Zdroj: http://jirifiser.cz/cyklistika/sever-2002  •  Vydáno: 28.4.2016 14:21  •  Autor: Admin

Sever 2002

STŘEDA 13.9. 2002 - odjezd

Je 21.17 hod. Sedím v autobuse společnosti Moravia Expres. Odjíždím směrem na sever, do Oslo. Vpravo od silnice se tyčí silueta hory Říp, pro mne v tuto chvíli sociálnědemokratické. Doufám, že radovánky sociálních demokratů nebyly předznamenáním jejich brutálního úspěchu v parlamentních volbách ( a byly !!). Volby mě čekají právě v Oslo na naší ambasádě.

Autobus je fajn - asi 15 cestujících. Jistě si najdu pohodlí ke spánku. Řidiči byli při nástupu letos velmi ochotní, ani jsem nemusel moc rozebírat a balit kolo. Teď koukám skrz sklo vstříc Teplicím a dochází mi, že zase taková sranda to není. Přestože se považuju za mazáka expediční cyklistiky, takhle daleko jedu sám teprve podruhý. Cesta kolem Československa v r. 2002 byla "po sousedech" a po dvakrát jsem jel ve dvojici. Tentokrát je to fakt docela dálka a pocitově velká neznámá. O to víc se těším. Skandinávie je mi sympatická, mám představu, že je tam klid a bydlí tam slušný lidi. Tak uvidíme. Ve 23.00 opouštíme Teplice a jedem na Cínovec.

Z bilboardů na mě vyskakuje Klaus a Špidla. Za několik hodin mi to snad bude dočasně jedno. Zasunul jsem zbytek českých korun definitivně do útrob zavazadel. Budu potřebovat jiný koruny. Opouštím mediální běsnění předvolební kampaně a mistrovství světa ve fotbale a též Dominika Haška, jenž je 1 vítězství od Stanley Cupu (moc mu to přeju). Koukám jak holky v Dubí sedí za výlohami setmělých domů - to je ale smutný... Za přechodem na Cínovci usínám.

ČTVRTEK, 14.6. 2002 - cesta autobusem Praha - Oslo

V 8.00 jsme na Rujáně v Sassnitz. Jó, kde jsou ty časy čundrů na Baltu.. Či snad zaplaťpánbůh, že jsou pryč?  Jak se to vezme. Každopádně loď do Trelleborgu, po jejíž palubě teď korzuju nám před X lety připadala jako něco naprosto utopickýho. Udivěně  hledím na mizející Cap Arkonu a obracím zraky do Švédska. V Trelleborgu jsme ve 12.00 a pokračujem do Malmö. Švédská zeleň je velmi svěží, počasí proměnlivé. Klausové a Špidlové pomalu zůstávají v mojí hlavě i fakticky nekonečně daleko. Ještě jedna zastávka v Göteborgu a Norsko je zase o něco blíž. Koukám na ty roviny a říkám si znova: ty vole, to je dálka....

Na hranicích do Norska se žádná celní kontrola nekoná. Za to je tu první jezero, svěží příroda a vysoký večerní sluníčko. Fakt tady bude světlo celou noc?

V 21,30 jsme na Bussterminalu v Oslo. Chvatně vybaluju kolo, ale času je dost, protože Magdalena, která mi zajistí bydlení na 2 noci na studentských kolejích má trochu zpoždění. Nevadí. Za chvíli přijíždí a ve 22,15 opouštíme nádraží. Na koleje je to docela daleko a pořád do kopce. Za světla jedeme po chodnících, jak je tady zvykem. Míjíme legendární stadion Bislet (spousta světových rekordů, Emil Zátopek atd) a po 8 km jsme na místě. Koleje jsou sice paneláčky, ale v krásným prostředí na severu Osla, na hranici města a lesa nedaleko jezera Songsvann. Na patře jednoho z domů tu žije komunita lidí z celýho světa v útulných několikapokojových buňkách. Většina z nich to má domů mnohem dál než Magdalena - Japonsko, Afrika apod.

V noci je třeba spustit žaluzie, aby měl člověk iluzi tmy. Únava z cesty se ale projevuje a tak žádný problémy se spánkem nemám.

PÁTEK 15.6. 2002 - OSLO

Brzy ráno Magdalena odjela tím "mým" autobusem domů na prázdniny. Teď je 10.30, obloha bez mráčků a mě čeká prohlídka Oslo, včetně volebního aktu na naší ambasádě. Dostávám se velmi rychle do centra. S cyklostezkama si Oslané hlavu nelámou. Jezdí po chodnících a to tak, že v prvé řadě ohleduplně vůči chodcům. Nikdo se nevzteká, nikdo si nemusí připadat být ohrožen. Cyklisti jezdí v klidu a rozvážně, vytřeštěnýho šílence v dresu a helmě na horským kole tady nepotkáš (jezdí dovádět do lesů). To spíš studenty s batůžky nebo úctyhodné úředníky s aktovkou na nosiči cestou do práce Jedu kolem cyklocentra. Neodolám a zacházím. Překvapením jsou ceny - dobrý horský kolo za cca 4500,- NoK by se tu koupit dalo. A ty parádní doplňky... No, alespoň jsem si dohustil gumy u kompresoru, ten je samozřejmou součástí vybavení a servisu prodejny k dispozici kolemjedoucím.

V 11.30 jsem ve Frogner parku. Krásný místo rozlehlých trávníků, stromořadí, fontán, ale i koupaliště a zejména soch mistra Vigelanda. Je tu opravdu hezky a živo, lidi si to užívají.

Vigelandovy sochy tu malují v rámci školní výuky děti, myslím, že je to pro ně velká inspirace a může to dobře ovlivnit jejich myšlení, vztah ke stáří a tak.  

Další zastávkou je přístav Akerbrygge nedaleko radnice a náměstí Radhusplasen. Je tu fjordfest a tudíž spousta lidí, plachetnic, hospůdek a různých hudebních, či divadelních pouličních produkcí. Dva páni mi pochválili kolo a popřáli šťastnou cestu. Zdá se, že s angličtinou to tu půjde.

V 14.00 kráčím po hlavní obchodní třídě Karl Johans Gate. Pěší zóna, plno obchodů. Tepe z nich lehkej housík, prostě fajn. Procházím kolem Parlamentu dále na konec Karl Johans, úspěšně nakupuju malinkej stativ na foťák, kterej jsem zapomněl doma a pomalu mířím na českou ambasádu.

Přesně ve 14.00 jsem chtěl nachytat naší ambasádu jak není včas připravená na volby. Ale byla.Vše proběhlo hladce,  dokonce mě vyfotili a tak záhy odjíždím za dalším programem do města.

V 14.30 jsem na poloostrově Bygdøy. Muzeum Fram se mi moc líbí. Loď je obestavěná jen lehkým bungalovem a expozice je parádní. Dozvěděl jsem se spoustu informací a hlavně - Fram se dá celá prolézt. Malinký kajuty, lodní pianino, kamna na kterých vařili Larsenovi, Amundsenovi, či Nansenovi kafe, lékařský náčiní (kleště na zuby, pilky...ach ty kurděje), no zkrátka velmi působivý. Fram vymyslel Nansen, velmi všestranný člověk. V pozdejších letech se stal ambasadorem v Británii, účastnil se charitativních akcí v 1. sv. válce, ve 20-tých letech dostal Nobelovu cenu.

Muzeum Kon-tiky už mě tolik nevzalo, ale taky dobrý.

V 15.00 sedím na terase nad zálivem, piju docela nedobrý kafe a koukám na stovky, či možná tisíce plachetnic, jak v kruzích obeplouvají dva hlavní ostrovy Hovedøya a Lindøya - je to opravdu galapředstavení. Inu fjordfest. Ještě dva telefonáty z domova (Lidovky a Táb. listy) ohledně mých volebních zážitků a jedu se podívat na můstek Holmenkolen.

Oslo není "velkoměsto", je tady od všeho trochu, příjemný a v klidu. Hlavně lidi. Když si srovnám, co jsem předevčírem viděl a slyšel na Florenci při odjezdu autobusu Praha - Bardějov s tím, co vidím a slyším kolem sebe tady, tak bych řek´, že se jedná o dva různý biologický druhy. No, draho tu je. Sezamová houska + malej mošt + čokotyčka  za 40, ošklivý kafe 18,-. Je třeba zavítat do supermarketů.

V 18.00 jsem krpálem vystoupal ke skokanským můstkům Holmenkolen. To, co mě tady potkalo je bomba! To člověk nenaplánuje. Můstek je využit tak, že kotel na doskoku je zaplaven vodou. Je ohraničen bariérou hlediště a celý to tvoří ohromnej amfiteátr. Na hladině tvaru elipsy 80 x 100 m pak plave ponton s lehkou střechou, z dálky to vypadá jak opera v Sydney. Ponton je vlastně pódiem na němž sedí symfoňák se smíšeným vokálním sborem. Sedím s otevřenou pusou a poslouchám úžasně nazvučenej koncert. Točí to televize, takže vše má špičkovou kvalitu i provedení. Sólistka na housle stojí uprostřed vodní hladiny na vybíhajícím molu a ani na vteřinku není znát, že by neměla kontakt s orchestrem, jakkoliv je za jejími zády 60m daleko. To jsou věci. Po dvou hodinách odjíždím na kolej. Slunce je ještě vysoko, ale čas pokročil a je třeba se připravit na zítřejší definitivní vyrážku. Oslo bylo super, ale už se těším na standardní cykloexpediční režim..

Najeto 53,30 km

SOBOTA 15.6.2002  Oslo-Vikersund-Noresund-Krøoderen-Gulsvik

Tak se konečně vydám na cestu. V 8.30 opouštím studentský městečko. Počasí se trochu horší, s jeho proměnlivostí budu muset počítat. Kolo je konečně naložený, vyvolává to ve mně pocit zabezpečenosti a kompletace. Snad jsem tam nic nenechal.

No, nechal. Odjezd se hned napoprvé nezdařil. Když jsem si ve sjezdu do předměstí chtěl nasadit helmu, zjišťuju, že není nasadit co. Helma zůstala na chodbě. Tak se vracím a po chvíli se mi daří vyzvonit jednoho nájemníka a vše je v pořádku. Citová vazba na starý věci je tak zase o něco víc utužena. Snad je tato malá příhoda dobrým znamením pro celou cestu.

Tak nevím, asi po 12 km spravuju první defekt zadního kola, ale je to raz dva. V 12.30 jedu po silnici E16. Rád bych se podíval na skokanský můstky ve Vikersundu. Dopadají první kapky. Za chvíli odbočuju na daleko méně frekvenntovanou silnici 284 a jedu po břehu jezera Tyrifjorden. Trvale prší. Musím si zvykat.

Přijíždím do zálivu v městečku Sylling. A je tu první technická komplikace. Koukám na přední brašnu jak podivně visí na řídítkách. Po 5 letech mi konečně praskla ocelová výztuha, která ji drží. Odjíždím pod stříšku stodoly, kde se  snažím se o opravu vyztužením stanovým kolíkem. Jenže první silnější uchopení univerzálními adventurními kleštěmi Colemann za 700,- CZK končí jejich rozlomením vejpůl a tak na to rezignuju a raději se ukrývám před proudem vody - valí mi ze střechy za krk. Rozděluju věci do ostatních brašen, kleště jdou do popelnice a pokračuju v krasojízdě. Koukám kolem cesty, jestli neuvidím šikovnej drát. A kleště bych si měl koupit. Je zima.

Silnice je úplně prázdná, v krajině se krčí krásný víkendový chaloupky. Je to ale něco úplně jinýho, než někde u Ossiachersee. Žádná okázalost, žádný bazény, jen zeleň, dřevo, vkus a jednoduchost.  V 15.30 zajíždím 3 km ke skokanským můstkům ve Vikersundu. Jsou nenápadně zakomponovaný v krajině. Šikovnej drát v příkopě nevidím, inu ve zdejším kraji není zvykem odhazovat šrot po kraji. To u nás bych měl drátů...

V 17.00 mám najeto 100 km a projíždím zalesněnou krajinou směrem na Noresund. Je to už víc horský a samozřejmě hezčí. Jsem brzy u jezera Krøderen. Camping by měl být nedaleko. Zatímco se bavím představou jemně nakrájenýho uheráku, do reality mě vrací další defekt zadního kola. Spravuju a těsně před 20 hodinou sjíždím do campu v Gulsviku. Stavím stan na nádherným místě hned u  jezera. Je tu ale též vlhko a chlad. Trochu chaoticky dělám ty věci kolem vaření a hygieny - už jsem to za ten rok zase pozapomněl. Nad jezerem naproti vidím několik sjezdovek, škoda, že není vidět víc, krajina by za to stála. Asi v 22.00 přichází paní správcová a účtuje mi 45,- NOK. To jde. Žádný příplatky za místo na stan a podobně. Zkrátka Norové, na rozdíl od středoevropanů, velmi prakticky rozlišují mezi rodinným přívěsem s doprovodným komfortem a mezi putujícím turistou bez větších nároků. To se potvrdí během další cesty a platí to většinou i pro Dánsko. V Německu už je to horší.

Jdu spát. Je docela zima a vlhko a tak teplej spacák láká. V 22.15 za světla plánuju nad mapou zítřejší cestu. Sousedi od vedle se právě vydávají s dětmi na projížďku po jezeře...Z domova zatím žádný zprávy ohledně voleb nedošly.

Ujeto  132,5 km, celkem 185,8

NEDĚLE 16.6.2002  Gulsvik - Flå - Nesbyen - jezero Thunhovdfjorden -Geilo

V 7,00 otevírám stan a hledím na prosluněnou hladinu jezera Krøderen. Hory jsou v lehkým oparu a vypadá to moc dobře. Balím a v půl devátý opouštím camp. Jsem definitivně v horách. Ptáci tu zpívají, potoky šumí a pomalu se propracovávám stále výš a výš směrem na Nesbyen. Jó, to se mi asi z toho Norska nebude chtít.

V 10.30 jsem u ústí řeky Hallingdalselva. Připomíná spíš nekonečně dlouhý jezero, vytváří se tu různý nádrže a tůně. Za Flá míjím medvědí park a pár km před Nesbyenem se stavím na svačinu u benzínky. Jedno malý pivko a kleště bych prosil. Kleště za 82 NOK jo, ale pivko ne. Pán se omlouvá a mění mi ho za "light version", nebo-li nealkoholický. Je totiž neděle a to je v Norsku alkohol na sto procent tabu. Infocentrum v Nesbyenu je zavřený. Mapa mi ale říká, že musím odbočit doleva do údolí Rekkedalen a že to bude pěkně do kopce.

A opravdu je to alpská záležitost, už hodinu a půl stoupám. Sedla tu ale nejsou značený, stejně tak mapy nejsou podrobný jako žlutý Michelinky v Alpách. Musím se spíš orientovat podle tachometru.

U jezera Thunhovdfjorden jsem v 17,30 docela prásklej, ale je tu nádherně. Náhorní plošina je občas zvýrazněná sněhovým polem, smíšený lesy (borovice + bříza) ukrývají bezpočet červeno-bílých chaloupek. Lesy jsou plný nějakých bílých lišejníků, nebo co to je. V 18.30 jsem už na křižovatce směrem na Geilo. Údolí je úchvatný. Široký řečiště a okolní lesy vyvolávají vzpomínky na různý filmy z Kanady, či New Zélandu. Tak zvláštní pocit opuštěnosti ovšem vnímám poprvé. Cesta stále stoupá a mám toho dost. Nicméně musím ještě překonat 8 %  kopec nad Geilo.

Jsem na plochým sedýlku nad Geilem. Je tu spousta malých jezírek a mezi nima zase plno červených chatiček skrytých v zakrslých březových porostech. A támhle přes údolí je kopec jako bejk, ze 30% pod sněhem. Však Geilo je taky lyžařský středisko. Ale dost keců, je pěkná zima a mě čeká ostrej sjezd a také, doufám, teplá sprcha.

No, z tou sprchou je to problém. V campu (příliš luxusním a karavanovým)  už nikdo neúřaduje a sprchy jsou jen na klíč. Tak sjíždím hygienu v kuchyňce, souběžně s vařením. Taky jsem se dozvěděl zarmucující výsledek parlamentních voleb. Budou snad vládnout špidlíci pod dohledem komunistů? Nechme toho. Dneska to bylo krásný a taky pěkně tvrdý. Slunce, protivítr i podvečerní chlad a 80 km, byť lehčího stoupání  je druhej den na "rozjetí" docela kouř. Večer trávím na karimatce u stanu, piju horký kafe a poslouchám Hancockův klavír.

Ujeto 134,5 km, celkem 320.

PONDĚLÍ  17.6.2002   Geilo - Haugastol - Dyranut - Eidfjorden

Tak mě docela obstojně bolí v krku. Řeším to jedním Brufenem. Počasí se významně kazí. Vyrážím  z campu a je tu další defekt zadního kola (naštěstí poslední). Rutinovaně opravuju a odebírám se do městečka koupit jídlo a případně drát, či přední brašnu. Nakonec nekupuju nic, ale dodnes lituju, že jsem si tu nekoupil brašny na celý kolo. Tak parádní, praktický a velehorsky vypadající jsem nikdy nikde neviděl. Ale nenašel jsem odvahu pro tak radikální finanční výdaj i odhození brašen původních. Vždyť se mnou projely kus Evropy. Pouze inkasuju zdarma čepičku na ventilek a vyrážím vstříc zasněženým kopcům. Silnice se leskne deštěm, avšak bez problému dorážím do Haugastolu. Vysoká vegetace je definitivně pryč, jen tráva a sem tam zakrslý keře, či něco jako vřes. Sem tam chaloupky pro lyžaře. Potkávám dva český kluky - pěší turisty. Vypadají dost zdevastovaně a mají už toho deště po krk. Když jim říkám, že vyrážím na Myrdahl, odvětí něco jako "hm, to si teda dáváš...". Do Myrdahlu je to po šotolinový cestě 75 km. Je to bývalá staveništní komunikace podél stavby železnice do Bergenu a nyní slouží jako cyklostezka. Dostanu se tudy tak do jednoho z ramen nejdelšího norskýho fjordu - Sognefjord.                  

Přijímám opět zdrcující zprávy o parlamentních volbách a vyrážím na Myrdahl. Snad to půjde, i když toho sněhu je nějak moc... Kdyby bylo včerejší slunečno, bylo by to fantastický. Jezera, potoky, malý vodopádky a nekonečně osamocená krajina.

Je to marná snaha. Zimní krajinou nejsem schopen se do cíle protlačit. Ještě zdaleka nejsem ani ve Finse a teď koukám, jak tam jedou speciální zásobovači na čtyřkolkách mimo cestu, která neprůjezdná i pro ně. Na jezerech je spousta ledových ker a to bych měl ještě stoupat o dalších 200 m výš. Absolutně pustá a vylidněná krajina připomíná opravdu polární kraj. Bohužel ledovec Hardanger mi zůstane utajen, co se dá dělat, za třetím padesátimetrovým sněhovým polem to obracím. Vracím se docela rád, šotolina je čím dál větší bahýnko a moje kolo se pokrylo jemnou cementovou sklovinou. Ostříkávám to děšťovou vodou nachytanou pod jedním okapem po návraru zpět do Haugastolu. Tady pak nasazuju největší oděvní zbraně - všechny Moiry, trika, bundu a navrch poncho + windstopperový rukavice a jedu přes hardangerskou planinu po silnici č. 7. Vítr mi ale lomcuje ponchem tak, že asi vypadám jak obrovskej pták jedoucí na kole. Do Eidfrordu to mám 75 km, ale fakt leje a protivítr mi mete sněhový jehličky do ksichtu.

Po čtyřhodinovým souboji se živly bez jedinýho průjezdu vesničkou s hospodou, či obchodem jsem v  17.00 Dyranutu - nejvyšším bodě trasy. Mizím v hospůdce a piju to, co hřeje - kafe, čaj, polévku. Snažím se usušit alespoň klíčový svršky, nasazuju cimmrmanovskej model "pumpa v zimě" a sjíždím do Eidfjordenu.

Ovšem to je lahůdka. Ochutnávám zrod fjordu od prvních pramínků až po řvoucí vodopády a chřtány závratných propastí. To, co příroda nemohla vytvořit v nehostinný náhorní plošině si bohatě vynahrazuje v dramaticky rozervaným západním pobřeží. Všechno se tady zbláznilo, flóra, vodstvo, chaloupky, campy, trochu to připomíná loňský sjezd z Col de Vergilio do Porte (Korsika). Pravda, klimaticky je to naruby. Padám o dvanáctset metrů dolů  na 15 km vzdálenosti. Hlavně: není třeba projíždět tunely - cyklistům tady slouží starý cesty. Vedou po skalních terasách a objíždí se tak jednotlivý hory.

V osm večer jsem v Eidfjordenu v krásným campu na břehu fjordu téhož jména. Lidí jen pár a všichni mě slušně zdraví. Pan recepční taky prima chlapík. Nemůžu se nabažit horký sprchy a vychutnávám jedno malý pivíčko. Zcela unaven pak trochu tupě hledím na okolní hory a nehybnou hladinu fjrordu, na kterou dokonce sem tam dopadne i sluneční paprsek, přestože je čtvrt na jedenáct. Zdá se, že by bylo nejlepší jezdit až po pátý hodině, večer už bývá docela hezky. Probírám ve stanu další cestu a ani nelituju neuskutečněný cesty do Myrdahlu. Prostě to nešlo ani na běžkách (a stejně by to byl model Hanč a Vrbata) a Eidfjorden je taky maso. Válím se ve vyhřátým spacáku a je mi fajn. Věci se suší, kolo funguje a bolest v krku zaženu vitamíny s horkým čajem. Zítra by mohlo být zase na střídačku hezky, ne? Čeká mě cesta kolem Eidfjordu a Hardangerfjordu, tak ať z toho něco mám, do pytle..

Ujeto 103,73 km.

ÚTERÝ 18.6. 2002 Eidfjorden-Kinsarvik-Norheimsund -Tysse - Sammmanger

Z parádního campingu Sebo na konci Eidfjordu odjíždím až po půl desátý. Potřeboval jsem se po tý makačce vyspat a podařilo se. Hlas mám ovšem jak Ella Fitzgerald. Obloha nevypadá špatně.

Po půlhodině  už to ale neplatí, krátce po výjezdu krásnou terasou kolem fjordu dopadají první kapky. Vzápětí se zatahuje jako kráva a leje. Napadá mě ale, že jsem dosud ani jednou nebalil mokrej stan. Fakt by asi bylo lepší to otočit - spát ve dne a cestovat v noci. Vidět je pořád..

Kurva to je zima a to jsem těsně nad hladinou moře - jak může být nahoře - asi tam sněží. Konec konců sníh je i tady, 30 m nade mnou. Krajina je ovšem pěkná -kopce vybíhají z vody, pak kousek lesa a sníh. Frekvence dopravy malá a odvislá od provozu Ferry boats.

Leje a leje. Poprvé se přistihuju při touze po teplých krajích se sluncem, to se mi ještě za 4 roky nestalo... Dojíždím do Kinsarviku. Chtěl jsem tady navštívit obří vodopád, ale z oblaků nad fjordem valí déšť. V tomhle počasí to nemá smysl a tak se zahřívám v obchodech se suvenýry a čekám v přístřešku na loď do Kvandallu. Jsou tady další dva cyklisti, jeden jede na Nord Cap, druhej do Anglie.

Je 14.00. Na lodi v podpalubí je ukrutná zima a ošklivý kafe. Ale hřeje a je tu sucho. Paradoxní je to, že z domova mi chodí zprávy o tropických vedrech, kde lidi trpí přehřátím organismu. Tak to já naopak. Mimochodem, lidi jsou tu na drsné klima zvyklí. Návštěva prodejny s pracovními oděvy mě nadchla, to jsou protidešťový modely, kam se hrabou všichni Windstopeři, Moiry, Klimatexy a Garatexové. Pláštěnky, bundy, spodní prádlo, čepice - všechny možný velikosti, včetně dětských. Tak jsem si tu koupil gumový rukavice pro uklízečky, moc se hodí, jakkoliv uklízet nic nebudu. Pálí mě na průduškách a tak cpu ve sjezdech pod trika  igeliťák a do ucha ucpávku + čelenku. Vítr sílí a šílí, včera jsem bolest ucha zaháněl australskýma kapkama. A úspěšně.

Takhle žijou norský vodopády - fouká od nich vítr a řvou. V 18.00 odbočuju z Norheimsundu do oblasti Sammanger a Kwam. Stoupám a stoupám. Některý tunely nemají boční objížďky a tak je musím vyšlápnout zevnitř - no, není to tak zlý, skoro nikdo tu nejezdí. S potěšením odhazuju do odpadků mokrý ponožky a  nandavám suchý, nový, koupený ve vesnickým konzumu (3 páry za cenu malý čokolády). 

Náhorní planina Kwan (cca 700 m.n.m.) je úchvatná: jezírka + okolní prstenec hor a tradičně večerní slunce. Pokašlávám stále víc, ale večerní  prosluněná jízda a  vzhled krajiny mě uchvacují. Je tu hodně rybářů. Jedu pořád dál a dál, síla i náladička jsou. Vítr se otočil do zad, valím krajinou nízkých břízek, stovek červených chaloupek a posvátnýho klidu. Sjíždím do Tysse k fjordu Sammmanger. Marně hledám camping a musím navzdory téměř nočnímu času dál. Objíždím fjord a vyjíždím na plochý sedýlko  Hisdal - Sammmanger.   Jak z pohádky. Ostrůvky  chlupatý svěžím porostem se zrcadlí v hladině jezírek a dokola skály. Na nebi je slunce i měsíc.

Tady zůstanu. Stavím tedy stan v 22.45 na travnatým parkovišti vedle dvou německých karavanů. Škoda, že tady tolik fouká, jinak bych si tu poseděl, zíral kolem dokola a popíjel kávičku ještě hodně dlouho. Takhle zalézám do spacáku a spokojeně usínám.

122 km, celkem 545.

STŘEDA 19.6. 2002 - Sammanger - Sörfjorden -Bergen - camp Grimmen

V noci pekelně lilo. Při snídani musím všechno na stole vzájemně zatěžovat, co neváží aspoň čtvrt kila odlétá ve vichru svištícím přes sedlo. Urychleně balím a po necelých dvou kilometrech sjíždím k Sörfjordu, kde  u informačního střediska provádím ranní hygienu. No, můj hlas, toť vichřice podoba.

Ve střídavém dešti jedu nejprve sympatickou cyklostezkou podél železnice nad fjordem, pak ale musím na silnici 580 a zindustrializovanou a již více osídlenou krajinou objíždím složitě kopečky tak, abych se od jihu dostal do Bergenu. Jsem tam konečně ve 12.00. Kupodivu tady neprší. Musím pochválit zcela dokonalý infocentrum se spoustou počítačových stanic a internetem.

Vychutnávám si přístav, zejména rybí tržiště, kde neodolávám a konzumuju několik lahůdek. Vzápětí nacházím železářství a kupuju drát, ze kterýho snad půjde vyrobit nová nosná konstrukce na přední brašnu. Ještě před tím jsem ale v cyklocentru koupil nový šlapky. Mám na mysli pedály.  Ty nový od kluků mi tedy vydržely přesně 545 km... Největší radost mám ovšem z nepromokavých návleků na boty. S ohledem na počasí mají cenu zlata. Mohu tak vyhodit původní, který jsem si sám ušil, ale předevčírem rozerval pochodováním ve sněhu a bahně nahoře na Hardangeru.

Ohýbání drátu do tvaru nosiče brašny s pomocí kombinaček a různých železných konstrukcí se přístavu neobejde bez pozornosti kolemjdoucích. Vyžaduje to nekonečnou trpělivost. Jsem nakonec úspěšnej a tak věci na kole mají zase po několika dnech svůj řád.

Centrum Bergenu má atmosféru. Končí tady řada osobních linek mezinárodní lodní dopravy a tak je tu spousta lidí z Anglie a Dánska.

V 18.00 se vracím do campu. Jsem nějak přehřátej a toužím po odpočinku. Zdá se, že opravdu krajina velkých hor a strhujících scenérií podél fjordů je pomalu za mnou. Říká se, že Bergen je bránou do fjordů a já tou bránou vyjíždím ven. Co se dá dělat, tahle cesta je návratem z Oslo do Tábora a nikoliv dovolenou v Norsku...

Jó, pozor, málem bych zapomněl, že jsem měl konečně super kafe. V kavárně Mr. Bean double presso. Dehet jako řemen. Za 23,- NOK. Nekup to.

Je přesně 24.00, když zalézám do stanu v campingu Grimmen. Vyčistil jsem a promazal kolo, nandal nový brzdový špalky, vypral a ještě pokonverzoval se sousedy z Anglie a Mnichova (zmámí z Eidfjordu, dali mi krevety s citronem - paráda). Klasika - když jsem po 3 hodinách práce chvíli před půlnocí usedl, abych konečně horkým kafem zapil všechny vitamíny, brufeny a ionty a přečet si noviny ( MS ve fotbale...), začalo  lejt...

Trochu plánuju možnost zůstat v Norsku ještě jeden den navíc. Uspořím ho tím, že  zítra pojedu dál namísto původně zamýšlenýho dne odpočinku. Bude záležet na počasí.

Ujeto 68 km , celkem 614,6

ČTVRTEK 20.6.2002 Grimmen-Bömmelham-Haugesund-Skudeneshavn

Loučím se se sousedy. Sice fouká studenej jižní protivítr, ale obloha je celkem optimistická. Jsem decela zvědav na dnešní den. Den trajektů po ostrovech a ostrůvcích jihozápadního pobřeží země. Musím absolvovat výjezd z bergenskýho industriálu, je mi z těch čoudů blbě od žaludku. Z čistě praktických důvodů bych cyklistům doporučil centrum Bergenu dosáhnout pomocí  kratšího trajektu a opustit podobně.

Pod Bergenem mířím z hlavní silnice E 39 doprava do městečka Fana. Jedu velmi utěšenou krajinou po vedlejších silnicích 163 a 160 do přístavu v Halgjelm. Odtud trajektem za 39,- NOK do Sandvikvågenu. Příjemný zpestření v délce trvání 55 minut.

Jsem tady na ostrově Stord. Volím cestu po jeho západním okraji a ve Fitjaru ještě odbočuju doprava po pobřeží. Je to lahůdka. Mám trochu problémy s orientací - cedule u vesniček chybí, osady jsou roztroušený a beru to spíš citem podle konfigurace terénu a mapy. Z  krajiny vyrůstají kamenný pahorky s nízkou vegetací téměř v úrovni hladiny moře. Fouká slanej vítr. Dnešní den je atyp tím, že jsem vybalil sluneční brýle. A nejen to, dokonce je i používám.

V 17.00 jsem udělal chybu a nechal se zmást mapou z r. 1997. Na ní je ještě trajekt, ale ve skutečnosti přijíždím k podmořskýmu tunelu. Do něj cyklisti nesmějí a tak po chvíli váhání odjíždím přes monumentální most (chodník pro cyklisty je samozřejmostí) na ostrov Bömlo. Končím v Bömmelhamu a v malinkým přístavu čekám na loď, která by mě měla dovézt do Haugesundu. Nejedu ovšem by Ferry, nýbrž superrychlou lodí. Tají se dech.

Jsem v Haugesundu. Nechce se mi ještě do campu a jedu pořád dál na Kopervik a za ním po východní hraně ostrova Karmöy do přístavu Skudeneshavn. Vítr mám tentokrát v zádech a tak do toho buším co to jde. Příroda je skvělá, byť jen pahorkatina. Ve 20.51 už mi chybí do cíle jen 13 km. Nalevo ubíhají břehy průplavu mezi ostrovy Karmöy a Vestre Bokn. Silnička se zužuje a zužuje, najednou si připadám jak někde na Korsice a nikoliv na drsným severu.

Skudeneshavn je boží místo. Samý bílý domečky, v 21,30 v uzounkých uličkách liduprázdno a ticho. Camp je vůbec kapitola sama pro sebe. Žlutý chatičky, superumývárny s mýdlem a fénem, kuchyňka s vařiči. Jsem tu jediným hostem. Mladá paní domácí je původem Ruska, ale rusky moc mluvit nechce. Když zjistí, že jsem z Česka má snahu se omlouvat za 21. srpen 68 a za to, že jsme měli ve škole povinnou ruštinu.

Mám pro sebe 11 popelnic, 4 záchody a můžu si vybrat, zda postavit stan mezi záhony růží na trávníčku jak golfový hřiště, nebo u lavičky a dětských houpaček. Fyzicky se cítím o mnoho líp, únava z Bergenu je pryč. Inu, tělo si tam asi muselo vybrat pauzičku po extrémním záhulu předchozích dní. V 23,30 přijíždí německý kolega - jeho cílem je  Nord Cap.

Ujeto 127,23, celkem 742.

PÁTEK 21.6.2002  Skudeneshavn-Stavanger-Tau-Oanes-Ålgård-Egersund

Ráno rychle balím, abych stihl loď ze Skudeneshavenu do Mekjarviku. Po cestě si čtu prospekty o Stavangeru a okolí a prozatím jsem rozhodnut zůstat v Norsku ještě jeden den a nehnat se do Egersundu na noční trajekt do Dánska.

Našel jsem po delším hledání 3 obří vikingský meče vedle jezera u Stavangeru. Je slunečno a větrno. Nepříjemně mi to vysušuje bolavý krk. Do Stavangeru vedo cyklostezky rovnou na zeleninový trh. Ovšem je to zaměřeno jen na jahody - ale na jaký! Za 15 NOK,- jsem se přejed´ tímhle ovocem neobyčejně výstavních tvarů v přístavu plným bílých jachet.

To jsem ale vůl! Spoj kolem Högsfrordenu, jež jsem si našel v jízním řádu neplatí pro lodě, ale pro autobusy.. A tak se vydávám trajektem do města Tau. Odtud jedu přes Jørpeland do Oanes. Cestou trochu moknu, nicméně pohled do Lysefjordenu je super. Otevřel se po projetí dlouhým tunelem a je to jak zjevení. Stálo za to sem zajet. Současně ale cítím, že to je loučení s krásným západonorským pobřežím a tak se v 17.00 rozhoduju k večerně-noční jízdě do Egersundu, kde mi jede v 01.30 loď do Dánska. Je to 78 km. Rozloučím se z Norskem jízdou vnitrozemskou hornatou krajinou přes Ålgård. Po cestě místy dost frekventovanou silniční sítí jižního Norska zastavuju asi v 21.00 v malým motorestu. Srkám čaj a malý pivo. Řidiči se tady cpou amerikanizovanou potravou a já hledím skrz zamlžený okno na svý zaparkovaný kolo jako na nějakou silnou motorkou. Je do docela srandovní. Opravdu jsem "Na cestě"..

Přejíždím sedlo u Søylandu. Je to jen 400 m.n.m., ale vypadá to tu jako v Alpách ve dvou tisících. Ve Vikeså jsem takříkajíéc "za vodou", jakkoliv začíná pršet. Budu totiž posledních cca 30 km už pomalu sjíždět k moři po vedlejší silnici se souběžnou E39. Tak jsem si tu udělal rest. Dostal jsem se v 22.00 do zvláštní pohody, trochu svačím. Taky odbourávám závislost na věcech. Svoje "zasloužilý", ale totálně poškrábaný brýle nasazuju na lampu osvětlení v parku, třeba z nich bude mít nějaký dítě radost. Původně jsem je chtěl nasadit na nos trollovi, ale už asi žádnýho nepotkám.

Mohu malou odbočku?: Norové jsou sem tam taky čuňátka. Kolem prašných odpočívadel najdeš poházený pet-flašky. Taky neplatí, alespoň v mém případě, rčení o nadměrné pozornosti, která je věnována ze strany domorodců expedičním cyklistům. Jen přiměřeně. Žít a nechat žít. Anebo jsem tak odpudivej typ? Na závěr pár cen: Kafe na lodi 12,- NOK, chleba 12 - 15,-, pivo 0,25 l - 12,- NOK v sámošce, pixla 0,3 za 20,-.  Všechno krát 5,3 a je to v CZK.

Zápolím se značením (na mapě Tengesdal, ve skutečnosti Teng, apod.). Hodně lidí tu v pokročilou hodinu pracuje, pár taky rekreačně běhá, přestože se už šero a v poměrně opuštěné krajině drobně mží. Pár km před Egersundem se tvrdě rozpršelo a tak vibruju v zastávce autobusu. Jet v dešti už se mi nechce, ale nakonec přece musím. Dojíždím ve vichru kolem zálivu do Egersundu. Ještě stíhám žaket a to by nikdo nevěřil, jak skvěle může chutnat poslední Deli-tyčinka.

V terminálu jsem kolem půlnoci. Průmyslovej kout - železobeton, ocel, hory kameniva a písku, montovaný sklady. Dobrá zpráva - loď z Bergenu jede, špatná zpráva - bude mít skoro 3 hodiny zpoždění. Do pytle, co tady budu do čtyř do rána dělat?

 Ujeto 130 km, celkem 873km.

SOBOTA 22.6.2002 Hansholm -Thyboren- Lemwig

Kupuju si lodní lístek. Karavanisti se stěhují do karavanů, autaři do aut a borci z rychlých motorek obsadili místo v přízemí na karimatkách. Tam už si nelehnu. Napřed vařím polévku a kafe, trochu kecám s norským gastarbeiterem, jenž jezdí do Dánska montovat plynovody a nakonec si stelu na asfaltu v závětří velkých garáží. Tisknu se pod stříšku před deštěm, dávám si hodinky pro jistotu na 4:00. Říkám si, že stejně neusnu. Jenže únava zapůsobila. Spím jak pařez. Jakoby z dálky slyším volání." Hey, your boat is arriving in ten minutes..." Ty vole, co se děje? K molu se blíží loď se široce otevřenou tlamou pro všechny ty TIRáky, karavany, osobáky i cyklisty a pěšáky. Tak pojedu s nima, ne?

Loď totiž přijela pro změnu o hodinu dřív, než počítal původní odhad zpoždění. Chvatně balím všechny spací potřeby a běžím do nepočetný řady cyklistů. Jenže: ve stavu totální zblblosti nejsem schopen najít boarding card a tak mezitím, co uprostřed najížděcí plochy zmateně prohledávám skrz naskrz svoji závěsnou brašničku, kolem mě už to brousí nejprve osobáky a pak karavany. Startují kamiony. No, nakonec se vše našlo a jsem na lodi. Je tam spousta zpitých Norů jako Dánů. Využívají už z Bergenu výhodné ceny alkoholu. Taky všechny hrací automaty jsou okamžitě obsazeny. Na lodi je tedy nad ránem celkem binec. Odcházím na palubu a v příšeří se loučím s nehostinným skalnatým pobřežím jižního Norska. Mračna visí proklatě nízko nad celým Kategatem i Skagerakem. Zalehávám na karimatku mezi křesílka v restauraci a brzy spím.

Je 11.00 - stojím na půdě Dánského království.. První dojmy jsou přesně podle mých představ.  Na slunci ve větru vlají 3 vlajky (červený pole + bílej kříž), v pozadí maják. Vlevo nekonečná rovina, na obzoru stádo krav, nedaleko pohozená kotva na čerstvě zastřiženým trávníčku, na silnici pruh pro cyklisty. Reklamy na pivo Tuborg a Carlsberg. Kolem kráčí paní v kroji. Vypadá to zcela ideálně a ani zdaleka netuším, jak se všechno může změnit a jaký mě dnes čeká utrpení.

Trávím hodinu v přízemním nákupním centru za Hansholmem. Zejména prodejna map s infocentrem je zcela úchvatná. Tolik informací a prospektů o Norsku jsem nenašel ani tam, o Dánsku je tu taky vše, včetně zcela vyčerpávajících cyklistických map. Samozřejmě jsem si dal v místní pivnici jeden Tuborg za 15 DKK. Ceny jsou o mnoho nižší, než v Norsku. To, co mě štve, je můj zdravotní stav. Prostě se pořád cítím jak při začátku chřipky a nemůžu se toho zbavit, bere mi to náladu. No, nejlepší bude pohyb na čerstvým přímořským vzduchu. Pravda je, že stotřicetikilometrová, převážně noční jízda a následně 3 hodiny spánku na podlaze lodi nejsou extra vkladem pro heroické sportovní výkony.

Je to možný, že fouká vítr od jihu?? Jo. Začátek vypadá idilicky, jedu těsně kolem moře. Do písečných dun se opírá příboj z britských ostrovů a taky slunce. Dávám si závazek, že nebudu mlít o větru, ale nevím zda to vydržím. Vichr mi nedovoluje pouštět si muziku a cesta neubíhá ani trochu.

V 15.30 mám ujeto pouhých 38 km a jsem dost hotovej. 12 km/hod - průměr po naprostý rovině! I krajina se pochopitelně okoukala, nikde žádný stavení, vesničky nebo benzínky. Ještě, že je teplo.

Teď už ani teplo není. Šlapu po uzounký kose pevniny mezi mořem a zálivem Nissum Bredning na přívoz do Thybor¸nu. Stojím skoro na místě a rvu to ve stoje. Nekonečných 6 km. Před tím jsem zkusil cyklostezku. Dobrý, ale strašně to prodlužuje trasu.

Přijíždím na přívoz, Stojí tu asi 6 aut, loď nikde žádná. Prší vodorovně a fučí ledově. Na obzoru  přes záliv je obludná továrna, nebo co. Ještě, že zahřeje slovo - povídám si s manželskou dvojicí Němců. Mluví anglicky a tak si společně stěžujeme na počasí. Mezitím přijíždí loď. Houpe to na krátkých bojovných vlnách, ale za chvíli jsme na druhým břehu. Je tam camping, avšak místo je to hnusný. Ve stínu magateplárny končí mí krátkodobí souputníci, zatímco já odtud mažu dál. Schovávám se před větrem za železniční násyp a po několika kilometrech to v 19.00 stáčím na Lemwig. Lehce bloudím a přesto končím ve 20,30 v přepychovým campu u zálivu jezera Nisssum. Kuchyňka s vařiči. Sociálky se skládají z koupelnových  buňek s WC, umyvadlem, sprchou a bidetem. Jsou tu i přebalovací stoly na miminka. Vichr mi při stavění stanu bere všechno z ruky až jsem konečně ve spacáku a po horký sprše už v teplých suchých věcech je mi fajn. Ty vole, jestli bude takhle dál foukat, tak se snad ani nedostanu domů?!

Dnes 85,3, dohromady 957,9km.

NEDĚLE 23.6.2002   Lemwig - Skjern - Varde - Esbjerg - Fano - Rindby

Ráno starostlivě pozoruju směr větru. V noci mi chtěl vzít stan. Když to nešlo, tak mi aspoň nalomil tyčku. Při odjezdu z campu přichází masivní průtrž, skrývám se v kuchyňce jakmile se mi daří urvat dveře, abych se vůbec dostal dovnitř. Za chvíli je ale po všem a vyrážím.

Lemwig v nedělním ránu zeje prázdnotou. Z kostela zní varhany, kdybych nebyl jako dítě prezidenta Novotného materialista, došel bych se tam pomodlit za vlídnější vítr. Takhle mi nezbývá, než šlápnout do pedálů. Občas přeběhne přes cestu nedělní běžec. Po chvíli opouštím Lemwig po silnici 28. Jde to celkem slušně, fouká přece jen trochu z boku. Opět mám v pravým uchu ucpávku a přes to čelenku. Občas přiletí mrak s vodní sprchou, ale už to znám - bleskurychle otevírám deštník. Kapky vody letí fakt téměř vodorovně. Podobně tak moje nudle z nosu - zalepují mi levý oko, ještě že mám brýle.  Krajina je pestřejší, ozdobená bezpočtem větrných elektráren - dnes se jim teda daří. Pohled na mohutný lopatky trochu z boku je přece je příjemnější, než včera, kdy byly face to face.

Ve 12.40 jsem v Ringk¸bingu. Na jezeru jsou ohromný vlny - usedám v přístavu do bistra na rybí karbanátek a pivo. Dále pak téměř po větru na Skjern - kousek západním směrem. Začalo se ozývat pravý koleno, ani se mu nedivím. V 16.45 jsem si dal před Varde několik pauziček, bolest je dost intenzivní. Varde je parádní rybářský město. Koukám do mapy - pokud by se mi podařilo dojet do Esbjergu mohl bych zkusit camp na ostrově Fan¸ a dostat se tak přece jen na mořský pobřeží. Uvidíme.

Mám v nohou 141 km. Blížím se v 19.00 do přístavu Esbjerg. Je to dost industriál, ale převažuje radost z toho, že jsem to přejel až sem. Sedím v terminálu Ferry boat na Fan¸. První loď mi ujela před nosem. Nechce se mi tu jen tak čekat v propoceným triku a raději jdu na záchod se umýt a převlíct. Další loď ovšem jede dřív než je psáno a tak v tom chvatu zapomínám u pokladny deštník a pixlu s iontovým  práškem. No, snad mi to schovají a ráno při návratu vrátí...

Ve 20,30 zažívám jeden z emocionálních vrcholů cesty. Stojím na obrovský pláži ostrůvku Fan¸ u běsnícího moře. Slunce vyrábí skrz mraky neuvěřitelný výtvory a v dáli hoří na pláži mamutí vatry u nichž jsou spouty aut, lidí, psů... Asi rituál, nevím přesně. Vychutnávám sílu okamžiku, prohlížím si domečky v dunách porostlých dlouhou trávou a pak se vracím do Rindby, do campu. Každý místo na stan je jakási kóje, chráněná rákosovou bariérou před větrem. Kuchyňka je na 100% vybavená - s tím, že by někdo vařil na větru u stanu se příliš nepočítá. A že tu fouká skoro pořád, o tom svědčí tvary a sklon stromů. V 23.00 konečně uléhám. Zítra už to možná bude v Německu. Fan¸ byl moc dobrej nápad. Jsem tak hotov, že se mi motá jazyk (nebo je to tím jedním pivem?) a tak radši končím.

Ujeto 155 km, celkem 1113,5.

PONDĚLÍ 24.6. 2002 Esbjerg-Ribe-Logumkloster-Krusa-Flensburg-Missunde

Víte jak si udělat radost? Něco ztratit a pak to najít. Včera jsem ztratil svůj mapník. I s mapama. Blbý, co? Ráno jdu do Sparu a cestou kolem telefonní budky mi dochází, že jsem ho tam včera vybaloval při telefonátu Ivaně a geografickým popisu mojí pozice v Dánsku. Samozřejmě tam je a hned putuje na svoje původní místo. Podobně to dopadlo s deštníkem u pokladny v přístavu. Iontovej nápoj v prášku (v igelitovým sáčku a ještě v no name papírový pixle, omotaný izolepou) ovšem ne. Už vidím dánský policajty na protidrogový centrále, jak si s tím lámou hlavu...

Z Esbjergu jedu na Ribe. Po cykloztezce to docela frčí. Sakra, ještě tak mít v úplným  pořádku zdraví. Ribe je hezký městečko s výrazným historickým centrem. Je nejstaršim dánským městem (z roku 705). Kdysi  zde stával velký  vikingsky trh, kde se obchodovalo s jantarem. Koupil jsem si nějaký dobrý rybky, pokapal citronem a zapil pivem a teď už ocucávám Strepsils a po zastávce u Vikingů (skanzen) uháním směrem k jihu.

Před Tonderem se ale odkláním jihovýchodně. Chci využít vítr, zítra může být všechno jinak. Z Logumklosteru jedu silnici 401 na příhraniční Flensburg. Kvalitní silnice, slunce, mraky letí stejnou cestou jako já. Ve 4 hodiny v Tinglevu občerstvení u pumpy.

Teda, to nevím jakou řečí se tady mluví. Dánština už to není a němčina ještě taky ne. Pumpař nerozuměl ani výrazu "kafé, či coffe". Nakonec pochopil, ale neměl ho...     

Vypadá to, že dneska do toho Německa ještě dojedu. V Kruse utrácím  v 17.50 poslední koruny a projíždím kolem několika erotických night clubů (!) pustým hraničním přechodem do Německa. Stav km 1232. Jsem ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Jéžiš, to se mi tu nelíbí! Mraky silnic, aut, smradu, ve Flensburgu posprejovaný nádraží, homelessáci, nepořádek, dálnice.. Teď se mi teprve začne stýskat po Skandinávii.

Motám se ven z města, auta jezdí dost bezohledně a lehce bloudím. Není divu - jmenuje se to tady např: Sorup, Satrup, Schnarup, Saustrup, Süderbrarup, Stenderup.... Mám už toho dost. Značení campingu nic, podvečerní chlad a zimnice a značná únava.

Je 21,30 a konečně jsem v campu Missunde.  Opravdu tady je a nikdo mě odtud nedostane. Stany žádný, jen karavany a restaurace. Než se ale stihnu dát dohromady je dávno zavřeno. Hm, už nejsem ve Skandinávii, kde všechno slouží ryzím turistům.

Likviduju zimnici (že by úžeh?) a tak rychle do sprchy. Dříve za 1 marku, teď za 1 euro.... Ten konec byl bez konce, chlad, hlad a kvůli blbýmu značení jsem najel spoustu km navíc. Nesu si čaj a polívku do telefonní budky a volám domů. Pořád se nemůžu zahřát a tak se navlíkám do všechmožných vrstev, beru si brufen a aspirin a zachumlávám se do spacáku. Pochopitelně, že za dvě hodiny se budím ve stavu jak kdybych vylez ze sauny. Horký ruce si chladím o podlážku stanu, je tady u jezera pěkná kosa.

Ujeto 175 km, 1289 km celkem . A zítra si koupím teploměr, ať vím na čem jsem.

ÚTERÝ, 25.8. 2002 Missunde-Rendsburg-B.Bramstedt-Quickborn -Hamburg                   

Tak to dám do Hamburgu. Moc se na to ale netěším, nebude to po příliš frekventovaných silnicích?   Z campu odjíždím přívozem přes úžinu Missundersee v 9.00. Mraky a sluníčko. Kromě teploměru musím koupit velmi nutně plynovou bombu..

Po okresních silničkách jsem v 11.00 v Rendsburgu. Namísto po mostě překonávám Nord-Ostsee-Kanal pod- chodem po jezdících schodech - je to připraveno pro cyklisty, alternativně dokonce s výtahem. Nechtěl jsem zpočátku věřit, že opravdu můžu to kolo dát na eskalátor jak do metra v Praze...

Další trasa na Hamburg vede  po široký asfaltce s mírnou dopravní zátěží a tak mě otravuje jen lehká, ovšem setrvalá bolest v krku.

Je 15 hodin. Mířím na Bad Bramstedt. Zatím se mi nedaří sehnat tu plynovou bombu, to je divný. V Bad Bramstedtu ji ale konečně vidím  na polici v jednom železářství, no sláva. V zápětí mi dochází proč se na mě vždycky v obchodech při dotazu Haben Sie die gas-bombe ? dívali tak podezíravě. Považovali mě totiž za teroristu s plynovou bombou. To, co jsem sháněl se přece v Německu jmenuje "gas kartuche".

Ani jsem nedoufal, že posledních 40 km pojedu do Hamburgu tak jednoduše a přímo. Kolem silnice č. 4. vede perfektní souběžná cykloztezka a tak to odsejpá jedna radost. Jako kdyby kolem silnice do Budějovic vedla kolem E 55 ještě ještě asfaltová silnička pro kola, bez metru zbytečných zajížděk, či komplikací...  Přitom cyklista, jenž jede po této cestě má postavení toho, kdo jede po hlavní. To znamená, že auta přijíždějící z boku mu dávají přednost. Je pro ně zcela nedoknutelný a ochotně couvají, když se cyklista objeví na horizontu. Dlužno ovšem také uvést, že kolo je tady skutečnou dopravní alternativou. Mnohem více ho lidi využívají pro cesty za menším nákupem a do práce. Divoce sportujících cyklistů jsem tu mnoho nepotkal.

V Quickbornu v 18 hodin návštěva lékárny a koupě teploměru. Jinak všude je tu velký haló - Němci se dostali do finále mistrovství světa ve fotbale a tak se dutý hlavy plní zlatým mokem a řev takto zpitých fans se valí uličními profily.

U benzínových pum si ověřuju v autoatlasech polohu campingu - bude to loterie, ve velkých městech se vše často mění.

V 19.00 míjím ceduli Hamburg, ale ještě kousek to bude. Pořád cyklostezky a tak se zcela bezpečně posouvám ke středu druhýho nějvětšího města Německa.

Problém. V 19.30 jsem na místě, kde mají být dva campy. První neexistuje, vjezd je zatlučen prkny. Na místě druhýho stojí nějaká firemní budova. Naštěstí se mě ujímá jeden pán. Usmívá se a ptá se, zda nejsem Angličan. "Před týdnem tu byli Angličani a taky hledali camping. Už 8 let tu není..." Šel jsem s ním do jeho kanceláře, ofotil mi detailní plán města a poslal mě 7 km zpátky.

Dobře to dopadlo, vedle IKEI je v Hamburgu velkej camping. Škoda, že bez hospody, nezbývá, než si v recepci koupit lahváč a Jågermeistera. V kuchyňce je automat na elektrickej proud do vařičů - 10 minut za 1 euro! Tak vařím na svým. Taky přepírám (ale prádelna se v 22.30 zamyká...)  a těším se na zítřejší prohlídku Hamburgu. Na telefonu je potěšující zpráva od Mirky, že Indies se rozhodli vydat desku Černých mostů.

Ujeto 134, celkem 1422

STŘEDA, 26.8. 2002 Hamburg - Niedermarschacht- Hohnsdorf

Budu muset někde dosušit prádlo, nejlépe na exkluzivním bulváru. Po odjezdu od campingu v místní části Schnelsen mířím do centra. V 10,15 jedu kolem pivovaru Holstein - to je vůně! Vzápětí jsem v přístavu. Lodě a vůbec všechno je tu obří. Sonduju, zda bych nemoh´ kus Labe projet lodí - stejně jsem si chtěl udělat den volna a to by bylo ideální řešení, povalovat se na palubě, relaxovat a doléčit si nachlazení. Bohužel do vnitrozemí žádná osobní doprava po Labi neexistuje.

Lehce křižuju centrum města až na Rapperbahn str. - nikoliv uličku, ale přímo bulvár neřesti. Řada podniků tu žije ve znamení semifinále  mistrovství světa Brazílie - Turecko. Dávám si u Turků kebab a mezitím pozoruju, jak hoši rozjíždí tanečky, hrajou na píšťalky, troubí na klaksony aut atd. Zdá se, že domorodí Němci jim až na výjimky velice fandí. Je vidět, že antipatie Němců vůči turecký menšině je velmi zkreslená mediálně zvýrazněnými ataky militantních neonaziblbů.

V Hamburku je parádní nádraží - tady bych klidně strávil část dne. Zajímavý obchůdky, čajovny, knihkupectví, kavárničky a tak. Vlastní perony jsou jak na dlani při pohledu z galerie která prostor lemuje. Pěkně se rozhlídneš, najdeš si svůj vlak a sjedeš k němu po schodech.

Vymotat se z centra nepříliš atraktivním jihovýchodním směrem k Labi přes  desítky jeho bočních ramen a bezpočet průmyslových areálů v Bergerdorfu, to bylo hodně náročný. Ale podařilo se. Konečně jsem se dostal do oblasti s obytnou zónou - je to tu jak v Holandsku. Brzy na to pak vyjíždím na navigaci a cyklostezku podél Labe. Paráda. Večerní sluníčko, lodičky a šťavnatý louky podél řeky. Vybaluju lahůdky ze supermarketu (frutti di mare a Holstein Bier) a lehce doplňuju energii. Je 17,30.

Jedu ještě docela dlouho přes Niedermarschacht až do Hohnsdorfu. Myslím, že na den volna toho bylo až až. Končím v malým, skromným a levným campingu. Majitelka je příjemná farmářka. Jdu do hospůdky na jedno "dunkel", dávám dohromady kolo i oblečení a blaženě usínám. Zítra přejedu na území NDR, to jsem na to zvědav.

Ujeto 86 km, celkem 1509.

ČTVRTEK, 27.8. 2002 Hohnsdorf-Hitzacker - Rathenow - Brandenburg

Škoda, že pořád nejsem zcela zdráv, dneska by se dal ujet slušnej kus cesty. Moje původní vize, že v povodí Labe najdu něco atraktivního zůstane asi nenaplněna. Je to krajina zemědělská. Dobrý, ale lautr rovina a stereotyp. Labe je bez lodního života, klikatí se někde v dáli a nejsem s ním příliš v kontaktu. Tak na to dlabu a pojedu nejkratší cestou k  domovu. V Bleckede mě chytá pěkná průtrž mračen, ale je to jen srážka lokálního významu a tak brzy pokračuju na Neu Darchau, Hitzacker a Danneberg.

V chvíli, kdy mám na tachometru 90km přejíždím pomyslnou hranici do NDR. Napřed si neumím vysvětlit tu rozšířenou silnici, až pak mě cedule upozorňuje na to, že zde dříve bývala celnice. Jsou tu dokonce fotografie. Je to kousek pod Schnackenburgu.

A teď něco, co už jsem dlouho neviděl: pěkná "bytovka", kotelna s velkým komínem, polorozbořený sklady atd. Pryč jsou vesnický obchůdky a hospody. Peníze nejsou vše. Je tu nějak smutno. Krajina samozřejmě pořád stejná a člověk si naplno uvědomí tu hroznou realitu poválečnýho rozdělení. Jako kdyby někdo na Třeboňsku udělal čáru mezi Chlumem a Suchdolem a určil takto primitivně a brutálně osud příštích generací. U nás byla alespoň železná opona zosobněna hřebeny hor...

V Havelbergu dávám ovocnej koláč a taky kočičí hlavy - Via Apia v podání soudruhů Ulbrichta a Honeckera. Totéž u Råbelu - 7 km hrůzný silnice. Mezitím platím přívoz na Labi.

Posiluju se Brufenem a céčkem, v Schollene pak i pivem ve venkovský knajpě a jedu kolem  Rathenowa na Brandenburg. Chasníci v hospodě moc nechápali co to činím a zkoumali má lýtka. Chvíli na to pak jedu lesem plným vojenských zátarasů, je to tady ve správě soudruhů z bundeswehru. Kdo by si to byl pomyslel.

Dvoustovka km se zdá dnes reálná. A taky jo, kousek od obce Knoblauch (česnek) naskakuje tato pěkná číslice na tachometru.  Před Brandenburgem se ještě úspěšně informuju na camping a po překonání cesty plné výmolů a zbytků socialistickýho asfaltu jsem v 21,15 u Plauersee. Camping Margaritta mi velmi připomíná dávné návštěvy pobřeží Baltu. Borovice a borovice, otřískaný smrdutý sociálky, páchnoucí odpadky a hluční mlaďasové.  Recepce je zavřená a když procházím dál do areálu, startuje po mě správce a je velmi nepříjemnej -  jako kdyby chytal černýho pasažéra. Ale já jsem přece pán v podzimu života a rád slušně zaplatím! Telefonní budka je vymlácená, hospoda zrušená, sprchy na žeton a to mi nikdo neřek´.... Umírající kempingový hospodářství. Tak si alespoň vařím čaj a noční kávu. Mimochodem, mám nějak nedokrvený prsty a lehkou poruchu jejich motoriky. Snažím se dělat různý cviky, ale dost to bolí. To  ta trvale strnulá pozice těla při jízdě v terénu bez kopečků a hor.

Ujeto 211 km, celkem 1720.

PÁTEK, 28.6. 2002 Brandenburg-Lutherstadt-Wittenberg-Torgau

Ranní projížďka Brandenburgem s historickým opevněním je příjemná, ale nic víc. Zato koláč v Golzowě je výtečnej a vůně pekárny neodolatelná (11.30). Jinak je to ale otrava. Souboj s větrem, dederónská krajina a nuda. Uvidíme, co bude v Lutherstadtu - Wittenbergu.

Nó, dobrý. Centrum je součástí fondu UNESCO a je to znát. Zdržel jsem se tu téměř hodinu. Lutherstadt je  místo, kde Martin Luther v roce  1517 zveřejnil svých 95 tezí  proti obchodu s odpustky a kde je pohřben. V  tu chvíli netuším jaká hrůza se tu odehraje během srpnových záplav...

Odjíždím v 15.45, křížem přes Labe, chci se vyhnout kočičím hlavám. V zápětí přichází trest v podobě hrozný polní cesty, která je ovšem v mapě značená jako místní asfaltová komunikace. Tak jedu na hlavní, moc aut tu nejezdí a valím , už trochu po větru, na Torgau. Nebude-li do osmi camp, zůstanu někde u Labe jen tak. Žádná improvizace.

Podařilo se, po 19 hodině jsem v campingu u rybníku Grosser-Teich. Za 6 EUR tady všechno docela funguje a  konečně zase jednou před desátou hodinou lezu do spacáku. Zítra by to mohlo být docela příjemný - cca 60 km do Drážďan. Co kdybych pak jel do Děčína lodí? Uvidíme.

Ujel jsem 140 km, celkem 1860.

SOBOTA 29.6.2002 Torgau - Riesa - Meisen - Dresden -Pirna - Königstein 

V 8.10 odjíždím. Navzdory devíti hodinám spánku  bych v něm klidně pokračoval. O jeho část mě připravil noční záchvat kašle. Mraků přibylo, ale nevěnuju tomu pozornost a  jedu z Torgau na Riesu. Dneska je zima jako hrom, dávám návleky na boty, stydnou mi nohy. V Riese na náměstí je sychravo, ale v kavárně  to ujde.

Směřuju do Míšně pro porcelán a trochu toho zázvoru. Krajina malebná, zemědělská. Vlevo kukuřice, vpravo vojtěška, na obzoru několik pohledných chemických kombinátů. Před Míšní se opravdu raduju - po mnoha dnech zase vidím kopečky - údolí Labe se zužuje a jsem hned veselejší.

Ve 12 jsem v Míšni. Má ambice Krumlova, ale Krumlov to není. Porcelán nesmyslně drahej a tak dávám raději bockwurst..

Z Míšně vede kolem Labe výborná cyklostezka. Konečně se taky ukázalo sluníčko a tak mi nic nebrání v tom, abych poposkočil do Radebeulu. Nemohu si odpustit návštěvu Indiánského  muzea Karla Maye. To by bylo vůči KD alias Karlu Jordánovi neseriózní. Taky mu posílám pohled a omlouvám se, že asi nestihnu položit chryzantémy na mistrův hrob.

Zdržel jsem se totiž v Saloonu K. Maye na obědě. Řízek na mexický způsob s jakousi zálesáckou omáčkou, půllitr piva a tradičně odporný kafe. S tímto outěžkem pak následně vjíždím po dost dobitých silnicích do centra Drážďan. V sobotu je tady docela volno. Projet si Altstadt na kole není k zahození, to mi věřte. Co je ovšem idiotský je skutečnost, že infocentrum tu zavírají v 16.00. V takovým městě..

Kromě pár pizzerií, imbisů a fastfoodů je tu všude zavřeno. Město je smutný. Lidi posedávají na otlučených obrubách nepříliš fungujících fontán a melancholicky přežvykují americkou stravu. No, nevím. Souboj soci-architektury se soudobým urbanismemem nemá řešení. Panelákový hotely nikdo nezboří a nová komerční centra působí přinejmenším rozpačitě. Zaplaťbůh za historickou genezi Prahy, Brna a dalších, kde už komunistický elán nemohl dobře založenou architekturu minulých století výrazně zprefabrikovat.

Vracím se k Labi do přístavu. Žádná loď do Česka nejede a tak vyjíždím kolem řeky z města ven. A nelituju. Dneska se koná Elbe-Hafen fest, všude plno hospůdek, atrakcí, muziky a lidí, který mezí tím kmitaj´na kolech, pěšky i kolečkových bruslích. Jedu dál a dál a s potěšením zjišťuji, že nemusím absolvovat obávanou výpadovku industriální zónou, ale naopak, že si můžu užít podvečerní atmosféru podél Labe. Projíždím Pirnou a idilka Elbe-Radweg pokračuje do Struppenu. Pak musím překonat pár krutých kopců do Königsteinu, kde kotvím na břehu Labe v campu. Hospoda, pivo, pizza. Na český hranice to mám kousek.

133 km, 1993 celkem.

NEDĚLE 30.6. 2002 Königstein-Hřensko-Děčín -Benešov nad Ploučnicí -Jičín

Lodí nepojedu, jede do Děčína přes 5 hodin, to bych se na palubě nudou ukousal. Raději zkouším v Bad Schandau projet údolí Saschische Sweiz, ale nakonec konstatuji, že naše Česko-sasský Švýcarsko je  hezčí a vracím se na silnici směrem k Hřensku.

Pomalu šlapu svoje poslední kilometry na cizím území. Tentokrát ale nejedu bezprostředně domů, čeká mě totiž cesta napříč republikou na Pálavu, kde tráví Ivana s kamarády týdenní dovolenou. Takže vlastně domů přijedu až za týden. Navzdory tomu mám lehce povznášející pocit úspěšného návratu na rodnou hroudu. V Königsteinu jsem si chtěl dát snídani, ale chtějte něco koupit v NDR v neděli ráno! Ani náhodou. Mám tu zato najeto 2000 km.

Tak jsem zas doma. Na celnici nic extra. Rozbaluju si ale dopísek, kterej mi dal na cestu Zdenák. Básnička je roztomilá. Ovšem k tomu připojila Renata na účtenku Gambrinus super vzkaz: "Fíšo, nikde se nezabij!".

Hřensko je trpaslíkovej nářez v podání asijských obchodníků. Co tady. Lépe bude doma. Děčín je se víkendově vylidnil, dávám si tu jen bagetu u pumpy a ve 12 hodin jsem v Benešově nad Ploučnicí. Měl bych někde chytit hospodu s televizí. Bude finále Brazílie - Německo. Za Mimoní mě čeká Ralsko, pohled na Bezděz, projíždím kraje Ústecký, Liberecký, teď jedu do Středočeského. Fotbálek byl dobrej, každej poločas v jiný hospodě, Brazilci vyhráli zaslouženě. Pojedu do Sobotky, zůstanu tam v campu.

No jo, jenže ten tam není a tak musím chtě nechtě do Jičína. Po osmý hodině jsem v poměrně zanedbaným campu "Rumcajs". Ale umývárny jsou nový a hospoda výborně vaří. Trochu mě mrzí, že jsem příliš rychle proletěl krásný místa Českýho ráje. Už mě to ale táhne za Ivanou, dobrým vínem a kamarády.

Ujel jsem 145, celkem 2139.

PONDĚLÍ 1.7. 2002 Jičín-Pardubice-Hrochův Týnec-Svratka-rybník Sykovec

Jedu z Jičína na jih. Slatiny, Slavhostice, Šmidary, Bydžov, Bohdaneč, Rybitví, Pardubice. Nic moc. Za zmínku stojí snad jen chvályhodná, leč trochu mylná snaha pardubických o cyklostezky. Příliš svázané, nepřehledné a uživatelsky vhodné jen pro domácí se znalostí terénu. Venkovani jsou trochu dezorientováni.

V Pardubicích jsem se zastavil na pivo a zeleninovej salát u ségry Zorky a pokračuju přes Mětice (návštěva jezu, kde mě naučil děda před 44 lety plavat, vůně vody je stále stejná), Hrochův Týnec, Chrást a Skuteč.

Pak už přichází výjezd na Žďárské vrchy. Je to krása. Kraj Vysočina. 40 km stoupání mi dává zahulit a tak si v Milovech dávám plzničku a tlačenku v hospůdce. Ještě to mám asi 15 km, kopce docela velký. Je tu ovšem nádherně. Dlouhý podvečerní stíny a zapadající slunce vymalovávají krajinu až do kýče. Kotvím v campu na Sykovci. Na rozdíl od minula je tu minimum lidí a neobyčejně příjemně. Proti původnímu předsevzetí jsem vydal zálohu na číslo na stan. Pankáčovi jo, s dědkem bych se hádal. Všechny aspekty tohoto cestování jsem pak rozebral s výřečnou pětiletou Veronikou, konečně jsem sbalil nějakou ženskou. No ona vlastně sbalila mě. Na konec mýho výkladu lépe pohlédla na kolo: "....jé, vona to není motorka!" a před spaním naposledy poslouchám z walkmana cimrmanovic Švestku.

Dnes 145 km, celkem, 2284 .

ÚTERÝ 2.7. 2002 Sykovec-Nové Město-Velká Bíteš-Ivančice - Dolní Věstonice

Pěkná cyklistika po Žďárských vrších pokračuje až do Nového města na Moravě. Je tu  Bíteš. Město cyklistiky, ale krátký kalhoty na kolo tu nemaj´. Křižuju dálnici. V 13,00 jsem u Manažerského hotelu Rozálka poblíž opravdických 9 křížů. Příjemná sámoška.  Ve 14.00 vyjíždím z Rosic na Ivančice a dál na Pohořelice.

V 17.30 jsem se najedl a napil u pumpy před Věstonickou nádrží. Nerad bych totiž pil víno na žízeň po příjezdu mezi kamarády. Měl bych jí jak z praku příliš brzy. Alkoholu jsem, jako obvykle odvykl.

Kamarádi jsou v Pavlově. Ty vole, tady jsou tropy. Zdolávám děsnej krpál kekostelíku a konečně jsem mezi svými. Je to fajn. Skvělý víno u jedný babičky za 10,- dvoudecka a chléb prďolín se škvarkama.

Dnes 120 km, celkem 2405.

STŘEDA 3.7. a ČTVRTEK 4.7. 2002   volno na Pálavě

Přesun do campingu poblíž Lednice. Lehké cyklovýlety, pití všudypřítomného excelentního vína, Mílovy historky, Žánovy oplzlosti, zkrátka všechno normální. Je konec.

Km zde naježděný nepočítám.

PÁTEK 5.7. 2002  Lednice-Mikulov-Moravské Budějovice-Telč-Řásná

Už se zase těším na celodenní cyklistiku.  Vyrážím z campu Apollo přes Mikulov ku Znojmu. Zdržel jsem se ale v Novosedlích s chlapíkama u sklípku. "Tož zastav, ne?" Tak jsem zastavil. Jen tak tak, že jsem odjel - koštýř jen šuměl a cyklisté se tu scházeli a bratřili. Zdá se, že svět by mohl docela dobře fungovat. Do toho si promítán ten obraz Míly Růžičků, jak se řítí na kole vinohradem, jednou rukou řídí, druhou cifruje a pomalu splývá s moravskou krajinou. Vida, kam až se člověk dostane od skandinávských fjordů.

Jedu dál na Znojmo. Řidiči jezdí jak kreténi, to fakt otřes, co se v Česku děje. Já snad napíšu Grossovi. Přes Moravské Budějovice jedu k benzínce se najíst a v Želetavě odbočím doleva na Telč. Pěkně jsem si to po těch okreskách kolem Znojma natáh. V Telči ani není čas se moc zdržovat, hospody jsou stejně narvaný. Na Velkopařezitej rybník přijíždím za setmění.

Konečně príma chlapík v recepci campu. "Postavte si stan dokud na to trochu vidíte, zaplatíte ráno. Pas nepotřebuju".

Problém je trochu s teplou vodou, která teče jen u umyvadel a ne u sprch. Taky ovšem s komunitou pivních cyklistů, kteří docela hlučej´. Kolem hlavy mi bijú rožnovský hodiny, pobíhaj´ Kataríny a skučí kozy uvázaný u trňa. Vytahuju svůj tajnej trumf - špunty do uší. Pak  se to dá přežít.

154 km, celkem 2581.

SOBOTA 6.7. 2002 Řásná - Kamenice -Tábor

Tak končíme. S jistou nostalgií opuštím camping. Šlapu kopec na Řásnou, sjíždím do Počátek (čabajka!). Žirovnice, Kamenice, Černovice - no, moc se toho tady neděje. Shlížím na Nuzbely a táborskou kotlinu. Po 22 dnech. Flákám se, není proč spěchat. Dojezd na náměstí je tentokrát bez vzruchu, spíš jsem tu v roli diváka na akci C.E.S.T.Y. U taverny jede ale tak jako tak cmunda a utopenci, v podvečer pak přijíždí Ivana a další lidi z Moravy. Musím říct, že to bylo docela náročný. Teším se tentokrát na odpočinek a musím si hlavně doléčit různý zdravotní defekty. Vzpomínka na fjordy se mi zdá v tuhle chvíli být v kategorii snů.

Ujeto 88 km, celkem 2669.

ZÁŘÍ, ŘÍJEN, LISTOPAD ...... ty vole, já tam chci zpátky.