Zdroj: http://jirifiser.cz/cyklistika/kolem-ceskoslovenska-2000  •  Vydáno: 28.4.2016 14:18  •  Autor: Admin

KOLEM ČESKOSLOVENSKA 2000

Akce vymyšlená na poslední chvíli. Opět jsem jel sám, ale vzpomínám na to jako na velmi zábavnou akci. Na dosud nejdelší, 3050 km dlouhé cestě jsem měl možnost navštívit slovenské hory, které jsem znal dosud jen jako pěší turista. Po letech jsem se zase dostal do Maďarska a Polska. V Čechách jsem si doplnil zeměpisné vzdělání v místech, kde jsem se paradoxně ocitl poprvé. A co skvělá Vídeň, medzilaborecké Muzeum Andy Warhola, nebo parádní hřeben Krušných Hor? Bylo to neobyčejně pestré putování šesti zeměmi, za krásného počasí, s nízkými finančními náklady a finálním pocitem, že u nás je taky fajn.

Přes Vídeň a Bratislavu do Košic | Tatry - Polsko - Jeseník | Přes Krkonoše na Šumavu

PŘES VÍDEŇ A BRATISLAVU DO KOŠIC

SOBOTA 12.8. 2000
Tábor -Červená Lhota - Jindřichův Hradec - Dačice - Jemnice -camp "Country" Hluboké Mašůvky

Je slunečný sobotní ráno. Zase  jsem na cestě. Tahle se rodila na poslední chvíli a velmi improvizovaně, ale vnitřně jsem o ní byl přesvědčen dávno. Myslím, že objet Československo na kole je docela dobrej fór. Navíc se obejdu bez přepravy kola a s méně penězi, než v minulých dvou letech. Nevím, co stihnu za 3 týdny - zkrátit to půjde vždycky.

Teď je 9.45. Odjel jsem z náměstí Žižky.  Ukusuji první stovky metrů a z bedýnek mi hraje Pat Metheny. Snad to dneska stihnu někam ke Znojmu.

10.33- za zády mi definitivně na mnoho dní zůstala táborská kotlina. Ani jsem se neohlíd´, myslím, že nostalgie bylo už dost, je třeba pracovat. Po 30 km jízdy opouštím i okres Tábor a vjíždím do okresu Jindřichův Hradec.

Po prvních desítkách kilometrů je znát hlavní rozdíl mezi cestami po západní a střední Evropě - kvalita silnic. Zadek asi nebude tolik trpět vedrem, ale pěknej biftek to bude díky rozbitým cestám.

12.45 - jsem v Hradci Jindřicha. Jedu hned dál do malebných kopečků na Českou Kanadu. V Kunžaku a jeho okolí poprvé řadím na potupný převody. Trochu pobolívá pravý koleno, ale taky se na tom podepisuje ne zrovna ideální životospráva posledních dní. A ráno jsem si  zapomněl vzít vitamíny. To se srovná.

15,44 -  přejíždím z Čech na Moravu.  V Jemnici v 16,05 mám ujetou první stovku kilometrů. Tak ještě 26 x to samý a jsem zpátky doma. To jde, ne?

Jedu za Jemnicí kolem pily. Zem voní dřevem. V dáli se objevují chladící věže Dukovan. Je už podvečer. Lidi kolem cesty sbírají spadaný švestky, takový ty co už se trochu táhnou. Copak z nich asi budou dělat, tady na jihu Moravy ?.

V 19.30 končím v campu Country poblíž obce Hluboké Mašůvky. Je to camp prvotřídní. Trávník jak golfový hřiště, kuchyňka s lednicí a sporáky, umývárny jak koupelna doma, tenisový kurty, koně. Na paloučku bílý židličky, altánek, v hospůdce skvělý víno a spolu s majitelem-náruživým lyžařem koukáme na film o Mount Everestu. Naproti mě bydlí starší holandští manželé - klasika. Usínám ve stanu a velmi se těším na zítřek. Akorát zas nemám lžíci.... Taky jsem zavolal domů a přijal několik textových zpráviček. Všechny byly milý a posilující. Jsem definitivně na cestě.

Ujeto 143,4 km 

NEDĚLE 13.8. 2000
Camp "Country" Hluboké Mašůvky - Znojmo - Hrádek -Hevlín -Laa - Mistelbach  - Wolkersdorf - Wien, camp Neue Donau

nedělní sloupek: EKOLOGICKÝ

Tak projíždím asi čtvrtou rakouskou vesnici a v ruce pořád držím prázdnou PET lahev. Vyprázdnil jsem ji před 20 km s tím, že ji vyhodím do nejbližšího koše. Jenže on nikde žádný není. To je ale rakouskej bordel....... Ba ne, není. Je to v pořádku.

Všiml jsem si toho už ve švýcarských vesničkách v Alpách. Vyhodit tam papír od nanuka je problém. V campu v Interlakenu nejsou žádné popelnice, či kontejnery. V recepci ti dají na 3 dny poměrně malý igelitový pytel se zdrhovadlem a dávej si odpad do něj. Po třech dnech odneseš pytel na dohodnuté místo a komunální služebníci to odvezou.

Ta věc má samozřejmě jeden morální předpoklad - že ten, kdo odhodí onu PET lahev kamsi do volného terénu, je nahlížen lidmi jako zavrženíhodné hovado a vidlák, od kterého si v hospodě každý odsedne. U nás je to zatím často spíše hrdina, který "s nima vyčůral" a jemuž je čest v hospodě objednat kořalku.

Cesta dalšího a dalšího přistavování velkoobjemových kontejnerů pro produkty českého kutilství a konzumu je cestou do bažin. Ať si to každý řeší v první fázi sám a ve druhé ať platí. Ať si rozmyslí v jakém obalu to či ono kupuje. Ať je každý odpovědný sám za odpad, který produkuje.

V noci ve stanu vedle mě plakalo nějaký dítě a tak jsem moc nespal. Ale jeho rodiče byli fajn, ráno se všem omlouvali a tamti zase říkali ´to nic, my jsme taky měli malý děti´ a tak jsem měl hezký ráno, že jsou na sebe lidi hodný.

Musím připomenout jedno svoje předse- vzetí pro tuhle cestu. Budu jíst a pít ty věci, který jsou pro kraj kde budu typický. Žádná upjatá životospráva. Prostě si užiju  všechny dobroty, který mi místní folklór do cesty postaví. Gombasecký klobásky, wienerschnitzel, borovičku, Tokai, pivo Gemer, Topvar, slivovici, halušky, moravské uzené, Praděda, Becherovku, Plzeň, medovinu  a tak. Zrovna to včerejší víno bylo super, ne nadarmo jsem si počkal, zda ho pije i pan majitel hospody.

Je 8.30 a blížím se ke Znojmu. Jen tak si ho projedu a mažu dál.

V Hevlíně ubylo vinic a přibylo Night-clubů. Projíždím sádrový trpaslíky a blížím se celnici. Na delší dobu tak opouštím Českou republiku.

Rakouská krajina není nijak úchvatná, normál. Akorát tu nikdo nic nekrade a neničí. To, co je tu parádní,  jsou silnice.

V 14,15 doplnění tekutin ve Wolkersdorfu. Trochu to odtud stáčím na západ mimo průmyslový zóny. Jedu směrem na Enzelsfeld. V 15.07 mám Vídeň jak na dlani. Sjíždím periferní uličkou Kellergasse. Kočičí hlavy, ale jedna rodinná vinárna vedle druhý. A na střechách sklípků posezení s výhledem na Vídeň. Škoda, že spěchám.

V 16,00 jsem konečně u Dunaje. Je tu parádně. Lidi se koupou, jezdí na kolech a kolečkových bruslích, běhají a relaxují v mnoha letních restauracích. Však je taky pěknej pařák. Voda v Dunaji je úžasně čistá. Následně se ukázalo, že to není Dunaj, ale kanál Neue Donau, jež je od opravdovýho Dunaje oddělen jen úzkým pásem zeleně skrz celou Vídeň a ještě daleko za ní. Přejíždím na Donauradweg. Ty vole, tady jezdí pěkný holky na kolečkových bruslích !

Vídeň je město zatížené spoustou klišé - Vídeň a valčík, Vídeň a lipicáni, Vídeň a krásný modrý Dunaj. Pojal jsem to trochu jinak a dobře jsem udělal.

V 16,30 jsem si dal pivo poblíž infocentra pro cyklisty a bruslaře, zjistil kde je camp vydal se na okružní cestu po Vídni. Vůbec to není problém, pro cyklisty je tu vše úžasně zařízeno.

Dounauinsel je skvělá věc - vídeňští tu tráví čas na koupalištích, v parcích, v hospůdkách a při sportu. Neodolal jsem a taky si vlez´ do vody. I v podvečer je tropický vedro.

Okouzlen tím, co se děje kolem Dunaje se přesto posouvám jižně do centra Vídně. Jednoduše se po mostních konzolách dostávám přes řeku a blížím se historickýmu jádru. St. Stefan, Hofburg, Hundertwasser-haus, Státní opera, po Mariahilferstrasse do víděňského Prátru kultury a oddechu a konečně kolem Dunaje do campingu. Není tu zrovna levně (120 OS), ale je to blízko centra.

Už za tmy vařím a různě hospodařím a zdecimován kilometry, vedrem a velkoměstem usínám bleskurychle navzdory dunící dálnici. Ta Vídeň mě potěšila. Cestu od hranic jsem ale moc dobře nevymyslel, lepší ty to bylo po ose Retz - Hardegg.

Ujeto 145 km, celkem 288 km. 

PONDĚLÍ 14.8. 2000
Wien, camp Neue Donau - Bratislava - Most - Nový život - Jelka - Galanta - Šala - camp+termálné kúpalisko Diakovce

pondělní sloupek: HUDEBNÍ

V 8.06 je u espressa v atriu vídeňského campu Neue Donau příjemně. Proč? Mimo jiné i proto, že tu hezky hrají. Asi to bude Candy Dulfer. Jak je to možné? Vždyť je to jen nějaké rádio. Jak to, že radia na západ, sever, jih i východ (Slovensko !) jsou hudebně lepší než u nás? Myslím takový ten konzumní popík na první vjem do ucha, v obchodech a tak.

Představuji si jak se teď v našem "obyčejném" soukromém rádiu vychechtávají svým vlastním vtipům baviči typu Novotného, či Rosáka a v mezidobí se sama nad sebou dojímá Iveta Bartošová. Tady fung(k)uje Candy Dulfer.

Co takhle řešit to legislativně? Kdysi jsme s Karlem Kobližkou v hospodě vymýšleli místní vyhlášku o zákazu dechovky v centrální zóně města. Z toho by se dalo vyjít... Na parlamentní úrovni by to ovšem byl větší nářez, zejména v případě společného návrhu "našich" poslanců. Konečně by byl Tábor slavnej !!! Vložilo by se tam něco erotického s dopadem na integraci do EU a mohl by to být majstrštyk pro docenta Zvěřinu. Jenže nevím, jak by ten zákon měl znít.

Nechal bych nakonec to na svém spoluhráči Vladimíru Kaplanovi. Ten by vyhlásil zákaz jiné hudby, než kapitalistické. A hotovo. Vždyť to, co hraje z našich rádií není nic jiného, než  návrat socialismu...

V 8,00 vyrážím. Jedu kolem Dunaje, už jsem skoro na konci Vídně. Hladina veleřeky je úplně klidná, slunce začíná připalovat pro potěchu prvních naháčů na FFK, lidí na kolečkových bruslích i ranních běžců. Absolutní klid.

Teď jsem si ze samý euforie trochu zajel a vracím se přes komplex firmy OMV v Lobau na správnou cestu. No, mapa Donauragweg od Berndta a Freitaga je dost na pytel.

V 10,30 jsem opustil v Schonau dunajskou cyklostezku, neboť se výrazně zhoršila její kvalita. Jedu k Bratislavě přes malý vesničky. V Eckarsau jsem si prohlíd´ naturpark Donauaube.

Projíždím Hainburg a ve 12.45 přecházím hraniční přechod Petržalka a vjíždím na Slovensko. Chci se dostat na most přes Dunaj. Motám se po silničních přivaděčích a estakádách, kolem plno aut a smradu. Most je v děsivým stavu. Nicméně mne přivádí do centra. První poznatek: Oproti Vídni absolutní absence chodníkových nájezdů pro vozíčkáře či cyklisty. Nakonec se dostávám přece jen do historický zóny. Plno hospůdek, knihkupectví, výstav a tak. Koupil jsem kazetu Vl. Merty a Deža Ursiniho. Leje ze mě jak z vola, tak si dávám v Irish pubu Velvet. Sehnal jsem skvělou mapu 1:200000 na celý Slovensko i Maďarsko.

Nechce se mi pryč, ale musím. Škoda, proti Vídni je tu dost levně. V tom horku bych se tu ale zbořil raz dva a tak raději vyjíždím. Docela stíhám sledovat cestu z centra, semafory, ukazatele, dopravu i auta. Co nestíhám, jsou díry v asfaltu a tak každou chvíli dostává kolo takovou dardu, až si myslím, že to nevydrží. K tomu prach a smrad.

Konečně jsem se vymotal z toho největšího industriálu a vjíždím do krajiny zemědělské. Plížím se z vesničky do vesničky, lehce vítr do zad. Mám toho docela dost, ale to se musí překonat. Nápisy jsou dvojjazyčně v kombinaci SK + H.

Sládkovičovo - velká náves, malý obchůdky - folklór. Pokračuju po strašný betonce do Galanty - přeskakuju deseticentimetrový spáry. Naštěstí to trvá jen 5 km. Pak poruším zásadu konzumace domorodých nápojů a jídel a u pumpy se léčím jednou zdravou plzní.

V podvečer se blížím se do Šaly. Ve všech mapách camp je, snad bude i ve skutečnosti. Rómové volají "Kamoško, zastau", motají se tu divoký psi a tak pepper-spray putuje z brašničky do kapsy na triku.

Dojel jsem do Diakovcov. Cestu mi poradil jeden hodnej pán. Hned na mě spustil německy. Nakonec dojíždím do campu, jehož součástí je obří termální koupaliště. Stihl jsem se vykoupat i vyprat prádlo. Je to tady trochu lunapark, ale budiž.

22.00 - sedím v campovní hospodě. Jím nezdravý hranolky s majonézou, kuře a piju pivo Topvar. Hraje tu z rádia James Brown, RedHoti, McCarthney - viz úvodní sloupek. Musím se pousmát - chvátal jsem, abych stihnul uzávěrku kúpaliska ve 20,30 a teď koukám, že na to každej dlabe. Kolem plno kiosků, lidi si k vodě nosí pivo, pijou kořalky, možná se koupou i s klobáskama. Všechno v pohodě až do rána. Určitě se jim tu líbí. Vlahá lázeň, hlasitá pophudba, piva 6 značek (včetně plzeňských), herny, celkem levno. Záchody jsou ráno pochopitelně poblitý.

Jdu spát. Ležím pod spacákem nahej - vedro je jak na Riviéře, dlouho se mi nedaří usnout.  V noci je velkej vítr a tak mi  schne vypraný prádlo.

Ujel jsem 160 km, celkem mám 449.

ÚTERÝ 15.8. 2000
Diakovce -Žihárec - Vlčany - Palárikovo - Šurany - Podhájska - Tekovské Lužany - Demandice - Sazdice - Šahy

Osmá hodina - hodina vyrážky. Lidi z Kolína doporučují camp v Dunajské Stredě. Koupačka, čisto, méně lidí. No tak někdy. Mne teď musí spíš zajímat mozol na zadku. Stále se jen tvoří, nic moc. I koleno se ozývá, musím se o něj začít vážně starat.

V Diakovcích se stavím v hospodě - je již od 8.00 otvorené. Borovička 11,- korun, rum - 11,- korun, koňak 15,- korun. Ještě k tomu slovenských. Všichni mluví maďarsky. Pořád dělám něco, abych odložil tu cyklistiku, ale nedá se nic dělat, jdu do toho. Do vedra a rovin. Poslouchám Fillu Brazillianu v nekonečných rovinách jižního Slovenska. Velmi hypnotická záležitost. V Těšedíkově spousta obchodů, upraveno, komunikace, parčík. Jakýpak poslanec odtud pochází ??

Za Vlčany překonávám zdarma kompou Váh. Vzhůru do Seredě. Nesmím zapomenout pochválit silnice - to je milé překvapení. V Šuranech si dávám 2 piva v zahrádce a jsem pěkně dementní. Tak mě napadá, že ty hospody tady fungujou jako ambulantní azylový domy. Stát dotuje jak sociální dávky  tak chlast. Moc jsem toho neujel.Už abych byl v kopcích.

Konečně se dostávám do Dunajské pahorkatiny. Úplně jsem ožil. Nejen proto, že jsem u cedule ČECHY 10 KM. Taky jsem pokecal se dvěma cyklisty ze Švýcarska. Jedou do Miskolce a pak do Pešti. Docela jsme si rozuměli, je to s tou angličtinou lepší, než vloni.

Míjím jaderku Mochovce a vzápětí překonávám Ipel´skou pahorkatinu.  Teď už sleduju Štiavnické vrchy před sebou, Krupinskou pahorkatinu vpravo a Borzsonyi Tajveldélmi Korzet ještě víc vpravo. Mezitím mi kamarádka píše, abych  nepil blbý pivo, ale becherovku, jinak se p.... Jenže já z dříve uvedených důvodů musím pít místní pivo se všemi riziky. Však na Becherovku taky dojde. Ve Varech.

14.30 odpočívám u pumpy. Přišla jak na zavolanou. Jsem upečenej a bolí mě koleno. Káva a pivo léčí.

V 16,00 jsem Demandovcích, maďarsky Demend. S mým stavem to nemá nic co do činění. Maďarský hory jsou na dosah. V Sazdicích odbíjí zvonky piatú a já to stíhám do Šahů na šiestů, boha jeho. Hned kupuju Heparoid (na radu jedný paní co šla z městskýho úřadu - ta musí vědět všechno, že jo). Camp tu je, pivo Šariš v cukrárně černý a tak piju Gambrinus bledý. Ono to vypadá, že jedu od piva k pivu. No, v podstatě je to pravda. V těchto horúčavách a denních dávkách kolem 140 km to není nic nenormálního. Jedu do campu, budu prát, koukat do map a odpočívat, už se těším a mám velmi dobrou náladu.

V campu není jedinej stan, je tu velmi čisto a klid. Opak proti včerejšku. Cena 80,- SK. Hospůdka, večeře, příjemná servírka i pan vedoucí. Borovička - nefarebný aklohol. Koukám do mapy a říkám si, že to zítra bude docela hustý. Tak si dávám budíka raději na 5.30. Musím do pohoří Mátra razantněji, než jsem původně chtěl. Měsíc jako pumlíč. Ve spacáku poslouchám Deža Ursiniho.

Vzpomínám, jak jsem včera ležel ve stanu v hlučným campu Diakovce. Napadlo mě, kolik lidí na světě takhle osaměle cestuje a usíná přitom uprostřed "davu" v narvaným campu, plným spokojených lidí pojídajících mastné langoše. Připadal jsem si včera jaksi mimo, to už je můj problém taková ta autoseparace.... A dneska je vše naopak. Ležím v campu úplně sám, jen na terásce kecá pár lidí - ale jsou mi mimoverbálně blízcí. Mám přitom naopak pocit, že jsem součástí jejich komunity nebo jak bych to řek. Prostě ne tak vyčleněn jako včera, coby embryo s walkmanem na hlavě uprostřed podivný tisícihlavý společnosti... Tak už dost a spát.

Dnes to bylo 128 km, celkem 578

STŘEDA 16.8. 2000
Šahy - Slovenské Ďarmoty - Balassagyarmat - Szécsény - Pásztó - Mátraszen- timre - Párád - Sirok - camping Eger

středeční sloupek:  O SMRADU

Odpudivé rčení "..ať je smrádek, hlavně teploučko" symbolizuje českou toleranci a dokonce sympatii ke smradu obecně. Ono to totiž u nás zhusta smrdí. A taky na Slovensku i Maďarsku (do Polska jsem ještě nedojel). Nemám teď na mysli interiéry - WC a přepálený oleje v restauracích. Smrdí to venku. Vzduch. Smrdí tu socialismus. Nepořádek. Nedokonalé agregáty aut, nedokonale uplatňované sankce za porušování legislativy v oblasti znečišťování ovzduší, bordel v příkopech kolem silnic, přeplněné popelnice a kontejnery v autokempech, páchnoucí hromady "čehosi" na vesnicích.

Kapitalistický pořádek. Pamatuji se, jak jsem zamlada posvátně rozbaloval propašované desky, nebo tuzexové hi-fi přístroje a očuchával kartony ve kterých to přišlo. Vonělo to. Vonělo to pořádkem a čistotou. Bylo to důvěryhodné. Proto mám rád McDonald. Ne kvůli karbanátkům. Kvůli čistotě a nesmradu.

Jedna věc je děsná. 5000 km v západní Evropě jsem to neregistroval, tady po 400 km. Rozkládající se mršiny u silnic. Od malých myší přes psy a kočky po ovce. Je toho hrozně moc. Ten pach je zcela konkrétní i když to zvíře nevidíš. Děsí mě jeho zřetelnost a frekvence. Proč je to "tady" a "tam" ne?

Odpovědí je více. Je to dobré téma po nějakém destilátu. Tak radši jindy.

Vyrážka v 7.30.  Hepariod kolenu prospěl. Ale jak to opravdu bude se ukáže až v pohoří Mátra na kilometrovým převýšení. Rychle překonávám 30 km úsek do Slovenských Ďarmot. Slunce se ještě nestihlo rozvášnit a tak makám dopředu. Najím se a nakoupím až na hranicích. Kopíruju meandry řeky Ipel´, jejímž středem vede slovensko- maďarská hranice.

Je 10.00 a za stavu 610 km vjíždím do hraničního města Balassagyarmat. První dojem je parádní. Na slovenský straně vládně těžkej agrosocrealismus, tady je centrum plný života, služby - prostě kádárovská kontinuita.

A taky rozdíl v podobě krajiny. Na Slovensku rozmáchlost znárodnění  - velké širé rodné lány. Všechno obrovský a zanedbaný. Tady je krajina normální. Meze, lesíky, potůčky a tak.

V 11.00 v Szécsény jogurt a ovoce a klobáska. Přejíždím pohoří Keleczerhát tájvedélmi. V 13.45 jsem v Pásztó. Už jsem si potřeboval dát pivo. Tady nejsou takový ty pivárně jako na Slovensku, kde sedí chlapíci od božího rána a lejou. Tady vlastně vůbec nikde nesedí žádný chlapíci. Asi nejspíš někde makaj´. Stoupám do pohoří Mátra. Konečně potkávám po delší době dva cyklisty. Jsou to holky a jedou bohužel opačným směrem.

Vracím se k úvodnímu sloupku. S narůstající nadmořskou výškou mizí smrad. Voní tu les a voda. Zvěř si tu jistě připadá bezpečně. Jedu do kopce a za zvuků Maceo Parkera mě to velmi baví.

Teď mám najeto 98 km a jdu do serpentin Mátry. Únava se hlásí. Pomalu bych přivítal vrchol. Jedu dvě hodiny vzhůru tunelem z bukových stromů a je to otrava. Není tu absolutně žádnej výhled do kraje. Kolem hlavy spolucestuje asi 20 much. Kdy už tam budu,, to snad není možný...

Konečně, škoda, že na vrcholu je v czárdě zárva. Ale je tu další czárda a tam naprosto skvělej Szurkebarád. Dvojka se sodou za 60,- Ft, t.j. 9,- Kč ! Nechápu. Ale musím jet dál.

Za Párádem v 18.30 se občerstvuji u pumpy a zjišťuji, že v Egeru je podle všech maďarských map camping. Směrem k Egeru mají vesničky více rekreační charakter, ovšem jinak Mátra nejsou nijak úchvatný hory. Stačí se na ně dívat odspodu. Šeří se a dojíždím do Egeru. Mám toho plný zuby - závěrečný úsek cesty nahoru / dolů. Snadno nacházím camp poblíž centra. Zaplatil jsem 1000,- Ft (150,- Kč). Po 170 km nemám moc chuť k jídlu, upíjím jedno pivo v kiosku a pak za tmy s čelovkou na hlavě vykonávám potřebný práce a hygienu. Je tu klid a to mi vyhovuje.

Ujeto 170 km, celkem 747 km.

ČTVRTEK 17.8. 2000
camping Eger - Bélapatfalva - Szilvásvárád - Kazibarczika - Múcsony - Felso- nyarád - Aggelek - Plešivec - Rožňava - Krásnohorske podhradie

čtvrteční sloupek: MÁM VÁS RÁD VY KLUCÍ MAĎARSKÝ

Moje podvědomá sympatie ke všemu maďarskému má kořeny v dětství. S rodiči jsme v 60-tých letech jezdili k moři na Balkán. Měl to nebavilo, ale to je vedlejší. Naopak mě bavil jejich důraz na to, patřičně se pozastavit v Budapešti. Líbil se mi Parlament, Rybářská bašta, mosty přes Dunaj. Líbila se mi maďarská trikolóra. Ta zelená travní místo naší intelektuální modře.

 Maďaři hráli výtečný fotbal. Grosicz, Szentmiháyi, dr. Fenyvésyi, pořád si to pamatuji. MaďařI  jezdili cyklistický Závod míru. Do kopce to neuměli a tak se urvali vždycky je ujeli někde v rovině, když balík spal. To se mi líbilo.

Následně jsem se postpubertálně přeorientoval na hudbu. V dobách naší těžké normalizace to tam pěkně hořelo rock´n´rollem. A komunisti nemohli zakázat Lokomotiv GT nebo Omegu z varšavskosmluvní  spřátelené země. Opouštěli jsme náruč doktora Husáka a mířili na Nép a jiné stadiony za Gabrielem, Dire Straits, Cure a dalšími. Tak jak mi byli Poláci sympatičtí svým sebevědomým nenacionalistickým vlastenectvím a uměleckou originalitou s folklórními prameny, tak Maďaři prostě tím, jak byli "proameričtí". Maďarština je hezký jazyk, Maďarky jsou pohledné ženy. A to jídlo a víno! Tokai - sluníčko, uherák - Rolls royce mezi červenými salámy.

Na koleji se mnou bydlel Fero Horváth. Byl to maďarský proamerický blonďák. Za oknem měl sklenici s feferonkami, v lednici klobásy a údiv na něčím vyjadřoval výrazem Fí-ha! Když se mu něco líbilo, tak to bylo alespoň Fasa.  

Náš tatík často citoval sapéra Vodičkou ze Švejka a jeho protimaďarské frky, ale bylo to takové laskavé. Mezi jeho "Každej Maďar může za to že je Madˇar", a Werichovým "Bulhar není ani tak národnost jako spíš zaměstnání" jsem zkrátka cítil velký rozdíl.

Má vás prostě rád vy klucí maďarský. Holky možná taky, ale žádnou neznám. Možná Ilonu Czákovou, ale ta mě už po odchodu z Laury dávno neba.

V 9.30 jsem ještě v Egeru. Nevadí, nevadí. Pojmu to dneska trochu zkratkovitě, pohoří Bukki si prohlédnu odspodu a trasu trochu zkrátím.

Když jsem při setmění unaven dojížděl do Egeru jsem měl jsem za to, že je to ošklivý město plný paneláků. A ejhle - ráno za sluníčka obdivuji krásný historický centrum a v poklidu snídám v kavárničce na pěší zóně. Město je poznamenáno památkami, které připomínají války s Turky (cca l.p.1550). Minaret je nejsevernější památník Evropy z tureckých dob.

Túristi pomalu lezou z nor, slunce začíná pálit a tak bych měl vystřelit. Na odjezdu vychutnávám květinovej a ovocnej trh. Paráda. Jak v Itálii.

Jedu údolím kolem potoků, všude plno kytek a zeleně, to si dám líbit. Nad přehradou Lazbercivitásroló se chladím jedním skvělým Heinekenem.

V 13,45 jsem Kazibarcice. Nejdřív tu udělali továrny, pak paneláky a je to dost hrozný.  Ale v Discontu jsem koupil Tokai, uherák a pár lahviček - dárků. Město Músconyi je hrůza, honem pryč. A maďarští řidiči autobusů mě chtějí shodit do příkopů.

Blížím se za strašnýho vedra ke slovenským hranicím. Krajina je čím dál hezčí. Stoupám a stoupám.  Před hranicemi si dávám u vstupu do jeskyně Domica vynikající jídlo:  Magyáros szuzermék - medailonky s pálivou omáčkou a víno Muskotály égri.

Za stavu km 855 přejíždím na Slovensko. Je skoro 18.00. Už vidím Volovské vrchy. Sjíždím do Plešivce. Mrskám to mezi Silickou a Plešiveckou planinou kolem jeskyně Gombasek k Rožňavě. Už toho mám docela dost, když přijíždím do Krásnohorského podhradí.

Je 22.42 a ležím ve stanu. Ty vole, tady se odehrávají neuvěřitelný věci:

Přijel jsem tedy do lesního campu. Platím. Holka povídá, že chce 90 korun. Tak říkám, dejte  mi  pivo a je to za stodeset (pivo stálo 15,-). Nemohla to pochopit, zdálo se jí, že bude ošizena. Pak mi její chlapec natočil půllitr pěny a tupě na ni zíral (na pěnu). Po čtvrt hodině jsem to nevydržel a odešel si postavit stan. Když jsem se vrátil k pípě, v půllitru byly tři centimetry piva a jinak pěna až nahoru. Tak jsem si uvařil čaj a po dalších 15 minutách konečně dostal pivo. To bylo první varování.

Po vysprchování v umývárně bez osvětlení jsem se odebral ke stanu s představou, jak si otevřu Tokai a budu labužnicky krájet uherák na tenký plátky. Pěknej, klidnej večer, pár chatiček, les, dva stany.  V tom asi 12 metrů ode mně zabrzdila skříňová Avie. Vylezli dva borci v šusťákových soupravičkách. Svlékli se do půl těla. Jeden vyndal autogen, zapálil hořák a osvětlil plácek za Avií. To vše v 21.50 h. Otevřeli přední dveře, pustili na plný kule Madonnu a začala diskotéka. Přišli dvě holky ze vsi. Všichni čtyři hodně křičeli a nacvičovali taneční figury. Pouštěli stále jednu píseň dokola. Vzal jsem si baterku a časopis a ustoupil k recepci s tím, že se někdo v tom kempu musí vytočit víc než já a že nestojím o to dostat od chalanov´ do držky. Pak přijelo asi 5 mlaďasů starou škodovkou. Koupili si v recepci nanuky. Ty pak v kroužku konzumovali a velmi  hlasitě a maďarsky výskali. To už skoro v 23 hodin. Čtyři diskolidi mezitím absolvovali první konflikt se správcem a zalezli se do chatičky. Řev a pití kořalky. Snažím se usnout s walkmanem na uších, ale moc to nejde. Jedno děvče - Marienka - nejprve zvrací a pak pláče. Jano a Peter sa bijú a druhé děvče Evička tiež plače. Pak se udobřují, odchází k recepci a opět pijí nefarebný alkohol. Jano odjíždí. Peter s děvčaty je v chatě. Jano se po čase vrací a volá:".... Peter do Boha to nie je možné, že ty si taký kokot do piči" atd. Ve tři ráno opilost generuje další bitku Jano - Peter. Jdu si uvařit čaj. Není co na práci, spát se nedá a bolí mě v krku. Občas někdo přijíždí na neosvětlený motorce ze vsi a  řve. A tak až do rána. Pokud je chvíli klid a zdá se, že by se dalo usnout, rozezní se vodní čerpadlo 5 m za mojí hlavou. Prima vejlet.

Ujeto 142,4 km      stav 890,10

PÁTEK 18.8. 2000
Krásnohorske podhradie - Uhorné sedlo - Smolník - Uhorná - Medzev - Košice - Dargov

páteční sloup : O ZPOLITIZOVANÉM DNI

Napřed intimní a nádherné Volovské vrchy. Sjezd do Medzeva - rodné to vísky pána prezidenta Schustera. Ta bude asi vyšperkovaná. Není. Obcí vede silnice po které musela přejít lavina. Opuštěné fabriky = obludy plné šrotu.

Co je to ale proti Jasovu o 5 km dále. To není cikánské ghetto někde na předměstí, to je cikánské město. 90% nezaměstnanost. Ti lidé nejsou zvyklí sedět doma a tak tráví čas v ulicích mezi domy s vytlučenými okny v prostředí plném odpadků a špíny. Atmosféra jak těsně před vyhlášením leteckého poplachu. Ve vzduchu je křik, úzkost, vztek a agrese. Čpí tu chlast a smrdí výkaly. Komunisté ty lidi před lety vymístili z měst do hor. Postavili jim tu průmyslové výrobny na věci, které teď nikdo nepotřebuje a průmyslové byty. Nový režim neumí najít řešení. A tak jim zatím platí sociální dávky a dotuje destilát. Panák borovičky 8,- SK ! Stál jsem nad vybydlenými činžáky a marně hledal odvahu vyndat fotoaparát.

A vzápětí Košice. Pěší zóna se zpívající fontánou, nespočet restauračních zahrádek, kávička a koňak. Kdeže jsou jasovští cikáni... No, 20 km odtud.

Ten chlapík s knírkem mezi nesympatickými gorilami je mi povědomý. Za chvíli otevírá se svým maďarským kolegou -taky premiérem - Viktorem Orbánem maďarskou ambasádu. Oba jsou sympatičtí, věcní i vtipní.

Za půlhodiny sedím v jedné zahrádce a popíjím světlé  pivo Kelt. Kelt mi dodal drzosti a tak kráčím s vlakou v ruce k zahrádce vedlejší, kde sedí zmíněný Mikuláš Dzurinda. Opatrně oslovuji gorily s myšlenkou, že mi obstarají podpis. "Ako, vy idete kolem Československa ? No chodte za pánom premiérom sami, veď móžte."  A podívej se, normální lidi, kdo by to řek´? Dzurinda v pohodě, přeje šťastnou cestu a jel by taky. Ujišťuji ho, že i v komunální politice je občas též husto, ale kažkopádně mu tu velkou (soudě dle slovenských novin) vůbec nezávidím. Nevím, jak tenhle člověk premiéruje, ale je to normální nearogantní chlápek s vychovanou ochrankou. Už to je dost.

Odjezd na východ. Na cestu z košického náměstí mi hraje studentský swingband skladby Glena Millera. Za dvacet minut míjím otrhané a špinavé lidi ve slepených domech, držících pohromadě jen silou vůle. Co je těm lidem do zpívajících fontán, sympatických premiérů a amerického jazzu? Do slušných, či neslušných ochranek? Mají toho dost sami se sebou a nikdo to za ně nevyřeší. I dobří politici možná něco rozumného začnou, ale to je těmhle lidem na prd.

V šest vstávám. Dvě holky ze sousedního stanu si přivstaly na túru, ale musí skákat přes bránu, protože paní recepční dosud ne- dorazila. To jsem zvědav, jak přehodím svý kolo přes plot. Nakonec se před osmou odmyká a já mohu opustit tento plácek Říše divů.

Stoupání na Uhorné sedlo do výšky cca 1000 m.n.m. mi trvá hodinu a půl. Je to záhul, ale krása. V předpoledním vedru stoupám na další sedlo. Mluví se tady jakousi němčinou. A taky slovensky, naturlich. Povídá jeden druhýmu: "Tak čo, vyzeráš akýsi ožratý, už si bol po podporu?"

Na hrázi nádrže v Uhorné je hospůdka a stanuje se tu. Docela dobrý. Překonávám sedlo a klesám krásnou krajinou do Medzeva. Tam ovšem hrůza. Strašnější obec jsem snad neviděl. Paneláky, rozbitý silnice, opuštěný fabriky, hospoda narvaná nezaměstnanýma chlápkama, co řvou. Jediný co tu funguje jsou pily. Dřevo jde na odbyt. Ti co mají štěstí, že jsou na pile zaměstnáni jsou v pohodě. Zbytek, kromě zaměstnanců státní správy, je v riti.

Kam se ovšem hrabe Medzev na Jasov (viz sloupek). To byl zážitek.

Je 13,45, jazyk se mi lepí na patro a slunce pere do hlavy. Blížím se do Košic. Tady se přimotávám k aktu otevření maďarského konzulátu. Pan premiér Dzurinda před chvílí prošel kolem mě a za chvíli mi podepíše vlajku.

V 18,30(!) stojím na výpadovce z Košic a nemůžu si srovnat v hlavě tu přemíru intenzivních zážitků několika uplynulých hodin.

Košice byly skvělý. Do toho pak setkání s Dzurindou. Sakra, musím jet. Je pozdě a nevím, kde budu spát. Snad v Dargově. Jsou tam značený 3 kempy. Musím ale přejet Košickou kopu a Slánské vrchy, min 35 km.

Téměř za tmy jsem v Dargově a camp nikde. Tak se ptám domorodců. Posílají mě k motorestu. Tam zjišťuji, že campy zrušili a místo toho tam někdo vystavěl palác s bazénem. Ukecal jsem recepční a sehnal přepychovou chatičku. Schoval jsem do ní kolo osprchoval se, dopil Tokai a povečeřel halušky v motíku. Mezitím podnikatelé dohráli za umělého osvětlení tenis a odjeli. Za to se sem sjíždí pasáci a z areálu se stává zázemí pro regionální obchod se ženami. Tedy z mé strany k obchodu nedošlo, ale i tak jsem se nevyspal. Holky, co měli volno, rozjeli s pasákama mejdlo, vlezli do hotelovýho bazénu a celou noc vřískali. Spát se tu nedalo, nejen pro řev,ale  zejména pro děsný vedro. V rádiu upozorňují na nebezpečí přehřátí organismu, zítra bude 39 stupňů !

Ujel jsem 114 km za stavu 1004 celkem.