirifiser.cz/cyklistika/wales-irsko-2010 • Vydáno: 28.4.2016 14:34 • Autor: Admin
po 26. 7. Tábor – Praha – Londýn - Cardiff (60 km)
út 27.7. Cardiff – Hay–On-Wye (107 km)
st 28.7. Hay–On-Wye - Llanidloes - Machynlleth (106 km)
čt 29.7. Machynlleth – Dolgellau – Porthmadog - Beddgelert (97 km)
pá 30.7. Beddgelert – Bangor – Hollyhead (86 km)
so 31.7. Hollyhead - Dublin (41 km)
ne 1.8. Dublin – Westport (vlak) (25 km)
po 2.8. Westport – Maam Cross - Gallway (128 km)
út 3.8. Gallway – Mohérové útesy - Lehinch (107 km)
st 4.8. Lehinch – Albert - Ballybunnion (99 km)
čt 5.8. Ballybunnion – Traper - Killarney (108 km)
pá 6.8. Killarney – Kenmare - Bantry (82 km)
so 7.8. Bantry - Cork (103 km)
ne 8.8. Roscoff – Sibiril – Plouescat - Brignogan Plage (56 km)
po 9.8. Brignogan Plage – Guissény - Brest (58 km)
út 10.8. Brest – Paris – Grenoble vlakem (36 km)
st 11.8. Grenoble – Chambery – Aux–les Baine (98 km)
čt 12.8. Aux–les Baine – Annecy - Thonon les Bains (118 km)
pá 13.8. Thonon les Bains – Martigny – Bramoix (Sion) (125 km)
so 14.8. Bramoix – Brig - Reckingen (95 km)
ne 15.8. Reckingen – Furkapass - Andermatt (68 km)
po 16.8. Andermatt – Disentis – Illanz - Vaduz (118 km)
út 17.8. Vaduz – Feldkirchen – Bludenz - Gashbrun (75 km)
st 18.8. Gashbrun – Silvretta – Landeck – vlakem Linz
čt 19.8. Linz - Rožmberk (70 km)
pá 20.8. Rožmberk – Benešov n/Č. (45 km)
so 21.8. Benešov – Tábor (102 km)
celkem 2486 km
26.7. jsem vyrazil na 13. cykloexpedici s důrazem na Britské ostrovy. Teď sedím v Cardiffu, v High Iceland snack baru, piju čaj s mlékem (!) a je tedy úterý 27.7. Co se dělo včera?
po 26. 7. Tábor – Praha – Londýn - Cardiff
Ráno v 5:00 jsem vstal, Lenka mne odvezla do Prahy na letiště. Jednoduše a rychle jsem se odcheckinoval a stačil sníst dortík a vypít kávu. V pohodě kráčím od gatu k letadlu, ale ouvej – rentgen objevil v mých báglech propan-butanovou bombičku ku vaření. Tak musím tašku rozříznout, kartuši najít a vyhodit a teprve potom posluha uchopuje neforemný zavazadlo přetažený provizorně izolepou, odnáší jej do nákladových útrob a já upocen padám do křesílka letounu a do obav, zda to do zavazadlových prostor dopravili vše. Jenže je to už jedno, vrtule se vrtí. Snad se se vším shledám za hodinu na letišti London – Stansted.
Shledal. Svižně kompletuju kolo a jedu směr Londýn – centrum. Má to být asi 60 km. Spěchám, potřebuju v Londýně zařídit místenky na TGV napříč Francií, zhruba mě to čeká za nějakých 14 dní.
Jízda vlevo už mi jde, konec si před Tottenhamem zkracuju a jedu nadzemkou na Liverpool Street. Nořím se do útrob Londýna, po bus-linech to jde, ale příjemný to není. V hale dotyčný společnosti se vrhám k počítačovýmu terminálu. Přichází elegantní černoušek a povídá „Pane promiňte, sedíte mi u počítače“. Byl ochotnej, ale místenku na francouzskou železnici neumí. Tak až ve Francii. Mastím to na nádraží Paddington. V automatický pokladně kupuju lístek do Cardiffu, kolo hladce stavím do nákladního vagonu a 200 km trvá asi 2 hodiny. Cardiff je nevelká metropole, příjemná a přehledná. Kemp mám díky GPS za chvíli a ještě stíhám pubový premiérový tmavý pivo a Tullamorku.
Ujel jsem 60 km.
Wales, je země Spojeného království, s omezenou autonomií, rozkládající se západně od Anglie, na západě Británie. Wales obývá keltský národ Welšanů.
Wales ve svých současných hranicích nikdy netvořil samostatný stát. Od roku 1301 tradičně náleží následníkovi anglického a později britského trůnu titul knížete velšského (Prince of Wales, do češtiny ale častěji překládán jako Princ z Walesu). Metropolí Walesu je od roku 1955 Cardiff, třebaže je Caernarfon místem kde je udělován titul kníže z Walesu, a v Machynllethu sídlil parlament, jenž svolal velšský vůdce Owain Glyndwr během své revolty počátkem 15. století. Od roku 1999 má Wales po dlouhém období přímé anglické a britské správy (trvající od roku 1536, kdy byl Prvním aktem o unii právně i administrativně spojen s Anglií) opět autonomii. V čele Walesu je od té doby Velšské národní shromáždění(National Assembly for Wales), které má omezené pravomoci.
út 27.7. Cardiff – Hay–On-Wye
Cardiff je oficiálním hlavním městem Walesu od roku 1955. Cardiff má dvě centra. První představuje střed města s viktoriánskými a edvardovskými ulicemi a zahradami. Zahrnuje neogotický hrad a neoklasicistní městské budovy, ale také nákupní střediska a krytou tržnici z 19. století.
Z hlavních tříd vybíhají pasáže lemované obchody, z nichž nejstarší je Royal Arcade z roku 1856.[1] Jižně od centra se rozkládá přístavní čtvrť, jež se postupnou přestavbou přístavu a nábřeží mění v druhé středisko. Západně od centra se rovněž nachází Millennium Stadium, používaný přednostně pro rugby, ale i jako místo pro koncerty. Město se dnes již věnuje převážně obchodu a správě země a jeho vzhled se postupně mění, jak se realizují plány na jeho obnovu.
Projíždím Cardiff. Stadion je interesantní stavba, castle je obehnán lešením a paní dr. Kolářová mne dotazuje ohledně výběrka na Jordán. Docela mě to trápí, budu muset někde zasednout k internetu a napsat hochům svůj názor, měli bychom podat námitku, celý se mi to nelíbí. Lepší jsou pak starý Fendry v hudebním bazaru, krásný kusy. Počasí zatím docela fajn. V městečku Caerophilly obdivuju úžasnej hrad.
Je to druhý nejrozsáhlejší hrad ve Velké Británii, na ploše větší než 30 akrů. Je jednou z nejrozsáhlejších středověkých pevností, stavba započala v roce 1268. Je proslulý svou jihovýchodní „šikmou věží“ (následek bojů během občanské války).
Nějakej pán mi říká, že musím do Galway a Killarney kvůli nezapomenutelným pařbám a muzice v pubech. Tak jo. Vedlejší silnice mě vedou malebnou krajinou k Merthyru Tydfilu. Mám trochu zpoždění – škoda, o pár minut mi ujela úzkorozchodná mašinka. No, spát se tu dá, medvědi tu nejsou, to co. Nicméně kolem sedmý večer přijíždím do malýho campingu u Hay–On-Wye. Je tu asi 10 stanů, zahrádka s buňkovou kuchyňkou, travička zelená a pořádek. Cena 5 L.
107 km - 167
st 28.7. Hay–On-Wye - Llanidloes - Machynlleth
Prvních 20 km je hustých, nahoru, dolů. Jedu směrem na Builth. Musím se tady najíst a zároveň přečkám pravděpodobnou přeháňku. Stalo se, akorát, že pršet začíná přesně ve chvíli, kdy zase vyrážím. No nic, jedu. Ovečky, kopce pokrytý přesličkou. Lianrindrod Wells a podobný zážitky s dešťem. Přes Llanidloes (s komunitou hippie – dědečkové a babičky, docela smutek.…) mířím na Machynlleth. Ty vole, to je hustý ! Zlatej Tourmalet apod. Krátký kopce k nevyjetí. Postupně stoupám po národní cyklotrase č. 8 na náhorní plošinu do výšky 648 m.n.m., slunce osvětluje spasený louky, je tu nádherně, pramínky napájí potoky a ty zase jezera. Pak sjíždím brutálním sjezdem a asi 5 km před Machynllethem stavím u baráčku pro vodu. Pán mi nabízí zahradu pro postavení stanu a studánku. Co víc si přát ?
106 km - 273
čt 29.7. Machynlleth – Dolgellau – Porthmadog - Beddgelert
Romantický ráno v údolí. Myslel jsem, že budu drandit zase po brutálních kopcích, ale ne. Cesta značená jako hlavní cyklotrasa se klikatí podél řeky. Občas přejede auto, který ruší poslech Toulek českou minulostí. Z Dolgellau (krásný historický městečko, dříve hlavní město hrabství) pokračuju nahoru k Snowdonii. Hezký hory kolem, jakoby skalnatý partie horní části Nízkých Tater. V Porthmadogu jsem se poflákal, koupil také take-away kuře, zkonzumoval ho na parkovišti za městem, zapil Guinessem a dostal chuť v podvečer cyklistovat. Zalesněnou krajinou stoupám do Beddgelertu. Před jezerem Nant Gwynant končím na rozlehlým tábořišti Llygwyalt. No trochu smradlavý WC, ale hlavně teplá sprcha. Je to tu pocitově vysokohorský, navzdory nadmořský výšce cca 350 m.n.m.
97 km - 370
pá 30.7. Beddgelert – Bangor – Holyhead
Snowdonia je národní park v severní části Walesu. Nejvyšší hora, Snowdon, jejíž vrchol dosahuje výšky 1085 m n. m., je zároveň nejvyšší horou Walesu a je i vyšší než nejvyšší hora Anglie, Scaffel Pike (977 m n. m.). Téměř k jeho vrcholu se lze pohodlně dostat úzkorozchodnou železnicí. Stejně jako většina rozlohy Britských ostrovů, národní park se vyznačuje téměř nulovým zalesněním. V nižších polohách rostou menší dřeviny, ve vyšších traviny, mechy a lišejníky, nejvyšší vrcholy jsou často pokryty pouze kamením. Na území národního parku, který je třetím nejnavštěvovanějším parkem v celém Spojeném království, žije přes 26 000 lidí, z nichž 62 % mluví velšsky.
Černý mraky se stahují nad jezerem a já stoupám vstříc Snowdonii. Vyloženě vysokohorská scenerie, jen pár set metrů nad mořem. Na sedle Nant Peris (jen 370 m.n.m. !:), prší už na tvrdo, ale jinak nádhera, jak někde na Korsice v Restonice. Dole v Llanberis (mašinky, pivo, infocentrum) čekám marně na lepší počasí. Tak jedu dál. Třeba bude u moře líp. Nebude. Dávám stoprocentní dešťovou variantu. Skrz provazy vody mířím do Bangoru a suším se chvíli v kavárně na náměstí. Do Hollyheadu je to skoro 40 km a nebe leží na zemi. Má prý lejt do 20 hod, tak jedu. Potím se zevnitř a jsem jakoby v teplý vodní lázni, tak v tom mikroklimatu nezastavuju a šlapu jak to jde. Nepříjemným hustým provozem, když mě každou chvíli někdo osprchuje louží. V Holyheadu je kemp Vallyes of the Rock. Velmi ušmudlaný umývárny, ale blízko putyka, tak hurá. Přestalo pršet a proto věším mokrý hadry na fotbalovou branku (do rána to stejně zmoklo). V hospodě Whiskey a Guiness a ve stanu česnek a brufen.
86 km- 456
so 31.7. Holyhead - Dublin
Lodička, jedno světlý pivo, četba o Dublinu. Tam hned hudební nástroje s kytarama, bike-shop, vinotéka, Guinessový hospody s živou muzikou. No hoši, nebuďte tak servilní... Davy lidí pijí pivo a míří na zápas v rugby. Cyklostezkou mířím kolem rychlodráhy do centra. Dublin bezva.. Trinity colegge procházím v deštíčku.Trinity College založila královna Alžběta i na místě bývalého augustiniánského kláštera v roce 1592. Tato kolej byla původně čistě protestantská a katolíci zde začali studovat až po roce 1970. Ze slavných studentů jmenujme alespoň S. Becketta nebo Oliwera Goldsmithe.
Hlavně musím do Temple Baru, do muzikantský čtvrti.
Úzké dlážděné uličky této dublinské čtvrti lemují nejvyhledávanější noční podniky, restaurace a neobvyklé prodejny. V 18. století zde žilo mnoho podivných existencí - ulice
Fownes Street byla totiž známá nevěstinci. Až do poválečné industrializace, která vedla k úpadku čtvrti, tady bydleli pracovali zruční řemeslníci včetně výrobců hodin.
V 70. letech 20. století v této oblasti koupil parcely CIE (státní dopravní podnik) se záměrem vystavět velké autobusové depo. Během čekání na získání požadovaného pozemku a budov pronajal CIE levně staré prodejny a dílny mladým umělcům a obchodníkům s hudebními nosiči, oděvy a knihami. Čtvrť tak získala "alternativní" ráz a poté, co bylo upuštěno od původních plánů, zde obchodníci a umělci zůstali. Temple Bar, kterou cyničtější Dubliňané nazývají "úředně vyhlášenou uměleckou zónou" nadále vzkvétá a dnes představuje vzrušující čtvrť s bary, restauracemi, obchody a galeriemi. Na přitažlivosti jí přidává také stylová obytná a obchodní zástavba.
V íčku zjišťuju kempink. Náhle z double deckeru vybíhá řidič, podává ruku a začíná debata o kole a cestování. Objel na kole svět za 17 měsíců. Jeden ze tří takových chlápků v Irsku.
Dublin je velkoměsto, minimálně atmosférou a duchem. Na nádraží Houston kupuju z webovýho displeje lístek na zítřek na východní pobřeží. Zapsal jsem a ofotil telefonem kód, přístroj vylustroval bankokartu a vytiskl jízdenku! Comox Walley a kempink. Dost daleko z centra, ale fajn. Vybavenej, trochu moc velkej.
41 km – 497
ne 1.8. Dublin – Westport (vlak)
Dublin, hlavní město Irska, se nachází u Dublinského zálivu na pomezí mezi Středním a jihovýchodním Irskem. Bylo založeno Vikingy v roce 841 pod jménem Dubh Linn na soutoku řek Liffey a Poddle. Dubh Linn se brzy stal centrem obchodu a středem kulturního i politického života Irska. Tuto pozici si s malými výkyvy udržel dodnes. Irský název pro Dublin je Baile Átha Cliath. Překlad tohoto názvu se velmi různí. Zhruba znamená město u vody. Vzhledem ke své dlouhé historii se na jeho území nachází mnoho nepřehlédnutelných míst stojících za návštěvu. Pro přehlednost jsou rozdělena do několika částí podle geografického umístění.
Guinness Storehouse: Expozice se nalézá v památkově chráněné budově pivovaru Guinness z roku 1904. Budova má šest pater a její ústřední prostor tvoří proskléné atrium ve tvaru pintové sklenice. v podlaze atria můžete spatřit původní nájemní smlouvu podepsanou Arthurem Ginnessem roku 1759. Touto smlouvou si Mr. Guinness najal území pivovaru na 9000 let za částku 45 liber ročně. Prohlídka se začíná interaktivní prohlídkou v oddělení "The Ingredients", kde si návštěvník může sáhnout na jednotlivé igredience piva a pokračuje. Přesune se do nádherné georgiánské haly, kde můžete sledovat celý proces výroby piva. Prohlídka pa končí bohatou ochutnávkou čepovaného Guinnessu v místním Brewery baru.
Naše holky jsou ve Velký Fatře, já mířím do Dublinu, prohlídnout si centrum. Fotím Emile bar, zkušebny, nahrávací studia, jó Bono Vox, Shinnedka… je to tu cítit. V internetový kavárně si v mailech ověřuju nepříjemný dopady hlasování o odbahnění Jordánu v radě města, ale hážu to za hlavu, tedy alespoň si to myslím.
Ještě na nádraží pro jízdenku na východní pobřeží. Objíždím pivovar Guiness a šmejdím po hlavní třídě Grafton Street. Pomalu je čas nastoupit do vlaku. Vše je v pohodě a po 15 hod jsem ve Westportu. Hezky to tady žije. Kempink park je bezva, mají tady nějakou akci, hraje kapelka, dýza acidjazzová, pivo „ale“ (eil, rezatý) teče a klobásky voní. Trochu se flákám a trochu peru.
25 km – 522
po 2.8. Westport – Maam Cross - Gallway
Mnozí návštěvníci si představují Irsko jako bujný zelený ostrov s množstvím domků s doškovými střechami a hospod, oplývající hudbou, humorem a poezií. Stejně jako v jiných případech se tento obraz zakládá na pravdě a turistický ruch jej pomáhá udržovat. Politická a ekonomická realita je přirozeně o něco méně ideální, avšak díky uvolněné dobré náladě místních obyvatel považují turisté Irsko za jednu z nejpřívětivějších zemí.
Ne nadarmo se Irsku říká smaragdový ostrov. Všechno je tu zelené a jen občas všudy přítomnou zeleň vystřídají obilná pole a skalnaté kopce. Na každém kroku je cítit irská pohostinnost; jakoby se lidé řídili pořekadlem "Cizinec je přítel, se kterým se setkáš"...
Hora Croagh St. Patrik vpravo ode mne démonicky shlíží na krajinu a já ukusuju první řádný kilometry v irský krajině. Vydá to tu tak, jsem si představoval. Většinou tomu tak nebývá, tentokrát ano. Pastviny, občas domečky, větrnný počasí, zeleno kam se podíváš. Před Leenane se silně rozpršelo, tak si dávám luxusní irskou kávu, prosychám a pokračuju krajinou jezírek a vřesovišť na Maam Cross. Tady volím delší cestu č. 336, méně frekventovanou, alespoň ve vnitrozemí. U moře je to už dost hustý, to jsem nečekal. Je to tak až Gallway. Počasí na hovno, kempink složitě hledám, už jsem myslel, že neexistuje. Jsem docela tuhej a na exkurzi do 8 km vzdáleného centra není pomyšlení. Raději se starám o tělo a zdraví, trochu mě bolí v krku. Vařím, koušu česnek a využívám společenský místnosti k prostudování map. Zavírají se mi oči a tak lezu do zavlhlýho stanu, kterým cloumá vichr a v tu ránu spím.
128 km - 650
Galway je centrem irsky hovořících regionů západního Irska a zároveň pulzujícím univerzitním městem, které za Anglonormanů vzkvétalo jakožto obchodní přístav. V roce 1396 obdrželo statut královského města a další dvě století mu vládlo čtrnáct kupeckých rodin neboli "klanů". Prosperovalo i pod anglickou mocí, avšak za svou oddanost ke koruně draze zaplatilo v roce 1652, kdy je zpustošila Cromwellova vojska. Po bitvě na Boyne, neschopen konkurovat obchodu na východním pobřeží, začal Galway upadat. V posledních letech, kdy se stalo vývojovým centrem nových high-tech odvětví, reputace města opět stoupla.
Út 3.8. Gallway – Mohérové útesy - Lehinch
Hledám helmu. Napřed v tom včerejším obchodě a zase v kempu. Není. Tak slídím ve městě po cyklosportech, musím koupit novou. Jenže je všude zavřeno. Ještě zpátky do kempu. Recepce už je otevřená a helma sedí v křesílku. To je u mě normální. Počítám, že jsem ušetřil tak 150 E (včetně ceny za brýle). Ty pařící uličky vypadaly výborně!
Kávička u číňanky. Tak, a vyrážka k Mohérovým útesům. Před tím ale Kinvara a krásnej hrad Dunguaire Castle. Dál po pobřežní R 479. Ostrej vítr, nekonečný moře, občas pláž a surfaři. Výborný. Jen mě zaráží ty nefunkční víkendový baráky. Nový, ale prázdný, For Sale nebo For Rent. Tady se něco pokazilo, všechny vypadají stejně, to měl někdo za europeníze dobrej kšeft. Počasí se kazí. Na Mohérový útesy přijíždím v dešti a ještě mám defekt. Nechval, vole, den před večerem, je díra i v plášti. Pokládám to kouskem kůže, ale musím koupit novej. Opravuju, jsem pěkně prochladlej, přesto fotím.
Ať už zahalené v oparu nebo bičované rozbouřeným Atlantikem, útesy Cliffs of Moher berou dech každému návštěvníkovi. Dosahují výšky 200 m a táhnou se v délce 8 km. Na chráněných převisech strmých stěn tvořených vrstvami černé břidlice a pískovce, hnízdí alkouni a další mořští ptáci.
Po okrajích útesu se vinou hodně vyšlapané stezky. Od Visitors´ Centre (návštěvnického střediska) se za hodinu chůze ocitnete na mysu Hag´s Head. Nebo se můžete vydat od O´Brien´s Tower, vyhlídkové věže zbudované pro viktoriánské turisty, směrem na sever podél pobřeží do Fisherstreet poblíž Doolinu.
Trochu tepla v íčku, ale je třeba pokračovat. V Liscannoru kemp není, jedu ještě 5 km v ledovým slejváku do Lehinche. Naštěstí je tu hospoda, hřeju se tam. Vichr a poryvy vodní clony cloumají se stanem, moc se mi tam nechce. Ale musím. Jenže výborný čínský nudle mi přivodily celonoční průjem, zaběhal jsem si a totálně se odvodnil. Ale není mi blbě od žaludku, nějak to zvládnu. Zabral Ercefuryl a čaj.
107 km - 757
St 4.8. Lehinch – Albert - Ballybunnion
Trápím se na drahým a pomalým internetu, nevyřešil jsem nic. Alespoň přestalo pršet. Vyhlídková trasa s oceánem na pravoboku. Vítr zezadu, trochu zprava. V Miltownu zvoním na zvonek v rodinném domě. Pán opravář kouknul na můj zadní plášť a hned přines parádní novej, za 10 E. Přehazuju to a hned jsem jistější.
V pozdním odpoledni makám na trajekt Shannon Ferry Talbert - Kilmeer. Daří se stíhačka a z Talbertu jedu pak boční trasou, blíže k moři. Sluníčko zapadá. Hrabství Clare je spíše zemědělská krajina a tak jsou pozemky až k moři a těžko tam někde zatábořit. Nakonec ale v Ballybunoionu nacházím parádní místečko nad útesy. Oceán duní, vařím, čtu mapy, spím.
99 km – 856 celkem
Čt 5.8. Ballybunnion – Traper - Killarney
Snídám před supráčem lemon cheese. Už jsem v hrabství Kerry. Je více na turisty, díky horám. V Archeru fotím klášter a v Tralee musím koupit novou karimatku a plynovou bombičku. Mířím na poloostrov Dingle. Přejíždím hory přes sedlo (brutální sklon v závěru) a po sjezdu k moří v dost hustým provozu se blížím ke Kilarney. Kemp dost daleko z centra a plnej, ale centrum dýchá a tak tam vyrážím na večer. Je to klasika, v hospodách dudy, pivo, zpěv, obchody otevřený do noci. Ale od představy, že někde ve venkovský hospodě sedí autentický dědkové s housličkama, to má daleko. Po návratu do kempu ještě whiskey v baru. Kluk na kytaru a holka na harfu (!).V kempu The Fossa je pěkná kosa.
Ačkoliv městečko Killarney si vysloužilo posměšné přízvisko "turistické", na jeho nepředpojaté a veselé atmosféře to nic nezměnilo. Nakažlivý kerrský humor zosobňují vtipy trousící drožkáři, kteři žili celé generace poskytují turistům projížďky dvoukolovými drožkami taženými poníky. V létě sice Killarney zaplaví turisté, ale služby jsou na odpovídající úrovni - to znamená obchody otevřené do 22 hodin, několik vynikajících restaurací a kolem jezera a v kopcích jsou roztroušeny prvotřídní hotely. Z městečka se můžete vydat k památkám kolem jezer a na okolní kopce pokryté vřesovišti.
108 km - 965
Pá 6.8. Killarney – Kenmare - Bantry
Zítra musím být v Corku už v 16:30 ! To abych vstal kurevsky brzo… Teď ale řeším dnešek. Platím 10 E, jenže už se nepíše, že navíc se platí za teplou vodu jak ve sprše, tak v umývárně.
Jedu ještě do městečka pro nějaký drobnosti, platím po internetu za zítřejší loď a vyrážím do Killarney National Parku.
Celá oblast okolo tří jezer je součástí Killarney National Park a patří k nejnavštěvovanějším turistickým oblastem. Honosí se nádhernou krajinou, která v minulosti lákala řadu výtvarníků a spisovatelů a inspirovala je zvláště v době podzimní, kdy se břehy jezer zbarví do ruda plody planik.
Největší pozornost poutají tři jezera Upper Lake, Muckross Lake a Lough Leane. Je v nich řada ostrůvků a na největším z nich Lough Lane se pořádají výletní plavby, které se těší velké přízni návštěvníků. Celý park je protkán turistickými a cyklistickými trasami, které nabízejí mnoho příležitostí ke sportovnímu vyžití.
Parádní kombinace hor, vřesovišť a rozeklaného pobřeží. Na sedle Ladies View přichází brutální sprcha a tak popíjím čas s whiskey, mlékem a čajem. Whiskey zvlášť. V Kenmare fish-chipsovej oběd a návštěva obchůdku s hudebními nástroji.
Další sedlo Rossnagrena mi připomíná Pyreneje. Daleký a široký výhledy a nahoře tunel. Vjíždím jím do hrabství Cork. Dojezd do kempu před Bantry doprovází vichr a tak musím pečlivě hledat místečko na stan. Rodinnej kemp v krásným divokým prostředí západního pobřeží Irska je místem posledního noclehu na britských ostrovech. Vlny buší o skály a dobře se spí.
82 km - 1047
So 7.8. Bantry - Cork
Vstávám úplně za noci, čelovkou pátrám , jestli jsem něco nezapomněl a vyzážím. Je to tajemný, pomalu přece jen svítá a moře stále buší. Jedu před Dunmanway do Bandonu. Krásná venkovská krajina.
Irsko a problémy:
- nejsou tu cyklocentra jako u nás, jen takový dílny s neskutečným bordelem, troskami starých kol a vůní petrolky. Nemaj brašny, světlý brýle atd.
- paradoxně pivo. Nejde koupit vždy v supráči a ne v menším množství. U benzínky ho většinou nemaj, ale víno jo! Ale – ve spojení se sámoškou se dají koupit i základní potraviny, rychlý a levný snacky, saláty, ovoce, prostě věci nehamburgrový a nechipsový.
- dost špatný silnice, u nás lepší.
- v horách slušný řidiči, ale ve volným terénu řidiči kamionů povětšinou bezohlední debilové.
Ve srovnání s loňskou Amerikou vidím, že jsou to dva různý světy. Za mlada jsme to posuzovali podle anglicky zpívaných „amerických“ písniček jako svět jeden, nechápal jsem proč ty Stouni tak lpěli na tom prosadit se v Americe… atd., teď vidím, že je to rozdíl a ohromnej. V pozitivním i negativním smyslu. Stará dobrá Anglie je fanj, ale Amerika veliká..
Irsko a sport:
- dominuje ragby (hrajou to i malý holky) a golf (i strejkové na vsi)
- docela frčí cyklistika silniční¨
Točení piva, to je machrovina. Stout – nespěchat, nedivit se, že to není hned, vše má svůj čas. Až do poslední fáze, kdy smetanovitá pěna leze ven z půllitru převaluje se a vlní, ale ve finále zůstane na hoře a zaboříš do ní horní pysk. Úžasný !
V poledne popíjím Murphys a jsem už je 14 km od přístavu - časově v pohodě. Je 11 a.m. a mám ujeto 85 km. V městečku Ringaskiddy lehký lunch s kávičkou a pak jako debil čučím ve frontě na loď. Všude jinde pouští cyklisty jako první, tady jako poslední. Nakonec nás loď pojímá. Není ničím zvláštní, hodně pro rodiče s dětmi. Dal jsem si výbornou paellju, černý pivo a Jamesona, pohovořil s irským motorkářem a šel do kajuty spát. Dvoučlenný samohrajskový děsběsband mě nezlákal.
103 km
Ne 8.8. Roscoff – Sibiril – Plouescat - Brignogan Plage
Odpočinková neděle. Mise na nádraží je úspěšná. Zakoupil jsem lístek na TGV (i pro kolo) z Brestu do Grenoblu ( 50 E dohromady). Ranní Roscoff je super, otvírají se pekárny a kavárny, nad přístavem vychází sluníčko.
Jedu po pobřeží na Moguériec. Excelentní mušle a hranolky. Není to tu tak kopcovitý jako u St. Malo, ale zase více koupací a pískově plážový. Další cesta přes Plouescat (náměstí) a postupně do Brignogan Plage. Večer při západu slunce do moře, s fotografováním bizardních červených skal. Skvělý.
56 km - 1210
Po 9.8. Brignogan Plage – Guissény - Brest
Rolníci sklízí cibuli, jedu na café petit a croissant. V Guissény mají na náměstí nejen kostel, ale i hřbitov. Počasí se kazí. Brest je totální zklamání. Město paneláků, socialistických budov, na hlavním bulváru zlatnictví a banky. Jsem ve Francii? Kemping nemůžu najít, jedu daleko od centra průmyslovou zónou. Leje. Paní v podivný recepci je zmatená, čekám asi půlhodinu a musím vyplňovat složitej dotazník. Tohle se moc nepovedlo, ještě k tomu telefonicky řeším výběrko na Jordán s Markem.
Út 10.8. Brest – Paris – Grenoble vlakem
Vstávám v 4:30 za tmy. Stále prší. Balím a vyrážím. Naštěstí jsem si včera obodoval v GPS-ce průjezdní místa a tak trefím dobře na nádraží, je to 11 km. Trochu se tam suším a nesměle lezu do TGV. Ty vole, to je koráb. Úžasnej interiér. Kolo přivazuju na místo pro vozíky a už frčíme. Časem přistupujou další cyklisti. Brzy vystupuju v Paříži. Musím přejet na nádraží Lyon Gare. Letmo merčím Eiffelku, sakra, není čas. V pozdním odpoledni vystupuju v Grenoblu. Moc příjemný středisko, francouzskej šmrnc. Poslouchám „keltský“ muzikanty, dávám poživačně mini kávu i obří zmrzlinu, potřebuju se ochladit. Dostatečně jsem se vydováděl v Carefouru a končím v poměrně plným kempinku, nevadí.
36 km – 1322
St 11.8. Grenoble – Chambery – Au –les Baine
Vyrážím v 8 z kempu Les Troix Puncelles. Byl za 10 Eur. Dám kávu na námku a vzhůru do hor. Grenoble na řece Isere je jen 250 m.n.m. vysoko. Je to super, hory krásný, Chartreuské Alpy. V Pietru de Charteuse delší pauza na oběd z vlastních zásob a pivo z boulangerie. Čekají mě ještě dvě slušný sedla, je to dost členitý. Nástup na to třetí je nejhezčí, začíná úzkou kamenitou soutěskou. Nahoře pauzička s povinnou Chartrézkou a sjíždím do Chambery. Nejdřív pronikám na historický náměstí (vzpomínka na Veronu a výborná zmrzlina). U sámošky dva Češi na horských kolech a pak po cyklostezce do Aux–les Baine, kemp je u jezera. Holka mě napřed posílá jinam, ale ukázalo se, že jedinej důvod je, že už nechce vypisovat doklad, tak to řešíme desetieurovkou jen tak. Hezká historka – začalo pršet a v tu ránu je u mě pán Angličan a podává mi nepromokaverj futrál na kolo…
98 km - 1420 km
Čt 12.8. Aux–les Baine – Annecy - Thonon les Bains
Moc se mi do týhle cesty po červený silnici nechtělo, ale jde to. Annecy je fajn, uličky, jezero, krásný okolí.Objíždím jezero, Japonci se fotí o sto šest. Další městoLa Roche. Docela náročný, ale projíždím ho napřímo, abych se rychle dostal na „žlutou“ silnici. Ale aut mraky a v podvečer jedu dlouhým sjezdem k Ženevskýmu jezeru. Sjel jsem do Thonon les Bains, trochu vádám s kempem, končím ve velkým i se samohrajkou a pizzou.
118 km - 1538
Pá 13.8. - Thonon les Bains – Martigny – Bramoix (Sion)
Jedu soutěskou do hor od jezera a za chvíli odbočka doleva vzhůru na několikahodinový stoupání k hraničnímu přechodu se Švýcarskem. Po cestě ve vesničce savojský trh, úplně výbornej. Dám si kus sýra a stoupám do lyžařský oblasti. Na samotným přechodu na sedle nic není, jen rodiče s dětma. Rodiče piknikujou a děti visí na lanech. Na švýcarský straně malá pauza a pak nádhernej dlouhej sjezd do Martigny a údolí Rhony. Musím ale pokračovat ještě kus dál. Kopíruju trasu z roku 98 a opět s větrem v zádech mezi vinicemi a sady jabloní až do kempu za Sionem, škoda, že jsem nestih vyfotit dva hrady vedle sebe. V kempu večírek se sousedem a jeho malýma dětma. Přines´ mi ochutnat jejich špagety. Kéž by vydrželo počasí.
125 km - 1663
So 14.8. Bramoix – Brig - Reckingen
Po vedlejší silnici jedu jen pár kilometrů, pak už je jen ta jedna společná. Počasí nevydrželo, škoda. V Brigu je úplně hnusně, na konci města leje, vracím se pro jídlo do centra, docela nasranej. No nakonec něco sháním a v dešti a velkým stoupání končím v Reckingenu. Promočenej a prochladlej. Stan stavím na vodní louce u potoka, dokola je všechno je v mracích. V ledový umývárně vařím, zavlhlý věci beru na sebe včetně bot a starostlivě pozoruju nateklej ukazovák. Brufen, dávka česneku a spát.
95 km - 1758
Ne 15.8. Reckingen – Furkapass - Andermatt
Ráno leje a tak s balením nespěchám. Nakonec jsem se vykopal, sbalil, uvařil, usušil. Trochu se trhají mraky a zdá se, že nahoře nasněžilo. Doufám, že Furkapass bude průjezdnej. Ano je, cedule to hlásí a chvíli přestává pršet. Co mě sere, je hustota dopravy, tedy fakt to postupem let graduje, za chvíli možná bude v těchto krajinách sotva možný cyklistiku tohoto druhu provozovat bez toho že by se z ní ztratil samotnej požitek. No, mě ale trápí momentálně další dávka deště. Přesto se postupně dostávám kolem železnice do Fusche, na rozbočku ke Grimmselpassu a Furkapassu. Chvíli se tu ometám u kávy s výpravama stovek seniorů a pozoruju obě sedla. Furka je mnohem vyšší. U hospody Belvedere pod sedlem je už vidět sníh. Kroutím trpělivě serpentiny a dostávám se tam. Musím se zahřát a tak platím tučnej peníz za čaj. Venku začalo sněžit a tak raději dávám ještě poslední stovky svislých metrů na
Furkapass. Je tu zas nevlídno, jako tehdy, před 12 lety při mojí expediční premiéře. Sjezd do Realpu strašně zebe, musím dát další čaj na nádraží. Nikam dál, než do Andermattu už dnes nedojedu. Končím v „kempu“, jedinej stan je můj, uprostřed louží na takovým ostrůvku. Naštěstí tu jsou slušný umývárny v nedaleký stanici kabinový lanovky. Tak tam rozprostírám mokrý věci, i trochu peru. Večer dokonce jdu na Guiness a irskou whiskey, přece jen musím tenhle kopec zapít, ne?
68 km - 1826 km
Po 16.8. Andermatt – Disentis – Illanz - Vaduz
Ráno mi říká místní cyklista, že Furkapass je podle něj hodně drsná věc. Ne tolik vlastním profilem, ale polohou a počasím, proměnlivostí klimatu. Jedu nad Andermatt na sedlo Oberaplpass. Taky celkem šichta, ale proti včerejšku nic. Na sedlo jezdí tůristi (hlavně starší) mašinkou a dají pak údolí Val Mustair na kole dolů. Je to 40 km lahůdka, jen kdyby zas nepršelo. V Illanz kupuju další mast na prst v biolékárně a brašničku do rámu – stará dosloužila. Pak nečekaný krajinotvorný překvapení – cesta nad Rýnem po trasách úzký silničky a následují parádní cyklostezky kolem řeky do Vaduzu. Prodírám se svižně mlhovinou a přijíždím do luxusního kempu. Vzápětí zas leje. Uklízeč mě vyhodil ze společenské místnosti, že už je pozdě. No, tak končím pod stříškou u recepce s polskou rodinou.
118 km - 1944
Út 17.8. Vaduz – Feldkirchen – Bludenz - Gashbrun
Vstal jsem ráno v mokrým kempu ve Vaduzu. Prohlédl jsem si ráno instituce lichtejnštejnskýho království, dojel do Feldkirchenu dal si tam kebab u Alžířanů. Je tu Bludenz, tam kupuju další černou mast a a končím v kempu Gashbrun. Dobrej soukromej kempík pro lyžaře, všechno na kartu, i sprcha.
75-2019
St 18.8. Gashbrun – Silvretta – Landeck – vlakem Linz
Bzký odjezd, za chvíli jsem u mýta pod Silvrettou. Tady jsem se kdysi se Zdenákem v roce 2003 docela trápil, teda ne se Zdenákem, se stafylokokem. Způsobil mi tehdy vředy v tříslech a cestu od Bodamskýho jezera skoro domů jsem seděl a sedle otočeným o 180 stupňů (jakože dokola). Jsem u prvního jezera – něco kolem 1730 m.n.m. Vychází slunce – no super, to už jsem dlouho neviděl. Na Silverettu je to namáhavý, závěr pořád 14 %, těžší, než Furkapass. Lidí mraky, v hospodě ale cheescake a pivko. Oblékám se a jedu dolů. Je to nádhera, víc než 40 km pořád mírně z kopce. Jedu už do povodí Černýho moře. V Landecku čekám jen 15 minut na osobák a hned přestupuju na rychlík do Lince. Úžasnej servis při koupi jízdenek. Cestu trávím v restauračním voze u dvou radlerů. Vystupuju za tmy. Koupě nějakýho jídla v nádražním Sparu, naprogramování GPS a neomylně jsem veden nočními ulicemi do kempu za městem – u Dunaje, resp. Pleschingersee. Po kolikátý už jsem tady?
75 km - 2265 km
Čt 19.8. Linz - Rožmberk
Ranní atmosféra Dunaje mě vždy baví. Běžci, senioři s pejskama, seniorky nordickwalkingovací atd. V drogerie mazání na hubu i na ruce. Po experimentu s igelitovýma pytlíkama na Furkapasu mi slézají kousky rozmočený kůže z bříšek prstů. Ještě kavárna internetová, Campari-soda a cheescake a už dost, je třeba makat.
Vymyslel jsem docela dobrou cestu z Lince, spíš podél potoků a řek, v závěru přes Baumgartner a Reichenau. Prst setrvale potíranej černou mastí se snad přece jen zklidnil, navíc beru antibiotikum, vypadá to dobře. V Altendorfu oběd v místní gaststatte. Blížím se Bad Leonfeldenu z jiný strany než obvykle po klidných silničkách - jakoby od jihovýchodu. Je tu hezky šumavsky. Přejíždím hranici za stavu 229O. V Rožmberku mám sraz s Lenkou. Rybářská bašta a candát, pak nějaký Jamesony a mám jí jak z praku. Nocleh v penzionu Pohoda na náměstí. 70-2335
Pá 20.8. Rožmberk – Benešov n/Č.
Zastavil jsem se na vyprošťováka U Fíka a na zámku v Krumlově na inspekční prohlídku. Pak jedu volně prosluněnou krajinou do Benešova, příjezd v podvečer. Musel jsem do Čech, abych se zahřál a připomněl si existenci slunce. No, tak zlý to zas nebylo… Večer nic extra, panák v non-stopu a spíš televizní večírek.
45 – 2380 km
So 21.8. Benešov – Tábor
Jedu přes Žumberk a Třeboň. Dále po cyklostezkách na Veselsko. Potkávám ve vlkovský hospodě opět Míru Lipperta – dnes byl Betonový muž. Ještě zastávka na Metelu. Beznohý pán stále točí excelentní Plzeň. Taky jsem potkal Honzu Kubovskýho s turistkama. Měli batůžky s pixličkama barev na značení turistických stezek. Jako kdyby vylezli z Postřižin. Na náměstí Žižky je japonskej večírek.
106 km - 2486 km celkem
POZN: Více fotek na https://picasaweb.google.com/fisa8877/IRSKO2010
